Vlastenský slovník historický/Odúmrť

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Odřivous	Odúmrť	Oftalmius

Údaje o textu
Titulek:	Odúmrť
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 575–576. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Odúmrť

Odúmrť, něm. erbloses Gut, Heimfall, lat. bona caduca, bona vacantia, slul statek, jemuž majitel odumřel, dědiců nezanechav. V Čechách všecky o-i právem starodávním na krále přicházely. Zdá se, že základem toho odúmrtního práva českých panovníků bylo vrchní vlastnické právo národa na veškeru půdu v zemi, o kterou se byli prvotně rozdělili jednotliví rodové, držíce každý svou část v nedílnosti; když pak rod takový úplně vymřel, spadl statek jeho zpět na veškerost národu, jehož representantem byl panovník, který uprázdněný pozemek udělil v majetnost rodu jinému. Později při udílení len zakládalo se právo o-i na smlouvě manské. Časem však pod zástěrou práva o-i mnohé přechmaty se dály a panovníci nezřídka právo toto mimo náležitost si osobovali, z čehož povstávaly časté stížnosti stavů, kteří nepřestali usilovati o jeho zrušení, což se jim konečně podařilo za panování Vladislava II. na sněmě r. 1497 odbývaném, kdež král práva o-i úplně se vzdal. Co tuto uvedeno, týkalo se statků zemských, které se řídily deskami; avšak i vrchnosti na statcích svých osobovaly si právo o-i naproti svým poddaným za příkladem cizím, což bylo velikou překážkou zkvétání blahobytu mezi lidem selským. Roka 1383 kanovník Kuneš z Třebovel zastával se lidu českého proti mistru Albertovi Rauconis de Ericino, který upíral, že by sedlák český s jměním svým dle vůle mohl nakládati. I mistr Jan Hus ozýval se traktatem o o-i proti tomu, že páni nemají příbuzenstvo odstrkovati od nápadu po statku odumřelém a sami o. bráti. Ale šlechta, obzvláště po válce husitské, v níž nad živlem demokratickým byla zvítězila, neustala v utiskování lidu poddaného, až dle zřízení zemského od r. 1500 stala se po zákonu pánem i nad osobami i nad jměním jeho. Tu bylo od ní právo o-i po vesnicích vykonáváno zhusta spůsobem nelidským a necitelným; sotva otec bezdětný skonával, již bývala vdova z domu vystrkována a některými svršky pro výživu odbývána. To přispívalo mnoho k zakrnění duševnímu lidu selského: na vesnicích zakořenila se podajnost, rozmařilost tělesná, marnotratnost a nešetrnost, v čas nouze a útisků vypukaly časté zpoury, jakož toho XVI. století podává nejeden příklad. Lépe bylo ve městech, kterýmž vrchnosti často za plat i z milosti udělovaly výsady, jimiž se odříkaly práva k o-i, ano takové právo někdy obci samé udělovali. Tak na př. náleželo Pražské obci právo odúmrtní po měšťanech bez dědiců zemřelých. Ale ve mnohých městech poddaných brali pánové o. ještě na počátku XVII. století, po válce 30leté pak mnohé vrchnosti o. již vykoupenou neb odpuštěnou zase počínali bráti, z čehož povstávaly nekonečné soudy, naplňující XVII. a XVIII. století. Konečně rakouské zákonodárství zrušilo právo o. i v zemích českých.