Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Nemoudrý Hasan
Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
Popelka s kouzelným proutkem | Nemoudrý Hasan | Silný Benda |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Nemoudrý Hasan |
Autor: | neuveden |
Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 94–102. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD anon 70 |
Překlad: | Pavel J. Šulc |
Licence překlad: | PD old 70 |
V tom čase, kdy panoval v Bagdadě slavný kalif Harun-Al-Rašid, zemřel v městě tom muž vážený a bohatý, jenž zanechal tu ženu a syna, který vůbec nazýván nemoudrým Hasanem.
Když uplynul čas smutku, rozdělil Hasan dědictví na dva díly řka: „Žil jsem dosti dlouho v odvislosti od svého otce; nyní pak chci užívati světa. Za jednu polovici peněz koupím statky a domy — druhou polovici utratím ve společnosti milých přátel a druhů.“
V krátkém čase měl okolo sebe hojnosť přátel, kteří s ním jedli, pili, hráli, bavili se, až minul první rok — a s ním zmizelo jmění Hasanovo.
Vida, že mu nezbylo ani penízku z části tak značné, šel k přátelům svým, a vypravoval jim nehodu svou. Ti pak krčili rameny a vyhýbali se mu, kdykoli jej ve městě potkali. I rozhněval se velice Hasan, a šel k staré matce své, jež ho těšila takto: „Milý, dobrý, zpozdilý synu! Kdybych nebyla věděla, že promarníš pouze čásť svého jmění, byla bych tě varovala. Avšak nyní víš z vlastní zkušenosti, co jsou dobří přátelé.“
„Milá matko,“ řekl on, „ode dneška budu tak moudrým, jako jsem dosud byl zpozdilým — nikdy nespolehnu na přátely. Pouze cizince chci mívati u sebe, a vždy jen jediného pohostím, a nikdy déle nesmí meškati v mém domě, nežli přes jednu noc.“
Druhého dne posadil se Hasan na konci mostu, přes který cizinci přicházeli do města. Prvního, jejž uzřel, pozdravil a požádal, by s ním povečeřel a ztrávil tuto noc v jeho domě řka: „Pouze pro tuto noc a nehněvejte se, že vás potom nebudu již znáti. Slib zvláštní nutí mne, bych takto jednal.“
Cizinci byli spokojeni; Hasan je častoval hojně a bavil výborně.
Tak uplynul rok. I stalo se, že sám kalif Harun-Al-Rašid, jenž míval ve zvyku, choditi přestrojen v městě, ubíral se přes most, u kterého Hasan čekal na hostě. Považuje kalifa za kupce, pozval jej na večeři a nocleh do svého domu. Kalif svolil a šel; veliký, silný otrok, jenž ho následoval, šel s ním.
Jedli, pili a hovořili spolu dlouho.
„Příteli, ty se mi líbíš,“ pravil kalif, „pověz mi svoje jméno, bych věděl, komu se mám odměniti za pohoštění.“
Hasan vrtěl hlavou řka: „Ó, pane, nikdy nechci zmíniti se o této nepatrné službě, a nikdy tebe také nechci viděti.“
„Proč nechceš mne viděti?“ tázal se kalif.
Hasan vypravoval mu svoje příhody.
„Máš pravdu,“ smál se cizinec.
Potom hovořili zase dále a konečně pravil host: „Byl bych rád, kdybych mohl vyplniti nějaké přání tvoje.“
„Jsem spokojen,“ pravil hostitel. „Nevím, čeho bych si přáti mohl. Ale přece, chtěl bych býti kalifem — a sice pouze na jeden den.“
Když kalif udiven naň hleděl, mluvil dále:
„Ano, pouze na jeden den. Třeba vám pověděti, že v této čtvrti provozují hanebné rejdy jeden kněz a čtyři mniši. Podobají se vesměs bíleným hrobům, jsouce vlky hltavými. Pomlouvají sousedy, tropí různice a sváry, hrozíce pomstou každému, kdo by je udal. Všickni lidé řádní by měli z toho radosť, kdyby tito lotři byli potrestáni.“
„Ha, ha, kdyby to věděl Harun-Al-Rašid, byl by ti zajisté po vůli.“
„Neposmívejte se mi; byl to pouhý nápad okamžitý. Pijte a půjdeme spat. Avšak prosím vás, až ráno opustíte dům, byste zavřel vrata, by nikdo nepovolaný nás nevyrušoval.“
Cizinec tajně vyňal papírek jakýsi a vhodil jeho obsah do vína hostitelova. Potom si připili. Sotva se byl Hasan napil, sklesla mu hlava i spal. Kalif přivolal otroka, poručil mu, by si pamatoval dům, vzal spícího na rameno a donesl do paláce. Vrata pak aby nezavíral.
Když ráno druhého dne Hasan procitl, ohlížel se udiven kolem — uzřel, že není doma. Hejno otroků bylo kolem něho. Ti jej oblékli oslovujíce jej jakožto vládce všech věřících.
Když pak jej uvedli do státní rady, volal Hasan: „Já nejsem kalif — já jsem nemoudrý Hasan.“
Nikdo mu neuvěřil.
Kalif; jenž tajně ho pozoroval, divil se, jak moudře rozhodoval záležitosti samotné, a jak konečně vyslal dráby, a jim poručil, by šli do čtvrti u lesíka podél řeky, chopili kněze a čtyři mnichy, ježto bývají u něho, a dali každému sto ran na nohy. Potom aby je posadili na velbloudy a vozili po městě volajíce: „Takto trestá kalif pomluvače a lidi svárlivé.“ Pak mají býti na vždy z města vypovězeni. Dále poručil pokladníkovi, by poslal měšec s tisícem dukátů do neznámého domu řka: „Zeptej se, kde bydlí nemoudrý Hasan, jejž zná každé dítě, a peníze ty odevzdej jeho matce, že jí je kalif posýlá.“
Po té se odebral do jídelny a hodoval skvěle, při čemž posluhovali mu sluhové (otroci) a krásné dívky (otrokyně) hrály na rozličné nástroje, jiné pak tančily při tom.
Nežli se Hasan nadál, uplynul den, a večer uveden do síně nádherné, kde čekalo naň výborné víno, ovoce a cukroví v hojnosti.
„Není to všecko přece snem,“ bručel Hasan, „ne, není to sen“ — i napil se notně — v tom číše vypadla mu z ruky, hlava mu klesla, usnul tvrdě.
V tom vešel pravý kalif řka: „Svlékněte jej, dejte mu jeho vlastní oděv a doneste jej do jeho domu, ale aby vás neviděla jeho matka. Potom odejděte a nechte vrata otevřena.“
Ráno procitl Hasan a poznal, že přece snil. Volal otroky, rady, chtěl oděv vladařský, křičel náramně a rozzuřil se ještě více, když přiběhla k němu matka jeho. Rval si vlasy, bil se v prsa opakuje stále, že byl kalifem a chce jím býti opět, že potrestal kněze a hodoval v nádherné síni. Matka i sousedé jeho myslili, že se zbláznil.
„Pro bůh,“ zvolala stařena, „tvrdí, že dal potrestati kněze. Snad řekne také, že mi poslal tisíc dukátů.“
„Ovšem, že jsem já to byl,“ křičel Hasan a řítil se na matku.
Ale sousedé vrhli se naň, svázali jej, a dopravili do blázince, kde dostával chatrnou stravu, ale za to řádné bití.
Po čase slíbil matce, že nebude již za kalifa se vydávati, načež prohlášen za uzdravena i puštěn domů.
Po krátkém čase vzpomněl si zase, by zval si na večeři a nocleh hosty. I stalo se, když seděl opět u mostu, že spatřil kalifa, původce veliké nehody své. Odvrátil rychle hlavu svou, jakoby neviděl cizího kupce, který přistoupiv k němu, oslovil ho takto: „Ah, milý bratře, těší mne, že tě opět vidím.“
„Nejsem ani bratrem tvým, aniž těší mne, že tě vidím opět,“ odvětil Hasan nevrle, „jdi svou cestou a dej mi pokoj.“
Kupec, jenž věděl o všem, co se přihodilo Hasanovi, nedal se odbyti dorážeje naň, by mu vše pověděl. Hasan konečně vypravoval mu svoje příhody, ale kupec se mu vysmál.
„Mně se nezdá věc tak směšnou,“ pravil Hasan. obnaživ svoje záda, „viz tuto stopy mého utrpení.“
Cizinec spatřil rány dosud nezacelené a divil se velice.
„Vidíš následky své neopatrnosti,“ pravil Hasan, „to vše nebylo by se mi stalo, kdybys byl zavřel vrata.“
Kupec ho litoval poznovu a prosil, by jej vzal opět s sebou k večeři. Hasan svolil po dlouhém zdráhání.
Když seděli spolu a hovořili, vyptával se cizinec na rodinné poměry Hasanovy. „Divím se,“ pravil konečně, „že jsi, milý bratře, dosud svoboden.“
Hasan vrtěl hlavou řka: „Nepřeji sobě ženy, která nezná jen fintění se a mlsání. Moje žena musila by býti moudrá, a znáti hudbu a zpěv. Ale kde bych vzal takovou ženu. To možno pouze vladaři a vezírům.“
Kupec se smál řka: „Nuže, připijme si na zdraví budoucí tvé družky.“
Napili se a za malou chvíli potom zavřel Hasan oči, neboť kalif mu byl opět nasypal prášku do vína. Opět odnesl jej tentýž otrok do paláce, do téže jizby, a položil jej na to lože, na kterém ponejprv odpočíval. Když procitl ráno, spatřil zase kolem sebe zástup otrokův, i považoval to za sen a rychle zavřel oči, by příšerný sen minul. Ale mámení to neminulo.
„Toť zase vina toho prožluklého kupce,“ zvolal zlostně, „slíbil mi. že zavře vrata. Aby se propadl za svou věrolomnosť. Ale nevstanu, ať se děje cokoli.“ Zavřel oči a nehýbal se ani.
Na pokynutí kalifovo chopili jej čtyři otroci a posadili na koberec, ale marně pokoušeli se namluviti mu, že jest kalifem.
„Vím, jak to skončí,“ pravil Hasan, „ráno procítnu zase v domě svém a způsobím křik, až se dostanu zase do blázince, kde mne sbijou a zmoří hladem.“
Sluhové nedbali jeho bědování a nářku; oděli jej v zlatohlav, otrokyně zpívajíce pak tančily kolem něho. Hasan pojednou vyskočil volaje: „Mám-li býti obětí snu pustého, a nelze-li zbaviti se toho, budu nejstřeštěnějším mezi blázny.“ I počal se točiti, řváti a trhati oděv svůj, až kalif, jenž na to pohlížel, vešel. V tom umlkla hudba i přestal tanec. Tu Hasan poznal, kdo že jest onen, jejž byl dvakráte pohostil, ale nelekl se, nýbrž volal směle: „Hle, můj host. Viz, jak přání tvoje mi prospívá. Rád uvidím, co ještě z toho bude. Arci, ty jsi pán a já otrok.“
„Bratrem mým jsi,“ odvece kalif, „projev přání svoje a já vyplním je.“
Poručil mu dáti nový krásný oděv, a pak vedl jej do své komnaty. Tam vypravoval mu, jak se vše stalo, a že lituje toho, že místo radosti způsobil mu svízele. „Vyslov přání svoje,“ končil kalif, „ať jest jakékoli, vyplním je.“
„Pane,“ pravil Hasan, „od této chvíle zapomenuto jest vše, co jsem utrpěl. Strp mne pouze v okolí svém, bych diviti se mohl slávě tvé. Jiného si nic nepřeji.“
Pohnut šlechetností tou, poručil kalif, aby mu byl vždy dovolen přístup k němu. Udělil mu značné dary a slíbil, že starati se bude sám o jeho výživu. Od toho dne byl Hasan hostem kalifovým i dovedl jej baviti lépe, nežli kdokoli jiný. Konečně dal mu kalif za ženu oblíbenou otrokyni své ženy Lobedy, jež slula Nushata.
Novomanželé byli od kalifa hojně obdařeni a Hasan postoupil dřívější majetek svůj matce, by ji sprostil všeliké starosti o budoucnosť.
čas ubíhal manželům rychle a blížil se konec roku. Tu přinesli účty svoje obchodníci, a když bylo vše zaplaceno, nezbyl jim ani trojník. Co měli počíti? Žádati o peníze kalifa bylo choulostivo; od matky požadovati něco z toho, co jí ponechal, zdálo se neslušným.
Hasan konečně zvolal: „Mám již prostředek, jenž nám pomůže. Jest nám oběma umříti.“
„Umříti?“ zvolala žena, „to nechci. Slyšela jsem vždy, že člověk může umříti pouze jednou.“
Hasan se usmál řka: „Zemřeme oba, i povím ti hnedle, jak.“
Druhého dne přišla Nushata k bývalé velitelce své Lobedě bědujíc, že manžel její zemřel.
„Ó, allah,“ zvolala Lobeda, „kdož by se byl nadál, že tvoje štěstí bude trvati jen tak na krátce. Hasan, ten čilý a zdravý muž, jest mrtev! Kterak to možno? Snad jsi mu ztrpčila život a způsobila starosti?“
„Ó, my žili jako dvě hrdličky,“ naříkala Nushata, „co on chtěl, činila jsem já, a co jsem já si přála, učinil on. Ó, jak jsem teď nešťastna!“
Lobeda slíbila jí pomoc a podporu. Dala jí sto dukátův a pro mrtvolu drahý rubáš.
Nushata s veselou tváří vracela se domů i zvolala na manžela: „Hleď, abys totéž docílil u kalifa.“
Hasan posypal si hlavu popelem, roztrhl roucho své a přišed ku kalifovi, rval si vous i vlas.
„Běda mně,“ zvolal padna na tvář svou, „vizte člověka velice nešťastného. Samé nehody mne stíhají. Žena moje zemřela. V náručí mém vypustila ducha.“
Kalif ulekl se velice. „Jak to možno,“ zvolal, „jak se to stalo. Žena mladá, plna života. Snad jsi ji utrápil a způsobil jí mnohé starosti?“
„Nerozmnožujte bol můj takovými výčitkami,“ pravil Hasan, „činil jsem, co jsem jí viděl na očích. Ale neštěstí mne stíhá i třeba je snášeti.“ Rval si vous, až mu tekly slzy po líci.
Kalif poručil mu dáti sto dukátův a drahý rubáš, i těšil ho prose, by se neoddával přílišnému zármutku.
Hasan šel domů a položil co dostal k částce, kterou žena jeho přinesla, načež oba se těšili z toho, že se lesť jejich podařila.
Harun-Al-Rašid odebral se k manželce své, jižto zastihl v slzách i těšil ji, projevuje soustrasť nad ztrátou oddané jí otrokyně.
„Jest to velmi hezké od tebe, milý manželi,“ pravila Lobeda, „avšak mýlíš se, že Nushata zemřela, Hasana zachvátila smrť.“
„Ne tak, má drahá. Hasan byl u mne a naříkal si, že mu zemřela žena.“
„Zdá se, že chcete žertovati,“ řekla nevrle Lobeda, „ujišťuji vás, že smrť Hasanova pohnula mne k slzám.“
„Ušetřte sobě těch slz,“ řekl kalif, „přísahám vám, že Hasan žije, a že Nushata jest mrtva.“
„Já pak přísahám, že Nushata žije, a že Hasan zemřel.“
Kalif by se byl málem rozhorlil nad tvrdošíjností Lobedinou. Avšak ovládl vášeň svou a dal si zavolati Mesura, náčelníka a velitele černých otroků. Tomu poručil, aby hned vydal se na cestu do domu Hasanova, a tam se přesvědčil, zdali Hasan jest živ anebo mrtev.
Když uzřel Hasan velitele otroků, poručil ženě, by ulehla na zem a přikryl obličej její závojem a posadil se vedle ní. Když se Mesura přiblížil, počal bědovati a padl na zem. Mesur jej pozdvihl a těšil. Zároveň vypravoval o rozepři kalifa s chotí jeho a nadzdvihl cíp závoje, by pohledl mrtvé v obličej. Oklamán pohledem tím vrátil se do paláce.
Zatím hádka v paláci kalifově neutichla; došlo to až k sázce a Lobeda vsadila nádhernou budovu, která jí náležela, proti krásné zahradě kalifově.
Když pak Mesur přinesl osudnou zprávu, že Hasan žije, a že viděl Nushatu mrtvou, a když kalif zvolal vítězně: „Ó, Lobedo, palác tvůj náleží mně,“ rozhněvala se kněžna velice. Lála Mesurovi a poslala svou chůvu, by se přesvědčila, že černý otrok lže.
Hasan byl opatrný a pozorný. Když přišla chůva, ležel na zemi, přikryt rubášem a žena jeho sedíc u něho, naříkala hrozně, tak že chůva ji litovala, nadzdvihla poněkud rubáš a přesvědčila se, že Mesur lže.
Když pak se vrátila do paláce a vyřídila, co byla viděla, vznikla prudká hádka mezi ní a Mesurem. Oba přísahou chtěli pravdu stvrditi, až konečně kalif učinil hádce konec řka, že on sám i Lobeda půjdou se přesvědčiti, co jest pravdou.
Odebrali se do Hasanova domu. Tam panovalo velebné ticho. V síni veliké leželi vedle sebe Hasan i Nushata — mrtvi.
„Jaká to hrůza,“ zvolal Harun-Al-Rašid dojat. „Věrný manžel nechtěl přečkati ženy své.“
„Ó, má drahá Nushato,“ zvolala Lobeda. „Ty vzore ctností ženských. Chtěla jsi býti spojena s manželem, jenž tě v smrti předešel.“
„Přísahám na vous prorokův; toť přes příliš,“ zvolal kalif, „tisíc dukátů dám tomu, kdo mi poví, kdo zemřel dříve, zdali muž nebo žena.“
„Dejte je mně, pane všech věřících,“ ozval se Hasan, „já umřel první.“ Všickni ztrnuli leknutím — mrtví pak se vzchopili a Hasan na rychlo vypravoval, proč umřel, a kalif…
Kalif smál se až mu slzy tekly do vousů. Lobeda se smála též, poněvadž kalif jí daroval svou krásnou zahradu.
Mesur s chůvou smáli se též, neboť nadávky nahrazeny jim ryzím zlatem.
Konečně smáli se také mrtví, poněvadž kněžna k tisíci dukátům pro Hasana přidala též tisíc pro Nushatu.
Potom vrátili se všickni vesele do paláce, kde chytří manželé žili ještě dlouhá léta, požívajíce hojnou měrou přízně a milosti panovníkovy i jeho vznešené choti.