Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Duch pohřbeného
| Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben | ||
| O hloupém Peciválovi | Duch pohřbeného | Almužna |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Duch pohřbeného |
| Autor: | Karel Jaromír Erben |
| Zdroj: | ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 104–108. |
| Licence: |  PD old 70 |
Šel jeden chudý mládenec do města silnicí, a nalezl u brány pode zdí mrtvolu lidskou nepochovanou; kdo tudy šel, plivnul po ní. Mladík neměl mnoho v kapse, ale co měl, rád dal na pohřeb, by na mrtvého neplili a neházeli po něm kyji. Potom se pomodlil nad jeho novým hrobem a šel dál svou cestou po světě. Přišel do doubravy a tam usnul, a když se probudil, shledal s podivením, že má plnou kapsu dukátů. Děkoval nevidomému dárci a přišel k veliké řece, kde se musil dát převézt. Přívozníci spatřivše, že má plnou kapsu dukátů, vzali ho do loďky, a když připlouli do prostřed řeky, dukáty mu vzali a jej vhodili do vody. Jak ho tak proud s sebou unášel, tu z nenadání mládenec chytil se desky, a pomocí té desky vyplaval šťastně na břeh. Nebyla to deska ale duch toho pohřbeného, i promluvil k němu takto: „Vystrojil’s tělu mému pohřeb: děkuju ti! z vděčnosti tebe naučím, kterak se můžeš udělat vranou, srnou a štikou.“ Když se mládenec tomu říkadlu naučil, mohl se pak lehko u vránu, v srnu i štiku proměnit. Šel dlouho a daleko, až přišel na dvůr mocného krále, a ten jej vzal do služby za dvorského střelce. Ten král měl krásnou dcerušku; ale přebývala prostřed moře na nepřístupném ostrově v měděném zámku, a měla při sobě takový meč, že kdo jím máchnul, zvítězil nad největšími vojsky. Tu právě vpadli nepřátelé tomu králi do země, i potřeboval vítězného meče a velmi ho byl žádostiv. Ale jak jej dostat, když potud nikdo ještě nepřišel na ten osamělý ostrov! I dal vyhlásit: kdo koli vítězný meč od královny přinese, že netoliko dostane její ruku, ale že i na trůn po něm bude dosazen. Nikdo se o to nechtěl pokusit, až pak ten pocestný mládenec, jenž nyní byl dvorským střelcem, před krále předstoupil, že pro ten meč půjde, jen aby mu král dal na důkaz nějaké psaní, aby mu královna uvěřila a meč vydala. I podivili se tomu všickni, a král mu dal psaní k dceři své. Po té mládenec odešel do lesa, nic nevěda, že druhý střelec dvorský v patách za ním se loudí. Mládenec udělal se nejprvé srnou a rychle běžel pořád, až přišel na břeh mořský. Tu se proměnil v rybu a ploval prudce mořem, až k tomu ostrovu; tu pak udělal se vranou a vletěl do měděného zámku. V zámku změnil se zase v člověka a podal krásné královně od otce list i prosil, aby mu vítězný meč vydala. Krásně královně zalíbil se pěkný střelec, i tázala se ho‚ kterak se dostal do zámku, neb že potud žádná noha lidská sem nevkročila. I svěřil se jí střelec, že umí říkadla, kterými udělati se může srnou, štikou a vranou. Královna ho prosila, aby se před ní udělal srnou. A když tak učinil a okolo ní skákal, vytrhla mu tajně ze hřbetu trochu srsti. Potom se udělal štikou, a královna opět vytrhla štice ze hřbetu tajně několik šupin. Konečně proměnil se taky u vránu a začal lítat po pokoji, a královna jemu opět vyškubala z křídla několik pírek. Tu královna hned otci napsala list a vítězný meč vydala. Mládenec pak obé to přijav, ve spůsobu vrány sletěl k moři, ve spůsobu štiky moře přeplaval a pak ve spůsobu srny běžel přes hory a doly, až se dostal k lesu blíž králova zámku. Tu však ten zrádný střelec již naň čekal, a poznav jej, napjal luk a srnu zastřelil. Potom vzav jemu list i vítězný meč, donesl to králi, a prosil, aby král ráčil splnit, co slíbil. Král v té radosti hned jemu připověděl ruku dcery své; po té vsedl na koně a maje meč v ruce, jel směle proti nepříteli. Jak mile spatřil jeho korouhve, máchal silně proti němu mečem a po každém máchnutí padaly celé řady nepřátel, a co nekleslo, dalo se v útěk. Maje vítězství dobyté vracel se král domů vesele a vedl s sebou svou krásnou dcerku, aby ji tomu střelci dal za manželku, kterýž mu přinesl meč. Dály se přípravy k svatbě. Už i hudba hrála a celý zámek se jasně svítil. Leč královna seděla smutně podlé střelce vražedníka; poznala sice hned, že tento není, kterého v zámku viděla, ale bála se otce zeptat, kam se onen pěkný střelec poděl; měla ho ráda a velmi pro něj tajně plakala.
A on ubožák v srnčí kůži ležel zabitý pod dubem, ležel tam celý rok. Až jedné noci ucítil, že ho z tvrdého spaní kdosi probudil. I stál před ním ten duch, jehož tělo mládenec pohřbil. Vzkřísiv ho k životu, pověděl mu, co a jak se s ním stalo, a řekl „Zejtra královna už bude mít svatbu: pospěš do zámku, ona tě pozná, a ten střelec, který tě zrádně zabil, pozná tě taky.“ Mládenec skočil na nohy a pospíchal do zámku, kdež u veliké komnatě hosté rozliční jedli a pili. Krásná královna hned ho poznala, vykřikla radostí a omdlela, a střelec vražedník, jak mile ho spatřil, zbledl strachem a zzelenal. Tu mládenec vyprávěl, jak ho střelec zradil a zabil, a na důkaz toho, že pravdu mluví, udělal se přede všemi shromážděnými srnkou a počal královně lichotit. A královna vzala tu srst, kterou mu v zámku vytrhla, a přiložila jí srně na hřbet a srst ihned přirostla. Potom udělal se štikou, a královna přiložila šupiny, které měla schované, na jich místo, a hned taky přirostly. Konečně udělal se vranou a královna vzala pírka, co mu v zámku vytrhla z křídel, a pírka zas přirostla. Tehdy rozkázal starý král, aby střelce vražedníka odpravili a mládenec dostal mladou krásnou královnu za manželku. Celý zámek byl jasně osvětlen: jedli, pili a veseli byli, a královna už neplakala, neb měla, co chtěla.