Vlastenský slovník historický/Ludvík

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Luděk	Ludvík	Lukáš

Údaje o textu
Titulek:	Ludvík
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 459–462. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ludvík

Ludvík, mužské jmeno německé. A. Císařové: 1) L. I. Pobožný, syn Karla Velikého, počítal k říši své též Čechy jakožto zem jemu poplatnou, kterou při podělování svých synů roku 817 vykázal s jinými slovanskými krajinami synu svému L-u Německému (v. t.). — 2) L. IV., Bavorský, císař Římský a král Německý, syn Ludvíka Přísného, vévody Hornobavorského, narozen 1282, zvolen po smrti Jindřicha VII. r. 1314 za císaře zároveň s Fridrichem Krásným vévodou Rakouským, a to hlavně přičiněním se krále Českého Jana, který mu pak také vydatně proti soku jeho Fridrichovi pomáhal. Za to sprostředkoval L. r. 1318 v Domažlicích mírné narovnání mezi Janem a pány českými jemu odbojnými. R. 1322 zase král Jan osobně s vojskem českým přišel na pomoc L-ovi, i rozhodl v jeho prospěch bitvu u Mühldorfu, ve které Fridrich Rakouský do zajetí upadl. Tím jest L. upevněn na trůně císařském. Ale přátelství L-ovo s králem Janem nebylo stálé. Když tento r. 1331 podrobil sobě velikou část Lombardska, L. pokládal to za sáhnutí do jeho práva císařského, než král Jan upokojil jej tím, že opanované země vlaské přijal od něho pod názvem náměstka čili vikáře říšského. Ale roku 1335 spojil se L. s vévody Rakouskými k tomu konci, aby dceru po Jindřichovi Korutanském pozůstalou, Markétu a chotě jejího Jana, syna krále Českého, o dědictví korutanské oloupili a sami o země ty se rozdělili. Z toho povstala r. 1336 válka, ve které král Jan hubil jak Rakousy tak Bavory, ale konečně uzavřel mír, ve kterém vévodům Rakouským ponechal Korutany a Markétě i manželu jejímu pojistil Tirolsko. Avšak roku 1341 Markéta v dorozumění s císařem zapudivši mladého chotě svého Jana vešla v druhé manželství se synem císařovým Ludvíkem markrabím Braniborským, z čehož roznítil se nový hněv mezi císařem a králem Janem. Císař byl by rád spor cestou mírnou vyrovnal, i jal se vyjednávati nejprvé s králem Janem, pak s jeho syny, ale bez prospěchu. Konečně spolčili se král Jan a syn jeho Karel s papežem, dávným nepřítelem císařovým, proti tomuto, a papež vyzval knížata německá s L-em nespokojená, k volbě nového císaře. I sešlo se roku 1346 pět kurfirštů v Rense, a ti zvolili Janova syna markrabě Karla za krále Německého proti L-ovi, který zemřel již roku na to následujícího. — B. Králové: a) Český: 3) L. král Český a Uherský, syn Vladislava II. Jagailovce, narozen 1506, korunován r. 1509 co dítě na království české, nastoupil roku 1516 panování po smrti otcově, an za jeho nedospělosti vedli správu zemskou nejvyšší úřadníci a několik tak zvaných regentů přidaných k nim z prostředka stavů. Za poručnické té vlády ukončen jest dlouhý spor stavu městského s vyššími stavy šlechtickými r. 1517 tak zvanou smlouvou Svatováclavskou (v. t.), čímž však nepominuly nepořádky v zemi, jmenovitě rušení veřejné bezpečnosti se strany loupeživých šlechticů. Té doby také nacházelo přístupu do země nové učení Lutherovo, které právě nejvíce se ujímalo v těch městech německých, jmenovitě ve Vratislavi a v Jihlavě, která před tím nejvíce byla horlila proti „kacířství českému“. Roku 1521 L., dle úmluv učiněných mezi otcem jeho Vladislavem a císařem Maximilianem, pojal za manželku Marii, dceru Filipa krále Španělského a sestru císaře Karla V. a Ferdinanda arciknížete Rakouského, zároveň pak tento zasnoubil se s kněžnou Annou, sestrou L-ovou. Roku následujícího král L. prohlášen za zletilého přijel do Čech, učinil stavům přísahu na práva země, a ujav se osobně vlády dal manželku svou korunovati za královnu. Pobyv skoro celý rok v Praze odejel L. potom do Uher, kde nebezpečenství od Turků hrozící jeho přítomnost vyžadovalo. Dříve však ustanovil nové nejvyšší úředníky a svěřil správu země knížeti Karlovi Minsterberskému, pak obnovil radu ve spojeném Starém a Novém městě Pražském, při čemž Jana Paška z Vratu vypustil z konšelství a na místo jeho učinil primasem Jana Hlavsu z Liboslavě, který byl příznivcem učení Lutherova. Poněvadž i noví zemští úředníci učení tomu přáli, počalo se ono v zemi velice šířiti, což králi bylo nepříjemno, neboť sobě musil hleděti dobrého přátelství s dvorem papežským naproti Turkům. Té okolnosti použili Pašek a odstranění předešlí nejvyšší úředníci, aby zase dosáhli předešlé moci. Hned při prvním obnovení rady městské v Praze za nepřítomnosti královy (14. bř. 1524) stal se opět Pašek primasem, a také král ustavičným sočením na nové úředníky zemské dal se k tomu pohnouti, že jim úřady jejich odňal a předešlým úředníkům je navrátil. Tu nastalo v Praze pronásledování luteránů, protivníci Paškovi mezi měšťany jsou z města vypovídáni, a působením nejvyššího purkrabího Zdeňka Lva z Rožmitála započato s dvorem papežským nové vyjednávání o stvrzení kompaktat. Král L. sice brzy poznal, že měšťanům z Prahy vypovězeným dála se křivda, a že dosazením předešlých úředníků dal do rukou moc těm, kteří nejvíce byli na příkoř dobrému koruny, ale rozkazy jeho k napravení těch vad nedocházely poslušenství ani u Paška ani u pána z Rožmitála, a země brzy se octla v stavu takovém, že zřejmě schylovalo se k válce občanské. Tu roku 1526 sultán Soliman učinil se vší svou mocí vojenskou prudký útok na Uhry, a dříve, než došla vyžádaná pomoc z Čech, strhla se 29. srpna osudná bitva u Mohače, v níž vojsko uherské na hlavu jest poraženo, a král L. zahynul na útěku, utonuv v rozvodněném potoce. O králi tom vešlo v přísloví, že u něho všecko bylo před časem: před časem se narodil, před časem nastoupil vládu, před časem dostal vousy, před časem se oženil, před časem ošedivěl, před časem jej zachvátila smrt. — b) Francouzští: 4) L. XI. přijal u sebe r. 1464 poselství krále Jiřího, v jehož čele byl pan Albrecht Kostka z Postupic, a kteréž mělo jej získati pro návrh parlamentu knížat křesťanských k obmezení nebezpečné moci papežské. Již byli získáni té myšlence králové Polský a Uherský, ale neodhodlanost L-ova, v jehož radě měli převahu preláti dvoru Římskému oddaní, zmařila záměr ten. — 5) L. XIV., veda válku s císařem Leopoldem I., dopustil se té nešlechetnosti, že vysílal do zemí jeho paliče k pustošení nejlepších měst. I v Čechách vypáleny jsou tím spůsobem Trutnov, Broumov, Klatovy, konečně puštěn oheň také v Praze, nejprvé na Židovském městě, kteréž celé vyhořelo; odtud chytilo potom Staré i Nové město, tak že v obou dohromady shořelo 407 domů (1689). — c) Německý: 6) L. Německý, syn císaře L-a Pobožného, obdržel dílčí smlouvou Verdunskou r. 843 země německé. Tak povstala říše Německá, která v sobě zahrnovala i mnohé země slovanské, jmenovitě Čechy jakožto zem poplatnou. Tomu však nelze rozuměti v ten smysl, jakoby král Německý byl provozoval nějakou panovnickou moc v Čechách, než jenom, že Čechové platili panovníkům německým jistý roční peníz, aby od nich pokoj měli. Samostatnost svou dovedli Čechové skvěle obhájiti proti L-ovi dlouhou vítěznou válkou. Roku 845 přišlo k L-ovi do Řezna 14 lechů českých, i dali se pokřtíti se svým komonstvem, nepochybně aby tím zjednali sobě od něho pomoc ve vzdorech svých proti knížeti Českému. Hned rok na to vtrhl L. z Rakous do Moravy, ssadil tam Mojmíra s panství a na jeho místo usadil synovce jeho Rastislava. V podobném úmyslu táhl odtud do Čech, byl však poražen a s velikou ztrátou obrácen na útěk do Bavor. Také r. 849 porazili Čechové německé vojsko do země vpadlé a dobyli na něm bohaté kořisti. Roku 855 táhl L. na Rastislava Moravského, který hleděl osvoboditi vlast svou od poddanství německého, ale musil se vrátiti bez pořízení. Ještě i r. 867 a 869 ubránil se Rastislav jakž takž německým zbraním, ale r. 870 vlastní synovec jeho Svatopluk jej zrádně jal a L-ovi vydal. Ten vykonal na něm nešlechetnou pomstu, dav jej zbaviti zraku zavřel jej do kláštera, kde ubožák ostatek dnů svých trávil. Na to zajat i Methodius, ano sám Svatopluk, jemuž Němci nevěřili, a uvržen do žaláře. Když však Moravané povstali proti svým vladařům německým, propuštěn jest Svatopluk na svobodu, ano svěřeno mu vojsko německé, aby je vedl proti svým krajanům. Než on srozuměv se s Moravany uvedl v záhubu vojsko sobě svěřené a spůsobil mu krvavou porážku, načež sám dosedl na stolec moravský. Roku 872 vpadlo následkem toho jedno vojsko německé do Moravy, druhé do Čech s Moravou spolčených, ale bez pořízení. Další válka zdařila se v neprospěch L-ův, který musil v míru r. 874 ve Forchheimě uzavřeném uznati Svatopluka za knížete Moravského. — d) Uherští: 7) L. I. Veliký, syn Karla Roberta z rodu Anjouskébo a Alžběty Polské, narozen 1326, nastoupil vládu po smrti otcově r. 1342, provázel krále Českého Jana a syna jeho Karla roku 1345 na křížovém tažení do Litvy, nesnadnil se několikráte s císařem Karlem IV. o rozličné záležitosti, které však povždy jsou mírně narovnány, jmenován jest od krále Polského Kazimíra dědicem trůnu po něm, nastoupil 1470 panování v Polsku, zasnoubil r. 1379 starší dceru Marii se Sigmundem, mladším bratrem Václavovým, a zemřel 1382. — 8) L. II. v. L. Český. — C) Jiní panovníci toho jmena: 9) L. vévoda Dolnobavorský a falckrabí při Rejně, úhlavní nepřítel krále Přemysla Otakara II., proti němuž s bratrem svým Jindřichem již r. 1257 válčil s prospěchem, opět pak r. 1267, usiloval později všemožně o zvolení císaře králi Českému protivného, přivedl na svou stranu předně všecky duchovní kurfiršty, potom i vévodu Saského a markrabí Brandenburského, králi Českému pak právo ke kurfirštství upíraje sám sobě a bratru svému Jindřichovi (který však tenkráte držel stranu Otakarovu) hlas jeho osvojoval, čímž dovedl, že 29. září 1273 jednohlasně zvolen za krále Římského Rudolf Habsburský. L. i napotom činně se účastnil války proti Přemyslu Otakarovi. — 10) L. vévoda Bavorský ucházel se po úmrtí krále Ladislava o korunu českou, později však spřátelil se s králem Jiřím, který r. 1460 synu jeho Jiřímu zasnoubil dceru svou Lidmilu a také proti císaři Fridrichovi III. jemu pomáhal. Ale r. 1467 dal se L. od císaře svésti s dosavadního přátelství s králem Českým a dovolil se v zemi své sbírati rotám křižáckým proti němu.