Vlastenský slovník historický/Polsko

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Polotrojříčí	Polsko	Pomoc

Údaje o textu
Titulek:	Polsko
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 633-635.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Polsko

Polsko. Ze všech slovanských národů nejblíže Čechům příbuzný jest národ Polský, jakož i starodávní pověst o bratřích Čechu a Lechu na to ukazuje, a není pochybnosti o tom, že oba národové již za pohanských dob byli v častých stýčnostech spolu. Bližšími staly se tyto stýčnosti, když panovnické rodiny obou národů vešly spolu v příbuzenství, Polský kníže Měčislav pojal za manželku Doubravku, dcera knížete českého Boleslava I., a jí k vůli přijav náboženství křesťanské také v národě svém je zavedl. Ale dobré toto přátelství již za Boleslava Chrabrého, syna Měčislavova z Doubravky, v opak se obrátilo a Slavníkovci Soběbor, a po dobytí Libice (r. 996) i bratří jeho biskup Pražský Vojtěch a Radim vzali k němu své útočiště před násilnictvím, jakého zakoušeli ve vlasti za panování Boleslava II. Za tohoto panovníka rozšířena byla říše Česká i na některé krajiny polské, a jmenovitě byl v držení Krakova a jeho okolí. Ale sotva zemřel Boleslav II., tož Boleslav Chrabrý vtrhl vojensky přes hranice a dobyl Krakova (999). Když pak syn a nástupce Boleslava II., ničemný Boleslav III. příjmím Ryšavý, od národu Českého s trůnu sesazen a ze země vyhnán jest, povolali Čechové na jeho místo Vladivoje, bratra Boleslava Chrabrého, a ten uvázav se v panování nad nimi hleděl se pomocí německou na trůnu svém upevniti, avšak již v několika měsících zemřel. Nyní sám Boleslav Ryšavý utekl se o pomoc k Boleslavu Chrabrému, který mu jí také poskytl a jej brannou moci zase na trůn český uvedl. Když však Ryšavý moci opět nabyté znova hanebným spůsobem nadužívati se jal, Čechové obrátili se k samému Chrabrému, aby jich nezdárného panovníka zbavil. Ten povolav sestřence svého pod záminkou přátelského jednání na pomezí, jal jej a oslepeného do vnitř Polska zavézti dal, načež sám v panování nad Čechami se uvázal. To však již po roce vzalo konec, a Poláci jsou r. 1004 od Čechů s pomocí Němců vyhnáni ze země. Tak zmařena jest naděje, že spojením obou mocnějších národů zápodoslovanských pod jednu vládu vzroste v střední Evropě mocná říše slovanská co protiváha německé, což by bylo dějinám evropským dalo zcela jiný obrat, než jakým se napotom braly za převahy národa Německého. Za nedlouho se octlo Polsko v ne menších zmatcích než dříve Čechy, čehož kníže Český Břetislav I. použiv do Polska vtrhl, Krakovsko a Slezsko opanoval, ano i sídelního města Hnězdna se zmocnil, odkudž odvezl nesmírnou kořist, mezi jiným i tělo sv. Vojtěcha (1038). Teprv r. 1054 navrátil Břetislav Polskému knížeti Kazimírovi větší část opanovaných krajin, začež tento zavázal se mu k ročnímu platu 30 hřiven zlata a 500 hřiven stříbra. Poplatek ten odváděli napotom panovníci polští po dlouhý čas knížatům Českým. Od těch dob byly vzájemné poměry mezi Čechy a Poláky dle okolností brzy přátelské brzy nepřátelské, panovníci obou národů jednak manželskými sňatky se příznili, jakož jmenovitě král Český Vratislav měl za choť Polskou kněžnu Svatavu; jednak poskytovali u sebe pohostinství a útočiště vyhnaným neb uprchlým členům panující rodiny druhé země, jakož nějaký čas živi byli Bořivoj a Soběslav v Polsku a Zbihněv v Čechách. Války mezi Čechy a Poláky vedeny jsou hlavně za panování v Polsku Boleslava Křivoústého a Boleslava Stydlivého, z nichž onen ujímal se vyhnaného Českého knížete Bořivoje II., tento byl věrným spojencem Uhrů proti Přemyslu Otakarovi II. Syn tohoto Václav II. (v. t.) stal se později volbou národu i králem Polským, a tu podruhé oba příbuzní národové, Čechové a Poláci, spojeni jsou pod jedním panovníkem. Však i tento spolek roztržen jest brzy zavražděním posledního Přemyslovce Václava III. Nicméně následující králové Čeští nepřestali se psáti také králi Polskými, od kteréhož titule upustil teprv král Jan roku 1335, začež král Polský Kazimír slíbil mu zaplatiti 20.000 kop grošů Pražských. O válkách, jež oba tito panovníci spolu vedli, viz čl. Jan Lucemburský. Nové bližší styky mezi Čechy a Poláky nastaly za bouří husitských, když Čechové vyhledávali sobě panovníky v Polsku a jmenovitě kníže Sigmund Korybut ujal se náčelnictví strany podobojí v Čechách. Naproti tomu zase Čechové sloužili Polákům ve válkách jejich s rytíři německými. Po smrti císaře Sigmunda zvolila utrakvistická strana mezi Čechy Polského Kazimíra za krále proti Rakouskému Albrechtovi, z čehož přišlo k domácí válce v Čechách. Albrecht udržel se na trůnu, jejž po něm zaujal i syn jeho Ladislav Pohrobek. S králem Jiřím dobré přátelství zachovával Kazimír IV. Polský, tentýž, jenž za mládí svého měl se byl státi králem Českým, a nižádným namlouváním papežovým nedal se proti němu popuditi. Po smrti Jiřího Poděbradského dosáhl koruny české syn Kazimírův Vladislav, ale rod jeho vymřel již se synem jeho Ludvíkem, posledním to samostatným králem Českým. Po ten celý čas, od hnutí husitského počínaje, panovalo mezi oběma národy, Českým a Polským, nejlepší přátelství, v Kostnici přimlouvati se za Husa i velmožové polští, v celém pak XV. i v první polovici XVI. století byl jazyk český valně rozšířen v Polště, považován jsa za jazyk dvorský a užíván v jednání diplomatickém, polština pak namnoze dle jeho vzoru se vzdělávala. V XVI. století nacházeli bratří čeští z vlasti vyhánění bezpečného útulku v Polště. Snahy arciknížete Maximiliana o nabytí koruny polské po smrtí Štěpána Batoriho (1586), podporované též od Čechů, zmařeny jsou bitvou Byčinskou. Od těch dob bližší styky Čechů s Poláky přestaly, ano král Polský Sigmund III. pomáhal Ferdinandovi II. proti povstalcům českým, během pak dalšího času oba příbuzní národové nadobro sobě se odcizili.