Vlastenský slovník historický/Ondřej

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Olomoucké biskupství	Ondřej	Opatovice

Údaje o textu
Titulek:	Ondřej
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 580–581. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ondřej (biskup pražský)

Ondřej 1) biskup Pražský, před tím probošt kostela Pražského, zvolený na důstojnost biskupskou r. 1214 po smrti Daniele II., muž přísný a povahy neoblomné, jal se beze všech ohledů zastávati práva církve, s části přes obyčej dotud v zemi platný. Když žádosti, které v tom ohledu vznesl na krále Přemysla Otakara I., nebyly splněny, odebral se r. 1216 do Říma, a vydal odtud se svolením papeže Honoria III. interdikt na Čechy (1217), jakož i církevní klatbu na některé přední úředníky, kterým přičítal největší vinu ve věcech zběhlých. Král s počátku odporem biskupovým popudil se jen k většímu hněvu, i zabavil všecky statky a důchody biskupské, při čemž naloženo s nimi všelijak zle, ano i listiny na osvobození kostela Pražského, vydané od předešlých panovníků, zničeny jsou. Aby se králi zachovali, protivili se i kanovníci Pražští a dle příkladu jejich větší část kněžstva nařízením biskupovým, a konali služby boží přes jeho zákazy. Ale když papež s plným důrazem moci apoštolské ujal se biskupa, a jmenovitě neposlušné kněžstvo stíhal tresty církevními, dal se Přemysl do mírného vyjednávání, kteréž po čtyrletém průtahu vedlo konečně k sjezdu na hranici proti Rakousům na hoře řečené Stožec, kdež sešli se legat papežský, král Přemysl, Leopold VI. vévoda Rakouský, biskup O. a mnoho jiných hodnostářů duchovních i světských (1221). Smlouvou zde uzavřenou uznána jest moc biskupa k dosazování kněží, ač bez ujmy práva podacího osob soukromých; král slíbil biskupu dávati desátky z celé země; poddaní biskupovi osvobozeni jsou od všelikých robot zemských, a biskupovi přiřčena moc soudní nad nimi, jakož i nad kněžstvem v celé zemi. Podobné svobody v menší míře uděleny později také ostatnímu duchovenstvu v ohledu na jeho lidi poddané, čímž celé duchovenstvo české i s lidmi na statcích jeho vyňato z pravomocnosti župní a vážnost žup velice snížena. Ale ani touto smlouvou nebyl učiněn konec všelikým sporům mezi církevní a světskou mocí v Čechách. Pro nová nedorozumění opustil biskup O. podruhé Čechy, nemaje se za bezpečného svou osobou, i zemřel v Římě r. 1224. Papež Honorius postaral se nyní svým bezprostředním zakročením o to, že napotom biskupové Pražští nebývali již voleni na sněmích zemských, nýbrž od kapitoly svého kostela, a zároveň také že sešlo docela od investitury, udělované biskupům prvé od císařů Německých, z nedávna pak od králů Českých. — 2) O. z Řezna, mnich řádu sv. Augustina, vypravuje v dialogách od r. 1430 dějiny Husitů, drže se při tom zásady, že vědecké poznání víry přísluší toliko duchovenstvu, a laikům že jest pouze věřiti. Rozmluvu, ve Fontes rerum austriacarum 1856 II. B. pod názvem Geschichtschreiber der husitischen Bewegung na str. 565—596 od Höflera uveřejněnou, vede rozum a duše. Tuto vypravuje se o počátcích husitismu, o Viklefovi, Jeronymovi, konciliu Kostnickém, o vnitřních rozbrojích v Čechách, o sektách českých, o vyjednáváních a požadavcích Husitů. — 3) O. z Kokořína, profesor a rektor akademie Krakovské, theolog a dějepisec, disputoval r. 1431 s Husity a napsal k rozkazu biskupa Krakovského proti nim pojednání Tractatus super officio missae contra novos Bohemorum errores (rkp. v bibliotéce Krakovské) a Determinationes contra articulum de communione sub utraque specie (rkp. v bibl. Vatikánské); mimo to sepsal Historia ecclesiastica sui temporis.