Vojta Náprstek (Tyršová)

Údaje o textu
Titulek:	Vojta Náprstek
Autor:	Renata Tyršová (jako Renáta Tyršová)
Zdroj:	TYRŠOVÁ, Renáta. Vojta Náprstek. Praha : F. Topič, [1920].
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Vojta Náprstek
České hlavy. Sbírka populárních životopisných monografií. Pořádá Jan Emler. Svazek 18.
Související články ve Wikipedii: Náprstkovo muzeum

Nabídla jsem se redaktoru této sbírky ku sepsání črty o Vojtu Náprstkovi. Zdálo se mi, že v řadě Našich hlav nesmí scházeti podobizna muže, který, ač nebyl ani učencem, ani politikem, zanechal v kulturním životě naší Prahy tolik stop nezištné, plodné, tvořivé vlastenecké práce, že mu náleží čestné místo v řadě našich čelných mužů. Vojta Náprstek byl k tomu osobností tak určitě vyhraněnou a jedinečně založenou, zle již proto je záhodno se pokusiti o vzkříšení památky na něho u mladšího pokolení, které ho neznalo. Stručná má črta může to ovšem provésti jen způsobem nedostatečným.

*

Vojta Náprstek narodil se v Praze 17. dubna 1826, jako druhorozený syn paní maminky od Halánků. Jeho dětství spadalo v dobu, kdy jeho rodiče již se byli dopracovali značného blahobytu. Po smrti svého druhého manžela, který se ještě psal po německu Fingerhut (původní české jméno bylo dědu Vojty Náprstka na vojně zněmčeno), vedla paňmaminka samostatně obchod, jehož duší ostatně byla i za života mužova. Výchovu obou synů Ferdy a Vojty svěřila vychovateli, který svědomitě pečoval o školní prospěch obou studentů a svoji ušlechtilou povahou a širokým vzděláním položil základ ke kulturním snahám, pro které oba bratři záhy jevili zájem.

Vojta navštěvoval Akademické gymnasium, kdež mu nejmilejším spolužákem byl J. Krejčí. Již na začátku let čtyřicátých bylo v něm národní vědomí tak jasně probuzeno, že spolu s Krejčím se postavil v čelo vlasteneckých snah studentstva ústavu. Paňmaminka ráda viděla, když si zval spolužáky k sobě do domu a ochotně je hostila. Nerada se s Vojtěchem loučila, když složiv maturitu si umínil, že bude práva studovati ve Vídni. Nevěděla ovšem, že syna vábí do Vídně úmysl studovat po čase na Orientální akademii a že všechna touha jeho se nese za cestováním do vzdálených zemí. Roku 1846 přijal Náprstek místo vychovatele v šlechtické rodině, aby si našetřil peněz ku provedení svých plánů. Vábily ho zejména Čína a Japonsko.

Brzo stal se mladý právník ve Vídni vůdcem kruhu českých studentů ve Vídni. Stejné pokrokové smýšlení združilo zejména sedm z krajanů, kteří se téměř denně scházeli v kavárně i v bytu Náprstkově, který, opustiv místo vychovatelské, si nalezl byt v průchodním domě ze Schulergasse do Wollzeile. Členy Sedmy byli kromě Náprstka: Ludvík Pelzl, Hynek Tonner, František Šourek, Václav Tieftrunk, Dobroslav Dobrovský, Fr. Svěrák. Mladí nadšenci spřátelili se také s krajany německé národnosti, u nichž tehdy láska k svobodě byla silnější nežli národní nevraživost. Přičiněním Náprstkovým založena Jednota zemí koruny české, kde ohnivými řečmi slaveno sbratření všech obyvatel Čech, Moravy a Slezska pod heslem volnosti, rovnosti a svobody náboženské.

Vojta Náprstek se účastnil činně prvních výbuchů revolučních ve Vídni, byl policejně stihán, ale unikl šťastně v poslední chvíli před zatčením za hranice Rakouska, zastavil se ve Vratislavi u prof. Purkyně a odplul — kam již dlouho toužil — do Ameriky.

Za svého pobytu v Americe Náprstek prošel, — jako tak mnohý přistěhovalec — různými druhy zaměstnání, zprvu pokud nebylo možno za ním poslat peníze, musel se chytit i zaměstnání hmotných — lepení obálek a pod. Pak zařídil si knihkupectví v Milwaukie a tu dostav se do styku s místní inteligencí stal se záhy znám mezi vystěhovalci slovanské národnosti, byl jmenován tlumočníkem slovanských jazyků a porotcem. V tu dobu počal také vydávati německý časopis pokrokového, ostře protináboženského směru „Flugblätter“ a jeho krámek byl střediskem místních svobodomyslných živlů. Roku 1856 svěřila mu republikánská strana agitaci pro presidenta Fremonta mezi českými krajany. Na sklonku téhož roku podařilo se Náprstkovi a kroužku jeho uvědomělých českých přátel svolat schůzi, ku které se dostavilo na 300 mužů a žen; usneseno tu vydávati časopis — první český časopis na americké půdě.

Z Milwauke vykonal Náprstek úřední cestu k indiánskému kmenu Dacota, odkud si přinesl vzácné památky, které daroval Národnímu museu českému, jen plášť pohlavára, kus mu osobně darovaný vůdcem kmene, s kterým si na znamení přátelství jméno vyměnil, si podržel. Je to kus dnes velice vzácný a jednou z ozdob národopisných sbírek Náprstkova musea.

Jakmile mu to prostředky dovolily, prodal svůj obchod a vydal se na cestu čelnými městy americkými Pobyl v Chicagu, v St. Louis, New Orleanu, Washingtonu a jinde ještě a všude pilně studoval a pozoroval a navazoval styky s krajany. Tehda také sešel se s bratry Korbely a s Karlem Jonášem. Na svých cestách se všude hleděl obeznámit se zařízením různých humanitních ústavů a sháněl vyobrazení sirotčinců, chudobinců, sanatorií, rovněž i knihoven, čítáren, museí, škol a kolejí. Za ta léta došel také k přesvědčení, že školním vzděláním není nijak ani ukončena ani vyčerpána výchova pro život; studoval pokroky v řemeslech, jimž slouží k dobru musea, výstavy a různé kursy s novými nástroji a pomůckami je obeznamující. Zde nabyl také vědomí toho, co znamená cestování pro rozšíření duševního obzoru a co každý z výsledků cestování může těžiti. Poznal cenu úsilovné práce, která byť se i nesla za sobeckým cílem obohacování jedince, je posvěcena velkými skutky mnohých, kteří výtěžek své životní práce věnovali veřejnosti. A ještě jedno poznání si z Ameriky odnášel, snahu pro povznesení vzdělání ženského a osamostatnění pohlaví ženského, poznání významu, kterého může nabýti žena jako rovnoprávný člen společnosti.

Dne 25. února 1858 se vrátil pod střechu rodného domu po devítiletém pobytu v Americe. Matka mu vymohla dovolení k návratu se značnými obtížemi.

Odešel jako student plný horoucích ideálů, vzdálený praktického života, jeho těžkostí a běd, idealista harcující za svobodu, maje hlavu a srdce plny burcujících ideí, za které se mládež bila roku 1848. V Americe dotekl se půdy reálnosti, prodělával tam trpkou školu života, učil se poznávat a rozeznávat a poznal zblízka instituce, které zrodila svoboda a samostatný vývoj státu a národa. Nepozbyl tam ryzosti ideálů životních, ale získal pro ně konkrétnější formy. Odešel jako jinoch, vrátil se co muž ku své staré matce, po které sdědil lásku k práci, energii vůle, bystrost mysle a srdce přístupné strádání bližního.

Bylo to několik dnů po jeho návratu: Stál na pavlači starého domu „U Halánků“ a díval se do dvora, bělícího se popraškem čerstvě napadaného sněhu. Bzučelo a halasilo to tam dole, neboť se tu sešla spousta pražské chudiny k obvyklé nadílce chlebem, při které paňmaminka někdy rozdala až 600 bochníků. Syn Vojtěch se díval a pozoroval babky, starce, ženy, děti, kteří s hlasitým Zaplať pánbu, někdy upřímně znějícím, někdy hodně nuceným ze dvora odcházeli. Paňmaminka zašla nahoru na pavlač a dožadovala se úsudku Vojtěchova o svém díle.

„Je to pěkné, co tu činíte, a záslužné, že z přebytku svého hledíte pomoci potřebným, ale řeknu Vám, paňmaminko, přímo, že jsem se tam za mořem naučil jinak dívat na dobročinnost a na pomoc chudým a slabým. Poznal jsem, že je především třeba se postarati o to, aby se naučili práci a aby se jim práce usnadnila, zpříjemnila a urychlila příhodnými nástroji a pomůckami. Mladým a práce schopným nemá se dávat almužna, ale za to o chudé a opuštěné děti, o nemocné a staré má se starat veřejnost ve zvláštních ústavech. Poznal jsem v Americe způsoby usnadňování a zlepšení práce a výroby a poznal jsem také mnoho těch ústavů — sirotčinců, útulků, nemocnic, chorobinců. Většina z nich byla založena ze soukromých prostředků. Vy, paňmaminko, jste vycítila svým dobrým srdcem, že je povinností těch, kteří mají vše, což spotřebují, z přebytku udílet jiným, jsem jist, že Vy první zde v Čechách mi porozumíte a mi pomůžete v mých snahách.“

Paňmaminka se zadívala v světélka jasných očí Vojtíškových, těch milých očí, po jejichž pohledu devět let toužila. Neporozuměla hned dosahu toho, co tu bylo pověděno, ale pochopila srdcem, že syn se vrátil do vlasti s velkým posláním a že má právo spolehnout na její pomoc.

Náprstek sotva že se poohlédl v nových poměrech — vrátil se v době skomírající již, ale dosud přece mocné Bachovské reakce — jal se mezi starými a novými přátely připravovat půdu pro myšlenky, které si přinesl ze zámoří. Pod starodávnými prejzovými střechami domu U Halánků se tvořilo ohnisko, z kterého měly do našeho života ještě nevybaveného ze stuchliny rakouské tyranie, vycházet nové podněty kulturní a sociální.

Světová výstava, která roku 1862 byla uspořádána v Londýně, vyvábila Náprstka znova do ciziny. Vypravil se do Londýna s několika přátely, mezi nimiž byl též J. Krejčí, vyslaný městem Prahou za účelem studie průmyslového školství. Ze zápisků, které si Náprstek za pobytu svého v Anglii dělal, je zřejmo, s jakým bystrým porozuměním si všímal všeho, o čem soudil, že by to mohlo sloužiti za podnět neb vzor pro podobné instituce doma v Čechách. Poznal rozkvět velké industrie i řemesel v Anglii a šel po stopách příčin, které rozkvět ten přivodily a udržovaly. Tak poznal význam odborného i všeobecného vzdělání pro pracující vrstvy a také význam odborných museí. V Kensingtonském museu umluvil s přátely, že se pokusí o to, aby v Praze vzniklo průmyslové museum. Z krajanů právě v Londýně přítomných, byli mezi nimi kromě Friče a Krejčího Mastný, dr. Rieger a j. v., utvořil se sbor, který se hned též jal sbírat příspěvky pro nový podnik, a přikročeno také hned k zakoupení různých předmětů pro budoucí sbírky musejní.

V Londýně navázal Náprstek také řadu osobních známostí, tak s knihkupcem Quaritch-em, s dámami, které řídily ženskou tiskárnu, kdež výlučně zaměstnávaly ženské síly, s ředitelem Kensingtonského musea a j. v.

Po návratu ujal se Náprstek s celou energií přípravných prací pro ustaveni sboru, Který si měl obrat za úkol založení a vydržování průmyslového musea, pro kteréž mělo — jak již řečeno — býti přikročeno ke sbírání fondu peněžního a přiměřených darů věcných.

Svoje zámysly, čelící k pokroku v řemeslech a průmyslu a zároveň též poučení po usnadnění různých domácích prací, propagoval Náprstek řadou přednášek spojených s výstavkami. Byly to první veřejné výchovné lidové přednášky v Praze a velký počet posluchačů svědčil o zájmu, který u občanstva vzbudily. Náprstek si přinesl z Ameriky smysl pro reklamu a věděl, že nepřipravené obecenstvo dlužno navábit drastičtějšími prostředky. Tak při přednášce o různých přístrojích kuchyňských nechal před očima posluchačů připravovat pokrmy, k jejichž přípravě různé ty strojky a přístroje sloužily, a upravené dobroty rozdával obecenstvu na ochutnání. Dnes, kdy všechny ty tehdejší novotinky jsou dávno již v obecném užívání, zdá se nám ledacos malicherným, co Náprstek před šedesáti roky propagoval, ale význačným rysem zůstává úmysl, který jej při tom vedl. Chtěl ženám usnadnit domácí práci a nabádal je, aby času takto ušetřeného vynaložili na své vzdělání. Stejně tomu bylo se šicím strojem, který Náprstek do Čech uvedl a o jehož obchodní rozšíření prakticky se přičiňoval.

Další přednášky týkaly se různých dobročinných ústavů, které v Americe a v Anglii poznal a jejichž vyobrazení ve velkých diagramech obecenstvu předváděl, aby — jak praví — „ukázal svým spoluobčanům mocný a zušlechťující vliv svobody na utváření myslí lidských ve svobodné zemi a aby ukázal, jak mnoho vynikajících podniků bylo provedeno osvícenými obecními správami, horlivým přičiněním spolků a legiemi oněch self-made mužů a žen, kteří byli proniknuti občanskou obětavostí a nejčistšími zásadami, věnujíce svoji práci a svoje jmění svaté věci lidskosti.“

Naše tehdejší skromná žurnalistika přinášela o přednáškách, které Náprstek na Žofíně konal, obšírné referáty, poukazujíc zároveň k významu myšlenky založení průmyslového musea. Sbírkám pro museum se také z počátku dost dobře dařilo, dlužno však uvážiti, že jsme tehda neměli bank ani mnoho peněžně silných jedinců, na které se nyní spoléhá při podobných podnicích, kde se jedná o statisíce. Příspěvky se scházely, po 5 a 10 zlatých a fond rostl pomalu. Neúnavné energii Náprstkově by se přese to bylo jistě podařilo dosíci cíle, kdyby právě tou dobou nebyla bývala zahájena úsilovná agitace pro sbírky na zbudování Národního divadla, které se staly národní povinnosti.

Tak pomalu osaměl Náprstek se svým započatým dílem, nedal mu však zaniknouti a nalezl náhradou za jiné oporu ve své matce, která, ač z počátku váhavě, později štědře ho v úmyslech těch podporovala a také dovedla pro ně získati hmotnou pomoc od své sestry paní Serafínové od Bílého Orla. Scházely se také zvolna věcné dary, z nich a z předmětů koupí získaných dal Náprstek sestavit poučné postupy práce z různých oborů, obsahující i suroviny, i nástroje i hotový výrobek. Ku strojům a přístrojům z Anglie přivezeným přikupoval různé naskytující se novinky a k tomu přibývalo ukázek uměle zpracovaných předmětů starého původu, jednak darem získaných, jednak zakoupených. Tehda bylo v Praze ještě možno za nepatrný poměrně peníz získati vzácné staré porcelány, sklenice, umělé zámky, hodiny, dřevěné a kostěné drobotiny všeho druhu. Náprstek byl tehda vedle A. Lanny skoro jediným, kdo kupoval ve větším množství podobné věci, neboť jediné stávající museum — Národní museum na Příkopech — nemělo peněz na kupování, ani zájmu pro umělecký průmysl.

Však Náprstek záhy poznal, že celé jeho jmění by nestačilo, aby i jen po krátkou poměrně dobu udržel krok s pokrokem a vymoženostmi technickými, které přinášely ve všech průmyslových oborech stále nové a nové vynálezy. Toto poznání by samo o sobě bylo dostačilo, aby programu musea byl dán nový směr. Náhoda přispěla k tomu, že sklonu Náprstkovu k poznání cizích, najmě primitivních kultur byl dán výraz v novém obohacení musea, které nalezlo prozatímní přístřeší v místnostech starého domu u Halánků. Přítel Náprstkův dr. Emil Holub vrátil se z výpravy do vnitra Afriky s bohatou kořistí sbírek národopisných i přírodovědeckých. Náprstek získal velkou část národopisné kořisti českého cestovatele, který vnikl do krajů dosud Evropanu málo známých. Sbírky umístěny kde se dalo i část podstřeší upravena v prozatímní museum. Tyto sbírky africké staly se jádrem, kolem něhož se soustředily během let ony sbírky cizokrajného národopisu, které jsou dnes chloubou Náprstkova musea. Vedle své věcné ceny mají ještě i ten význam, že jsou vesměs výtěžkem cest a výprav cestovatelů českých, kteří své cesty podnikali namnoze z vlastních chudých prostředků, bez podpory vlád a bohatých oficielních subvencí. Jedině Náprstek byl některým z nich mecenášem. Vrátil se z Indie prof. Feistmantel s krásnou sbírkou národopisných předmětů a uměleckého průmyslu indického, vrátil se dr. Pavel Durdík z holandské Indie, přihlásil se dr. Stecker s výsledkem pobytu v severní Africe a v Abyssinii, dr. Čurda, dr. Wünsch, botanik Roesl a ještě jiní ochotně uložili v Náprstkově museu věci, které přivezli z dálných krajů. Po letech přibyly k tomu sbírky Kořenského a Vráze, jimiž doplněno také oddělení Japanu a Číny Náprstkovi zvláště milé.

Záhy uvědomil si Náprstek, že všem těm cenným předmětům, které nahromadil, je třeba vhodnějšího přístřeší, nežli byly pokoje, půdy a přízemní skladiště bývalého pivovaru, ve kterých byly prozatímně instalovány a kde i braly zkázu. Odhodlal se k stavbě musejní budovy ve dvoře starého domu „U Halánků“, s průčelím do ulice Stříbrné, nyní Náprstkovy. Byla dokončena roku 1888 a rok po té byly tu již srovnány sbírky, pro které se ukázalo 10 místností vlastně již nedostatečnými.

Starostmi o museum nebylo však nijak vyplněno působení Náprstkovo. Hned po svém návratu z Ameriky počal si zakládat knihovnu. V malých pokojíkách zadního křídla u Halánků přibývala co měsíc nová police knih. Paňmaminka, která měla sice úctu k duševnímu snažení svého syna, ale při tom vypočítavou hospodárnost ženy, která se blahobytu domohla dlouholetým přičiněním a šetrností, neprošla kolem polic plných knih důkladně vázaných, aby si nepovzdychla: Těch peněz, těch peněz! — ovšem když to milovaný Vojtíšek neslyšel. Náprstkova knihovna rostla rok od roku, až před smrtí svého zakladatele dosáhla asi 35.000 svazků, počtu to na soukromou knihovnu jistě úctyhodného. Při zakládání své knihovny neřídil se Náprstek žádným určitým jednostranným plánem. Zprvu měl ovšem na zřeteli úkoly průmyslového musea, ale záhy přibývalo knih ze všech oborů vědění a také belletrie. Po jakési úplnosti snažil se Náprstek jen v několika směrech, v literatuře o Americe, o Japanu a Číně, o ženské otázce a o veřejné dobročinnosti. Také z cestopisných knih mu neušlo nic podstatného, z oborů otázek náboženských, sociálních, humanitních, hygieny měst sbíral spisy a brožury ve všech jazycích. Z knih českých odebíral snad vše, co vyšlo od doby jeho návratu z Ameriky, a doplňoval to pilně knihami staršími, tak že knihovna Náprstkova chová mnoho exemplářů spisů a časopisů z doby probuzenecké, které ztěží se naleznou i v knihovnách veřejných.

Svoji knihovnu dával Náprstek k volnému použití svým přátelům a každému snaživci, který mu byl doporučen. Čím více hostů se sešlo v čítárně, tím větší bylo potěšení Náprstkovo a tím větší, nalezl-li někdo, kdo hledal materiál k vědecké práci, to, čeho mu bylo třeba. Z Ameriky přinesl si Náprstek zálibu v knihách výstřižků. Ze všech stran docházela Náprstka čísla časopisů, v nichž byla ta ona zmínka o Praze neb českém národu neb jiná zajímavá drobnost. To vše a k tomu i zprávy z listů domácích Náprstek vystřihoval, třídil a nechal zalepovat do zvláštních knih. Takových „scrapbooků“ založil Náprstek velkou řadu, je v nich přehledně uloženo mnoho cenného materiálu, který by se jinak nesnadno shledal.

Čítárna Náprstkova byla v posledním čtvrtstoletí předešlého věku střediskem naší inteligence. Náprstkovy „dýchánky“ měly své význačné místo v našem společenském životě. Náprstek svojí milou, skrz na skrze originální osobností dovedl uvést v soulad živly nejrůznějšího smýšlení. Každý, kdo sem přišel, byl jist, že nalezne na stole v knihovně nějakou novinku aneb že jí za chvíli přinese v kapse svého tmavého pláště sám Náprstek ze své ranní obchůzky u knihkupců. Při sklence mělnického besedovalo se tu družně a vzala tu vznik mnohá nová myšlenka, mnohý nový podnik. O novoroční dopoledne nestačila čítárna hostům, kteří byli snad celou duševně vynikající Prahou.

Náprstek snažil se stále po navazování styků s cizinou a záleželo mu na tom, aby každý pozoruhodnější návštěvník Prahy si z ní odnesl dojmy co nejlepší. Organisoval si styk s hotely, tak že se dozvěděl o návštěvách vynikajících lidí z ciziny. Zval je pak do čítárny, nabídl jim průvodce, daroval jim brožury o Praze. V pamětních knihách v čítárně vyložených je plno jmen cizinců ze všech zemí a zemědílů, ani čínské a japonské autografy nescházejí. Tím svým soukromým „cizineckým úřadem“ vykonal Náprstek mnoho pro správnou informaci ciziny o věcech českých. Ti, kdož v některém světovém jazyku o nás správně informovali cizinu, byli Náprstkovi předmětem všestranné pozornosti.

S americkými krajany byl Náprstek v stálých srdečných stycích osobních i písemných. Česká Amerika vzpomínala Vojty Náprstka u každé příležitosti a Náprstek byl jí zase rádcem v nejrůznějších směrech. Do knihovny docházely všechny čelné české americké časopisy a mnoho darů knižních. Velké výpravy amerických Čechů do Prahy u příležitosti návštěvy dobudovaného Národního divadla, výstavy jubilejní i národopisné byly pro dům Náprstkův vždy svátkem. Výprava navštívila Náprstka vždy hromadně a četní jednotlivci byli tu po dobu svého pobytu častými hosty. Při jedné z těch výprav uvítal účastníky nápis nad vraty hostinného domu: „Co srdce pojí, moře nerozdvojí.“ Dva z našich čelných Amerikánů Fr. Korbel a Karel Jonáš byli důvěrnými přátely Náprstkovými.

Z podnětů, které si Náprstek přinesl z Ameriky, nebyl neposlední jeho zájem pro emancipaci žen. Již propaganda, zahájená jeho přednáškami na Žofíně, o kterých jsem se prve zmínila, se obracela z valné části k ženské polovině obecenstva. Když pak jeho přičiněním byl založen Americký klub dam, zorganisovány vzdělávací přednášky pro ženy soustavně a dána jim k použití v určité dny knihovna. Americký klub dam neměl však jen účel sebevzdělání přednáškami a četbou, ale sledoval též cíle sociální práce a dobročinného působení. Obor této činnosti byl široký, tak široký, že dnes o úkoly klubem sledované se dělí mnoho spolků a institucí, členky klubu navštěvovaly ústav slepců, aby jim pravidelné předčítaly, staraly se o opuštěně děti a o sirotky, staraly se o chudé rodičky, organisovaly zábavy a vycházky pro školní mládež. Tyto vycházky a slavnosti vzbudily vždy rozruch po Praze, které byly novinkou. Náprstek s dámami klubu tu položil základ k oné akci, kterou v Americe zovou rekreační a která po příkladu Náprstkem daném se v Praze čile rozvinula. První slavnosti dětské byly na Rohanském ostrově, jindy zas v Královské Oboře, jindy na Nebozízku. Pamětní deska v Oboře a památník na Nebozízku, pořízené pietou Amerického klubu dam, uchovají budoucím pokolením památku na Náprstkovu lásku k mládeži. Též sebrání fondu k vydržování sirotků, který byl později odevzdán městskému sirotčinci v Praze, a péče o děti, jichž rodiče přišli o život při živelní katastrofě roku 1871, vyšly z popudu Náprstkova, který v členkách klubu nalézal ochotné spolupracovnice.

Náprstek podporoval každou snahu, která se nesla za cílem vzdělání ženského pohlaví a jeho uschopnění k práci výdělečné k samostatnosti vědoucí. Byl mezi příznivci Výrobního spolku ženského, přispěl při zakládání střední školy Minervy, přičinil se v městské radě o založení dívčí pokračovací školy, podporoval založení kuchařské školy „Domácnosti“. Lze říci, že z domu Náprstkova vyšly přímo i nepřímo podněty ku zřízení řady spolků a institucí, dnes zaujímajících platné místo mezi našimi veřejnými institucemi. Také česká turistika vděčí Náprstkovi za průbojnictví.

Náprstek přál výletům a byl z prvních, kteří v letech šedesátých se přičiňovali, aby Pražané a Pražanky poznávali památná místa vlasti. Při tom byl však zapřisáhlým nepřítelem letních pobytů a nechápal hromadného útěku Pražanů na venek. Bylo takřka jeho koníčkem si dobírat tyto „letující“ měšťáky a sbíral kde jakou anekdotu o jejich trampotách v špatných bytech a v mizerných hospodách. Liboval si chládek ve své čítárně a vysedával večer na terase v zahrádku upravené, na kterou se vstupovalo po stupínkách přistavených k oknu čítárny, neb dole ve dvoře o šplounající staré kašny, vedle níž rostla břízka, kterou kdysi dámy klubu přivezly malinkou z výletu.

Výletů používal Náprstek vždy také k tomu, aby cestou opatřoval lid četbou. Nechal vždy nachystat množství balíčků se sešity, výstřižky, brožurkami a vyhazoval je oknem dělníkům na trati pracujícím, sekáčům na poli, dětem u dráhy pasoucím. Kolikráte přišli pak dolů do skladu venkované z míst takto Náprstkem četbou z nenadání opatření a srozuměvše se s paní Náprstkovou dožadovali se půjčení dalších knih a časopisů. Náprstek se z toho těšil, že rozsvěcuje světélka a budí chuť ke čtení.

U svých spoluobčanů z kruhů měšťanských, u průmyslníků a obchodníků, s nimiž se stýkal, snažil se Náprstek budit smysl pro občanskou obětavost. Kdykoli zemřel některý zámožný muž, aniž by částkou ze svého jmění pamatoval na účely vlastenecké, kulturní neb dobročinné, býval Náprstek neúprosně rozezlen. S úctou zato pohlížel na ty, kdož se dělili se svým přebytkem s veřejností, proto byl též vřele nakloněn Hlávkovi a manželům Olivovým.

Mnohé ze svých záměrů obecně prospěšných měl Náprstek příležitost obhajovat i v skutek uvésti za svého členství v pražské městské radě. Byl jejím členem od r. 1884. Kdybychom prohlédli protokoly jednání z těch let, nalezli bychom tam plno iniciativních návrhů, které podal a s nimiž často též — ač obyčejně ne bez boje — prorazil. Všechny ty návrhy se nesou duchem pokroku a humanity. Jeho političtí přátelé — Staročeši mu říkali „Master Vorwärts“, pohádali se s ním často ve schůzi, ale byli při tom jeho nejlepšími kamarády.

Roku 1864 byl Náprstek také volen poslancem za města Lomnici, Sobotku a Novou Paku, byl mezi deklaranty z roku 1868, ale záhy se vzdal mandátu, politická aréna ho nevábila.

Vedle veškeré bohaté a vyčerpávající činnosti, která tu v hlavních obrysech byla vyznačena, nalezl Náprstek ještě času pro působení v některých spolcích, které spoluzaložil a které byly cítění jeho nad jiné blízké — byl to spolek pro pohřbívání ohněm a spolek pro postavení Husova pomníku.

Tato všestranná činnost veškeren čas Náprstkův zabírající, nebyla by bývala možnou, kdyby jeho choť nebyla snímala s jeho beder veškeru starost o obchod, který mu pomáhal hraditi náklady k běžným, nikoli nepatrným vydáním. Náprstek zavázal si Pepičku Křížkovou láskou proti vůli své matky, která by byla svého Vojtíška raději viděla se ucházet o děvče s pěkným věnem z některé čelné rodiny měšťanské, nežli o dcerku svého podstaršího, která byla u ní krámskou. Neoženil se, dokud žila matka, která se na konec s volbou jeho smířila napořád lépe poznávajíc vzácné vlastnosti a obchodnické vlohy Pepičiny. Ale paňmaminka nechtěla, aby vedle ní byla u Halánků jiná paní než ona, která svým důmyslem a svojí energií závod přivedla k rozkvětu. Žena Náprstkova měla hluboké porozumění pro veřejnou činnost svého chotě. Seděla dole v studeném skladě za svojí dřevěnou přepážkou, vše řídíc a na vše dozírajíc, seděla tu vytrvale a bez reptání a jen někdy dopoledne vyšla ve své kanafasové zástěře a bílém pleteném šátečku nahoru do čítárny, když tam přišel některý vzácný host. Sdílela všechny tužby a záliby Náprstkovy a obstarávala mu po večerech korespondenci s přátely. Museum bylo též jejím dítětem, pracovala tu po celé neděle a v každé volné chvíli. Domácí národopis v museu tak bohatě zastoupený se sem dostal z jejího popudu a z jejího přičinění byl rozmnožován a ona též mu dala název Práce našich matek. Při výstavách, které vznikly popudem Náprstkovým neb jeho pomocí, byla vždy horlivou pomocnicí.

Vojta Náprstek zemřel v plné práci. V posledních dnech před krátkou nemocí, která ho sklátila, účastnil se ještě schůze městské rady. Zemřel v úzkém pokojíčku plném knih vedle čítárny, kde široká pohovka byla jeho ložem. Smrt byla k němu milosrdná, sklátila ho bez trapného chřadnutí a živoření v bolestech. Jeho pohřeb byl prvním velkým občanským pohřbem v Praze, beze církevní assistence. Náprstek vystoupil z církve na počátku let sedmdesátých a kromě toho církev tehdy odepírala průvod těm, kdož měli být pohřbeni ohněm. Vezli jsme ho z domu u Halánků ulicemi jeho milované Prahy, po přání jeho v prostém pohřebním voze o jednom spřežení, ale nesčetné zástupy přátel ho provázející a husté stěny obecenstva, jimiž průvod procházel, dodávaly tomuto prostému občanskému průvodu ráz nejdůstojnější národní pocty. Byl odvezen do krematoria v Gothě a tam zpopelněn. Popel Náprstkův jest uložen v prosté popelnici ve výklenku japanského sálu musejního, od roku 1907 stojí tu též urna s popelem Náprstkovy choti.