Vlastenský slovník historický/Němci

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Nelahozeves	Němci	Němcí

Údaje o textu
Titulek:	Němci
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 552–556. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Němci

Němci v Čechách pokládáni od mnohých za starší obyvatele země nežli Čechové, a nynější německé obyvatelstvo Čech vyhlašováno za potomky někdejších Markomanů, kteří prý se udrželi v pohraničních horách. Ale tomu rozhodně odporují dějiny, neboť hranice české pokrýval v staré době hustý, neobydlený les, a všickni nyní v Čechách bytující Němci jsou tedy buď potomci pozdějších přistěhovalců, buď poněmčení Slované. První přátelské stýčnosti Čechů s N. zakládaly se v církevních a politických poměrech země České k říši Německé. Panovníci čeští, plichtíce se namnoze s králi Německými, počali záhy manželky své bráti z Němec, a dávali též synům svým jmena německá. Tak byla již Emma, choť Boleslava II., rodu německého, a v synu jejím Oldřichu (Ulrich) vyskytuje se první jmeno německé v řadě českých panovníků; později potkáváme se se jmeny Konrad, Ota, Lutolt, Jindřich, Fridrich, Otakar a j.; kněžny pak byly takořka samé Němkyně. Tím se táhlo mnoho N-ců ke dvoru knížecímu, až pak Spitihněv II. s větší části je ze země vyhnal (1055). I vyšší duchovenstvo bráno týmže časem nejvíce z Němec; již první šířitelé evangelia za knížat Vratislava a sv. Václava byli nejvíce mniši němečtí z Řezna; první biskup Dětmar byl rodem Sas, a mezi 17 biskupy (do konce XII. století) bylo 7 rozených Němců. Při instalaci biskupa Dětmara zpívalo prý duchovenstvo a přední pánové německy. Též první klášterové v Čechách osazeni jsou mnichy německými. Svatý Vintíř, založiv novou stezku z Bavor do Čech, zdělal sobě na půdě české poustevnu, kdež i zemřel (1045). Chebsko, které se s okolím Vunsidlským od starodávna nazývalo Slavia, regio Slavorum, a nejspíše r. 973 od Čech odtrženo jest, počalo se pod cizím panstvím záhy němčiti. Kupci němečtí požívali v Čechách, zvláště v Praze, práva hostinství, konečně za krále Vratislava stále se tam usadili na Poříčí při kostele sv. Petra v tak zvané „ulici německé“, kdež měli svého vlastního faráře i rychtáře. První teto německá osada novými příchozími pořád více se šířila, jmenovitě za Soběslava I., — jenž dlouho v Němcích pobyv úže s říší Německou se spojil, hrady dle spůsobu německého stavěl a tresty německé (kolem lámání) zaváděl, — zdá se že Němci četněji do země přicházeli, a za Soběslava II. již o více německých ulicích na Poříčí řeč jest. Roku 1161 objevuje se ponejprv německé příjmí u kastelana Konrada Sturma, r. 1196 vyskytá se první německé pojmenování vsi Neudorf (někde v Žatecku). Král Přemysl Otakar I. počal zakládati města svobodná, povolávaje k tomu osadníky hlavně z Němec, pánové a korporace duchovní následovali ho v tom; vedle toho však zakládaly se i vesnické osady německé pod právem zákupným. To trvalo i za krále Václava I., který, oblibu maje v němčině a chovaje při dvoře svém básníky německé, vábil celé zástupy N-ců co řeholníky a osadníky do Čech. Tak povstalo množství nových měst s obyvatelstvem německým pod svými vlastními právy; u Prahy vystavěno pro ně nové město okolo kostela sv. Havla, které brzy s městem v jedno srostlo, tak že N. v Praze vrch drželi; ze Stadic kázal král (dle Dalemila) rod svůj vyhnati a ves tu N-cům dáti. Důvěrníkem královým byl Ojíř z Fridberka, šlechtic německý, jenž Čechy s turnaji seznámil. Dle příkladu německého počali též pánové čeští hradům svým vnově vystavěným dávati jmena německá, kteráž pak za jmena rodinná přijali. Tak povstali toho času pánové z Rožmberka, Šternberka, Švamberka, Valdeka, Valdšteina, Rožmitála, Gutenšteina atd. Přemysl Otakar II. pokračoval co nejhorlivěji v zakládání nových měst a uvozováni obyvatelstva německého do země. Král odevzdal N-cům celé župy Loketskou, Trutnovskou a Kladskou; také krajina Broumovská, pak okolo Lanškrouna a Litomyšle jest touž dobou obyvatelstvem německým naplněna. Kolonisaci tuto řídili jednak pánové, jednak klášterové, kteří v krajinách těch měli statky. Do té doby padá též založení nového města pod hradem Pražským (nynější Malé Strany) a osazení jej N. po vypuzení obyvatelstva českého z podhradí. Za Otakara II. přistěhovalo se i mnoho šlechtických rodin německých do Čech, jako pánové z Šumburka (Schönburg), z Donína, z Žeberka (Seeberg), z Biberšteina, z Klingenberka, později Rousové (Reuss) z Plavna, z Koldic, z Bergova, z Ilburka, z Hardeka atd. Při dvoře Otakara II. nacházíme taktéž milostné básníky německé, a velmožové i v této zálibě ho následovali. Nově zavedený řád minoritů, vesměs cizinců, jevil v tu dobu velikou horlivost v němčení; totéž spatřujeme u řádu německých rytířů, jichž majetek Chomutov (od r. 1252) napřekot poněmčen jest, odkud vzešlo přísloví: „Všude lidé, v Chomutově N.“ Do panování Václava II. padá zalidnění krajiny Fridlandské a Liberecké německými osadníky, kteří mýtíce les pohraniční zakládali tam nové vsi a vzdělávali dobytou půdu. Německými přistěhovalci zvelebeny jsou stříbrné doly Kutnohorské a Německobrodské, a vůbec průmysl v zemi valně rozšířen. Naproti tomu, když měla země válku s německými sousedy a nepřátelé se do ní vedrali, měšťané němečtí často města svá jim otvírali a s nimi se spolčovali, čehož příklady máme z konce panováni Přemysla Otakara II., za Oty Braniborského a Jindřicha Korutanského. Za Jana Lucemburského dosáhla převaha N-ců v Čechách nejvyššího stupně; při korunování jeho prozpěvováno od lidu obecného v Praze více německy než česky; u dvora, jakož i ve všech městech královských mluvilo se téměř výhradně německy; z kanceláře královské vydávaly se vedle latinských již i německé listiny, což dělo se taktéž od rozličných pánů českých v záležitostech soukromých; práva městská sepsána německy, a taktéž i řády řemeslnických cechů. Připojením Chebska již úplně poněmčeného k Čechám přimnožil se počet N-ců v zemi. Karel IV. vydával též listiny německé, a na universitě Pražské od něho založené propůjčil národům cizím (hlavně z N-ců sestávajícím) tři hlasy, Čechům pak jen jeden hlas. V polovici XIV. století měly všecky pohraniční krajiny Čech více neb méně širokým pruhem obyvatelstvo německé. Za Václava IV. však počala moc N-ců v zemi klesati. Byloť té doby národní uvědomění u Čechů probuzeno v míře mnohem větší nežli kdy před tím, z čehož povstávaly časté třenice mezi oběma národnostmi jmenovitě v Praze, kde v radě Staroměstské seděli samí N., na universitě pak německá převaha hlasů vzdalovala české členy její ode všech lepších nadání a výnosnějších míst. Co však nejvíce padalo na váhu proti N-cům, byla jejich urputná oposice proti politice krále Václava v záležitosti církevní, kterou podporován byl reformátorský ruch, jaký se tenkrát objevoval v národě Českém. Nejenom že N. odpírali poslušenství rozkazům královským v tom ohledu vydávaným, oni neostýchali se vystupovati i násilnicky proti snahám českým o napravení vad a nepořádků v církvi, jakož jednou dobou chystali se udeřiti na kapli Betlemskou, v níž kázal Hus, a srovnati ji se zemí, od čehož zastrašeni jsou jen odhodlaným vystoupením svých spoluobčanů českých, hotových odraziti důkladně zamýšlený jejich útok. Král Václav tedy jen důsledně jednal, když dosavad panující řád na universitě převrátiv udělil národu Českému tři hlasy, ostatním pak třem dohromady jen jeden. Vystěhováním se na to z Prahy německých studentů a profesorů utrpěla národnost německá v Čechách první těžkou ránu, po které za nedlouho následovati mělo více jiných. Roku 1413 nařídil král, aby do rady Staroměstské v Praze budoucně volena byla polovice Čechů a polovice N-ců, purkmistrem pak aby směl býti jen takový Němec, který umí česky. (Úřad Novoměstský byl naproti tomu hned od počátku více český, Malostranský aspoň utrakvistický.) Hned pak na začátku válek husitských, když v Praze opanovala strana podobojí, císaři Sigmundovi odporná, opustilo asi 700 rodin německých ze Starého a tolikéž z Nového města Prahu, načež Pražané učinili nález obecní, že statky všech odběhlých mají připadnouti k obci. Pozůstalým v Praze německým Husitům postoupen jest kostel u sv. Ducha. Následujícím na to dobýváním měst od Husitů menšil se napořád živel německý ve městech, z nichž N. buď stěhovali se pryč, anebo se podrobovali vládě Čechů a pomalu se češtili. Tak jmenovitě Kutná Hora, stojící dříve takořka v čele N-ců, za nedlouho po svém podrobení od Pražanů dokonale se počeštila, a totéž platí o všech městech, která podlehla zbraním husitským. Po skončení válek husitských byla národnost česká panující beze všeho odporu ve všech oborech veřejného života, a živel německý měl platnost jenom v jednotlivých kruzích soukromých a v pomezních krajinách německé obyvatelstvo majících. Ubývaloť němčině půdy i v stavu šlechtickém, panské rodiny původu německého počaly se valně češtiti, jako Šlikové, Štampachové, Donínové a j. Nastoupením však na trůn český panovnického rodu německého v osobě Ferdinanda Rakouského počal se i vliv němčiny zase v zemi šířiti, pomalu vtírala se do řízení úředního, do sněmu i do soudu zemského, nanovo táhly se do Čech německé rodiny šlechtické, a zároveň začala se zakládati německá horní města v Rudohoří, pak i v Krkonoších a Šumavě. V druhé polovici XVI. století učila se šlechta česká již zhusta němčině, i oblibovala ji sobě též v obcování; další úkazy šíření se němčiny jsou nařízení od komory královské úředníkům horním a mincovním v Kutné Hoře, aby zprávy své k ní podávali jazykem německým (r. 1587), dále ta okolnost, že od r. 1612 vyučováno na hlavní škole Pražské též němčině, nade všecko pak památné usnesení sněmovní z r. 1615, aby již nikdo česky neumějící nebyl do země přijímán, kterýmž zároveň zapovídalo se tak zvané „německé obci“ v Praze užívání toho jmena. Vystěhováním se po Bělohorské bitvě 36.000 rodin uprázdnilo se mnoho místa, po vypuzení většiny šlechty (1088 rodin) uvedeny do země rody cizokmené, německé, vlaské, francouzské, španělské a jiné; „obnoveným zřízením zemským“ (r. 1627) obdržel německý jazyk stejné právo s českým; šlechta česká, co ještě v zemi jí zbylo, pomalu němčiti se počala. Hrůzami 30leté války zpustly celé kraje, v nichž pak usazovali se noví přistěhovalci z Němec, čímž němčina vždy více do vnitř země se šířila, nejvíce od severu, až ponenáhlu německé obyvatelstvo zaujalo ty krajiny, v jichž držení doposavad jest. Ve vyšší společnosti němčina již v první polovici XVIII. století výhradně opanovala; z úřadů češtinu časem dokonce vypudila, z čehož povstala zvláštní kasta poněmčených úředníků; když pak konečně i školy, vyjma elementární, násilně jsou poněmčeny, zvonili nenávistníci národu Českého tomuto již umíráčkem. Jak důkladně se v naději své zklamali, toho důkazem jest obživení a sesílení národnosti české v nejnovější době. Z celého průběhu tohoto zápasu živlu českého s německým patrno jest, že kdykoli národ vyvíjel větší činnost duševní, také živel český nabýval převahy nad němectvím; a že poněmčující působení vlády vyvolalo svým časem vždy reakci ve prospěch živlu českého. A bylo-li v rozličných dobách tichým vlivem živlu německého, zvláště tam, kde se vedle domácího v průmyslu a vzdělání pokročilejším býti ukazoval, značně Čechů poněmčeno, počeštilo se naproti tomu též nemalé množství N-ců mezi Čechy jak po městech tak i na venkově v krajinách nyní ryze českých. Prospěch náležel v každé době živlu čilejšímu a vzdělanějšímu. Větší svoboda a samočinnost občanstva, doby většího duševního ruchu bývaly vždy českému živlu v zemi prospěšny.