Vlastenský slovník historický/Jiskra z Brandejsa
| Vlastenský slovník historický Jakub Malý | ||
| Jiří sv. kostel | Jiskra z Brandejsa | Jitka |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Jiskra z Brandejsa |
| Autor: | Jakub Malý |
| Zdroj: | MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 299–300. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Heslo ve Wikipedii: Jan Jiskra z Brandýsa |
|
Jiskra z Brandejsa, Jan, proslulý válečník český z rytířského rodu moravského, nejspíše již z mládí otčinu opustiv sloužil v Italii a na jaderském pobřeží vojensky proti Turkům. Navrátiv se do Čech poslán jest 1437 od císaře Sigmunda proti Turkům do Srbska vpadlým s vojskem, kteréž on sám vyplácel, a na tomto tažení válečném Čechové a Moravané nejenom udatenstvím ale i lidskostí vyznamenali se v té míře, že po smrti císaře Albrechta manželka jeho Alžběta svěřila jim hájení práv syna svého, sirotka Ladislava Pohrobka. Asi koncem roku 1440 učiněn jest J. nejvyšším hejtmanem vojsk krále Ladislava, kterážto vojska však musil jednat a zaopatřovat sám. J. zavládl podtatranskou část Uher od Váhu až za Humenné, od Tater až po Ipel, kterouž pevně se v ní usadiv spravoval moudře, zakládaje v těch krajinách nejen pevnůstky, nýbrž i pokojné osady z hrnoucích se za ním Čechů a Moravanů. Když potom část Uhrů Polského Vladislava za krále prohlásila, kraje od J-ry opanované stály věrně k Ladislavovi, a 15. bř. 1442 porazil J. u Košice vojsko uhersko-polské; když pak královna Alžběta zemřela, byl J. téměř jediný, jenž zůstal věren Ladislavovi a vždy těsněji Uhry svíral. Jen když obnovila se válka s Turky, pomáhal J. Uhrům; ale při bitvě Varenské nebyl, poněvadž výpravu tu za zrádnou pokládal. Po smrti Vladislavově v bitvě Varenské přijaly konečné celé Uhry Ladislava za krále, načež se J. r. 1445 ponejprv s nim v Novém městě za Vídní setkal. J. uzřev krále mladistvého až k slzám pohnut líbal ručku jeho, načež pachole k slovům almužníka tu přítomného, že to jeho nejvyšší hejtman, jemu vše, co v míšku almužníkově bylo, za mzdu podalo. J. nosil pak těchto šest měděných penízků v zlatě zasazených na krku. Uhrům nebyla cizí moc J-rova v zemi vhod, ale on i proti uzavření sněmu z roku 1447 nespouštěl se panství svého v hořejších Uhřích, ano i dále je rozšiřoval, a když o to s ním válka povstala, porazil 5. září 1449 vojsko uherské pod Szekelym u Dřínova a 7. září 1451 u Lučence samého proslaveného hrdinu gubernatora Jana Hunyada, který ledva životem vyvázl, načež v míru v Rimavské Sobotě uzavřeném obdržel J. 10.600 dukátů za náhradu válečných útrat. Když r. 1452 Ladislav všeobecně jest uznán za krále Uherského, žil J. při jeho dvoře. Po náhlé smrti Ladislavově J. s počátku smluvil se s nástupcem jeho Matiášem, ale brzy od něho odpadnuv sloužil císaři Fridrichovi, který sám se domáhal uherské koruny. Tu král Matiáš udeřil na J-ru brannou rukou, a dobyv na něm Košice, pak hradů Šárišského a Spišského přinutil jej ke smlouvě (1462). Matiáš daroval mu hrady Lipu a Solymoš, vyplatil mu 25.000 dukátů a povýšil jej za uherského magnata; J. naproti tomu postoupil králi všeho, co držel v hořejších Uhřích, a sloužil napotom Matiáši věrně. Ze žoldnéřův J-rových povstal potom onen pověstný „černý sbor“ Matiášův, který slavně válčil proti Turkům. Poslední zmínka o J-rovi děje se r. 1467, kdež bojoval proti vojvodovi Valašskému Štěpánovi, tenkráte však nešťastně. Kdy a kde zemřel, není známo; potomstvo jeho trvalo v Uhřích až do XVII. století.