Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Chromá liška
Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben | ||
Sudičky (bulharská) | Chromá liška | Otcovská přísaha |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Chromá liška |
Autor: | Karel Jaromír Erben |
Zdroj: | ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 39–52. |
Licence: | PD old 70 |
Byl jeden člověk, který měl tři syny, dva rozumné a třetího přihlouplého. Pravé oko toho člověka se vždy smálo, levé plakalo, slzelo. Synové toho člověka se umluvili, že půjdou k němu jeden po druhém a že se zeptají, proč pravé oko jeho se směje a levé pláče.
Šel tedy nejstarší k otci do světnice a ptal se ho: „Otče, pravdu mi řekni, nač se tě budu ptáti, proč tvoje pravé oko vždy se směje a levé pláče?“ Otec mu na to neodpověděl, vyskočil, popadl nůž a za ním a ten běžel na pole, i zabodl se nůž do dveří. Oba bratři zatím na poli čekali, až přijde bratr, aby slyšeli, co mu otec vyjevil. Když vyšel, ptali se ho bratři: „Řekni, bratře, na svou čest, co ti otec řekl?“ On jim odvětil: „Chcete-li být chytřejší nežli jste, jděte a ptejte se sami.“
Šel tedy prostřední bratr k otci do světnice a ptal se ho: „Otče, pravdu mi řekni, nač se tě budu ptáti, proč tvoje pravé oko vždy se směje a levé pláče?“ Otec ani tomu neodpověděl, nýbrž se rozhněval, chytil nůž a hnal se za ním, a syn hnal se na pole, a nůž utkvěl ve dveřích. Když přišel k bratřím, vyzvídali na něm bratří: „Řekni, bratře, na svou čest, co ti otec pověděl?“ Tu jim řekl: „Chcete-li to vědět, jděte sami a dovíte se toho.“ A to řekl i před nejstarším k vůli přihlouplému, aby se šel sám k otci přesvědčit. — Přišel k otci do světnice přihlouplý a ptal se ho: „Otče, moji oba bratři nechtějí mi říci, co jsi jim odpověděl, řekni tedy ty mně, proč se tvoje pravé oko vždycky směje a levé pláče.“ Otec hned se rozzlobil a mrštil nožem, aby jej probodl. Syn jak stál, tak i ostal na svém místě, ani se nepohnul. Když to viděl otec, přistoupil k němu a pravil: „Tys pravý můj syn, tobě povím, ale oni jsou zbabělci. Že se moje pravé oko směje, to se raduji a veselím, že vy mne posloucháte a v mém stáří pečlivě ošetřujete; levé oko mně slzí proto, že v zahradě jsem měl vinný keř, který každou hodinu soudek vína rodil, za den a noc dvacet čtyři soudky. Keř tento mi někdo ze zahrady ukradl a nemohl jsem ho najíti a nevím, kdo mi ho odnesl, ani kam se poděl. Proto mi levé oko slzí a bude plakati, dokud neumru, aneb dokud ho nenajdu.“ Když vyšel ven přihlouplý, ptali se ho bratři, co pořídil a on jim vše vyprávěl.
Oni připravili hody otci i domácím, pak vydali se na cestu. Když přišli na rozcestí, viděli před sebou se rozkládati tři cesty. Oba starší se umluvili a řekli přihlouplému nejmladšímu bratru svému: „Vybeřme si každý jednu cestu, ať každý na ní své štěstí hledá.“ „Chci tomu, bratři,“ souhlasil přihlouplý. „Vy volte každý svou cestu a já si vyberu tu, která zbude.“ Starší bratři vybrali si cesty blízko sebe vedoucí a dali se na cestu. Poněkud dále se cesty spojily a bratři se sešli a řekli si: „Dobře, že jsme se toho blázna zbavili.“ Protože cítili hlad, posadili se k obědu. Jakmile začali hodovati, objevila se před nimi chromá liška o třech nohách, která se k nim blížila, lísajíc se k nim, aby dostala něco od oběda. Oni, jak mile shlédli lišku, řekli si: „Vida lišku, pojďme a zabme ji.“ Popadli hůl do rukou a hnali se za ní. Liška utíkala, jsouc tak kulhavá, a stěží jim unikla. Zatím přiběhl ovčácký pes, přiblížil se k tlumoku obou bratří a sežral jim vše, co měli. Když se vrátili z marné honby, měli co vidět.
Zatím přihlouplý bral se třetí cestou dále a šel bez přestávky, až dostal notný hlad. Usadil se pod hrušku, vytáhl chléb z mošny a hotovil se k jídlu. Jak začal, objevila se táž chromá liška, kterou jeho bratří tak urputně zahnali. Přibližovala se k přihlouplému, lísala se k němu, kulhajíc o třech nohách. On se nad ní slitoval, jak je chromá, a pravil: „Pojď sem, liško, vím, že máš hlad a že i čtvrté nohy nemáš.“ Dal jí kus chleba a slaniny, pojídaje svůj oběd střídavě s ní. Když se oba posilnili, zeptala se liška: „Bratře, řekni mi pravdu, kam jdeš?“ On vypravoval: „Tak a tak. Mám otce a jsme tři bratři. Otci jedno oko se stále směje, že ho dobře posloucháme, a druhé pláče, že mu někdo ukradl ze zahrady vinný keř, který každou hodinou mu soudek vína nesl. Proto se jdu ptát lidí po světě, aby mi o něm pověděli, abych ho mohl otci přinésti a rozveseliti jej, aby mu oko neslzelo.“ Liška povídá: „Já vím o onom keři, pojď se mnou.“ On šel za liškou a přišel s ní do velké zahrady. Liška pravila: „Zde je ten keř, který hledáš, ale přetěžko jest k němu se dostati. Teď si dej dobrý pozor na to, co ti povím. Než přijdeš k tomu keři, musíš projíti dvanácti hlídkami, na každé hlídce hlídá dvanáct hlídačů. Když budou koukati, můžeš svobodně projíti, neboť oni takto s otevřenýma očima spí. Budou-li míti oči zavřené, nechoď — to oni bdí se zavřenýma očima, nespí. Až přijdeš do zahrady, u toho keře stojí dva rýče, jeden dřevěný, druhý pak železný. Neber si rýče železného, abys vykopal keř, poněvadž tento by zazvonil, stráže by se zbudily a chytly by tě a to by špatně pro tebe skončilo. Raději vezmi rýč dřevěný, tím keř vyrýpni a tiše, když hlídka bude spáti, přijď ke mně a tak keř budeš míti.“ Šel tedy do zahrady a přišel k první hlídce. Hlídači naň vyvalili oči, jakoby ho chtěli jimi probodnouti. Prošel jako okolo nějakých kamenů a přišel k druhé hlídce a tak pořadem všechny prošel. Přišel do zahrady potom k samotnému keři, který dával plný soudek vína každou hodinu. Byl však líný, aby kopal dřevěným rýčem, vzal železný, ale jakmile jím zavadil o zem, zazvonil, vzbudil hlídku, která se sběhla, popadla jej a předvedla před svého pána.
Pán se zeptal hloupého: „Jak mohl jsi tolikerými hlídači projíti a dostati se do zahrady, abys můj keř odnesl?“ Ten řekl: „To není tvůj keř, nýbrž mého otce, kterému levé oko slzí a bude slzeti, dokud mu keř zpět nepřinesu. Proto jej musím odnésti, nedáš-li mi ho dobrovolně, přijdu podruhé, abych se ho zmocnil.“ Pán pravil: „Nemohu tobě keře toho dáti; zaopatříš-li mi však zlatou jabloň, která každých 24 hodin kvete, zraje a plod vydává, chci ti jej dáti.“
Přihlouplý vyšel ven a liška se ho ptala: „Jak jsi pořídil?“ Tento: „Špatně,“ vece, „nenesu ničeho. Hlídkami jsem sice šťastně prošel a počal dřevěným rýčem keř podkopávat, ale zdálo se mi to příliš zdlouhavé, a proto jsem se chopil železného; ten však zazvonil a přivolal hlídače, kteří mne chytili a před svého pána předvedli. Ten mi slíbil, že mi vydá keř, zaopatřím-li mu zlatou jabloň, která každých 24 hodin kvete, zraje a zlatý plod dává.“ Liška na to: „Proč jsi mne neposlechl, vidíš, teď jsi mohl odtud jíti pěkně domů k otci i s keřem.“ Přihlouplý přikývl hlavou: „Vidím, že jsem chybil, ale více toho neučiním.“ Liška na to: „Pojďme tedy hledat zlatou jabloň.“ I dovedla jej do druhé, ještě krásnější zahrady, a pravila mu: „Musíš projíti taktéž dvanácti hlídkami, a až budeš,“ praví, „v té zahradě, kde je zlatá jabloň, stojí tam dvě dlouhé tyče, jedna zlatá a druhá dřevěná; ty nebeř si zlaté tyče, abys jí shodil zlaté jablko, poněvadž zlatá větev zazní, zbudí stráž a ty neprojdeš. Vezmi raději dřevěnou tyč, sraž jí dolů zlaté jablko a hleď, abys hned ke mně s ním přišel. Neposlechneš-li mne, nebudu ti již v ničem pomáhati.“ Přihlouplý: „Chci tě, liško, poslechnouti, jen když dostanu zlaté jablko, kterým si vykoupím keř. Nemohu se již dočkati, abych s ním před otce předstoupil.“
Šel tedy do zahrady, a liška zatím naň čekala venku. Prošel dvanácti strážemi jako dříve u keře. A když shlédl jabloň a na ní zlatá jablka, radostí zapomněl, kde je. Hned chopil se zlaté tyče, aby srazil zlaté jablko. Jakmile se dotkl zlatou holí větve zlaté, zazněla, zbudila stráž, stráž přiběhla, chytla jej a přivedla k pánu zahrady se zlatou jabloní.
Pán se zeptal přihlouplého: „Jak jsi se odvážil tolikerou mojí stráží projíti do mé zahrady a srážeti zlaté jablko?“ Přihlouplý vyprávěl vše: „Tak a tak. Mému otci slzí levé oko, protože měl vinný keř, který každou hodinu soudek vína dával, a ten mu někdo ukradl. Tento keř jest nyní v jisté zahradě. Pán zahrady a keře řekl mi: „Zaopatříš-li mi zlatou jabloň, která za 24 hodiny kvete, zraje a zlatý plod nese, dám ti onen keř.“ Proto jsem přišel, abych srazil tvé zlaté jablko a dal je za keř, který bych donesl otci, aby mu oko neslzelo. Nedáš-li mi zlatého jablka, přijdu jindy a ukradnu ti je přece.“ Pán na to řekl: „Je-li tomu tak, dobrá. Ty však jdi a zaopatř mi zlatého koně, který za 24 hodiny oběhne celý svět, a dám ti zlaté jablko, které můžeš dáti za keř a ten odnes otci, by mu levé oko neslzelo.“
I odešel a liška naň čekala: „Jak’s pochodil?“ Přihlouplý: „Nejlépe jistě ne! Jablka zlatá byla tak krásná, že jsem se nemohl na ně dosti vynadívati. Spletl jsem se a nevzal jsem tyče dřevěné, jak jsi mi řekla, nýbrž chopil jsem se zlaté. Udeřím jí o zlatou větev, ta zazněla, strážcové se vzbudili, chytli mne a odvedli k svému pánu. Pán mi řekl: Zaopatříš-li mi zlatého koně, který za 24 hodiny oběhne svět, dám ti zlaté jablko, které doneseš pánovi zahrady s keřem. Ten vydá ti keř a ten doneseš otci, aby mu levé oko neslzelo.“
Liška mu opět začala vyčítati: „Proč jsi mne neposlechl? Vidíš, mohl bys být již u otce. Takto však i sebe i mne týráš.“ Poprosil tedy lišku: „Zaopatři mi jen koně a já tě vždy příště poslechnu.“ Tu liška zavedla jej do velikého hustého lesa, ve kterém se rozkládal dvůr. V tomto dvoře bylo taktéž 12 stráží, právě jako u keře i zlatého jablka. Liška ho poučovala: „Půjdeš jako dříve dvanácti strážemi; budou-li se dívati, jdi, budou-li spáti, nechoď. Až přijdeš do stáje, uvidíš tam státi zlatého koně, uvázaného zlatým provazem. Blíže koně leží dvě uzdy: jedna zlatá, jedna lněná. Nebeř však uzdy zlaté, vezmeš-li ji, kůň zarže, zbudí stráž, ta tě chytí a pak běda ti. Hleď tedy, abys mi bez koně na oči nešel.“ „Nechci,“ řekl on poslušen a odešel. Přešel stráže, vstoupil do stáje: hle, zlatý kůň, měl zlatá křídla. Byl krásný, můj Bože, že nemohl očí od té krásy odtrhnouti. Viděl tam též zlatou uzdu, hezkou a ozdobnou. Spatřil tam i lněnou, ta byla šeredná, že nemohla být horší. Tu dlouho přemítal, co a jak má dělat. Pak si řekl: „Nemohu přece vzíti tuto ošklivou uzdu na tohoto krásného koně. Raději se ho zřeknu, než bych jej tak zohyzdil.“ Vzal tedy zlatou uzdu a dal ji koni, vyskočil naň a chtěl jej odvésti. Kůň zaržal, stráž vzbudil, ti přiběhli, chytli milého přihlouplého a odvedli jej k pánovi.
Pán pravil: „Jak jsi se odvážil projíti tolikerými mými hlídači do mé stáje, abys mi odvedl zlatého koně?“ Přihlouplý pak: „Nouze mne k tomu dohnala, mám doma otce, levé oko mu neustále pláče a bude plakati, dokud mu nezaopatřím keř, který za noc a den 24 soudky vína dává. Tento keř mu ukradli. Já jsem jej opět našel a bylo mi řečeno, že, zaopatřím-li pánovi keře zlatou jabloň, že jej dostanu. Pán zlaté jabloně mi opět pravil, zaopatřím-li mu zlatého koně, že mi dá zlaté jablko. Proto jsem přišel pro zlatého koně, abych jej odvedl a dal za zlatou jabloň; tu opět dám za keř, keř odnesu otci domů, aby mu levé oko neslzelo.“ Pán mu opět řekl: „Dobře, je-li tomu tak. Dám ti svého zlatého koně, přineseš-li mi zlatou dívku v kolébce, která ještě ani slunce ani měsíce nespatřila, aby jí tvář nezvadla.“ Přihlouplý řekl: „Zaopatřím ti zlatou dívku, ty mi musíš však dáti tvého zlatého koně; já ti budu hledati na něm onu dívku, a až ji najdu, přinesu ti ji. Zlatá dívka patří právě na zlatého koně.“ Pán na to: „Čím však ručíš, že koně mi pak zase dovedeš?“ Přihlouplý: „Zaklínám se ti při svých očích, že zase přijdu a koně ti přivedu, nenajdu-li dívky. Najdu-li, přivedu ti ji a koně si ponechám.“ Pán na to přistoupil, půjčil mu zlatého koně, opatřil jej zlatou uzdou a přihlouplý odejel k zlaté lišce, která se sotva dočkala, aby se dověděla, co s ním je. Liška: „No, dostal jsi koně?“ Přihlouplý: „Ano, ale musím přivésti zlatou dívku, která ještě ani slunce, ani měsíce nespatřila, aby jí líce nezvadla. Víš-li však, co je nouze a co jsou dobří přátelé, pověz mi, je-li kde taková dívka?“ Liška praví: „Vím, kde ona dívka je, pojď za mnou.“ Přihlouplý šel za ní a přišli do veliké jakési jeskyně. Liška praví: „Zde je ta dívka. Ty teď půjdeš do této jeskyně hluboko do země. Projdeš dvanácti strážemi, jako dříve. V posledním pokoji v zlaté kolébce leží zlatá dívka. U dívky stojí veliké strašidlo, které křičí: Ne, ne, ne! Ale ty se nic neboj, ono nemůže nikomu ničeho udělati. Tam je postavila zlá matka u své dcery, aby nikdo se nemohl přiblížiti a dcery neodvedl, a dívka zatím dychtivě čeká, aby se jí zbavila, a osvobodila se od zlé matky. Až půjdeš zpět s dívkou v kolébce, všechny dvéře za sebou zavři, aby nemohla stráž vyjíti za tebou a tebe chytiti.“ On učinil tak, prošel všemi strážemi, vešel do posledního pokoje. V pokoji dívka se kolíbala v zlaté kolébce. Vedle kolébky stálo veliké strašidlo křičíc: „Ne, ne, ne!“ Ale on si toho nevšímal. Vzal kolébku do ruky, sedl s kolébkou na koně, odejel a dveře za sebou pozavíral od prvních do posledních a vyjel s dívkou v kolébce před lišku. Liška se ho mohla sotva dočkati.
Teď mu pravila liška: „Viď, že je ti líto té dívky, abys ji dal za zlatého koně? Jinak však koně nedostaneš, jak jsi se zaklel při svých očích. Ale já to zkusím, mohla-li bych býti zlatou dívkou.“ Skákala sem a tam a udělala se zlatou dívkou. Vše bylo podobno na ní zlaté dívce, pouze oči upomínaly při ní na lišku. Položil ji do zlaté kolébky a pravou dívku ponechal u stromu, aby hlídala zlatého koně. Odnesl zlatou kolébku a v kolébce lišku-dívku. Dal pánovi zlatého koně dívku-lišku a tak se zbavil přísahy u svých očí. Pak vrátil se ke koni a k dívce. Pán zlatého koně, pln radosti, že získal zlatou dívku, dal vystrojiti velkou hostinu, aby pohostil svůj dvůr. I ukázal jim, co dostal za svého zlatého koně. Hosté prohlíželi si dívku, a jeden se zadíval i řekl: „Všechno je dívčí a je velmi hezká, ale oči její jsou liščí.“ Jakmile to řekl, liška vyskočila a utekla. Pán a hosté se rozzlobili, že ten to řekl, že má liščí oči, a zabili jej.
Liška přiběhla k přihlouplému a šli dále, dát zlatého koně za zlaté jablko. Přišli do města, tu zas liška řekla: „Vidíš, teď jsi dostal zlatou dívku, ale k zlaté dívce patří zlatý kůň. Viď, je ti to líto dáti zlatého koně?“ Přihlouplý na to: „Ano, je mi ho velmi líto, ale raději chci, aby mi otec neplakal.“ Liška: „Já zkusím být zlatým koněm.“ Skákala sem a tam a přeměnila se v zlatého koně, pouze ohon zůstal liščí. Pak řekla: „Teď mne odveď, aby ti dali zlatou jabloň. Vím již, jak to provedu.“
Odvedl koně-lišku a předal jej pánovi zlaté jabloně a dostal za něj zlatou jabloň. Pán zlaté jabloně se zaradoval, že dostal tak krásného koně, pozval dvůr na hostinu, pochlubit se, jakého koně dostal výměnou za zlatou jabloň. Všichni divíce se, prohlíželi koně, pouze jeden se zahleděl a pravil: „Vše je krásné, vše se mi líbí, jen bych řekl, že ohon je liščí.“ Jakmile to řekl, liška skočila a utekla ven. Hosté se rozzlobili, skočili na toho, co mluvil o liščím ohonu, i zabili jej. Liška přišla k přihlouplému. Šli tedy s dívkou, koněm a jablkem ku keři.
Zase pravila liška: „Vidíš, teď máš i zlaté jablko, ale zlatá dívka bez zlatého koně, zlatý kůň pak bez zlatého jablka nejsou nic. Viď, je ti líto dát zlatou jabloň?“ Přihlouplý: „Je mi ovšem líto, ale musím, abych dostal keř, aby otci levé oko neslzelo. Vše raději vydám, jen aby otec neplakal.“
Liška na to: „Zkusím proměniti se v zlatou jabloň.“ Skákala sem a tam a přeměnila se v zlatou jabloň. Pak řekla, aby ji odnesl a dal za vinný keř. On odnesl jabloň-lišku a dal ji pánovi keře, dostal keř a odešel.
Pán rozradostněn svolal celý dvůr, pochlubil se při skvostné hostině, jak krásnou jabloň dostal za vinný keř. Hosté počali prohlížeti jabloň. Jeden však se na ni zahleděl a pravil: „Vše je to krásné, ani hezčí být nemůže, ale pouze plod je jako liščí hlava a ne jako u druhých jabloní.“ Jakmile to slovo z úst vypustil, skočila liška a utekla. Ti se rozhněvali naň a ve zlosti jej zabili, že řekl, že je to hlava liščí.
Přihlouplý se odloučil od lišky a zašel domů, maje s sebou zlatou dívku, zlatého koně, zlatou jabloň i vinný keř. Když přišel na ono rozcestí, na kterém se s bratry rozešel, jak z domu vyšel za vinným keřem, tu spatřil mnoho lidí shromážděných. Šel tam také se podívat, co je. Když tam přišel, viděl tam své dva bratry odsouzeny, a lidé se chystali je věšet. Řekl on dívce, že jsou to jeho bratři a že by je rád vykoupil. Dívka si sáhla za ňadra a vytáhla míšek s penězi. A tak bratry zločince, kteří se chtěli domoci vinného keře vraždami a loupením, vykoupil. Oni mu záviděli, ale ničeho s tím nepořídili. Přišli domů. Přihlouplý umístil keř v zahradě, kde býval. Keř stále víno vydával a otcovo levé oko přestalo slzeti a začalo se smáti. Jabloň počala kvésti, zlatý kůň ržáti, dívka zpívati, radost a ples byl ve dvoře. Vše je veselo, vše se raduje i daří.
Kdysi poslal otec syny na pole, by mu přinesli tři klasy žita, aby se podíval, jaký rok bude. Když přišli na pole k jakési studni, řekli přihlouplému bratrovi, aby jim načerpal vody k napití. On se nahnul nad studní, chtěje vody načerpati a oni jej srazili do studně, kde se utopil. Ihned přestal keř víno dávati, oko otcovo začato slzeti, jabloň vadnouti. Kůň přestal ržáti, dívka začla plakati, vše se rmoutí. V tom přiběhla ona chromá liška, skočila do studně a svého pobratima pomalu vytáhla. Vyčerpala z něj vodu, položila jej na zelenou trávu a on ožil. Jakmile ožil, liška se proměnila v hezkou dívku. Počala pak vypravovati, jak ji matka proklela, protože největšího nepřítele jejího od smrti osvobodila: „Buď prokleta a proměň se v chytrou lišku a o třech nohách kulhej potud, pokud svého dobrodince od smrti utopením nezachráníš.“ Teď jsem tě, pobratime, zachránila. Buď s Bohem.“ Odešla po svém a hloupý též po svém, k otci svému. Jakmile přišel na dvorek, opět keř víno rodil, oko otcovo se smálo a zlatý kůň zaržál, zlatá dívka zpívala. Vyprávěl otci, co mu bratři cestou udělali a jak jej dívka oživila a sebe kletby zbavila. Když to otec vyslechl, vyhnal oba zločince do světa. Přihlouplého oženil se zlatou dívkou, s kterou dlouho vesele a blaženě žil.