Vlastenský slovník historický/Malířství

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Malířské bratrstvo	Malířství	Malobický

Údaje o textu
Titulek:	Malířství
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 474–478. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Malířství české. Umění malířské dostalo se do Čech zároveň s křesťanstvím, jehož horlivý hlasatel Method sám byl výborný malíř, a není nepodobno, že již první křesťanské chrámy u nás byly vyzdobeny malbami dle spůsobu byzantského. Našloť pak m. tak úrodné půdy v Čechách, že vyvíjelo se zdárněji nad stavitelství i nad řezbářství, a že záhy se utvořila zvláštní malířská škola staročeská, která již ve XIV. století dospěla ke skvělému rozkvětu, kdež ve všech jiných zemích evropských krom Italie a Byzance zárodky toho umění teprv se tvořiti začaly. O vyzdobení chrámů českých za dob staršího středověku neschází hojných zpráv, ale z časů těch nezachovalo se žádných obrazů deskových ani stěnových. Velezajímavá jest zmínka o útvoru umění českého, kterýž i v cizině vysoké chvály došel, totiž o obraze Panny Marie „řeckým dílem až ku podivu krásně vyvedeném“, jejž r. 1081 král Vratislav klášteru Kotvickému v Rakousích daroval. Toho času žil také často zmíněný opat Božetěch, který nejenom krásně stavěti a vyřezávati, nýbrž i výtečně malovati uměl. Z pozdější doby, totiž z konce XIII. a ze začátku XIV. století zachovaly se nám některé obrazy tabulové ano i nejedny malby na stěnách, které o pokročilosti m. českého skvělé svědectví vydávají. Především tu jmenovati sluší tři madony, Vyšebrodskou, Krumlovskou a Zbraslavskou, na zlaté půdě. Mistři jejich, pohříchu neznámí, dosáhli skrovnými prostředky velikolepého účinku, a milostivost, která z obrazů těchto září, stejně působí od věkův na vzdělance jako na lid všeobecný, který k nim putuje. Do této doby, jmenovitě do začátku XIII. století, kladou někteří stěnomalby hradské kaple Znojemské, které kromě výjevů ze života spasitelova představují celou řadu postav panovníků českých od Libuše a Přemysla až do Konrada II. (1191); avšak vyšetření této památky od domácího znalce ještě se nestalo. Z ostatních stěnomaleb předkarolínských nejstarší jsou Jindřichohradecké (z roku 1338), představující souvislou řadu výjevů z české legendy o svatém Jiří. Mnohem více památek z první doby m. českého zachovalo se v miniaturách pergamenových rukopisů. Nejstarší památka českého m. jsou malovaná písmena a ozdoby v legendě o sv. Václavu (ve Wolfenbüttelu), psané 1006 pro Českou kněžnu Emmu; potom nápisy kapitol a začáteční písmena v evangeliu sv. Prokopa (v Remeši), psaném mezi lety 1010—1040. Jsou to věci velmi pilně, ač ne skvostně, malované, ovšem zcela ve spůsobu byzantského umění IX. a X. století. První znamenitá památka českého m. v zemi chovaná jsou drobnomalby v tak zvaném Vyšehradském kodexu (v universitní knihovně Pražské) z let 1012—37, jichž pojmutí a technické vyvedení srovnává se již větším dílem se spůsobem, jaký tehdáž panoval v Italii, ve Francii a v Němcích, tak že o rázu byzantském již téměř ani stopy není. Vyvedení pak ukazuje na lepší umělost technickou, jaká již tehdáž v Čechách se byla vyvinula. Druhý pomník toho spůsobu jest rukopis Mater verborum (v Českém museu), jehož iluminator Miroslav dílo své dokončil r. 1202. V miniaturách těch jeví se patrný vliv umění byzantského, ale při tom přece svobodnější pojmutí myšlének a přirozenější pojmutí forem, technika pak ukazuje patrný pokrok naproti kodexu Vyšehradskému. Ještě větší pokrok v umění spatřuje se v tak zvané Jaroměřské biblí z roku 1259 (v Českém museu), jejíž iluminator Bohuše Litoměřický již valně se vzdaluje typických vzorů byzantských, snaže se samostatně myšlénky své původním spůsobem představiti. Kresba jest nenucená, barvy lehce kladeny, světla naskrze průhledná. Poznamenati sluší, že Bohuše byl laik, a že již tehdáž umění malířské nezůstávalo výhradně v rukou duchovních. Jiné památky toho druhu ze XIII. století jsou: legenda o sv. Václavu (v Lobkovické knihovně v Praze), v níž jsou obrazy od Velislava pro studium staročeských krojů důležité; bible v obrazích (tamtéž), vyznačujících se lehkostí kresby a životným výrazem postav; nejdrahocennější ale pasional abatyše Kunhuty z r. 1312 (v universitní knihovně Pražské), jehož malířem byl Beneš, kanovník při klášteře sv. Jiří na hradě Pražském, který mezi našimi starými malíři vynikající místo zaujímá, ano nad současné buditele italského malířství, Cimabue, Giotta i jiné předčí. Sotva se najde v celé Evropě druhé malířské dílo z počátku XIV. století, v kterém by se vedle relativně výborného výkresu, duchaplného pojmutí a přirozeného ukládání záhybů roucha taková líbeznost a hluboká vroucnost jevila, a vším právem vyjádřil se Vocel, že čím jsou v literatuře české básně Kralodvorského rukopisu, tím jsou v malířství našem Benešovy miniatury. — Vrcholu svého rozkvětu dosáhlo české umění vůbec, jmenovitě pak m., za Karla IV. Roku 1348 zřídilo se v Praze bratrstvo malířů, řezbářů, sklenářů a zlatotepců, a z jmen malířů k němu náležejících vidno, že mezi nimi byla většina rozených Čechů. Císař dával chrámy a hrady od nebo vystavěné skvostně ozdobiti všelikým spůsobem. obzvláště také malbami, a jeho příkladu následovali biskupové, opatové a velmoži. Dětřich z Prahy, starší cechu malířského, ozdobil kapli sv. Kříže na Karlšteině 139 tabulovými obrazy, klihovými barvami à la tempera malovanými. On držel se výhradně typických forem byzantských, a ukazuje své umění nejvíce v hlavách, v nichž slovanská měkkost s duchaplným a vřelým výrazem značně se liší od útvorů pozdějších německých a nizozemských škol. Stěny v okenních výklencích této kaple vyozdobeny jsou malbami na obmítce, představujícími výjevy apokalyptické, jež bezpochyby maloval Mikuláš Wurmser ze Štraspurku. V celé Evropě se nenajde pohromadě tak četná galerie malířských útvorů z polovice XIV. století tak vysoké umělecké ceny jako zde. I v jiných částech hradu Karlšteinského nacházejí se po stěnách a na stropích malby od umělců císařských. Také řada výjevů ze života Kristova mezi drahými kameny ve zdi kaple sv. Václava na hradě Pražském jest drahocenný zbytek malířského umění, jímž Karel IV. tuto kapli ozdobiti dal; jiné znamenitější dílo té doby jest cyklus maleb v klášterní chodbě Emauzské v Praze. I ještě leckdes jinde zachovaly se stěnomalby z Karolínské doby. Nemalý jest také počet tabulových obrazů, dle tehdejšího spůsobu ještě zlatou půdou ozdobených, jichžto ráz a umělecké provedení patrně českou školu Karolínské doby prozrazuji. — Malování na skle v XV. a XVI. století v Čechách slavně se provozovalo, bouře časův ale nás téměř o všecky poklady toho druhu oloupily. Také mosaikové dílo Karel IV. do Čech uvedl, dav stěnu nad jižním (zazděným) portálem chrámu sv. Víta ozdobiti od Vlachů obrazy složenými z kaménků a barevných kousků skla. V hojném počtu zachovaly se z doby Karlovy miniatury v celé svěžesti a překvapujícím lesku barev svých, a hlavně na těch spočívá sláva staročeského m. Tu přede vším skví se jmeno Zbyška z Trotiny co hvězda první velikosti. Pravidelná, dokonalá kresba, skvělá barvitost, nad míru jemný výraz ve tvářích a postavách, přísná charakteristika v duchu české školy, konečně přebohatá fantasie v závitkách začátečních písmen a v překrásných arabeskách, to vše staví jeho drobnomalby v tak zvaném liber viaticus Jana biskupa Litomyšlského z roku 1360 a v modlicí knize arcibiskupa Arnošta z Pardubic daleko nad podobné útvory současných umělců v celé západní Evropě. Jiný výtečný mistr drobnomaleb jest Petr Břuchatý, jenž ozdobil svým uměním misal arcibiskupa Očka z Vlašimi. Jiných četných rakopisův s miniaturami českých umělcův musíme minouti. — V XV. století však pomalu stíral se ráz české školy, a patrným činil se vliv školy německé, která pro přílišné následování přírody téměř karikaturní postavy tvořila, všecky končetiny ostré a hranaté, roucha jako smačkaný papír koravé a neohebné malovala. Ale za Vladislava II. převládati začal v malířství českém vliv škol nizozemské a vlaské, což vedlo k utvoření se druhé malířské školy české v století XVI. Z konce XV. a z první polovice XVI. století zachovaly se v dosti hojném počtu jak obrazy tabulové tak i stěnomalby, ale největší sláva té doby zakládá se opět hlavně na drobnomalbách v četných pergamenových a papírových kodexech, jmenovitě zpěvnících, o jichžto nákladné vyozdobování české obce tehdáž obzvláštní péči měly. V těchto miniaturách zřejmě viděti přechod od malby starší k malbě moderní, a pokrok jeví se tu hlavně v idealnějším následování vzorů přírody a v genialní smělosti u vyvádění rozličných obrub a arabesk, při čemž technika ještě nevykračuje z dosavadního prostého spůsobu. Ale v druhé polovici XVI. století pozoruje se čím dále tím větší změna jak v technickém tak v uměleckém ohledu, výkresy jsou smělé, samostatné, lidské postavy jeví okrouhlost a plnost plastickou, krajiny pak a stavení vyvedeny jsou přísně dle zákonů perspektivy, což vše dodává obrazům životní pravdivosti. Naši umělci tehdáž již putovali do cizích zemí, a znajíce vzory Nizozemců, Vlachů a Němců, zachovávali nicméně zvláštnost a individualnost svou. Zvláště jejich drobnomalby, pokud se nám zachovaly, náležejí k našim nejznamenitějším uměleckým pokladům, které netoliko podobným výtvorům cizokrajným úplně se rovnají, nýbrž v nejednom ohledu, zvláště v genialních arabeskách, nad ně vynikají. Slavní čeští malíři té doby byli Fabian Polirář, Matouš Ornys z Lindperka, Jan Kantor, Jakub Vojtěch, který asi roku 1550 ozdobil s jinými malíři hrádek Hvězdu u Prahy stěnomalbami, Matouš Hutský z Křivoklátu, malíř arciknížete Ferdinanda, který stejně výtečně maloval miniatury jako větší tabulové obrazy, ano 1585 vykonal dovedně i restauraci starých stěnomaleb v kapli sv. Václava na hradě Pražském; ale nade všecky vynikal Matouš Radouš z Chrudimi, jehož tabulové i miniaturní malby prozrazují umělce neobyčejně nadaného a mnohostraně vzdělaného. Co malíř na obmítce slynul ještě Aleš Daniel z Květné, který r. 1599 arcibiskupskou kapli a r. 1614 hořejší stěny Svatováclavské kaple malbami svými ozdobili. Umění milovný císař Rudolf II. povolal do Prahy mnoho slavných umělců cizích, ale jejich útvory, ač domácím umělcům platně pomáhaly k dosažení mnohostranosti, jakou potom vynikali, mají málo společného s uměním českým. Mezi těmito cizími umělci proslavil se jmenovitě rytec Jiří Sadeler, od něhož pochází známý veliký prospekt Prahy. Znamenitý ryjec český Václav Holár z Práchně musil po Bělohorské bitvě vlast svou opustiti, a stal se zakladatelem umění ryjeckého v Anglii, kde potom tak znamenitě vykvětlo. — Smutným převratem, 30letou válkou v Čechách spůsobeným, přetržen jest podruhé chod přirozeného rozvoje národního umění, a Čechové se odtud nemohli více dodělati nového národního směru v umění. V druhé polovici XVII. století sice šlechta a duchovenstvo mnoho pro m. podnikali, a vedle cizích umělců i dosti veliké množství domácích zaměstnávali, ale těmto nedostávalo se samostatnosti, aby v době všeobecného sklesnutí vkusu odolali cizím vlivům. Mělyť napotom Čechy malíře, kteří došli evropské pověsti, ale ti nebyli representanti umění národního, nýbrž vůbec jen moderního m. Z těch bez odporu první místo zaujímá Karel Škreta ze Závořic, jenž vynikal obratným nápodobováním rozličných spůsobů m., a jehož obrazy v Pražských a českých kostelích vůbec vysoce se cení. Neméně proslavil se Jan Kupecký, jehož díla jsou ozdobou mnohých cizozemských obrazáren, neobyčejnou genialností vynikal též Petr Jan Prantl, jehož práce taktéž ke vzácným obrazům našich kostelů se počítají. Co malíř na obmítce nad jiné výtečný byl Václav Reiner, který v Pražských chrámích a palácích krásné fresky vyvedl. Po těch ku konci XVII. a v první polovici XVIII. století zasluhují jmenováni býti: Jan Krištof Liška z Rotenvaldu, Jan Vojtěch Kratochvíle (výtečný v tak zvaném spůsobu indianském čili m. fermežovém), Antonín Kern, Josef Ceregetti v Chrudimi, Jan Kalina v Želivě a premonstrák Siard Nosek. Co ryjcové vynikli té doby Antonín a Karel Birkhartové, otec a syn.