Vlastní životopis Karla IV./Kapitola prvá
| Vlastní životopis Karla IV. Karel IV. | ||
| Úvod | Kapitola prvá | Kapitola druhá |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola prvá |
| Podtitulek: | Kapitola prvá |
| Autor: | Karel IV. |
| Zdroj: | Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 5–9. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Sediece na sčastnú naší dvú královú stolicí, dvój tohoto světa život máme poznati a lepší sobě zvoliti. Když dvuoj oblíčej v podobenstvie vidíme, pamět v obú životú máme. Nebo jakžto oblíčej, jenž vidíme v zrcadle, prázdný a nic nenie, takéž hřiešných život nic nenie. Proto Orličník[1] ve čtení praví: Bez něho učiněno jest nic. Než kterak učiněno jest nic dielo hřiešného, když on je učinil? Hřiech učinil, ale ne skutek. Dielo jmenují ot dělníka, a hřiešný všudy rozkoši rozličných žádá a przní sě jimi a obelstěn bude v žádosti své; nebo útlých věcí žádá, ježto sě v nic navracují. A tak pochovají život jeho s ním; neb když tělesné věci zetlejí, tehdy žádosti jeho sě konají. O druhém pak životě die Orličník.[1] Co učiněno jest v něm, život bieš, a život bieše světlost lidská. Kterak pak učiníme život v něm, aby život byl světlost naše. Učí nás spasitel a řka: Kto jie tělo mé a pie krev mú, ve mně přebývá a já v něm. Kteříž jsú živi od také krmě duchové, přebývají na věky. Kterak pak jsú jí živi, znamenajme. Zda nenie, když tělesně rozličné krmě a útlé jieme, žádost k nim musíme mieti a vnitř je přijieti žádostně a pustiti je po údech těla našeho, aby sě obrátily v krev, a duch, jenž ve krvi přebývá (s) život(em) naš(ím) také tu mohl ostati? Ale protože tělesné krmě útlé jsú, protož člověk umierá. Než ktož jie onu krmi duchovní, od niežto jest duše živa, zda nemusí v duši své jie žádati a žadostivě přijímati a snažně v milosti chovati, aby jiskry sladkosti a milosti té krmě horkostí v něm sě narodily, v nichžto duše pokrm svój má živý a v něm přebývá. A jakožto v tom pokrmu nic útlého nenie, takéž ti, ježto v něm přebývají, strádají všie útlosti a budú živi na věky. To spasitel potvrzuje ve čtení svatého Jana v šesté kapitule a řka: Tento jest chléb živý, jenž s nebes stupuje, a ktož jej bude jiesti, neumře na věky. Život věčný jest světlost člověčie, ježto bez boha státi sě nemóž. A protož praví týž Orličník:[1] A život bieše světlost lidská, nebo jiný život má za smrt. A zajisté jest smrt, nebť jest přehořký. A což pak hořčejšieho móž býti, než milovníkem býti rozkoší a tyto muky trpěti? Neb nejsú mrtvi tolik, ale ve všelikú hodinu mrú. Než ti, ježto jsú živi u věčném životě, dobře jsú řečeni živi; neb silú smrti sě protivili rozkoše tělesné zapuzujíce i vzali jsú za odplatu rozkoše věčné. Ale mnozí jedie duchovnie krmi bez chuti i žádosti a vyvracují ji z srdcí svých. Běda jim! nebo jich hřiech s Jidášem popisuje sě a diel jich s Datanem a Abironem, ani prospěšno bude dušem jich ku pokrmu. Zda neznamenáte, jestliže zvieře jest bez chuti, neprospěje jemu k pokrmu, ale bolestí sě mučí? Mnohem viece vy mučeni budete, nebo muka vaše bude věčna, jakož i krmě jest věčna. Jichžto šlepějí, prosím vás, chovajte sě; než na pokrm dušem vašim krmě té žádajte přijieti a bez nie neroďte živi býti, aby věčně živi byli. A netoliko samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, kteréž pocházie z úst božích. Neb chléb nebeský netolik jest chléb, ale také tělo a slovo. Nebo by bylo samo tělo, nemělo by pokrmu života věčného. Kterak pak ten chléb jest tělo? Praví spasitel: Chléb tento, kterýž já dám, tělo mé jest. A to tělo slovo jest, jakž to svatý Jan ve čtení praví: A slovo tělo učiněno jest. Kteréžto slovo buoh byl, o němžto týž praví: A buoh byl slovo. A tak ten chléb tělo, slovo a buoh jest. A ten chléb ktož přijímati chce, musí přijieti tělo, slovo a boha v tom chlebě nebeském. Ten jistý chléb andělský chléb jest nazván. V přijímání chleba toho musí také přijieti slovo spravedlnosti, o kterémžto slově Kristus praví: Já jsem pravda a život. Ktož slova spravedlnosti nepřijímá, ten nepřijímá toho chleba. I musí ten, jenž chléb přijímá, tělo přijieti. Neb když jej hospodin svým mlazším dával, řekl: Toť jest tělo mé, ježto za vás dáno bude; a krev téhož těla dal jim a řka: Tento jest kalich krve mé nového a věčného svědectvie, jenž pro mnohé prolit bude. A když člověk přijme to tělo, ztrať tělo své a daj je za Krista, a vezma kříž svój, jdi po něm, aby účasten byl smrti a utrpenie jeho, požívaje v budúciem času chvály jména jeho. A když tělo přijímá, musí také i chléb ten pravý přijieti, jakožto on sám die: Já jsem chléb pravý, jenž jsem s nebes stúpil. Potvrdil nám sám Kristus nové a věčné svědectvie skrze chléb ten. O kterémžto potvrzení David praví v žalmě: A chléb srdce člověčieho potvrdí. David pak ne darmo v podobenství o věčném chlebu mluví. Nebo dnom jeho Bethleem siove, ježto sě vykládá duom chleba. Z toho domu chtěl buoh, aby sě Kristus narodil, jenž jest pravý chléb. A proto jmenuje jeho písmo z domu Davidova, to věz z domu chleba. I potvrdí ten chléb srdcí i duší vašich v svatém milování a v milosti své, aby tak mohli jíti skrze královstvie časná, aby neztratili království věčných.