Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Modré světlo

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
O sedmi havranech	Modré světlo	Zlaté dítky

Údaje o textu
Titulek:	Modré světlo
Autor:	Bratři Grimmové
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 5–9. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

DeutschEnglish

Vojín jeden sloužil dlouhý čas svému králi. Když bylo po válce a vojín pro mnohé rány své déle sloužiti nemohl, pravil k němu král:

„Můžeš jíti domů; nepotřebuji tebe již, plat ode mne již dostávati nebudeš, neboť platím jen těm, kdož mi skutečné služby konají.“

Vojín nevěda, od čeho bude živ, odešel zarmoucen a šel celý den, až večer přišel do lesa. Když nastala tma, spatřil světlo a jda po něm, přišel k domku, v němž bydlila čarodějnice.

„Popřej mi noclehu a dej mi něco k jídlu a trochu vody. sice zahynu,“ řekl jí vojín.

„I to to,“ ušklíbla se baba; „kdož pak dá co starému, toulavému vojáku. Avšak smiluji se nad tebou a nechám tě tu, dovedeš-li, co budu chtíti.“

„A čeho sobě přeješ?“ tázal se vojín.

„Abys mi zítra zryl zahrádku.“

Vojín k tomu svolil a druhého dne pracoval ze vší síly, avšak do večera tu práci nedodělal.

„Vidím, že dnes již dále nemůžeš,“ pravila čarodějka; nechám tě tu ještě přes jednu noc, ale za to mi zítra rozštípáš vůz dříví.“

Vojín k tomu potřeboval celého dne. Večer pak jej vyzvala čarodějka, by u ní zůstal ještě přes jednu noc.

„Zítra budeš míti jen malou práci,“ pravila; „za mým domkem jest vyschlá studně, do té mi padlo světlo, jež hoří modře a nikdy neshasne, pro to mi tam zítra vlezeš.“

Druhého dne vedla jej stařena ke studni a spustila jej v okovu dolů. Nalezl modré světlo a dal jí znamení, by ho zase nahoru vytáhla; ona tak učinila, a když byl již blízko kraje, vztáhla k němu ruku, chtíc od něho vzíti modré světlo.

„Ne tak,“ řekl vojín, poznávaje zlý úmysl její, „nedám ti dříve světla, pokud nebudu státi na zemi.“

Čarodějnice se rozzlobila, pustila jej do studně a odešla.

Ubohý vojín spadl na vlhké dno, aniž by si byl ublížil; modré světlo hořelo stále, ale co mu to bylo platno? Uznal, že smrti neujde.

Seděl tu zarmoucen, až náhodou sáhl do kapsy, v nížto měl dýmku, již byl jen na polovic vykouřil.

„To bude moje poslední radosť,“ pomyslil si, a vyňav ji, zapálil si na modrém světle a počal kouřiti.

V tom se mimo nadání před ním vyskytl malý černý mužík a tázal se ho: „Co poroučíš, pane?“

„Což bych mohl já tobě poroučeti?“ odvětil vojín udiven.

„Musím konati vše, co mi poručíš,“ pravil mužík.

„Dobrá,“ řekl vojín, „pomoz mi tedy z této studně.“

Mužík jej vzal za ruku a vedl jej podzemní chodbou, při čemž nezapomněl na modré světlo.

Na cestě mu ukazoval poklady, jež byla čarodějnice nashromáždila a tuto schovala, a vojín si nabral do kapes zlata, co v nich mohl unésti.

Když byl venku, pravil k mužíkovi: „Nyní jdi, svaž čarodějnici a odevzdej ji soudu.“

Hnedle jela čarodějnice kolem na divokém kocouru s hrozným povykem a brzo po té vrátil se mužík a pravil k vojínovi:

„Vše jest vyřízeno, jak jsi mi poručil, pane; čarodějnice již visí na šibenici. Co ještě poroučíš?“

„Prozatím nic,“ řekl vojín, „jdi domů a buď připraven, kdybych na tě zavolal.“

„K tomu není nic jiného zapotřebí,“ pravil mužík, „než abys si na tom modrém světle zapálil dýmku. V tom okamžení budu státi před tebou.“

Po té mužík zmizel.

Voják se vrátil do města, z kterého byl přišel, a zašel do nejlepšího hostince. Dal si ušíti krásný oblek a hostinskému poručil, aby mu upravil pokoj s největší nádherou. Pak povolal si vojín černého mužíka a pravil k němu:

„Sloužil jsem králi věrně, on mne pak vyhnal a nechal mne lačněti; za to se mu nyní pomstím.“

„Což pak mám učiniti?“ tázal se mužík.

„Pozdě večer, až králova dcera usne, přineseš ji sem spící; bude mi sloužiti.“

Mužík pravil: „Pro mne jest to sice věcí snadnou, ale pro tebe nebezpečnou, neboť prozradí-li se to, povede se ti špatně.“

Když odbila dvanáctá, otevřely se dvéře a mužík přinesl královu dceru.

„Aha, tu jsi,“ zvolal vojín, „rychle dej se do práce. Chop se koštěte a zameť.“ Když zametla, poručil jí, by mu zula boty, které jí pak hodil do obličeje; musila je zdvihnouti a vyleštiti.

Učinila vše, co jí poručil, bez všelikého odporu, nemluvíc ani slova a majíc oči na polo zavřeny. Když kohout zakokrhal, odnesl ji mužík do zámku a do její postele.

Ráno, když princezna vstala, šla k otci a vypravovala mu, jaký měla podivný sen. „Byla jsem nesena rychle ulicemi a pak jsem se ocitla v jizbě starého vojína, jemuž jsem musila sloužiti, mésti jizbu a cíditi boty. Byl to pouhý sen, ale jsem tak unavena, jako bych to vše byla opravdu konala.“

„Možná, že byl ten sen skutečností,“ pravil král, „i dám ti vhodnou radu. Naplň si kapsu hrachem a pak v ní udělej dírku. Budeš-li opět odnesena, bude ti hrách z kapsy padati a tak bude tvoje stopa na ulici patrna.“

Ale při té řeči stál mužík nevidomý u krále a slyšel vše. Když pak v noci zase nesl dceru královu ulicemi, vypadalo jí z kapsy několik hrášků, ale ty nemohly její stopu prozraditi, poněvadž byl lstivý mužík dříve ve všech ulicích hrachu naházel.

Princezně bylo zase konati službu děvečky až do kůropění.

Druhého dne vyslal král své lidi, by hledali stopu: ale byla to marná práce, poněvadž ve všech ulicích dítky sbíraly hrách řkouce: „Dnes v noci pršel hrách.“

„Musíme si něco jiného vymysliti,“ pravil král. „Nech si na nohou střevíce, až ulehneš, a než se vrátíš z onoho místa, ukryj tam jeden, však já jej naleznu.“

Černý mužík stál opět při tom a slyšel tu řeč, a když večer vojín mu poroučel, by přinesl královu dceru, zrazoval jej z toho a pravil, že nezná proti této lsti pomoci, a bude-li u něho ten střevíc nalezen, že se mu zle povede.

„Učiň, co ti poroučím.“ řekl vojín a princezna musila sloužiti i třetí noc; ale při tom uschovala jeden střevíc pod postel.

Druhého dne dal král hledati střevíc své dcery, a když byl nalezen pod postelí vysloužilého vojáka, stíhali tohoto, poněvadž byl zatím dle rady mužíkovy město opustil, a když byl postížen, odvedli ho do šatlavy. Při útěku zapomněl to nejlepší, totiž modré světlo a peníze, měl pouze jediný dukát v kapse. Když pohlížel oknem ze svého vězení, spatřil jíti kolem druha.

Zaklepal na okno, a když onen se přiblížil, řekl mu: „Buď tak dobrý a přines mi uzlík, jejž jsem zapomněl v hostinci, dám ti za to dukát.“

Tento mu ty věci přinesl, a když byl vojín sám, zapálil si dýmku a povolal černého mužíka.

„Neboj se,“ pravil tento, „ať vedou tě kamkoli; jenom vezmi s sebou modré světlo.“

Druhého dne byl vojín postaven před soud a k smrti odsouzen. Než ho vedli na popraviště, prosil krále za poslední milosť. „Jaká to je milosť?“ tázal se král. „Bych směl si zakouřiti.“ „To smíš, ale neočekávej, že ti bude život darován,“ řekl král. Vojín vyňal dýmku, zapálil ji na modrém světle a počal kouřiti. Tu objevil se černý mužík s kyjem v ruce a tázal se: „Co poroučí pán můj?“ „Pobij ty nespravedlivé soudce a jich dráby, také neušetř ani krále, jenž ke mně tak hanebně se zachoval.“

Jako blesk řádil mužík v pravo, v levo, a koho se kyjem jen dotknul, ten se svalil a nehnul se více.

Král se ulekl a počal prositi. Aby zachránil život, dal vojínovi dceru svou za ženu a s ní i království.