Vlastenský slovník historický/Konrad
Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
Konopiště | Konrad | Konsistoř |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Konrad |
Autor: | Jakub Malý |
Zdroj: | MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 367–370. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Konrád II. Sálský, Konrád III., Konrád I. Brněnský, Konrád II. Ota, Konrád II. Znojemský, Konrád z Vechty, Konrád z Erfurtu |
Konrad, mužské jmeno německé. A) Císařové: 1) K. II., zvaný Salický, císař Římský a král Německý (1024—39), míchaje se do vnitřních rozepří v Čechách držel po celý rok knížete Oldřicha v Němcích u vazbě (1033—34). — 2) K. III, císař Římský a král Německý (1138—52), byl nejspíše ten, jenž udělil Českému knížeti Soběslavovi důstojenství číšnictví říšského, s kterýmžto úřadem říšským spojeno bylo právo účastniti se volby krále Německého, původ to důstojnosti kurfirštské potomních panovníků českých. Kníže Český Vladislav II. (potomní král) po nastoupení svém r. 1140 uzavřel přátelství s císařem K-em, a když roku 1142 poražen byl od povstalých proti němu velmožů a knížat moravských, kteří potom oblehli Prahu, vzal útočiště své k němu, za pomoc jej žádaje. Té poskytl mu císař, ano sám vojensky se vypravil do Čech a Vladislava bez překážky uvedl do Prahy, který tak na novo vlády se zmocnil. — B) Panovníci čeští: 3) K. I. kníže Český, syn Břetislava a Jitky Svinibrodské, obdržel od otce za úděl svůj knížectví Znojemské na Moravě, zprotivil se po smrti Břetislavově s bratřími svými Vratislavem Olomouckým a Otou Brněnským knížetem nejstaršímu bratru Spitihněvu, vrchnímu knížeti Českému, který však mocí je skrotiv zapudil Vratislava do Uher, druhé pak dva bratry odvedl do Čech a K-a nad lovčími, Otu pak nad kuchyní ustanovil. Když po smrti Spitihněvově (1061) nastoupil na jeho místo Vratislav, udělil K-ovi Brněnsko a Otovi Olomoucko. Svornost mezi bratry trvala drahná léta, když však po smrti Otově vdova jeho Eufemia s dětmi svými odevzdala se v ochranu, ne Vratislava nyní krále Českého, než knížete K-a, tím Vratislav popuzen proti bratru táhl na Moravu, dobyv Olomouce vypudil odtud děti Otovy a oblehl K-a samého v Brně (1090). Tu manželka K-ova Vilburka odebravši se do tábora králova prosbami Vratislava s chotěm svým smířila tak úplně, že onen svolav české pány na sněm představil jim bratra K-a co nástupce svého na trůnu. Když potom Vratislav roku 1092 zemřel, nastoupil po něm panování K., který však již po 8 měsících dne 8. září téhož roku zemřel, nic důležitého ještě nevykonav. K. byl muž povahy pevné a mysli obezřelé; o jeho zdárném působení na Moravě svědčí zákon r. 1084 vydaný a pod jmenem práva županův knížetství Brněnského známý. Tato práva jsou první psané zákony moravské, na jichž základě až do konce XIII. století soudní řád v zemi spočíval, a mají tím větší cenu, poněvadž jsou důležitým pozůstatkem práva slovanského. — 4) K. II. Ota, kníže Český, syn K-a II. Znojemského, údělný kníže na Moravě, uznán jest po vypuzení Fridricha z Čech ode všech za velikého knížete a panovníka. Fridrich však utekl se k císaři Fridrichovi Rudovousu, který velmože české na sněm Řezenský povolav tu Fridrichovi knížetství České vrátil, K-ovi pak za to celou Moravu co nové markrabství říšské v leno udělil. Ale kníže Fridrich, když císař do Italie odešel, vtrhl r. 1185 do Moravy, a zvítěziv v krvavé bitvě u Loděnic přinutil K-a k odřeknutí se titule markrabského a opětnému se podřízení knížeti Českému. Po smrti Fridrichově (1189) povolán jest K. Ota na trůn český a dosáhl též císařova potvrzení. K novému křižáckému tažení, které se právě chystalo, vypravil i K. znamenitý počet válečného lidu pod velením knížete Děpolda II., a sám pilně spravovati se jal záležitosti zemské. Provázev pak císaře Jindřicha VI. do Italie zemřel tam na morovou ránu u Neapole 9. září 1191 bezdětek. — 5) K. II. kníže Znojemský, syn Litoltův a vnuk K-a I., hrdý a vládychtivý, spojiv se s ostatními nespokojenci r. 1142 proti knížeti Českému Vladislavu II. zvolen jest od nich za vrchního knížete, i dal se hned se znamenitou brannou mocí v pochod do Čech. Zvítěziv pod Vysokou přitáhl ku Praze a obklíčil ji se všech stran, avšak uslyšev, že blíží se pomocné vojsko německé s císařem samým v čele, ustoupil do Moravy a celá konfederace rozptýlila se. Knížata moravští smířili se sice s Vladislavem, ale mstili se na biskupu Olomouckém Jindřichovi Zdikovi spůsobem úkladným, začež je stihla kletba papežská, a Vladislavovi uloženo jich potrestání. K. ze všech nejdéle vzdoroval, načež Vladislav do jeho země vtrhnuv strašlivě ji poplenil, Znojma dobyl a K-a do vyhnanství vypudil. Tu teprv tento se pokořil, a k přímluvě císaře Konrada došel milosti jak u Vladislava, tak též u knížat církevních a uveden opět v držení předešlé krajiny své, od kteréž doby spravoval pokojně údělné knížectví své až do smrti, která jej zastihla 13. pros. 1150. Nástupcem jeho stal se druhorozený syn jeho 6) K. III., který spravoval knížetství toto až do své smrti (okolo r. 1178), maje za nástupce bratra K-a Otu (v. svrchu). — C) Jiné vynikající osoby: 7) K. z Vechty, arcibiskup Pražský, rodič z Vestfálska. Přišed do Čech neznámo kterého času došel přízně u Václava IV., kterýž potom o povýšení jeho se staral. Tak stalo se, že muž tento povahy nestálé a vlastností nijakž nevynikajících, jmenován r. 1395 biskupem Verdenským, v letech 1405—5 byl nejvyšším mincmistrem v Čechách, 1405—12 pak podkomořím zemským. Roku 1408 dopomohl mu král k biskupství Olomouckému, a r. 1411 učinil jej svým radou. Brzy potom arcibiskup Pražský Albík znechutiv si důstojenství toto r. 1412 s K-em smlouvu učinil, kterouž postoupil jemu arcibiskupství a odevzdal ihned vládu nade všemi statky arcibiskupskými, papežova svolení k tomu ani nedočkav. K. od té doby nazýval se gubernator et administrator in spiritualibus et temporalibus archiepiscopatus Pragensis. Skutečně nastoupil K. na stolici arcibiskupskou teprv 17. čce 1413. V rozepřích náboženských, které potom vznikly, choval se K. mírně, jednak přísným krokům se vyhýbaje, jednak konsistoř za sebe jednati nechávaje. Některé přísnější zakročení jeho proti Husitům přičísti třeba okolnostem jej neodolatelně k tomu pudícím. Dalť se zajisté K. pomalu nakloniti k novému učení, a r. 1421 prodlévaje mimo Prahu jal se potají s Pražany vyjednávati, pak přišel osobně do Prahy, a tu 21. dubna prohlásil se veřejně pro čtyry artikule Pražské. Učinil to sice na oko s několika výminkami a ohradami, a vyložil v důtklivém psaní ku králi Sigmundovi své pohnutky k tomu, ale mravní účinek ze změny takové pošlý prospěl Husitům velice. I slavena jest událost tato po celém městě zvoněním a pálením ohňů. Zároveň dle znění třetího artikule Pražského, který kněžím světské panování zapovídal, statky arcibiskupství Pražského všecky rozzastavil a rozprodal. Na to volal K. pilně kněžstvo jeho poslušné k poradám a schůzím, na nichž se o urovnání roztržek náboženských jednalo. Na sněmě Pražském po novém roce 1425 držaném stala se konečně mezi ním a kněžstvem pod obojí ta námluva, že kněží slíbili jemu poslušenství, on pak jim pilné a věrné zachovávání čtyr artikulů Pražských. Roku 1426 dán jest K. do kletby, v kteréž zemřel 24. pros. 1431. Po něm zůstalo arcibiskupství Pražské po celých 130 roků uprázdněno. — 8) K., první opat Zbraslavský, rodič z Erfurtu, byl dříve převorem kláštera Sedleckého, když pak z něho povoláno bylo r. 1292 dvanáct mnichů do nově založeného kláštera Zbraslavského, nacházel se mezi nimi také K., kterého řeholní bratří jeho zvolili sobě jednosvorně za opata. V tomto důstojenství stal se K. brzy důvěrným rádcem krále Václava II. a jedním z nejdůležitějších mužů v království. Roku 1296 vyslal jej král do Švábska, aby kněžnu Anežku, sestru jeho, ovdovělou po Rudolfovi vévodovi Švábském, do Čech nazpět provodil. I později ještě posílán byl K. od krále v důležitých jednáních k cizím dvorům. Roku 1297 ten den po slavném korunováni krále Václava, 3. června, položil K. spolu s králem a Heřmanem arcibiskupem Magdeburským základní kámen ke stavbě velikého chrámu Zbraslavského. Před smrtí svou brzo na to následující učinila královna Guta K-a vykonavatelem svého závětu. I krále Václava II. připravoval opat K. k smrti, a při jeho pohřbu na Zbraslavi četl sám zádušní mši. Když pak mladý král Václav III., zapomenuv napomenutí otcova, aby se ve všem řídil radou K-ovou, svésti se dal k živobytí hýřivému, a v první výroční památku smrti otcovy navštívil hrob jeho na Zbraslavi, předstoupil před něj opat K. s přísnou domluvou, aby život svůj polepšil. Václav přijal napomenutí to s mysli skroušenou a změnil skutečně spůsob života svého, i není pochyby, že by byl pravou cestu panování nastoupil, kdyby nebyl v brzce na to úkladným spůsobem zahynul. K. přítomen byl i smrti nástupce jeho krále Rudolfa, jejž také sám pochoval ve hlavním chrámě na hradě Pražském. V době zmatků nastalých za vlády Jindřicha Korutanského postavil se opat K. na stranu vlastenců, kteří proti násilnictví cizinců se zpírali. Pro takové jeho smýšlení strojeny mu úklady se strany korutanské, a jednou po něm i zákeřnicky šípem střeleno, ale bez účinku. Když pak cizovláda Korutanců již nesnesitelnou se stala, opat K. stal se hlavním osnovatelem dějů, kterými rod Lucemburský na trůn český jest povolán. On byl v čele dvojího poselství do Němec k císaři Jindřichovi VII. vypraveného, které žádalo za krále mladého syna jeho Jana, jemuž by v manželství dána byla kněžna Eliška, nejmladší dcera Václava II. V té věci byl K. hlavním jednatelem a vše šťastně vyřídil, načež s mladými manžely královskými do Čech se navrátil. Ani po vypuzení Korutanského nepřestával opat K. zanášeti se záležitostmi veřejnými, trávě veliký díl svého času daleko od kláštera na cestách a při dvoře, pročež ku konci září 1312 opatskou důstojnost svou složil, v kteréž stal se nástupcem jeho Ota. Roku 1313 provázel K. krále Jana na jeho cestě do Italie k císařskému otci, ale nedošli až tam, neboť je na cestě stihla zpráva o smrti císaře Jindřicha VII. Na zpáteční cestě byl K. přítomen v Koblenci při předběžné volbě krále Římského, kdež rozcházely se hlasy mezi Ludvíkem Bavorským a Fridrichem Rakouským. Když r. 1314 nástupce K-ův v opatství zemřel, bratří opět jej k té hodnosti povolali, a K. uvázal se podruhé ve správu kláštera. Avšak když ho vždy opět a opět volala služba vlasti, král i královna bez jeho rady a osobní pomoci býti nemohli, klášter pak neméně potřeboval hlavu a ruky bedlivého hospodáře a otce, viděl se K. nucena, 11. září 1316 hodnost svou podruhé složit. Ale roku 1319, když vypukla neblahá různice mezi manžely královskými, K., s bolestí znamenaje zlé stránky v povaze lehkomyslného krále, a vida že jeho působení již není tak mocné aby obrátilo záležitosti vlasti k lepšímu, opustil dvůr královský a vrátil se do svého kláštera, kdež zemřel teprv 7. čna 1329 co stařec 82letý. — 9) K. Valdhauser v. Valdhauser.