Vlastenský slovník historický/Thurn
Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
z Thunu | Thurn | Tilly |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Thurn |
Autor: | Jakub Malý |
Zdroj: | Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 828—829. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Heslo ve Wikipedii: Jindřich Matyáš Thurn |
Thurn, hrabě Jindřich Matiáš, původce a duše povstání českého v letech 1618-20, byl syn Františka hraběte Th-a, který nabyv rozličných statků v Čechách a na Moravě byl za obyvatele království Českého přijat, a druhé manželky jeho Barbory hraběnky Šlikové. Po brzké smrti otcově vychován byl v Krajině u strýce svého hraběte Jana Ambrože Th-a, což bylo příčinou, že jazyka českého nebyl tak dokonale mocen jako jeho bratří a sestry. Co mladík vstoupiv do služby vojenské bojoval proti Turkům v Uhřích, a byl tam posléze velitelem jízdného pluku. Po ukončení války se usadil v Čechách, kdež r. 1609 hrál vynikající roli mezi stavy protestantskými, domáhajícími se majestatu na svobodu náboženství. Když stavové nastoupili na zřízení defense, aby císaře Rudolfa k povolností přinutili, zvolen jest Th. za nejvyššího vůdce vojska stavovského, a po konečném udělení majestatu za jednoho z defensorů. Roku 1611, když vojsko Pasovské do Čech vtrhlo a Menšího města Pražského se zmocnilo, jest Th., který se mu postavil na odpor, raněn, nicméně, přispěl podstatně k vybytí Pasovských ze země, a napotom neméně vydatně se přičinil o povýšení arciknížete Matiáše na trůn český ještě za živobytí Rudolfova. Za to byl odměněn od Matiáše výnosným úřadem purkrabí Karlšteinského. Th. by] toho času hlavou protestantských stavů v jejich boji proti reakci jesuitské, a když r. 1617 jednalo se o přijetí za budoucího krále arciknížete Ferdinanda, byl Th. mezi těmi, kteří se tomu protivovali, začež mu byl odňat úřad jeho purkrabský pod zástěrou povýšení, neboť byl jmenován k vyššímu ale nevýnosnému úřadu nejvyššího dvorského sudí. Od těch dob byl Th. neúnavným podněcovatelem své strany k ráznému odporu proti straně jesuitské, i stal se hlavním původcem českého povstání. On r. 1610 dal heslo k vyhození oknem král. místodržících, a když se zřídila revoluční vláda, nebyl volen mezi direktory jen proto, poněvadž mu svěřeno velitelství nad velikou částí stavovského vojska. S tím táhl ihned do pole a zmocnil se Krumlova. Odtud táhl proti Dampierrovi, jejž v Čáslavsku porazil, a osvobodil Jindřichův Hradec, jejž Buquoi oblehal. Roku 1619 odebral se Th. s vojskem do Moravy, kterou přivedl celou na stranu povstalců, odtud pak táhl na Vídeň, v níž císaře po 14 dní oblehal. V listopadu téhož roku, sesílen vojskem Betlena Gabora, svedl bitvu před samou Vídní, která však ničeho nerozhodla. Roku 1620 svěřil Fridrich Falcký vrchní velení nad vojskem Anhaltovi a Hohenlohovi, čímž Th. odstrčen byl. Po bitvě Bělohorské provázel Th. utíkajícího Fridricha do Slezska, odkud odešel k Betlenu Gaborovi, který jej za general-lieutenanta přijal a s několika tisíci Uhrů do Moravy vyslal, kterou však nemohl ochrániti před vojskem císařským. Na to se odebral Th. do Cařihradu, chtěje Turky poštvati proti císaři, což když se mu nepodařilo, vstoupil do vojenské služby benátské, ve které setrval až do r. 1628. Slouživ potom nějaký čas Dánsku přijal službu u krále Švédského Gustava Adolfa, a po bitvě Lutzenské svěřeno mu odděleni vojska švédského, s kterým se obrátil do Slezska. Tam však byl od Valdšteina u Stinavy tak stísněn, že se vzdáti musil, načež vojsko švédské zůstalo v zajeti a pouze on a důstojnici jeho jsou propuštěni (1603). Th. tuto porážku dlouho nepřežil. Nedlouho před smrtí svou sepsal Th. k ospravedlnění svému z nařčení, že by se byl účastnil zrady Valdšteinovy, spis Abgenothigte doch rechtmussige und wahrhaffte Verantwortung und Abwendung der Calumnien und Injurien atd., o němž není známo zdali kdy tištěn byl, a který také nikde v rukopise se nezachoval. Ale přepis té apologie, dostav se do rukou Vilémovi Slavatovi, byl tomuto podnětem k sepsání známé pod jeho jménem kroniky, kterou on sám nazývá „refutací“ spisu Th-ova.