Vlastenský slovník historický/Písek

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Písecký	Písek	Pístné

Údaje o textu
Titulek:	Písek
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 616-617.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Písek (město)

Písek, druhdy krajské město v Čechách na řece Otavě, od jejíhož zlatonosného písku jmeno vzalo, jest osada starožitná, jenž stávala bezpochyby již za časů pohanských. Prvotně vystavěn byl P. na levém břehu řeky, a městem stal se za Přemysla Otakara II., který jej vzácnými svobodami obdařil. Zdá se, že v různicích po vymření Přemyslovců v Čechách nastalých P. od vojska rakouského velikou zkázu vzal, následkem čehož měšťané na pravý břeh Otavy se přesídlili a nynější město u samého král. hradu založili, jemuž Jindřich Korutanský potvrdil všecky výsady starého Písku. Král Jan udělil Písku právo Staroměstské a nadal město důležitou výsadou silniční, aby všickni, kdož jedou z Rakous skrze Budějovice k Plzeňsku anebo skrze Prachatice ku Praze, jinudy než skrze P. nejezdili. Karel IV. dovolil zříditi v Písku sklad soli pro celé okolí, a král Václav IV. potvrdil měšťanům všecky tyto výsady. Takovým spůsobem stal se P. brzy městem zámožným, a měšťané mohli obraceti hojné příjmy obecní k účelům prospěšným, a jmenovitě na zvelebení města. Kamenný most Písecký pokládá se za starší Pražského, a r. 1408 obnoven a v nově zřízen obecní špitál. K straně husitské přidali se měšťané s celým srdcem a celou silou svou, a P. byl prvním venkovským městem v Čechách, kde po smrti krále Václava lid udeřil na mnichy, kteří jsou vyhnáni a klášter dominikánský spálen. Tehdáž v Písku zřízena „káď“, t. j. pokladna obcí táborských pod správou Matěje Loudy z Chlumčan, který též zvolen jest za hejtmana vojska. Na krátko sice zmocnilo se Písku r. 1420 vojsko královské, ale Žižka brzy jej od něho osvobodil, načež nepřátelé kalicha jsou z města vypovězeni, a P. napotom zůstal věren straně táborské, v jejímžto spolku bylo mu podnikati mnohé boje, zvláště s pány Rožmberskými. Když však Jiří Poděbradský r. 1452 Tábor pokořil, Písečtí odřekli se církevních řádů táborských, a zavedše služby boží dle řádu Rokycanova zůstali pak věrni Jiřímu i co králi, pomáhajíce mu platně proti odpůrcům jeho. Výsady města i po skončení husitských válek rozmnoženy jsou od králů Českých, a jmenovitě Ladislav potvrdil obci Písecké i rychtu ve městě se všemi požitky z ní, kterou byla koupila od rodiny Maternů z Milenovic. Podobným spůsobem vešlo město r. 1509 také v držení král. hradu od jeho zástavních držitelů. Po celý ten čas nevycházeli Písečtí ze sporů s okolními městy a jinými sousedy za příčinou svých privilegii silničních, která oněm na velikou obtíž a škodu byla, na mnoze pak i výsadám jiných měst, jmenovitě Vodňan a Prachatic, odporovala. Spory tyto konečného rozhodnutí došly teprv za Ferdinanda I. roku 1544 dobrovolnou smlouvou s Prachatickými, jíž obapolné výsady vyrovnány jsou. Během let nabyla obec Písecká znamenitých statků zemských, kterých však namnoze spolu s větší částí svých privilegií pozbyla r. 1547 pokutou za účastnění se známého odboje stavů proti králi v příčině války Šmalkaldské. Nicméně nepřestali Písečtí pečovati o rozmnožení toho co jim zbylo přikupováním nových statků, čímž však zabředla obec do znamenitých dluhů. Vedle toho chvalitebná byla snaha obce o všemožné zvelebení školství. Za povstání českých stavů proti Matiáši a Ferdinandovi II. byl P. dvakráte od císařského vojska pod Buquoiem dobyt, ale pokaždé jemu zase od Mansfelda odňat, až konečně císařští spolu s Bavory potřetí k městu přitáhli. Písečtí nedočkavše na sebe útoku vyvěsili bílou korouhev na znamení že se vzdáti chtějí, ale mezi rokováním vojsko císařské, žádného rozkazu k tomu nemajíc, přelezlo hradby a jalo se na potkání obyvatele vražditi, i nedalo se ukrotiti ve vzteku svém ani Buquoiem ani vévodou Bavorským samým. Z posádky neušel ani jeden muž smrti, z měšťanů zachován při živobytí jen počet nepatrný; město jest vydrancováno a v spáleniště obráceno. Roku 1623 postoupil císař město P. i s lidmi poddanými don Martinovi de Huerta, pověstnému vydírateli, po jeho smrti pak (1638) dostalo se k ruce královské do sekvestru, až konečně r. 1641 z milosti krále Ferdinanda III. zase nabylo předešlé svobody městské. Mezi tím byla v něm násilně provedena reformace katolická, tak že po ukončeni 30leté války nebylo více v Písku žádného nekatolíka, načež město ponenáhlu znova začalo zkvétati, ač mu nejednou vznikly nesnáze jednak ze zpoury lidí poddaných, jednak z různic v samé obci a z rozličných praktik a šmejdů od úředníků obecních prováděných. Po přemožení nesnází těch dodělala se obec během XVIII. století opět znamenité zámožnosti.