Vojenský význam Rakouska
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Vojenský význam Rakouska |
| Autor: | Emanuel Moravec (jako Stanislav Yester) |
| Zdroj: | Lidové noviny, roč. 45, č. 216. **, str. 2 Moravská zemská knihovna v Brně |
| Vydáno: | 29. 04. 1937 |
| Licence: |  PD old 70 |
Rakousko, podobně jako Československo, náleží k pásmu horských hřbetových států, jež v oblouku k severu vyklenutém oddělují severní část střední Evropy od jižní. Československo, tvořící v tomto klenutí nejvýše položený svorník, opírá se na východě o Rumunsko a na západě navazuje na Rakousko, prodloužené Švýcarskem. Tyto čtyři státy rozložené na středoevropském rozvodí, jsou vydány tlakům proti sobě působícím ve směru poledníkovém.
Západní část střední Evropy je obydlenější než východní, je také kulturně i hospodářsky mocnější; proto poledníkové tlaky od severu k jihu a od jihu k severu se projevují citelněji proti západním střechovitým státům než proti východním. Tedy spíše proti Švýcarsku a Rakousku než proti Československu a Rumunsku. Západní část střední Evropy tvoří také dvě velmoci, z nichž Německo je největším státem středoevropským a po SSSR také největším státem evropským.
Švýcarsko s Rakouskem mají společné hranice jak s velmocí severní: Německem, tak s jižní Italií. Tvoří státy nárazníkové. Pro soupeřící mocnosti nárazníkové státy na směru možných operačních linií od nepaměti mají veliký strategický význam: Posilují napadenou stranu tím, že v nárazníkovém státu má spojence a že jí boje na území nárazníkového státu umožňují přípravu k důkladné obraně. Nárazníkové státy tlumí, jako podušky, srážky mocných a tím jsou nesporně významným činitelem míru. Německo, které by se pokusilo přes Švýcarsko a Rakousko vpadnout do Italie, musí počítat s odporem Italie, zvětšeným o odpor švýcarský a rakouský.
Italie, která je dnes slabší než Německo, zajistila se proti tlaku ze severu tím, že Rakousko včlenila do své politické sféry (mezi země římského protokolu). Italii také na tom záleželo, aby Rakousko mělo dobrou brannou moc, která by náraz ze severu mohla na tak dlouho podchytit, než přijde pomoc italských sborů. Italie nechce bojovat o své středomořské břehy na Brenneru, nýbrž na Innu — Salze — Enži. Prakticky to znamená, že na této čáře musí mít stát už v míru určité síly. Mírová smlouva st.-germainská stanovila Rakousku žoldnéřskou armádu 30.000 mužů s dvanáctiletou služební dobou, seskupenou do šesti brigád bez těžkého dělostřelectva, tanků a letectva. Tato armáda nebyla schopná mobilisace, neměla záloh. Loni na nátlak Italie Rakousko ohlásilo, že si zřizuje novou armádu s obecnou brannou povinností, skládající se ze sedmi divisí pěších a jedné rychlé, že si opatřuje těžké dělostřelectvo, tanky a letectvo. Je zajímavé, že nové divise byly postaveny v oblastech příslušných žoldnéřských brigád 1. až 5., ale oblast 6. brigády byla rozdělena na dvě divise (6. a 7.) a to je právě oblast západní (Tyroly a Kraňsko) v nejužším místě mezi Německem a Italií.
Rakouská armáda nyní má sedmnáct pěších pluků a pět samostatných pěších praporů, čtyři mototrisované myslivecké prapory, prapor tanků, osm dělostřeleckých pluků, dva pluky jezdecké, dva pluky letecké, sedm praporů pionýrů, jeden prapor mostní, osm praporů spojovacích.
Rychlá divise, umístěná ve Vídni a okolí, se skládá z motorisované brigády (čtyři motorisované prapory), z jezdecké brigády (dva jezdecké pluky), tankového praporu a motorisovaného spojovacího praporu. Pěší divise jsou sestaveny ze tří pluků pěchoty, pluku dělostřeleckého, praporu pionýrů a spojovacího.
Prozatím největším nedostatkem rakouské nové branné moci je, že jí chybějí vycvičené zálohy. Při usilovné práci, které jsme dnes svědky v nové rakouské armádě, lze očekávat, že během letošního roku se podaří novým osmi rakouským divisím z různých zdrojů získat doplňky schopné mobilisace, takže v roce 1938 by Rakousko mohlo do pole postavit tvto své divise v plných válečných počtech. Rámec nové rakouské armády je velmi rozsáhlý, je tu více než jedna mírová divise na milion obyvatel (u nás je jedna mírová divise na jeden a čtvrt milionu obyvatel). Rakouské velení je tedy připraveno využít svvch záloh do nejzazších možností. To ovšem bude možné až za nějakých osm až deset let. Za tu dobu si vycvičí potřebné zálohy.
Je proto pochopitelné, proč vojenští odborníci rakouští, kterým záleží na zachování rakouské samostatnosti, začínají cenit po strategické stránce význam Československa a jeho dnešní branné moci, která má za sebou pomalu sedmnáct let soustavné a klopotné práce. Článek, nazvaný Vojenský význam osy Praha—Vídeň, uveřejněný před dvěma týdny v Christliche Ständestaat, psal rozhodně významný vojenský odborník. Ukazoval, že mezi Rakouskem a Československem nebvlo rozporů a že poměr Rakouska k Československu byl a je osou klidu rakouské politiky. Obává se, že italské zájmy v budoucnu se více soustředí na moři Středozemním a tím že zesílí německý tlak na Rakousko. Za takových perspektiv má pro Rakousko osudový význam poměr k Praze, proti které poroste tlak německý stejně jako proti Rakousku. Bude-li Rakousko napadeno Německem (a ponecháno na holičkách Italií), má tu veliký význam, co udělá v takovém případě Československo, které prý má, pokud jde o vedení, jednotky a výzbroj, jednu z nejlepších armád Evropy, což Němci od roku 1933 sami připouštějí. Rakouský odborník se domnívá, že můžeme postavit do pole 28 kvalitních divisí, tedy síly přibližně čtyřikrát větší, než jaké bude mít v dohledné době Rakousko. S československou mocí v boku německý vpád do Rakouska ze západu by neměl veliké naděje na úspěch. Proto autor doporučuje Rakousku, aby sjednalo s Československem obrannou smlouvu, která také Československu zajistí týl na Dunaji, kdvby bylo napadeno Německem. Píše doslovně: »Spolupráce armád československé a rakouské skutečně by zažehnala nebezpečí války ve střední Evropě…«. Domnívá se dále, že oba státy jsou spolu osudové spojeny na život a smrt. Obranná smlouva Prahy s Vídní by prý nijak nerušila ostatní smlouvy obou států (tedy ani naši obrannou smlouvu s Francií a SSSR).
Rakouský vojensky odborník se obává, ač o tom nehovoří, že by Italii mohl stihnout osud Francie Napoleona III., ze Habeš by při tom hřála roli Alžíru a Španělsko úlohu Mexika. Italie by nemusila se octnout ve válce přímo s Německem, ale mohla by to být válka jiná, která by jí znemožnila Rakousko podepřít proti Německu. Je proto přirozené, že se Rakousko ohlíží po nějaké jiné pomoci a ta je nejúčinnější a nejbezpečnější odtud, kde hrozí stejné nebezpečí. S Německem hraničí tři státy, jež se stavějí mezi ně a Italii s Podunajím a Balkánem: Švýcarsko, Rakousko, Československo. Z těchto tří států Československo je nejsilnější a největší. Postup německých sil do Švvcar je flangován Francií, postup německých sil do Rakouska je flangován Československem. To ovšem, aby mělo řádnou stabilitu, potřebuje týlu, a ten se jí nabízí v západním Rakousku, po případě v Maďarsku.
Také z těchto úvah je patrno, jak si všude stále zřetelněji uvědomují politický a strategický význam Československa. Musí se s námi počítat v každém případě. A musí s námi počítat i Italie, ať zatím diplomaticky manévruje jakkoli. Neboť kdyby ve válce Německo vyřídilo Československo, bylo by vyřízeno také Rakousko, ale pak by nastal boj o Terst a Benátky na Brenneru!