Vrchní velitel Beneš

Údaje o textu
Titulek:	Vrchní velitel Beneš
Autor:	Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester)
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 43, č. 640. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	23. 12. 1935
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Edvard Beneš

Od bojů Spojených Států amerických za samostatnost v druhé půli XVIII. století dostal se k řízení státu v míru a za války třetí stav, který dal základ demokracii. Šlo při tom o vynikající státníky, kteři však neměli příležitost už v mládí seznámiti se se složitými otázkami státní obrany, jako to bylo u státníků aristokratických, kde výchova kladla důraz na povolání vojenské. Od té doby datuje se moderní ožehavá otázka spolupráce vojáka se státníkem, spolupráce dvou různých specialistů.

V druhé polovině XIX. století se mnoho horovalo o válečném triumvirátu panovníka, státníka a vojevůdce, který v pruských válkách představovali: rozvážný král, železný kancléř a prozíravý maršál. I když se zdůrazňoval v tomto triumvirátu soulad spolupráce, bylo zjevno, že měl jen jednu strategickou hlavu a tou byl státník Bismarck.

V r. 1914 žádná z válčících stran neměla na počátku války v čele vidoucího státníka s tvrdou rukou. U Dohody se však postupně situace strategického vedení zlepšovala, zatím co u bloku německého stále víc a více strhovali na sebe strategické vedení války krátkozrací vojáci. Světová válka jasně ukázala, že státu je v osudné hodině u kormidla stejně nebezpečný voják státnicky nepřipravený, jako politik nepřipravený vojensky.

V zájmu účelného a hospodárného řízení války, v zájmu života demokracií je, aby hodnost vrchního velitele nebyla zužována na otázky vojensko-representační. Volba dra Edvarda Beneše presidentem nás před tímto nebezpečím uchránila. Náš druhý president dávno ještě, než mohl tušit, že jednou bude povolán ve vojenských otázkách prakticky rozhodovat, studoval soustavně podstatu a problémy války. Jednou z jeho prvých vědeckých prací sociologických je právě úvaha Válka a kultura, kterou vydal na počátku světové války.

President Beneš i jeho veliký předchůdce Masaryk byli politiky a státníky válečnými. Pro oba byla světová válka a naše ozbrojená revoluce bohatou školou strategickou. Nesledovali pouze úzkostlivě, jako vůdcové naší revoluce, spojenecké operace na hlavních bojištích, nýbrž — a to hlavně — souvislost těchto operací s průvodními politickými zjevy.

To nebylo vše. Masaryk s Benešem musili se také propracovati otázkami organisace, života a operací armády. Neměli při tom práci tak usnadněnu jako státníci starých států, kteří při válečných kombinacích užívali pevných hodnot starých svých armád. Masaryk s Benešem musili tyto hodnoty tvořit, musili revoluční armádu od počátku budovat, uvnitř je sílit morálně a navenek jim zajišťovat existenci materiální. Veliké obratnosti státnické vyžadovalo, aby tato mladá branná síla, která neměla doplňování po způsobu armád válčících států, nebyla nedočkavým spojeneckým velením použita k předčasným operacím, které by se nedaly politicky zhodnotit. Když Masaryk se Štefánikem byli mimo Paříž skoro po dva roky, Beneš vykonával úřad našeho prvého ministra války a dělal to dobře.

Když se octl v čele zahraniční politiky našeho osvobozeného státu, měl už za sebou těžkou státnickou školu strategického řízení revoluce a budování její ozbrojené síly. Tvrdí-li diplomatický svět, že president Beneš je vedoucím státníkem Evropy, nenadsazuje voják, když k tomu dodá, že president Beneš je mezi našimi praktickými politiky jediný v ovládání širokých problémů státní obrany v jejich moderní složitosti. To ukázal za odzbrojovací konference.

President Beneš studoval válečnou teorii vědecky, za revoluce vedl vzorně naši válku osvobozovací jako »politiku prováděnou jinými prostředky«. Po válce vnikl dokonale do mocenských problémů Evropy a ostatního světa. Při tom našel čas, aby se soustavně obíral naším vojákem a naší armádou. O tom svědčí jeho myšlenkově hutná práce z nedávné doby: Demokratická armáda, pacifismus a zahraniční politika, Říká tam: »Viděl jsem na vlastni oči, co to znamenalo měniti ponenáhlu politické hnutí ve vojenskou moc.«

Náš prvý veliký president Masaryk dal naší branné moci zdravou demokratickou náplň a humanitní morálku. Dal naší armádě její správné postaveni uvnitř národa a státu, založil její kulturní tradici. Náš druhý president určoval Masarykově armádě v zahraniční politice mocenské úkoly, jež odpovídaly její hodnotě a síle. President Beneš jako zahraniční ministr byl si velmi dobře vědom toho, že dobrá armáda roste jako tvrdý strom pomalu. To měl na paměti při sledování světové politiky.

Ale tato politika stále mění mocenské vztahy mezi státy a tím se také mění úkoly jejich armád. Zcela jiné úkoly měla armáda naše před desíti lety a jiné má dnes. Neskrýváme si skutečnost, že naše branná moc má tím těžší problémy, čím více se vzdalujeme od poslední války, a že tím mocnějších prostředků k ní potřebuje. Toho si je dobře vědom náš druhý president, který v článku o funkci československé armády právě uveřejněném v Důstojnických Listech říká, že »svou armádu jsme si vybudovali, abychom dali své politice míru náležitý důraz a abychom svou silu ideovou podepřeli i nutnými materiálními prostředky«. »Proto«, jak píše dále, »je tak nadmíru důležité, že se dostává naší armádě, čeho potřebuje.« Ano, zde se učinil veliký pokrok, ale ještě mnohé není vyřešeno a tu právě armáda dnes upírá oči k Hradčanům v pevné víře, že nový vrchní velitel podepře její práci a že jí pomůže v jejích bolestech, pro které měl pochopení už jako její spoluzakladatel.