Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Bída

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Almužna	Bída	Ďábelský tanec

Údaje o textu
Titulek:	Bída
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 113–115.
Licence:	PD old 70

Zchudlý hospodář měl hezkou dcerušku, kterou sobě jeden starý mládenec, pán té vsi, vší mocí chtěl za ženu vzít; ale že holka ho neměla ráda, a rodiče k tomu sňatku taky svolit nechtěli, týral je starý ženich, jak mohl, naléhal na ně robotou a pro dost malou příčinu dával je bít, tak že ubohý hospodář toho déle nemohl vydržet a sobě umínil, že se z té vsi vystěhuje. V chalupě, kde ten hospodář zůstával, často něco za pecí vrzávalo; i ačkoli všecko přehledali a přípecek nejednou navrub obrátili, přece nikdy nic nemohli najít. Ale když už se stěhovali a poslední nářadí vyklízeli, uslyšeli najednou za pecí něco hlasitěji vrzat; i poslouchali všickni, co to? a vrz, vrz, šup, šup, vyskočila ze zápecí štíhlá a bledá osůbka, podobná svižné panně. „Aj ký to ďábel!“ zvolal otec. — „Pro pána Boha!“ vykřikla matka a za ní všecky děti do křiku se daly. — „Nejsem žádný ďábel,“ řekla ta štíhlá bledá panna, „ale jsem vaše Bída, a když se teď odtud vystěhujete, musíte mě taky s sebou vzít do svého nového příbytku.“ — Hospodář, čiperná hlava, viděl, že Bídy své nechytí, ani neuškrtí; a protož poklonil se jí hluboce a řekl: „Dobře, má zlatá milostpaničko! když se ti tak u nás líbí, tehdy pojď s námi; ale vidíš sama, že sobě sami všecko přenášíme, i pomoz nám taky něco nést, abychom se rychleji odstěhovali.“ Bída k tomu svolila a chtěla vzít několik kousků drobného nářadí z domu; ale hospodář rozdal drobné nářadí dětem, aby je nesly, a řekl: že je na dvoře ještě špalíček, ten že se taky musí vzít. Po té vyšel na dvůr a špalík sekerou s hůry do polou rozštípnul, a zavolav Bídy, pěkně jí prosil, aby mu ten ten špalík pomohla nést. Bída nevěděla, jak má ten špalek vzít, až jí hospodář ukázal to rozštěpení; i vstrčila své dlouhé a vyzáblé prsty do skuliny, a hospodář jakoby s druhé strany chtěl špalek zdvihnout, sekeru honem ze štěrbiny vytáhl, a její dlouhé vyzáblé prsty zůstaly tak pevně ve špalku vězet, že jich nikterak nemohla vytáhnout. I křičela, co jí hrdlo stačilo, ale nic nebylo platné; hospodář všecky věci své s dětmi sebral a dokonce se z chalupy vystěhoval a potom už nikdy se na to místo nevrátil. I zůstával v jiné vsi a tu se mu tak dobře vedlo, že brzy v celé vsi byl nejbohatším. Hezká jeho dcerka vdala se za poctivého zámožného selského synka a celá rodina byla šťastna. Zatím pak té předešlé vsi pán, co ty chudáky tak trýznil, chtěl tu opuštěnou chalupu jinému sedlákovi dát: i přišel se do ní podívat, a vida Bídu, ana má ve špalku prsty sevřené a bolestí se svíjí, smiloval se nad tou bledou pannou a pomocí klínu prsty jí vyndal a zúplna ji vysvobodil. Od té doby bledá panna na krok neodstoupila od vysvoboditele svého — a když potom ještě taky ďábel ve staré peci podpálil, a pán na stará kolena láskou se zfanfrnil, utrácel, utrácel, až utratil všecko, co měl.