Vliv a zvyklosti středoevropských židů

Údaje o textu
Titulek:	Vliv a zvyklosti středoevropských židů
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 246-247 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70

Dle zpráv mnohých cestovatelů neliší se židé v dalekých zemích, v Indii, v Číně, v Habeši, od židů evropských pouze způsobem života, zvyklostmi a krojem, což by bylo samozřejmé, nýbrž i tělesnými znaky. Tak prý židé v říši Menelikově jsou ještě o odstín temnější než domorodé obyvatelstvo tmavé pleti a židé v Číně neliší se prý útvarem své lebky od mongolského obyvatelstva, v jehož středu žijí.

V Evropě hlavní rozdíly mezi židy tkví hlavně v různosti prostředí. Polští židé jsou u nás dobře známi, často se nám nahodí, že spatříme v brněnských nebo vídeňských ulicích vousaté muže v dlouhých černých kaftanech, kterým se spánků visí tlusté vrkoče nakroucených vlasů, tak řečené pejzy.

Polští židé a stejně židé na Litvě a v Rusku mluví zvláštní řečí, žargonem, smíšeninou to němčiny a slovanských i hebrejských výrazů. Němčina tvoří jaksi mluvnický podklad. I jinak jsou polští židé zajímaví. Tvoří celé obce, v Sadagoře v Bukovině mají svého zázračného rabína, kterýžto úřad je v rodině dědičný, jsou mezi nimi i sekty či spíše náboženské směry, jako například Chasidisti, kteří vynikají svou horlivostí v víře.

Na Balkáně a i v Bosně jsou zase Španiolové, židé, kteří mluví jakýmsi nářečím španělským, jež si přinesli z poloostrova Pyrenejského, kdež byli začátkem nového věku vypuzeni. Jsou to potomci největších fanatiků židovských, jež Římané právě z té příčiny vyvezli do své nejzápadnější provincie. Odtud vyhnáni utekli se do Holandska a na břehy Adriatického moře a zachovali si dodnes uprostřed slovanského a tureckého obyvatelstva řeč národa, v jehož zemi mnohá století byli usedli.

Židé středoevropští, hlavně němečtí a i čeští, jsou celkem nejméně zajímaví. Židy na Moravě k nim všechny počítati nelze, v markrabství existují ještě celá židovská města s vlastní samosprávou a obce, jež si dodnes zachovaly svá ghetta, což ukazuje na blízkost Haliče; německý nátěr, jejž moravští židé dávají mnohým krajům, má svoji příčinu v domácím slovanském obyvatelstvu, které nedovedlo ještě vnutiti český ráz celému svému okolí na půdě, kde je v jednolitém celku usazeno.

Civilisovaní židé středoevropští, kteří mluví řeči svých krajanů a jsou účastní i všech jejich kulturních vymožeností, byli ovšem nucení svoje náboženství přivésti v soulad se vším zařízením společenským svého prostředí. Sobot, kdy je židu zakázána jakákoli práce, i rozžehnouti svíčku nebo jeti na dráze či vzíti peníze do ruky, již nesvětí. O velikých svátcích zavírají však svoje obchody a s modlitební knihou v ruce a s cylindrem na hlavě ubírají se do synagogy.

Kdybyste takového zbožného žida na cestě do kostela zastavili a otázali se ho: „Věříte v posmrtnou blaženost a zatracení? Čekáte na Mesiáše? Co je to s tou zelenou loukou a s klínem Abrahamovým?“ podívá se na vás, neděláte-li si z něho blázna, potřese hlavou a půjde dál. Neví krátce a dobře ničeho o těchto věcech. Jeho víra je strašně jednoduchá: věří v boha, tvůrce všech věcí, jehož posvátné jméno se nesmí vyslovit – místo něho se v modlitbách říká „náš pán“.

Tento bůh stvořil sice všechno lidstvo, taky černochy a Číňany, ale židé mají k němu jaksi zcela jiný poměr. Nevěří sice jako katolíci, že jen příslušníci jejich církve dojdou spasení, ale pokládají se za staré známé a důvěrné přátele všemohoucího. Jejich bůh je onen, který již předky jejich vyvedl z Egypta, který se sice většinou na ně horšil, ale nikdy na ně docela nezapomněl.

Vyučování židovského náboženství sestává z učení se hebrejštině, biblické dějepravě a vůbec dějinám židovstva, k čemuž náleží i vyjmenování neb i sdělení obsahu knih vzniklých po pádu židovského státu, jakou je i pověstný talmud. Věrouky židé neznají, na školách čte se leda bible. Mezi dospělými je však čtení bible asi stejně rozšířeno jako mezi katolíky.

Hebrejštině rozumějí dnes, až na malé výjimky, toliko starci osmdesátiletí. Aspoň číst plynně hebrejsky zná také velmi málo židů. V modlitbách nalézá se na každé stránce vedle hebrejského textu německý nebo český překlad. Velkou část modliteb tvoří žalmy.

Při vstupu do synagogy zakryje nezvyklost divadla, jež se naskýtá očím, nápadnou chudost výzdoby, zaviněnou nedostatkem obrazů a soch, jichž umístění židovský zákon ze strachu před modloslužebnictvím zakazuje. Ženy mají svá zvláštní vykázaná místa obyčejně v pozadí kostela, napřed sedí muži v kloboucích na hlavách a okolo krku jim visí dlouhé bílé šály zlatem vyšívané. Také pouze mužům dostává se ctí, že mohou býtí zavolání k oltáři, tam si přečísti kapitolu z kostelní bible a darovati něco pro chudé.

Tato kostelní bible je vytištěna nebo napsána na pergamenu, stočeném na dvou válcích, a těší se veliké úctě. Při kostelních průvodech bývají tyto dva válce – s držadly jako u našich kuchyňských válečků – bohatě ověšeny drahými rouchy, navrch pak posadí se koruna stříbrná nebo zlatá. Když průvod prochází kostelem, dotýkají se zbožní věřící oněch korunovaných válců svými bílými šály a ty pak líbají. Ve výzdobě chrámu zjevuje se nám často šestiramenná hvězdice, řečená znakem Davidovým. Bezpochyby přijali ji však židé jako svůj odznak až někdy ve středověku.

Obřízka bývá omylem stavěna na roveň křesťanskému křtu. Je mnoho židů, kteří své děti ze zdravotních neb jiných důvodů obřezávat nedávají, a nicméně tito jejich potomci jsou stejně považováni za členy církve jako všichni ostatní.

Třináctiletý hoch bývá vyhlášen dospělým zvláštním obřadem kostelním, něčím podobným jako je u protestantů konfirmace. V tento den kromě různých darů obdrží svazek řemínků, na nichž jsou přilepený četné malé špalíčky z kůže. Rozbijeme-li takový špalíček, vidíme, že jeho obsah tvoří závit papíru, potištěný docela drobnými hebrejskými literami. Tyto řemínky má si uvazovati žid ráno a večer okolo hlavy a rukou, při čemž odříkává svoje modlitby. Tu a tam nacházíme při vchodu do židovského bytu nade dveřmi v rohu malou skleněnou trubičku, v které je papírek rovněž potištěný drobnými, hebrejskými literami. Nemýlím-li se, je to desatero.

Největším svátkem židovským je čtyřiadvacetihodinný půst, tak řečený Dlouhý den. Večer se zbožný věřící důkladně nají, pak jde do kostela a nesmí vzít nic do úst až do příštího dne večer. Mnozí židé ovšem dělají pouze, jakoby se postili, ze strachu, aby od nich nevzešlo pohoršení. Proto dochází někdy v synagoze k veselým výjevům; přijde třeba malý synek o Dlouhém dni do kostela pro otce a řekne trochu hlasitě: „Tatínku, pojď, knedlíky jsou už hotovy!“

Kdo ovšem se cítí slabým nebo nemocným, nepostí se. K rabínovi v té věcí nejde se nikdo tázat o radu, jakož vůbec nepovažují židé svého kněze za prostředníka mezi bohem a věřícími. Chodí-li rabín na pivo, hraje-li karty nebo je-li s ním náboženská obec z jiné příčiny nespokojena, dostane čtvrtletní výpověď a musí si hledat štěstí jinde.

Velikonoční svátky spojené s pojídáním nekysaných chlebů, macesů, ztratily mnoho na své obřadností ve všech civilisovaných zemích, kde židé nebydlí pohromadě v souvislých obcích. Dříve zahajovala tyto svátky hlava rodiny zpívanými modlitbami, jejichž nápěvy pocházejí – prý – z Palestiny. Dnes málokdo již ty věci zná. Zrovna tak o letních svátcích, Pod zelenou zvaných, nejedí již židé ve stanech umístěných po zahradách a dvorech jako před lety. Ještě jsou jakési svátky na oslavu perské královny Estery a jejího strýce Mordechaje, kdy chodí židovské děti do kostela s pestrými praporky a kdy si rodiny kupují pletené svíce, jejichž ústřižky bývají starými zbožnými lidmi rozsvěcovány při večerních modlitbách.

Uctívání mrtvých je značně rozšířeno. V rodinách visí na způsob obrazů zarámované listiny, na kterých smrt rodičů je převáděna pro každý rok z židovského letopočtu na běžné roční datum. Zidé, jak známo, počítají od počátku světa, nyní dosáhl jejich letopočet asi čísla 5000, což se ovšem s moderními vědeckými poznatky docela neshoduje. Ale nikomu to nevadí. Ve výroční den smrti rodičů sjíždí se děti k jejich hrobu a kladou na pomník oblázky na znamení, že vykonaly povinnou svoji návštěvu.

Při židovském zasnoubení odehrává se následující obřad: Do ubrusu zabalí se hrnek, kterým se pak mrští o zemi. Z pozvaných hostů dostane každý po střepu. Zvyk tento zdá se vzhledem k budoucímu manželství dosti případným, ale mysl příliš nepovznáší.

Sňatky z náklonnosti bývají mezi židy řídkou výjimkou. Většinou dávají mladé lidi dohromady zprostředkovatelé sňatků. Bývají to chudí židé, a ti dostávají určité odměny a i procenta z věna. Jindy zprostředkují sňatek i příbuzní. Přes to bývají manželství židů velmi klidná, právě asi pro šetrnost, přičinlivost a poněkud větší smyslnost mužů. V dobrých rodinách se od ženy žádá naprostá bezúhonnost. – Byl jsem kdysi svědkem, jak cestující agent nabízel židovskému obchodníku nevěstu pro jeho syna s věnem sto tisící zlatých. Žádal však za zprostředkování čtyři procenta z věna. Obchodník na to však nechtěl za žádnou cenu přistoupit. „Přece vám nedaruju 4000 zlatých!“ pravil. „Ale pane,“ řekl mu na to zprostředkovatel, „vždyť ty peníze nejsou vaše. Nevíte vůbec, koho mám na mysli.“ Ale obchodník raději si nechal ujíti tak výhodnou snachu, než by byl přislíbil čtyři procenta.

V každé náboženské obci jsou chudinské, kostelní a pohřební spolky! Tato družstva mají každého roku svou velikou hostinu, která dlouho skýtá látku k všelikým zlomyslným poznámkám o tom, kdo zase několik dní před tím nejedl, aby mohl toho na obecné útraty tím více pozříti, jak ten onen strkal celé krabičky cigar do kapes a jiný jak vypašoval několik lahví vína.

Jídelní svoje předpisy židé již nezachovávají vůbec. Podle nich by směli jíst pouze zvířata zařezávaná, žádnou zvěřinu, žádné vepřové maso. Pro jídla z mléka a z masa by musili míti zvláštní nádobí. Ovšem v zemích, kde žijí židé ještě svým odlišnějším životem, jsou tyto příkazy jistě dosud v platnosti.

Židé v Německu i v Čechách užívají některých zvláštních slov, z nichž několik vešlo pomalu ve všeobecné užívání zvláště v kruzích obchodnictva – i křesťanského. Takovým je výraz mišuge, což znamená blázen. Původ těchto slov bude asi různý. Tak ku příkladu nebich znamená chuďasa, nebožáka, a je pravděpodobno, že bylo odvozeno ze slovanského výrazu nebohý.

Svoje chudinství mají židé uspořádáno velmi dobře. Náboženské obce jsou v držení bohatých odkazů a fondů k tomuto účelu určených, a kterýkoli zámožný žid by se styděl svého souvěrce, když k němu přijde žebrat, odbýt krejcarem.

Tito žebráci se rekrutují většinou z polských židů. Civilizovaný žid se za tyto Haličany stydí, a oni zas v hloubi srdce opovrhují Šváby, jak říkají svým soukmenovcům, kteří nenosí kaftanů. Když ruská revoluce vyvrhla do světa mimo jiné taky židovské mezinárodní lupiče, nemohli civilisovaní židé středoevropští s počátku ani tomu uvěřiti, že mají na světě souvěrce, kteří s revolverem v ruce přepadají banky.

Soudržnosti židů bývá docilováno hlavně vnějším tlakem. Neštěstí souvěrců neberou si tolik k srdci, jak se myslí. Záleží jim však na tom, aby na ně samy nepadl stín, aby nebyla ohrožena jejich vlastní existence a jejich výdělek. Hilsnera by byli všichni rádi obětovali, kdyby podezření z rituální vraždy nebylo vzbuzovalo nedůvěru k ním jako celku. O zachování židů jako souvislého celku velikých zásluh si získal také stát, který povolil náboženským obcím právo exekuce proti těm, kteří neplatí církevní daně. Ve Francii, kde matriky vede stát a náboženské obce jsou odkázány na dobrovolné podpory, počet příslušníků židovského vyznání rychle upadá.