Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Udatný krejčík
| Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
| chybějící kapitola | Udatný krejčík | Dvě Marie |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Udatný krejčík |
| Autor: | Bratři Grimmové |
| Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 35–38. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Pavel J. Šulc |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Krejčí jeden, když pracoval, měl vedle sebe jablko, na které usadilo se mnoho much. Tím rozhněván krejčí, chopil kus sukna i plácnul jím mouchy, a když pak nahledl, poznal, že zabil sedm much.
„Aj,“ pomyslil sobě krejčík, „tys znamenitý hrdina.“
I dal si dělati brnění a na to napsati zlatým písmem: „Sedm jednou ranou.“
Potom oblekl na se brnění a procházel se ulicemi, a kdož jej uzřeli, domnívali se, že rek ten zabil jednou ranou sedm mužů, i báli se ho velice.
V zemi té byl toho času král slavný a k tomu odebral se krejčík, jenž byl pověsil jehlu s nůžkami na hřebík, vešel do dvora paláce a tam ulehl do trávy a usnul. Sluhové, kteří jej uzřeli tuto a četli zlatý nápis, divili se, co asi hledá tento rek u dvora královského v čase tak pokojném? Zdál se jim býti velikým pánem.
Královští radové dozvěděvše se o tom, pověděli to králi s dodatkem, že kdyby nastala válka, mohl by rek ten zemi prokázati služby velmi platné. Králi zalíbil se tento návrh, tak že poslal ku krejčímu, jehož se dal tázati, zdali hledá službu. Krejčí odvětil, že proto právě přibyl a že nabízí králi svoje služby.
Král poručil mu vykázati byt a zároveň určil mu slušný plat, tak že mohl žíti vesele, nemaje co by dělal.
Za krátký čas záviděli rytíři královi krejčímu jeho postavení i přáli si, by ďas jej vzal, avšak báli se počíti s ním rozbroj, poněvadž by jich mohl sedm zabiti jednou ranou a proto přemýšleli, jakou lstí by se ho zbavili. Poněvadž se jim to nezdařilo nijak, usnesli se, že předstoupí všickni před krále a požádají za propuštění, což také učinili.
Král se proto zarmoutil a přál si, by ten rek byl někde tam, kde roste pepř, avšak bál se jej propustiti, by ho s národem jeho nepobil. Přemýšleje o tom, co by měl učiniti, by vše vzalo dobrý konec, vypátral konečně, jakým způsobem by se hrdiny toho zbavil. V blízkém totiž lese zdržovali se dva obři, kteří páchali loupeže a vraždy, škodíce tak velice a nebylo možno je skrotit. I povolal král udatného reka, jemuž poručil, aby obry ty zničil, začež mu slíbil odměnu velikou a sice dceru svou za manželku a půl království s ní jako věno. Mimo to mělo jeti s ním naproti obrům sto jezdců.
Krejčík ochotně slíbil vše, řka, že pobije obry i bez jezdcův a hnedle odebral se do lesa, kam jezdci jej následovali. Poručil jim, by počkali venku a sám vešel do lesa, i počal pátrati, zdali by neuzřel někde škodlivé obry.
Spatřil je konečně spící pod stromem. Sebrav několik kamenů, vylezl hbitě na strom, i hodil kámen jednomu z obrů na prsa, jenž procitna rozhněval se na soudruha i tázal se ho, proč jej pere. Ten omlouval se, že o tom ničeho neví, a jestliže jej udeřil, že stalo se to ve spaní. Usnuli zase a krejčík nyní udeřil kamenem druhého, jenž vzchopil se a lál druhovi proto, že jej udeřil. Avšak ten se omlouval též, že o tom ničeho neví. Když potom zavřeli opět oči, udeřil krejčík opět prvního, jenž rozhněval se velice a počal tlouci druha, který nejsa spokojen bránil se rázně. Oba vytrhli stromy ze země a těmi mlátili do sebe tak nehorázně, že se pobili na vzájem.
Krejčí uzřev to, slezl, ťal každého obra několikráte mečem svým a šel ven z lesa k jezdcům. Ti se ho tázali, zdaž neviděl obry. „Ano, viděl jsem je a zabil oba — leží tam pod stromem.“
Jezdci tomu nechtěli věřiti, a když do lesa se odebrali, spatřili, že tomu tak. Divili se a pociťovali nemalý strach před vítězem. Vrátili se domů a vypravovali to králi.
Když pak krejčík předstoupil před krále žádaje odměnu, litoval toho král, že slíbil dceru svou člověku neznámému i přemýšlel, jak by se ho zbavil. Vypravoval tedy krejčímu, že v lese jiném jest jednorožec, který rovněž činí mnohé škody a vyzval ho, by také škůdce toho lapil, že mu pak dá dceru svou. Krejčí byl spokojen, vzal provaz a šel s druhy svými do lesa, nechal je státi venku, řka, že vykoná úkol svůj sám. Když byl chvíli chodil po lese, uzřel jednorožce, jenž úprkem hnal se naň. Vyčkal, až byl jednorožec na blízku, pak skočil za strom a jednorožec vrazil tak mocně rohem do stromu, že se zabodl v dřevo tak, že jej zvíře nemohlo vytáhnouti, načež krejčí přiskočil, hodil mu provaz na krk a přivázal zvíře úplně ku stromu. Potom šel z lesa, by oznámil druhům, že vykonal úlohu svou. Rovněž králi oznámil, že přání jeho vyplnil a připomenul mu jeho slib. Král se zarmoutil, neboť byl by nerad mu dal dceru svou, a proto uložil mu nový úkol. Bylo mu totiž uloženo, aby chytil divokého kance, který řádil v jiném lese, a když by to vykonal, měl pak obdržeti dceru královu.
Zároveň s ním měli na lov ten vydati se všickni myslivci královi.
Krejčík, ač nerad, odebral se do lesa; myslivce nechal venku, z čehož tito měli nemalou radosť, a sám vešel do lesa. Hnedle uzřel kance, který se hnal k němu, tak že polekaný krejčí rychle se ohlížel, kde by se skryl. Na štěstí byla tu stará kaple i vskočil do ní a hned zase na druhé straně oknem ven. Pak běžel honem ke dvéřím, jež zavřel, a tak byl kanec, jenž vběhnul zatím do kaple, v této zavřen.
Potom vrátil se k myslivcům, jimž oznámil, co vykonal, a ti šli, by se o tom přesvědčili. Král pak nyní, chtěj nechtěj, musil dáti krejčímu dceru svou. Ovšem, kdyby byl věděl, že to krejčí, byl by jej odbyl zkrátka; avšak krejčí měl z toho nemalou radost, že stal se zetěm královým.
Za čas po svatbě slyšela dcera královská, jak manžel její mluví ve spaní: „Chlape, udělej kamizolu — sprav ty kalhoty — popil si — nebo ti otluku loket o hlavu.“ Podivila se tomu, tušíc, že manžel její jest krejčím, i pověděla to otci. Král rozhněval se velice a radil jí, by příští noci otevřela dvéře ložnice, za nimiž budou čekati žoldnéři, a kdyby zaslechli opět slova podobná, že krejčího zabijou. To zaslechl panoš, který přál krejčímu i spěchal, by mu oznámil, co mu hrozí. Krejčí mu poděkoval a večer odebral se s princezkou na odpočinek a záhy tvářil se, jakoby spal. Ona pak tiše otevřela dvéře. Za chvíli jal se volati krejčí: „Chlape, ušij kalhoty, oprav kazajku, nebo ti otluku loket o hlavu. Zabil jsem jich sedm jednou ranou, zničil dva obry, chytil jednorožce, též divokého kance a měl bych se báti oněch lidí, kteří venku čekají?“
Když to zaslechli žoldnéři za dveřmi, ulekli se velice a prchli. Nikdo nechtěl se odvážiti na krejčíka, jenž byl a zůstal králem až do své smrti.