Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Pohár víly

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Šest labutí	Pohár víly	Rybář

Údaje o textu
Titulek:	Pohár víly
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 146–153. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Na vysokém pohoří staré Anglie stál před věky veliký a pevný hrad, v němž sídlil rod šlechticů z Odinhallu, kterému náležely rozsáhlé pozemky v okolí s četnými vesnicemi a dvorci.

Byl večer; v zámecké jizbě ležel nemocen dědic slavného jména, jediný, pětiletý syn hraběte z Odinhallu.

Krutá zimnice lomcovala jím, oči jindy mírné koulely se a hleděly divoce kolem, ruce malé zatínaly se křečovitě, a kolem zsinalých rtů bylo pozorovati tahy, které oku lékaře zkušeného jsou věštcem blízké smrti.

Převor z blízkého kláštera františkánského, jenž znal se dobře v umění lékařském, stál u lože děcka pozoruje bití tepny; hrabě opíral se o zábradlí v okně, kdežto hraběnka s výrazem úzkosti nevýslovné v obličeji upřeně pohlížela na svého miláčka a zase na obličej mnicha, jakoby z úst jeho čekala slovo nadějné.

Ctihodný kněz vrtěl hlavou.

„Ušlechtilá paní,“ pravil, „u Boha sice nic není nemožného, ale poněvadž chcete věděti pouhou pravdu, mohu vám říci, že, dle uznání mého, dítě vaše bude andílkem dříve, než slunce počne znova svůj běh denní.“ Zbledlé rty hraběnčiny sevřely se křečovitě a slzy násilně zdržované vyhrkly jí proudem z očí.

Převorovi bylo odejíti za jinými povinnosťmi, hrabě pak po přání manželky své odebral se na odpočinek.

Hraběnka zůstala sama u nemocného syna a poslední útěcha — naděje totiž, zmizela následkem výroku převorova.

Shýbajíc se nad bledý obličej chorého děcka seděla hraběnka zarmoucena u jeho lože. Čas ubíhal jí velmi zdlouhavě; minuta zdála se jí věčností. Vítr hučel příšerně v komíně vysokém a známky blízké smrti jevily se vždy patrněji na bledém obličeji dítěte.

Konečně minula noc. Hraběnka přistoupla k oknu, jež otevřela. Chladný větérek vanul jí vstříc a osušil slzy, jež kanuly jí po líci. Na východu vystupovaly nad lesem rudé mraky, jež zbarvily nachově vrchol kříže na kapli v lese, odkud zaznívaly zvuky zvonu až k utrápené matce. Náhle jí připadla myšlénka. Postoupivši péči o nemocné dítě hraběti, jenž právě byl vešel, a políbivši malou ručku opustila jizbu.

V hradě posud všecko spalo. Nepozorována dostala se hraběnka do zahrady a přes most do lesa. Úzká stezka uprostřed dubův a buků vedla k malé lesní kapličce. Rosa třpytila se na trávě, ptáčkové lesní pěli svoji ranní píseň a celá příroda probouzela se k novému životu.

Avšak ubohá matka nevšímala si všeliké této krásy, pospíchajíc ku kapličce, kde poklekla před oltářem a ruce majíc nábožně sepjaté modlila se vroucně, s upřímnou láskou mateřskou prosíc Boha, by zachránil život jedinému jejímu drahému děcku.

Pablesk prvních paprsků slunečních, jenž pronikl malovaným oknem, připomínal hraběnce slova převorova. Úzkostí puzena vyskočila a hnedle byla nazpět v zámecké zahradě. Šla kolem pramene, prýštícího ze skály, na níž vypínal se hrad. Hraběnka sehnula se k vodě, by umyla a občerstvila oči své pláčem a bděním unavené, při čemž uzřela na druhé straně studánky tělo mladé dívky, jež ležela tu bez hnutí; voda sahala jí k nohám, vrchní čásť těla, zahalená v čarokrásné vlasy, ležela na pokraji studně. Hraběnka přiskočila i spatřila osobu neznámou, jejíž obličej vynikal líbezností nevšední, tak že srdce hraběnčino bylo mocně dojato útrpností. Oči měla dívka zavřeny a v bílém čele hlubokou ránu, z které prýštila zvolna krev.

Hraběnka zapomněla na svůj zármutek pospíchajíc ku pomoci nešťastnici té. Postříkala jí obličej vodou a ránu pečlivě obvázala, načež raněná oživla záhy a otevřela oči modré, zářící dětinskou nevinností. „Milé dítě, kterak sem přicházíš?“ tázala se hraběnka.

Dívka vzchopila se a vzpamatovala, i pravila hlasem líbezným: „Neznáte mne, ušlechtilá paní, a přec dlouhý čas jsem již sousedkou vaší… Jsem víla této hory; z pramene tohoto piji každého dne a často se koupám v jeho vlnách před slunce východem. Posud nikdy v tak ranní době nepřišel člověk nějaký sem, až dnes náhoda sem přivedla jednoho z vašich služebníků, jenž ze strachu nebo svévolnosti hodil po mně kamenem a v čelo mne udeřil tak mocně, že jsem bolestí omdlela. Laskavosti vaší děkuji za spásu svou; rcete, jak mohu se vám odsloužiti?“

Hraběnka smutně zavrtěla hlavou, chystajíc se k rychlému odchodu.

„Tedy mi aspoň povězte,“ prosila víla, „co tíží vaše srdce. Nelze-li mi pomoci, snad budu aspoň s to, abych vám poradila.“

„Dítě moje umírá,“ odvětila hraběnka trápena strachem a úzkostí, „snad ho již nezastihnu na živě. Těší mne, že jsem ti něčím prospěla. S Bohem.“ To řkouc chystala se k odchodu.

„Prodlete ještě okamžení, ušlechtilá paní,“ řekla víla vystupujíc z vody v oděvu řasném a lesklém, jako záře sluneční, „ráda bych vám osvědčila svoji vděčnosť za to, že stížena bolem snažila jste se umírniti cizí utrpení.“

Při těchto slovech sehnula se k pokraji studně, chopivši pohár z lesklého křištalu a tvaru zvláštního, jímžto nabírala vody z pramene. Podávajíc jej hraběnce pravila: „Vezměte jakožto důkaz mé vděčnosti tento pohár a chraňte jej pilně před zkázou, neboť s ním zanikne zároveň blaho rodu vašeho.“

Hraběnka přijala pohár děkujíc zběžně, avšak starosť její zvýšila se ihned tak mocně, že nedbala ani napomenutí vílina. Spěchala vzhůru do vrchu ku hradu a s tlukoucím srdcem kvapila k loži dítěte.

Leželo tu, jak je před hodinou byla opustila, bledé, bez hnutí, beze známky života. Sehnula se, by naslouchala, dýchá-li dítě; i zdálo se jí, jakoby se rty jeho pohnuly.

„Píti,“ zavznělo to slabě ze rtů těch, tak že s těží matka to zaslechla.

Přiskočila ku stolu, kde stála nádoba s čerstvou vodou a vedle té pohár darovaný vílou. Poněvadž byl právě po ruce, naplnila jej hraběnka, nazdvihla dítě a přindala mu pohár k ústům. Sotva že děcko rty svými dotknulo se poháru, chopilo jej rukama i pilo. až jej vyprázdnilo.

Po té hoch, ponejprv po kolika dnech, otevřel oči, usmál se a pravil slabě: „Jakýs mi to dala nápoj líbezný, milá matko, a proč jsi mi nedala to dříve? Vidíš, nyní pozdravím se opět a zůstanu u tebe.“ Zavřel opět oči a usnul; pravidelné dýchání a mírný ruměnec, který se objevil na jeho tvářích, svědčily, že hoch se pozdravuje.

Nastala opět noc; všecko v hradě spalo, pouze matka bděla u nemocného děcka. Plakala opět, ale radostí, že zachován bude na živě její miláček, naslouchajíc dýchání pravidelnému a líbajíc malé ručky.

Milené dítko pozdravilo se, nabylo síly nové a dařilo se výborně. Ostatním pak dětem, synům a dcerám, jimiž rodičové ještě byli obdařeni, vypravovala matka často o ranním výjevu u pramene a o daru vděčné víly.

Pohár byl od té doby ctěn a vážen, jakožto nejdražší a nejvzácnější klenot rodiny, uložen ve skříni, k tomu zvláště shotovené, jež postavena v síni rytířské, a kaplan hradní zapsal tuto příhodu do letopisů rodinných.

Když hrabě a hraběnka se loučili s tímto světem, byli obklopeni syny, dcerami a vnoučaty.

Rod hrabat z Odinhallu kvetl a zmáhal se utěšeně; poddaní je milovali, dobří lidé je ctili a zlí se jich báli. Žádný zlý soused neškodil jim; osení jejich i lesy dařily se nad jiné skvěleji.

Ctnosti předků přecházely na potomky a s těmi i úcta a vážnosť k víle a jejímu vzácnému daru.

Pohár ten chován posud v oné skříni a jen při zvláštních slavnostech skvěl se na tabuli a číšník naplňoval jej nápojem vzácným a podával kolem na památku každému členu rodiny.

* * *

Uplynuly mnohé věky; rodiny některé zanikly a jich místa zaujaly nové, však hrad Odinhall posud hrdě stál na svém místě a sláva jeho majetníků šířila se daleko po zemi. Nová doba přinesla mnoho dobrého, ale také mnoho dobrého odnesla. Ze srdcí lidských vyhynula pomalu víra a lepšího nic nevstoupilo na její místo a co předkům zdálo se ctihodného, považovalo pokolení nynější za marnosť a zpozdilosť.

Také majetník panství a zámku Odinhallu byl přívržencem nové doby. Postava jeho byla ušlechtilá i krásná, srdce udatno, duch pyšný, tak že jej ctili všickni a báli se ho, kdožkoli se s ním stýkali. Avšak nesnažil se jako dřívější páni hradu, by dobrotou a laskavostí získal si přátely, a nepříznivce a nepřátely krotil a vzdaloval.

Štěstí svoje a blaho považoval za jakýsi nutný výsledek svých zásluh, uškleboval se, kdykoli řeč byla o minulosti, nebo chtěl-li někdo mu připomenouti zvláštní a podivnou příčinu jeho štěstí.

Dnešního dne odbývala se v zámku veliká slavnosť a vše, co poskytovalo bohatství, musilo posloužiti ku zvýšení slávy, neboť dcera mocného rytíře ze sousedstva stala se manželkou hraběte a sňatek slavil se toho dne. Vypravovalo se sice, že nevěsta proti vůli své, donucena otcem, béře si hraběte, a že srdce její náleží mladému rytíři, jenž nehonosí se jménem ani bohatstvím jako hrabě, pročež také pominut byl otcem nevěstiným.

Hrabě Odinhall, jenž byl také o tom slyšel, setkal se potom náhodou s tím rytířem, jejž ve své hrdé zpupnosti pozval na svatbu.

Rytíř zbledl přitom a pravil zasmušile: „Přijímám pozvání vaše a dostavím se.“

Rytířská síň byla nádherně ozdobena; kolem stolu seděli vznešení rytíři a paní; na hořejším konci na místě povýšeném seděli snoubenci. Hrabě v nadutosti své znamenal, že obličej nevěstin zahalen jest v tajemný zármutek.

Hosté rovněž si toho nevšimli; paní obdivovaly se nádhernému šatu a šperku, závidějíce nevěstě řídké to štěstí. Mužové pohlíželi na bohatství a nádheru kolem nevěsty, považujíce ji za blaženu. Pouze číšník domácí, nejstarší a nejvěrnější to služebník rodiny, jenž úřad svůj zastával dávno, a jehož rodina byla jaksi srostlá s rodinou hraběcí, pohlížel smutně na obličej nové paní, neboť pozoroval časté zachvění se rtů jejích a slzu, která tajně kanula jí po líci.

I chopil posvátnou památku rodinnou, pohár víly, a naplniv jej vzácným vínem přiblížil se k novomanželům.

„Pane hrabě,“ pravil vážně a uctivě, „jste třetí z rodu vašeho, jemuž popřáno mně v den svatební podati proslavený tento pohár. Děd váš přijal jej z ruky jinochovy, vnukovi podává jej třesoucí se ruka starcova. Pijte z poháru tohoto na blaho a zdar, česť a slávu rodu svého i potomků, jako to činívali předkové vaši.“

Hrabě chopil pohár, zdvihl jej a pravil hrdě hlasem povýšeným: „Štěstí, česť a sláva jsou po věky spojeny s rodinou naší; ale ne vetchému křištalu, jak zní pověra, děkuje to náš rod, nýbrž mocné páži a srdci udatnému jeho mužův a ctnosti jeho žen, a na tomto základě ať kvete dále. Rytíř udatný zamítá veškeré opory vetché.“

To řka hodil pohár vzhůru proti svícnu mnohoramennému. červený nápoj rozlil se proudem podivným tak, že shasl svíce; pohár padl na zem a rozbil se na tisíc kusů. Zvuk, jako vzdechnutí umírajícího, zavzněl v síni. Nevěsta vzkřikla uleknuta: starý číšník spráskl ruce a hosté veselí zbledli a umlkli, jakoby se jich byla dotekla ruka smrti.

Venku pak zavznělo řinčení zbraně, dvéře se rozevřely a tlupa ozbrojenců vrazila do síně majíc v čele mladého rytíře, jejž byl hrabě s posměchem pozval na svatbu.

„Tu jsem, pane hrabě,“ pravil zmužile, „bych odvedl, co mi náleží po právu.“ To řka ukázal na zbledlou nevěstu.

„Poněvadž, jakožto udatný rytíř, nevydáte mi dobrovolně nevěstu, tedy taste meč.“

Hrabě vytrhl z pochvy meč, který mu sloužil při mnohém turnaji.

Žoldnéři hraběcí hodovali v síních vzdálených, netušíce nepřítele, jenž tiše a tajně vnikl do hradu, a hosté neozbrojení pohlíželi s udivením na souboj, jenž strhl se za sedadlem nevěstiným.

Boj ten netrval dlouho; po prvním máchnutí hraběte, zaznělo to jako zvuk smuteční, a při druhé ráně praskl jeho meč, jako sklo křehké, a meč soupeřův vnikl do prsou hraběte z Odinhallu.

Klesl na zemi v zápase a chrapotu smrtelném.

Rytíř přistoupil k omdlelé nevěstě, vzal ji na ruku a nesl ven, aniž by kdo z hostů byl se odvážil v počínání tom jemu zabraňovati.

Když vzdálil se poslední jeho zbrojnoš, vyskočili poděšení hosté a pádili ze síně, opouštějíce s největším spěchem sídlo neštěstí a smrti.

Rodina hraběcí zanikla; hrad se rozpadl, pramen v zahradě vyschl a víla uražená prchla.

Jméno rodiny hraběcí vyhynulo zároveň s rodem tím, jindy tak slavným, a jenom v pověsti a básni ještě ozývá se jakožto ozvěna bývalé slávy a někdejší moci rodiny té.