Vlastní životopis Karla IV./Kapitola devatenáctá

Vlastní životopis Karla IV. Karel IV.
Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá	Kapitola dvacátá a poslednie

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola devatenáctá
Podtitulek:	Kapitola devatenáctá
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 88–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad:	PD old 70

Kterak Ludvík poslal posly k králi Janovi a k Karlovi, k markrabí moravskému, chtě jim to vše odložiti, co proti ním učinil, a s nimi sě sjednati.

Potom Ludvík Bavorčic slovútné své posly k králi Janovi a Karlovi, markrabí moravskému, posla, snažně prose, aby s ním na rok smluvenie, sjeli sě: neb chtěl by jim ze všeho bezprávie a z násilé, ježto Jan, syn jeho, skrze Ludvíka, syna jeho, pro odjetie ženy a hrabstvie Tyrolského škody přijal, ovšem cele dosti učiniti, a podobnú navrátiti odplatu. Kterýchžto smluv rok byl na jistý den uložen v Trýře před tryrským biskupem, jenž strýc bieše krále Janóv. K kterémužto roku mnozí páni a lidé velební s krále Janovy strany (sjeli sě), a ti o veliké věci měli sú veliké pomluvy; neb tak toho skutku nepodobnost a učiněného hřiechu a ohyzda nelidská potřebováše. Neb od počátku světa neslýcháno jest, aby tak veliké a urozené knieže a pán tak šlechetné země a ženy své vlastnie úklady nepravými a radú zradnú tak nešlechetně byl zbaven. A tak mnohých rad pokusivše, vyneseno bylo z té rady mezi ně, že kniežeti Janovi, kterýžto z hrabstvie Tyrolského a z jiných panství zlostivú a lstivú radú skrze své vypuzen byl, nikteraké neslušie ani poctivo jest, by sě do hrabstvie a jiných panství opět zasě navrátil, ani také ženy zasě přijímal. Neb tak cizoložnú mrzkostí poškvrněnú nikdyby viec nemohl milým těšiti přijetím, ani žádostí manželskú bez zakrúcenie ohyzdného milovati, jakžto ustavenie manželské potřebuje. Potom pak k tomu přišlo, že Ludvík z Bavor, jenž sě ciesařem nazýváše, k tomu sě vydal, že králi Janovi a synu jeho, kterýžto z panstvie, jakžto dřieve jest bylo řečeno, byl vypuzen, chtělby dáti zemi Lužnickú, to věz města Zhořelec a Budišín, aby ta města se vším panstvím a se všiem tiem, což k nim slušie, k království Českému byla přilúčena a po vše časy budúcie ostala, a nadto dvaceti tisícóv hřiven čistého střiebra, v kterýchžto penězích Berlín, Bramburk a Stendl ta města markrabie chtěl je zastaviti se všemi užitky a úroky, což k těm městóm slušie, aby tak dlúho králem Janem aneb synem jeho Janem držána byla a požívána, ažby těch dvaceti tisíc hřiven spolkem hotovými penězi v městě Pražském ovšem bylo zaplaceno. To jisté smluvenie král Jan přijal jest, ale kdyžto Karla, markrabí moravského, a Jana synuov jeho donese sě to smluvenie, nechtěli k němu povoliti, řkúce: Bude-li to, že otec vezme ty penieze, rozdá je mezi Rýnskými Henníky, a tak ostanem oklamáni. Když tomu Ludvík urozumě, že krále Janovi synové toho sjednánie nechtěli sú přijeti, ani svými listy potvrditi, a takto vše, což bylo umluveno a zjednáno, bylo zrušeno: to uslyšev Ludvík Bavorčic, velmi sě leče a násilně sě velmi užase, a je sě mysliti, že to jest zlé příhody zázrak, že synové krále Janovi smluvenie, ježto skrze veliká kniežata múdrú a opatrnú radú zpósobeno a zjednáno a jich otcem přijato, přijieti nechtěli, a tak směle a hrdú myslí odpověděli.