Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Čtyři bratři
Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. | ||
Zlaté dítky | Čtyři bratři | Boty z kůže buvolí |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Čtyři bratři |
Autor: | Bratři Grimmové |
Zdroj: | Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 15–18. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Pavel J. Šulc |
Licence překlad: | PD old 70 |
Chudý muž měl čtyři syny a když dospěli, pravil k nim: „Milé dítky, musíte do světa; nemám ničeho, což bych vám dáti mohl; odeberte se do cizího kraje, naučte se řemeslu a hleďte, jak se uživíte.“
Bratři tedy rozloučili se s otcem a vespolek vydali se na cestu. Po čase přišli na rozcestí, i pravil nejstarší: „Tuto se rozejdeme, ale po čtyřech letech ode dneška sejdeme se tuto zase; v době té pokusíme se každý o svoje štěstí.“
Šel nyní každý svou cestou; nejstarší potkal muže, který se ho ptal, kam jde a co obmýšlí. „Chci se učiti nějakému řemeslu,“ řekl mladík, načež cizinec pravil: „Pojď se mnou a staň se zlodějem.“
„Ne,“ odvětil mladík, „to není poctivé řemeslo a konec poslední bývá šibenice.“
„Ó, netřeba ti báti se šibenice,“ pravil muž, „naučím tě, dostati věci, které nedostižitelny jsou jiným, a při čemž nikdo tě nevypátrá.“
Mladík si dal říci a vyučil se zlodějem, i přivedl to k takové dokonalosti, že nebylo před ním nic jisto, co míti chtěl.
Druhý bratr také potkal muže, který se ho tázal, co hodlá počíti ve světě.
„Nevím,“ odvětil on.
„Pojď tedy se mnou a staň se hvězdářem; toť nejlepší na světě; člověku nic nezůstane tajným.“
Mladík poslechl a stal se tak schopným hvězdářem, že jeho mistr, když se vyučil a chtěl dále jíti, dal mu dalekohled, řka: „Tímto můžeš viděti vše na zemi i na nebi a nic nezůstane ti tajno.“
Třetího bratra přijal myslivec do učení a vyučil jej řádně ve všem, co náleží k tomuto umění. Při odchodu daroval mu mistr pušku, řka: „Z té se nechybíš ničeho a po čem střelíš, to padne.“
Nejmladší bratr potkal také muže, který jej oslovil tázaje se na jeho úmysl. „Nechtěl bys býti krejčím?“
„Nelíbí se mi sezení celý den a házení jehlou; také žehlička mi nevoní.“
„Aj, cože,“ řekl muž, „mluvíš, jak tomu rozumíš; u mne naučíš se krejčovině, která jest velmi čestná.“
Mladík si dal říci, šel s mužem a naučil se důkladně jeho řemeslu.
Když se loučili, dal mu mistr jehlu, řka: „Tou můžeš sešíti vše, nechť jest to měkké jako vejce, nebo tvrdé jako ocel; spojí se to v jeden celek, tak že nebude lze ani šev viděti.“
Když uplynula ustanovená lhůta čtyř roků, sešli se čtyři bratři na určitém místě, totiž na onom rozcestí, pozdravili se a líbali, i vrátili se k svému otci.
„Nuže,“ zvolal tento radostně, „opět zavál vás vítr ke mně?“
Vypravovali mu, jak se jim dařilo a co se každý naučil. Seděli právě před domem pod velikým stromem; otec pak pravil: „Chci vás zkusiti a poznati, co umíte.“
Pohledna vzhůru pravil k druhému synovi: „Ve vrcholku stromu, mezi dvěma větvičkama, jest ptačí hnízdo; pověz mi, kolik jest v něm vajíček?“
Hvězdář vzal svůj nástroj, pohledl vzhůru a pravil: „Jest jich pět.“
Po té řekl otec nejstaršímu: „Vyber ta vajíčka, aniž bys vyplašil ptáka, který na nich sedí.“
Umělý zloděj vylezl na strom, vzal ptáku, jenž na hnízdě seděl, aniž by tento co znamenal, pět vajec z hnízda, i přinesl je otci. Ten je vzal, položil na každý roh stolu jedno, páté pak do středu a pravil myslivci: „Jednou ranou prostřelíš těchto pět vajec zrovna uprostřed.“
Myslivec vzal svou pušku a prostřelil vejce jednou ranou, jak si toho otec přál.
„Nyní nastává práce tobě,“ pravil otec čtvrtému synovi, „sešiješ vejce i ptáčata mladá, jež v nich jsou, a sice tak, by jim prostřelení neuškodilo.“
Krejčí vzal jehlu a sešil vejce, jak byl otec poručil; potom je zloděj donesl zase na strom a vložil pod ptáka, aniž by toho byl tento znamenal. Pták vyseděl vejce, a když z nich se vylíhli mladí ptáci, měli červený proužek kolem krku, kde je byl totiž krejčí sešil.
„Jest mi vás pochváliti,“ pravil otec; „naučili jste se řádně své věci a nevím, kterému z vás mám dáti přednosť. Jen abyste měli záhy příležitosť, byste mohli umění svoje provozovati.“
Za krátký čas po tom strhl se veliký povyk v zemi, že drak unesl dceru královu. Král rmoutil se dnem i nocí pro to, a dal vyhlásiti, že kdo mu ji vrátí, dostane ji za ženu. Čtyři bratři pravili: „To by byla příležitosť, kde bychom se mohli vyznamenati.“ I chtěli se vydati do světa, by hledali princezny.
„Kde jest, dovím se záhy,“ řekl hvězdář, hleděl svým dalekohledem a pravil: „Již ji vidím, sedí daleko odtud v moři na skále a vedle ní drak, jenž ji hlídá.“
Šel ku králi a prosil o loď pro sebe a bratry své a jel s nimi po moři až k oné skále. Princezna tu seděla, avšak drak ležel na jejím klíně a spal. Myslivec pravil: „Nesmím střeliti: zabil bych zároveň i princeznu.“
„Tedy se pokusím o to já.“ pravil zloděj a plížil se k ní i vzal ji pod drakem, že tento pranic neznamenal a chrupal dále.
Spěchali s ní na loď a pustili se na moře; ale drak se zatím probudil a když pohřešil dceru královu, letěl za nimi soptě zlostí. Když vznášel se právě nad lodí, chtěje sletěti, namířil naň myslivec a střelil jej zrovna do srdce. Netvor spadl, ale byl tak veliký, že padna na loď, na kusy ji rozbil. Chopili rychle několik prken a plovali po moři. Byli v nesnázi veliké, avšak krejčí nelenil, chopil zázračnou jehlu svou, sešil rychle loď a tak mohli řádně plouti dále, až se dostali domů.
Král uzřev dceru svou, měl velikou radosť i řekl: „Jeden z vás ji dostane za manželku, ale který, to si vyjednejte mezi sebou.“ I vznikl spor mezi nimi proto, neboť chtěl ji každý míti.
Hvězdář pravil: „Kdybych nebyl uzřel dceru královu, bylo by všecko vaše umění marno; pročež náleží mně.“
Zloděj řekl: „Co bylo by pomohlo vidění, kdybych ji nebyl draku ukradl; jest tedy mou.“
Myslivec řekl: „Však byl by vás netvor všecky roztrhal, kdybych ho nebyl zastřelil.“
Krejčí pak pravil: „Kdybych nebyl loď opět sešil, byli byste všickni utonuli; pročež náleží princezna mně.“
Král pak rozhodl: „Každý z vás má stejné právo k ní a poněvadž ji nemůžete míti všickni, nedostane jí nikdo, ale každému dám za odměnu kus království.“
Bratři byli spokojeni a pravili: „Bude tak lépe, nežli abychom se proto neshodli.“
Potom dostal každý kus království a žili s otcem svým vesele a blaženě, pokud se Bohu líbilo.