Vlastenský slovník historický/Rudolf

Údaje o textu
Titulek: Rudolf
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 724-728.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Rudolf, německé jméno mužské. A Panovníci: 1) R. I. císař Římský, zakladatel moci rodu Habsburského, syn Albrechta IV. hraběte Habsburského, narozen 1. kv. 1218, zdědil po otci r. 1248 polovici hrabství Habsburského, kteréžto panství své všemožně rozšiřoval. Byv co přívrženec císaře Fridricha II. od papeže do klatby dán táhl, nejspíše proto aby se jí zbavil, r. 1254 s králem Českým Otakarem proti pohanským Prusům. Vrátiv se z výpravy té měl válku s biskupem Štraspurským, která mu přinesla nové rozmnožení jeho panství. Po smrti Richarda Corawallského zvolen jest R. 1273 od kurfirštů za krále Německého, při čemž vedl je dvojí ohled, předně že osvědčil se byl dosti rázným a rozšafným, aby dovedl spravovati říši, a zadruhé že neměl dosti vlastní moci, aby knížata říšská dovedl udržeti na uzdě, čemuž za předešlých slabých králů Německých byli odvykli. R., 28. října t. r. v Cáchách korunován zavázati se musil knížatům říšským, že nebude udělovati žádných len říšských bez jednohlasného svolení všech kurfirštů, při kteréž příležitosti prohlášeno, že všecka lena, odumřelá od času klatby vydané na císaře Fridricha II., mají býti považována za spadlá na říši. Tím bylo králi českému Přemyslu Otakarovi II. upíráno právo k Rakousům, Štýrsku, Krajině a Korutansku. O válkách z toho mezi R-em a Přemyslem Otakarem vzešlých viz čl. Přemysl Otakar II. Po vítězství u Dürrenkrutu a smrti Otakarově táhl R. do Moravy a do Čech, pleně zemi bez milosti ohněm i mečem. V mírné smlouvě na to následující obdržel R. v náhradu válečných útrat Moravu na pět let, a umluven dvojí sňatek, mezi mladým králem Václavem, synem Otakarovým, a dcerou R-ovou Jutou, pak mezi Rudolfem, nejmladším synem krále R-a, a Otakarovou dcerou Anežkou. Roku 1282 udělil R. Rakousy, Štýrsko a Krajinu synům svým Albrechtovi a Rudolfovi společně, učiniv tím základ ku pozdější moci svého rodu. Roku 1283 vrátil Moravu Václavovi a dal mu také dceru Jutu v manželství. Dále na sjezdu v Chebu r. 1289 slíbil mu toto město v zástavu co věno manželky jeho a potvrdil mu i číšnictví říšské a kurfirštství, začež Václav slíbil dáti hlas svůj synovi jeho Rudolfovi při budoucí volbě krále Římského. R. zemřel 30. září 1200 v Germersheimu. — 2) R. I. král Český, nejstarší syn císaře Albrechta I. a vnuk císaře R-a Habsburského, narozen 1284, zvolen jest po násilné smrti posledního Přemyslovce Václava III. nátlakem otce svého, který s brannou rukou do země vtrhl, v říjnu 1306 od sněmu českého většinou hlasů za krále, pojal dle úmluvy za manželku pozůstalou po králi Václavovi II. vdovu Alžbětu čili Richsu, a jal se vládnouti rozšafně a šetrně. Ale jakkoli byl povahy šlechetné, dobrotivého srdce a mravů lahodných, přece nesmířil svých odpůrců, kteří z jeho hospodárnosti jen posměch měli a snad i uraženi byli hrdým se chováním pánů rakouských při králově dvoře. Ti nechtěli jej uznati za krále a zdvihli brannou zpouru proti němu, chtíce míti za pána Jindřicha Korutanského, manžela Anny, nejstarší dcery krále Václava II. Asi s počátku r. 1307 sebral R. pole proti těmto svým odpůrcům, a dobyv několik jejich tvrzí oblehl Horažďovice, město pana Bavora ze Strakonic. Zde však se nenadále roznemohl na úplavici a zemřel v leženi 4. července téhož roku, nezanechav žádných potomků. Tělo jeho přivezeno jest do Prahy a slavně v kostele sv. Víta pohřbeno. — 3) R. II. císař Římský a král Český, nejstarší syn císaře Maximiliana II., narozen ve Vídni 18. čce 1552, vychován byl při dvoře španělském od jesuitů a stal se horlivým katolíkem a ve věcech víry nesnášelivým. Roku 1575 přijat a korunován za krále Českého nastoupil panování po smrti otcově r. 1576. Zvoliv Prahu za stálé své sídlo učinil ji středem věd a umění své doby, jichž byl velikým milovníkem. R. sám měl rozsáhlé vědomosti a pěstoval především vědy přírodní, vedle toho pak nejraději se bavil krásným uměním, sám dosti dobře malovav a vyřezávav. Ale při tom nebyl prost pověr a předsudků svého věku, a vedle přísných věd s oblibou se zanášel alchimií a astrologií. Při dvoře svém choval mnohé učence a umělce, jakož zvláště dva slavné hvězdáře, Tychona Brahe a Keplera, ale také mnohé dobrodružné šejdíře, kteří hověli jeho klamné víře v možnost dělání zlata a prorokování lidských osudů ze sestavení hvězd. Na hradě Pražském založil veliké sbírky vzácných obrazů, šperků a jiných památných věcí, které kupoval za drahý peníz i v krajinách nejvzdálenějších; dále vydržoval vzácná zvířata v oboře při zámku svém, a v zahradě zámecké pěstoval rostliny cizozemské. V prvních letech panování svého rád se bavil také myslivostí. Ale při takových libůstkách svých valně zanedbával práce vladařské a všeliké řízení státní protahoval do nekonečna. V pokročilém věku přidružila se k tomu nemoc duševní, která jej k vládě úplně neschopným činila, čehož on v jasných dobách sobě vědom jsa štítil se lidi a pojal nedůvěru ke všem, kdož měli činiti se správou státní, boje se o trůn i život. Za to dopřával u dvora svého rozhodného vlivu osobám podřízeným, a jedinými důvěrníky jeho byli obsluhovači jeho osoby. Komorníci R-ovi provozovali větší moc v státu nežli kterýkoli z nejvyšších úředníků, i uměli toho všemožně používati k sobeckým účelům svým. V prvních letech jeho panování, dokud náboženské poměry v zemi zůstávaly v té míře, jak se byly vyvinuly za otce Maximiliana, nebyl poklid veřejný rušen; jak mile však dostali se k veslu státnímu vychovanci jesuitů, jmenovitě Zdeněk Popel z Lobkovic, Vilém Slavata a Jaroslav z Martinic, kteří nevčasným fanatismem postavili se co nesmiřitelní nepřátelé naproti všem nekatolíkům, vždy více a více podněcován jest spor náboženský, až nabyl rozměrů státu nebezpečných a samému R-ovi se stal osudným. První krok k tomu byl mandat „proti Pikhartům“ r. 1602 vydaný, jenž čelil netoliko proti bratřím českým jakožto sektě výstřední, nýbrž přímo proti svobodám, které byl Maximilian II. povolil vůbec vyznavačům konfese české, an vyslovoval dosavadní platnost kompaktát, za Maximiliana ze zřízení zemského vypuštěných. Prozatím obrátila se ostrost mandatu hlavně jen proti bratřím, jichž sbory jsou zavírány, a zuřivost fanatismu jesuitského citelnou se činila více na Moravě a v Slezsku; ale možnost, že by též na ostatní nekatolíky došlo, nutila evangelické stavy české pomýšleti na to, aby svobodě vyznání zjednali nové o pevnější záruky, nežli na jakých až dosavad spočívala. K tomu byla jim poskytnuta příležitost povstáním proti R-ovi bratra jeho Matiáše, který, jsa náměstkem v Rakousích a plnomocníkem císařovým ve vyjednávání s Turky, vzal si z nerozhodnosti bratrovy v příčině té záminku, přiměti ostatní členy panovnické rodiny k tomu, že jej zvolili za hlavu svou, davše mu plnou moc, učiniti proti R-ovi kroky, kterékoliv by za potřebné uznal ve prospěch domu Habsburského. Když následkem toho vtrhl Matiáš s vojskem do Moravy, která se k němu přidala, a potom i do Čech postoupil, svolal R. stavy české na sněm do Prahy a žádal jich o pomoc. Stavové evangeličtí užili té příležitosti k vymožení slibu od císaře, že jim dá úplnou svobodu náboženství, a že odklidí všeliké vady a nepořádky ve správě zemské, které se byly rozmohly za posledních časů. Prostředkováním stavů uzavřen mír v Libni 25. čna 1608, kterým R. postoupil Matiášovi Uhry, Rakousy a Moravu, a mimo to vyhlášen Matiáš za čekance království českého (v. čl. Matiáš císař Římský). Když však R. následujícího roku váhal vyplniti slib svůj strany svobody náboženství, stavové evangeličtí na sněmě r. 1609 vynutili na něm pověstný majestat, o čemž v. čl. Majestat Rudolfův. Také Slezanům musil R. vydati podobný majestat a mimo to se zavázati, že budoucně žádná duchovní osoba za nejvyššího hejtmana v Slezsku ustanovena nebude. Ale R. nedovedl trpělivě snésti takového ponížení a ztráty moci, a vyhledávaje mstu nad bratrem vešel v tajné srozumění s arciknížetem Leopoldem, biskupem Pasovským. Ten vtrhl s vojskem svým nenadále do Čech, kdež měl stavy přinutiti, aby upustili od uděleného majestatu a přijali Leopolda za krále Českého. O nezdaru podniknutí toho viz čl. Pasovský vpád. Po vybití pasovského vojska ze země byl R. střežen na hradě Pražském tak dlouho, až Matiáš opětně přitáhl do Čech. Tu musil mu R. postoupiti též Čechy a ostatní země své (1611), a podržel toliko titul císaře Římského. Nepřečkav dlouho pádu svého zemřel již 20. led. 1612, a byl v kostele sv. Víta pochován. R., nebyv nikdy ženat, neměl žádných oprávněných potomků, ale nemanželských dětí více. Při vší plachostí své byl R. v přílišné míře oddán rozkoším pohlavním, což ve spojeni s nesmírným požíváním opojných nápojů před časem i jeho tělesné zdraví podkopalo. — B. Duchovní hodnostáři: 4) R., kardinál, byl vyslán od papeže Alexandra II. r. 1072 do Čech, aby vyšetřil rozepři mezi biskupem Pražským Jaromírem a Olomouckým Janem, pak aby jednal s knížetem Vratislavem o přidržení kněžstva k zachovávání nedávných rozkazů papežských o bezženství. Byv přijat v Praze s velikou ctí počínal sobě spůsobem pánovitým a dal svolati synodu, ku kteréž měli se dostaviti kromě veškerých představených duchovních i obou biskupů také přední osoby světského panstva. Legat vyřkl proti Jaromírovi zbavení biskupského důstojenství a složil jej i z kněžského úřadu. Z toho strhlo se veliké pobouření kněžstva, kanovníci Pražští i knězi při jiných kostelích a kaplích v Praze roztrhali štoly své, obnažili oltáře jako na veliký pátek a zastavili všeliké služby boží, pokud by přední pastýř jejich nebyl navrácen ve své důstojenství. Kardinál odporem tímto překvapen, když také lid obecný se začal bouřiti, uznal za dobré v něčem povoliti a navrátil zase Jaromírovi kněžství; biskupství však i příjmy z něho zůstaly mu odňaty, až rozepře došla konce před soudem stolice papežské, což stalo se teprv po dvou letech. Co do žádané přísnější kázně kněžstva zůstalo však poselství kardinála R-a bez účinku. — 5) R. z Rüdesheimu, jsa biskupem Lavantským, ustanoven byl r. 1464 od papeže Pavla II. za legata ke dvoru císařskému, aby odtud vyjednával v záležitostech českých, vydal již z Říma a pak opětně ode dvora císařova psaní k pánům katolickým a prelátům do Čech a do Moravy s napomínáním, aby odstoupili od krále Jiřího, v listopadu 1465 pak vzal stálé sídlo své ve Vratislavi, aby odtud popuzovati mohl jak Slezany tak i sousední panovníky proti králi kacířskému. Jmenovitě hleděl získati pro papeže krále Polského Kazimíra, maje ho k tomu, aby se proti Jiřímu o království České ucházel, ale marně. Zvolen jsa po smrti Joštově (1467) za biskupa Vratislavského obdržel od papeže širší plnomocenství jednati proti králi Českému, a jeho působením hlásán jest kříž proti Čechům ve mnohých krajinách německých. Když jednání s Kazimírem nemělo prospěchu, podával R. korunu Českou Fridrichovi markrabí Braniborskému, a když ani ten ji přijmouti nechtěl, obrátil pak zřetel svůj k Matiáši králi Uherskému. Když pak tento popuditi se dal proti králi Jiřímu, povstala z toho válka, která vedena jest na velikou záhubu Slezska, čímž teprv přišel R. ku poznání, že moc Jiřího podceňoval a že Čechův nelze ve válce přemoci, i dotvrzoval 26. pros. 1469 veřejně ve shromáždění prelátův a pánův obce Vratislavské, že svatý otec nedobře byl zpraven o záležitosti té, a že on sám, kdyby při svém příjezdu do Vratislavi byl věci tak dobře znal jako nyní, nebyl by nikdy radil k válce. Radil tedy k vyjednávání s Čechy, a sněm, jejž R. na 25. říj. 1470 do Vratislavi svolal, uposlechnuv rady jeho vypravil poselství k Matiášovi do Uher, žádat buď o rychlou pomoc anebo o dovolení, aby s Jiřím sami v pokoj vejíti mohli. Nicméně po brzké na to následující smrti krále Jiřího nepřestal R. straniti Matiášovi, i poslal Čechům obšírné psaní, jímž napomínal je k dobrovolnému uznání jej za krále. Zvolením Vladislava za krále Českého přestala činnost R. co do působení na záležitosti české.