Vlastenský slovník historický/Vojtěch

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Vojevoda	Vojtěch	Vokáč

Údaje o textu
Titulek:	Vojtěch
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 886-888.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatý Vojtěch

Vojtěch, mužské jméno české, pol. Wojciech. 1) V. svatý, druhý biskup Pražský, syn mocného dynasty Slavníka Libického a jeho manželky Střezislavy, narozen okolo roku 958, obdržel první vzdělání v domě otcovském od ušlechtilé matky a pěstouna svého Radly. Na vyšší vzděláni poslán do Magdeburku získal si přízeň tamějšího arcibiskupa Adalberta, který mu při svěcení na kněžství své vlastní jmeno udělil, od kteréž doby Čechové jmeno Adalbert V. překládají. Vrátiv se do Čech jest po smrti Dětmarově r. 982 na jeho místo zvolen za biskupa a téhož roku od arcibiskupa Mohuckého na to důstojenství posvěcen. Brzy po nastoupení pastýřského úřadu svého vydal se V. ku prohlédnutí rozsáhlé diécese své. Přijev r. 984 v průvodu někdejšího pěstouna svého Radly do Slovenska navštívil také v Ostrihomě Uherského knížete Gejzu, již prvé pokřtěného. Ten přijal ho s velikou ctí, i podařilo se to V-ovi pokřtíti veliké množství lidu maďarského, ano pokřtil i nedávno narozeného syna Gejzova Štěpána, který napotom prvním králem Uherským se stal a po smrti své za svatého vyhlášen jest. Odtud se obrátil do Krakova, kde usiloval o zrušení liturgie slovanské a zavedení latinské. Z Krakova se vrátil V. zase do svého biskupského sídla Prahy. V Němcích vychován byl národu svému valně odcizen, a na jeho osoblivé zvláštnosti pohlížel okem předpojatým. K tomu přistupovala jeho apoštolská horlivost, s jakou usiloval všecky duchu křesťanstva odporující zvyky a necnosti lidu vykořeniti a zahladiti. To když nemohlo se tak rychle státi jak si přál, zmocnila se ho taková rozmrzelost, že si umínil opustiti vlast svou. Odebrav se do Říma vyprosil si na papeži Janu XVI. dovolení, vzdáti se úřadu biskupského, a vstoupil do kláštera Montekasinského, později Aventinského v Římě. Kníže Boleslav i celý národ Český nesli velmi těžce nepřítomnost biskupovu, a r. 992 přišlo do Říma zvláštní poselství české, mezi nímž byl také Radla a které žádalo papeže, aby rozkázal V-ovi vrátiti se do svého biskupství, ješto Čechové slibují zachovati jemu poslušenství. Papež vyhověl té žádosti a V. uposlechl. Pojav s sebou 12 mnichů benediktinských vrátil se ještě téhož roku do Čech, kdež od knížete i všeho národu s velikým plesáním přijat jsa vzal od nich slib, že již vůle jeho poslušní býti chtějí. Při té příležitosti Boleslav k žádosti V-ově založil první klášter mnišský v Břevnově, uveda tom benediktiny od něho z Říma přivedené, jimž představil za opata někdejšího pěstouna biskupova Radlu, který co klášterník vyvolil sobě jméno Anastasius. Avšak V-ova spokojenost trvala nedlouho, lid nedal se hned všude k čistě křesťanskému životu vésti, staré mravy a obyčeje nedaly se všecky náhle proměniti. A ještě horší doba nastala, když kníže Boleslav upadnuv do těžké nemoci poručil správu země synu svému Boleslavu Ryšavému. Tím rod Vršovců, rodu Slavníkovu ode dávna odporný, nabyl ještě větší moci v zemi, an Boleslav Ryšavý jemu zcela oddán byl. Manželka jednoho Vršovce, v cizoložství postižena, začež měla dle staročeského práva pokutu smrti utrpěti rukou uraženého manžela, utekla se k V-ovi, který marně snažil se ji zachrániti. Vršovci vyvlekli ji z jejího útočiště a dali ji na místě stíti. Skutkem tím rozhořčen, s pláčem a Vršovce proklínaje opustil V. podruhé Čechy, a s nejmladším bratrem Radimem, který jej i dříve na všech jeho cestách byl provázel, odebral se opět do svého Římského kláštera, kdež bratří řeholní přijali jej s velikou radostí a zvolili za svého převora. Zatím jak arcibiskup Mohucký tak i císař Otto III., který byl přišel do Říma dát se korunovati, všemožně u V-a se přičiňovali, aby jej přiměli k návratu do své diécese, a nový papež Řehoř V. konečně uložil mu za povinnost, aby se do Čech vrátil, dovoloval však spolu, kdyby ho Čechové naskrze poslouchati nechtěli, aby je mohl zase opustiti a do zemí pohanských co apoštol víry křesťanské se vydati. Ale již na cestě do Čech obdržel V. žalostnou zprávu o zahynutí svých bratří a záhubě rodu svého (v. Slavník), načež obrátil se do Polska, kde se shledal s bratrem Soběslavem, který byl zkáze unikl. Přesvědčiv se pak, že o něj v Čechách nestojí, odebral se do Prus kázat evangelium tamějším pohanům, maje v průvodu svém bratra Radima a kněze Benedikta (997). Když pak jednou zabloudiv do posvátného pohanům pole Romove tam si odpočinouti chtěl, obořil se na něj a na průvodčí jeho zástup zuřivých pohanů, svázal je všecky tři a V-a, an ještě stoje se modlil, probodl oštipem nejprv kněz jejich, potom jiní, mrtvému pak uťali hlavu a rozsekali tělo jeho. Radima však i Benedikta nechali na živě, kteřížto potom šťastně ku knížeti Polskému se dostavše vypravovali mučenickou smrt V-ovu. Boleslav Chrabrý vykoupil od pohanů mrtvé tělo za cenu vysokou a pohřbil je slavně v Hnězdně. V. jest záhy za svatého pokládán, a památce jeho zasvěcen jest 23. den měsíce dubna, den jeho mučenictví. Daleko široko se rozhlašovala pověst o zázracích, jaké se dějí u jeho hrobu, ku kterému sám císař Otto r. 1000 vykonal pouť. U národu Českého zachovaly se mnohé pověsti o životě sv. V., který přijat jest mezi svaté patrony země. Roku 1038, když kníže Břetislav na vítězném tažení do Polska až do Hnězdna se dostal, jest od Čechů tělo jejich svatého krajana s velikou pobožností vyzdviženo a slavně do Prahy přeneseno, kdež nyní spočívá ve vlastní kapli před chrámem sv. Víta. Avšak i Hnězdno doposavad se honosí nádherným hrobem sv. V-a, k němuž konají se pouti z celé země. Tvrdíť Poláci, že Čechům za Břetislava místo V-ova podstrčeno jest tělo jiné, pravé pak tělo svatého že v Hnězdně zůstalo. Zdali to pravda, nyní ovšem rozhodnouti nelze. — 2) V. arcibiskup Salcpurský, třetí syn krále českého Vladislava I., věnoval se stavu duchovnímu a stal se proboštem na Mělníce, r. 1168 pak volen na biskupství Pasovské a téhož roku ještě na arcibiskupství Salcpurské. Pro nepřátelství však císaře Fridricha I. vešel v pokojné jeho držení teprv r. 1183, od těch dob pak je spravoval chvalitebně až do své smrti dne 7. dob. 1200.