Vlastenský slovník historický/Jiří

Údaje o textu
Titulek: Jiří
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 290–298.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jiří z Poděbrad

Jiří 1) Poděbradský, král Český (1458—1471), poslední a nejslavnější z domácího rodu, a vůbec jeden z nejpamátnějších mužů věku a národu svého, narodil se 23. dub. 1420 na Poděbradech. Otec jeho, pan Viktorin Boček z Kunštátu, byl horlivý Husita a osobní přítel Žižkův, který prý se stal J-mu kmotrem, ale zemřel příliš záhy (1. led. 1427), aby sám mohl zavésti syna na pole veřejné činnosti, na kterémž on sám činnou rukou zasahoval do běhů tehdejších. Musilť však J. již časně z mládí vynikati neobyčejnými schopnostmi, neboť vidíme ho již co útlého mladíka účastniti se politických záležitostí své vlasti. Roku 1434 účastnil se po straně pánů bitvy u Lipan, rok na to zvolen jest od sněmu českého mezi desíti pány vypravenými ke sjezdu Brněnskému, kdež mělo jednáno býti o konečné narovnání se sborem Basilejským a králem Sigmundem, a když tento po svém přijetí do země r. 1437 obnovil soud zemský, jmenoval i mladého J-ho jedním z kmetů jeho. Když pak po brzké smrti Sigmundově o nového krále jednáno (1438), byl J. již mezi vůdci strany národní, která zamítajíc Albrechta Rakouského volila Kazimíra Polského, a ve válce z toho povstalé proslavil se ponejprv na bojišti, když táhna obleženému Táboru na pomoc porazil a rozptýlil jedno oddělení vojska Albrechtova. Jsa horlivým přívržencem strany Hynce Ptáčka z Pirkšteina, jejímž heslem bylo „doplnění kompaktat“, t. j. vyplnění slibů Čechům učiněných také se strany koncilia, vynikal v řadách jejich rozšafností a horlivostí v té míře, že r. 1440 spolu s Janem Smiřickým zvolen za hejtmana kraje Boleslavského, téhož roku zvolen za jednoho z opravců v rozepřích mezí stavy českými a moravskými, a též při volbě Albrechta Bavorského byl mezi voliči sněmem ustanovenými. Roku 1441 pojal J. za manželku Kunhutu ze Šternberka, a téhož roku se účastnil vojenského tažení proti zhoubci zemskému Koldovi z Náchoda. Po smrti Ptáčkově (27. srp. 1444) zaujal J. místo jeho co prvního vůdce strany pokročilejších utrakvistů, jsa nejenom zvolen i za hejtmana kraje Kouřimského, nýbrž i na sjezdu Kutnohorském uznán za jejího náčelníka, tak že od té doby nazývána jest stranou Poděbradskou. K ní hlásila se většina Českého národu, a J. uchopil se mocnou rukou správy její. Když v listopadu r. 1444 přijat jest na sněmě v Českém Brodě odbývaném, an Albrecht Bavorský volbu nepřijal, za krále mladý Ladislav, pohrobní syn císaře Albrechta, a péče o vyplnění slibů Čechům učiněných vložena na pány J-ho z Poděbrad a Zbyňka Zajíce z Hazmburka, formulovala strana ta na sjezdě Kutnohorském dne 24. čna. 1445 program svůj určitě a zřetelně, že jest vůle její, „abychom krále měli, který by se hodil k naší koruně České, a jenžto by nás hájil a bránil v našich spravedlnostech a úmluvách řádně učiněných, a každého při svobodách a právích jeho zachoval.“ Ale takovým snahám strany Poděbradské stavěl se na odpor zjevně i tajně Oldřich z Rožmberka, zkušený ve všech pletichách vůdce strany zpátečnické, tak že marny byly všecky sněmy a úmluvy, všeliké poselstvování k papeži a králi Římskému, majíce za následek vždy jenom nové odklady. To vidouc strana Poděbradská nemínila déle snášeti podskoků svého nepřítele, nýbrž uzavřela sáhnouti k zbrani. Použivši nepřítomnosti Oldřichovy v zemi svolala v červnu 1448 do Kutné Hory sjezd krajů Kouřimského, Čáslavského, Chrudimského a Hradeckého, zvolila tam J-ho z Poděbrad za nejvyššího hejtmana jednoty své a jala se sbírati vojsko. Účel toho počínání byl zmocniti se Prahy, která byla v rukou nejvyššího purkrabího Menharta z Hradce, slepého nástroje Oldřicha Rožmberského. J. s vojskem jednoty trhnul ku konci srpna od Kutné Hory ku Praze, a udeřiv na město kvapným útokem (3. září) téměř bez odporu se ho zmocnili, při čemž Menhart z Hradce do zajetí se dostal. Ostatní protivníci Poděbradovi spěšným útěkem se zachránili, a J. přijat jest od lidu co osvoboditel. Tu jsou zemské i obecní úřady osazeny osobami strany Poděbradské, a jmenovitě nejvyšším purkrabím učiněn od J-ho Zdeněk Konopištský ze Šternberka, katolík, což byl skutek vzácné nestrannosti. Rokycana uveden jest zase na faru Týnskou a odevzdána mu správa duchovenstva vší strany pod obojí, a kapitola Pražská se odstěhovala do Plzně. Dobytím Prahy dosáhla strana podobojí té převahy v zemi, která jí jakožto většině národu právem náležela, a J. počínal si od té doby jako mocný správce zemský, po kterém Čechy tak dlouho nadarmo byly toužily. Ale protivníci J-ho, Oldřich z Hradce, syn Menhartův (jenž brzy na to z vazby na závazek propuštěn zemřel), Oldřich z Rožmberka a jiní, k nimž přidali se také Táboři, kteří stranu Poděbradskou pro její domnělou mírnost měli v nenávisti, učinili mezi sebou jednotu v Strakonicích (8. ún. 1449) a počali válku proti J-mu. Ale sami jsouce slabí proti Poděbradským a marně čekajíce pomoci od Fridricha Míšenského přinuceni se viděti k uzavření příměří na Vilšteině (11. čna 1450), od kteréž doby vzdal se Oldřich z Rožmberka vůdcovství své strany. J. na to potrestal Fridricha Míšenského popleněním jeho země za spolek s jeho nepřáteli. V tom čase (19. list. 1449) ztratil J. manželku svou Kunhutu, ale již r. 1450 vešel v nový sňatek s Johannou z Rožmitála, sestrou pana Lva na Blatné. Na sněmě o sv. Kateřině r. 1450 v Praze odbývaném stala se konečná výpověď o všecky soukromé rozepře mezi stranami, prohlášen pokoj po vší zemi a nastupováno rozhodně na vydání krále od jeho poručníka císaře Fridricha. O tuto věc však poselstvováno marně sem tam, při kteréž příležitosti měl J. památnou rozmluvu s pověstným Eneášem Sylviem, který později co papež stal se zarytým jeho protivníkem, nyní však od císaře k sněmu českému do Benešova poslán snažil se Poděbradského získati Římu, což arciť se mu nepodařilo. Císař konečně napomenul Čechy, aby sečkali s vydáním krále až do jeho zletilosti, a do té doby svěřil co poručník Ladislavův správu království J-mu, který pak i na sněmě Pražském dne 27. dub. 1452 zvolen jest od stavů za správce země. Ale strana jemu protivná začala se opět nebezpečně hýbati a vstoupila ve spolek s odbojnými Rakušany, kteří se za nepřítomnosti císaře v Italii meškajícího proti němu byli pozdvihli. Tu J. nemeškaje udeřil nejdříve na Tábor, jehož dobyl a výstřední sektě tamější konec učiniv kněze její po různu uvěznil a ve městě Pražské řády kostelní zavedl. Potom táhl na Rožmberského, který nemoha moci jeho odolati ve jmenu celé strany své jej za správce zemského uznal, kteréhož příkladu následovali pak i všickni ostatní odpůrci Poděbradského. Mezi tím byl císař Fridrich musil Rakušanům vydati mladého Ladislava, který nyní také od českého sněmu uznán jest za voleného krále. Z toho povstal spor mezi Čechy a Moravany, kteřížto poslední již dříve se byli jemu přikázali co svému pánu dědičnému, a jenom stěží jest urovnán. Na to J. Poděbradský odebral se k mladému králi do Vídně, který jej v úřadě správce zemského potvrdil a tak důvěrně k němu se měl, že jej nazýval svým otcem. Ale s příjezdem do Čech prodlel Ladislav až do podzimku r. 1453, kdež dne 28. října korunován jest v Praze od biskupa Olomouckého. Za mnohé a důležité služby jeho učinil mladý král J-mu Poděbradskému hojné milosti, jmenovitě potvrdil jej v držení zástavním knížectví Minsterberského, Kladska i jiných statků korunních, a k sumě zástavní připsal mu ještě několik tisíc kop. Když potom roku 1455 odebral se Ladislav do Rakous a do Uher, J. po celý čas jeho nepřítomnosti vedl správu země. V té době zprostil zem velikého škůdce jejího Koldy z Žampachu, kterémuž r. 1457 jedním dnem oblehl zámky jeho Náchod, Černikovice a Richemberk, kteréž všecky dobyl a rozbořil a tak konec učinil jeho loupežím. Téhož roku přijel opět král Ladislav do Prahy, chtěje tu slaviti sňatek svůj s Magdalenou, dcerou krále Francouzského, pro kterou byl vypravil slavné poselství. Ale v málo nedělích po svém příjezdu upadl Ladislav nenadále v nemoc morovou, která ve dvou dnech učinila konec jeho životu (23. list. 1457). Na smrtelném loži mladý král, pouštěje sám všelikou naději v své uzdravení, zavolal k sobě J-ho, a v tyž ruce jeho, ze kterých dle vlastního svého vyznání byl přijal království české, odevzdal je zase, žádaje ho, aby panoval spravedlivě, a čině ho takto jaksi svým dědicem. Úmrtím Ladislavovým octla se nejvyšší moc i dle jmena opět v rukou J-ho jakožto správce zemského, a on užíval jí moudře k zachování veřejného pořádku, ale neméně opatrně i ve prospěch vysokých zámyslů svých. Byloť věcí zcela přirozenou, že J. v postavení svém zatoužil sám po uprázdněné koruně, což tím méně může mu býti vytýkáno, an veřejné mínění přicházelo mu v ústrety. Národ měl dosyta cizích panovníků, z domácích pak mužů nikdo nebyl dal takových důkazů umění vladařského. Nescházeloť zajisté i podceňovatelů v tom smyslu, z nichž jmenovitě Rokycana horlil na kázaních pro krále národního, a také ani sám J. neváhal nastupovati tajných cest vedoucích k jeho povýšení, zachovávaje nicméně při tom tvářnost úplné nestrannosti. Dříve nežli přišlo v Čechách k volení krále, vykonán skutek ten v Uhřích dne 24. led. 1458, kdež zvolen na království mladý Matiáš, syn slavného druhdy gubernatora Jana Hunyada, meškající na ten čas v Praze, kam ho byl nebožtík král Ladislav přivezl s sebou co vězně, J. pak po jeho smrti propustil na svobodu a s dcerou svou Kateřinou zasnoubil. Příklad ten působil rozhodně na Čechy, což divu tedy, že na sněmě odbývaném na radnici Staroměstské v Praze dne 2. bř. 1458, ač mnohá cizí knížata skvělými sliby ucházela se o korunu českou, zvolen jest jednosvorně J. za krále u převelikém jásotu lidu. Dne 7. května pak korunován jest J. s manželkou svou na hradě Pražském od dvou biskupů uherských, králem Matiášem k tomu vypravených. Tu též korunní země Morava (ačkoli stavové moravští těžce nesli, že nebyli pozváni k volení krále), Slezsko a Lužice J-ho za pána svého uznaly, s výminkou toliko měst zarytě německých a katolických, Jihlavy a Vratislavi, proti nimž nový král užiti musil zbraně. Jihlavští konečně prostředkováním císařovým poddali se, ale Vratislavští zůstávali v odporu, dovolávajíce se pomoci papežovy. Se sousedními knížaty tvrdil J. přátelství na opětovaných schůzkách v Chebu (1459 a 1460), kdež ti, jenž měli statky od koruny České, přijali od něho leno, jiní pak v rozepřích svých jej zvolili za rozsudí. Tu jmenovitě učinil J. dědičnou smlouvu mezi korunou Českou a domem Saským, která stvrzena jest dvojitým sňatkem: mladšímu knížeti Albrechtovi dal dceru svou Zdenku za manželku, staršího pak Viléma dceru pojal syn J-ho Jindřich. Od císaře Fridricha přijal J. (1459) v Brně leno kurfirštství říšského s korunou Českou spojeného, a týž císař o dvě léta později podal se na rozsudek jeho v rozepři s králem Matiášem o vydání jemu koruny uherské. Posléze i Vratislavští uznali J-ho za svého pána (13. led. 1460). Tak odevšad mírem a přátelstvím ubezpečen panoval J. moudře a spravedlivě, země prospívala v blahobytu, a nestranností svou získal sobě král upřímnou náklonnost i veliké části přijímajících pod jednou. V otázce náboženské spravoval se J. přísně podle kompaktat, pročež všecky jiné sekty, které se nedržely buď učení církve římské anebo čtyr Pražských artikulů, vypověděl ze země (1461). To všecko ale nesmířilo s ním ony bezohledné straníky Říma, kteří neuznávajíce vedle sebe oprávněnost žádného jiného mínění vyžadovali od jiných slepé poslušenství. Tato strana byla králi velikou překážkou v konečném smíření se s papežskou stolicí, bez kteréhož nebylo pomyšlení na trvalost míru a pokoje v Čechách. Jednalo se totiž o potvrzení kompaktat a usazení arcibiskupa, na kteroužto důstojnost již dávno zvolen byl Jan Rokycana, nemohl však obdržeti uznání papežského. Také zdráhal se papež potvrditi kompaktata, nýbrž naopak stál úsilně o jich odstranění. Z toho nevyhnutelně musilo přijíti ke sporu s Římem, jejž tento hotov byl vyvolati při první vhodné příležitosti. Stav okolností těchto znaje hleděl J., dřív nežli by o kompaktata i arcibiskupa nějaký krok učinil, nabyti mezi křesťanskými panovníky postavení takového, které by nesnadným činilo papeži nepřátelské vystoupeni proti němu. J. dal se získati pro plán, osnovaný od některých horlivých vlastenců německých, ku kterémuž i vice knížat říšských bylo přistoupilo, a který záležel v tom, aby po bok slabému císaři Fridrichovi, pod nímž říše Německá očividně hynula, postaven byl co Římský král J., slynoucí pověstí nejmoudřejšího panovníka svého věku. S tím plánem spojen byl ještě jiný záměr, totiž křížového tažení proti Turkům, odejmutí jim Cařihradu nedávno opanovaného a vyhnání jich z Evropy. Císař však, jak mile se dověděl o takovém zámyslu knížat, všemožně vynasnažoval se o jeho zmaření, jeho zajisté působením netoliko v Němcích od jakživa nesvorných utvořila se strana J-mu odporná, ale v samých Čechách zdvihla se taková oposice proti povýšení J-ho na království Římské, o němžto se mnozí obávali, aby nebylo na ujmu národnosti české, že král viděl se nucena upustiti od takových nadějí. Ale již nemohl J. odkládati déle jednání s papežem o záležitosti církevní, vypravil tedy r. 1462 slavné poselství do Říma, aby žádalo papeže za schválení kompaktat a stvrzení Rokycany za arcibiskupa. Papež těmto žádostem naprosto odepřel, slavně kompaktata za zrušená prohlásiv, ano vypravil do Čech posla svého Fantina de Valle, až dosud králova prokuratora v Římě, který, maje věci jeho jednati při dvoře papežském, pracoval přímo proti němu. Fantin měl vyzvati krále J-ho, aby nejenom sám odstoupil od přijímání pod obojí, nýbrž i poddané své k tomu přivedl, i vyřídil toto poselství před králem a shromážděnými stavy českými spůsobem tak příkrým, že vzbudil velikou nevoli u přítomného panstva, jež král musil krotiti slavným slibem, že chce hájiti kompaktat s nasazením svého života. Když pak druhého dne měl Fantin před králem a radou jeho skládati účet ze svého úřadu prokuratorského, i shledáno, že netoliko nezastával krále dle povinnosti své, nýbrž i přímo popouzel a štval proti němu, tu vynešen jest nález, že jakožto úředník nevěrný a zrádný hoden jest trestu smrti, kterýž však mu král z ohledu na papeže odpouští, a toliko k vězení jej odsuzuje, do kteréhož ihned pod silnou stráží jest odveden. Tohoto kroku svého nemeškal omluviti J. zvláštním psaním ku papeži, ba po některém čase i Fantina zase na svobodu propustil; to však neumírnilo hněvu papežova pro zneuctění posla svého. Než na ten čas musil odložiti pomstu pro nastalý opět přátelský poměr mezi králem Jiřím a císařem. Byv totiž tento roku 1462 těsně sklíčen ve Vídni od svých odbojných poddaných rakouských, ku kterým se byl přidal i vlastní jeho bratr Albrecht, nevěděl sobě jiné rady, než volati krále J-ho na pomoc. Ten ochotně mu ji poskytnuv vysvobodil obleženého císaře a spůsobil narovnání mezi ním a povstalci. V odměnu za důležitou tuto pomoc potvrdil císař všecka práva a privilegia koruny České v ohledu na svazky její s Německou říší, snížil povinnosti její k této na polovici, odřekl se všech práv, jež sobě dům Rakouský činil k dědění koruny České po vymření domu Lucemburského, syny krále J-ho, Viktorina, Jindřicha i Hynka, povýšil za knížata říšská; konečně slíbil přičiniti se dle vší možnosti, aby spor mezi papežem a králem urovnán byl po dobrém (1463). Dokud trvaly nesnáze císaře Fridricha, choval se papež v záležitosti české odkládavě; jakmile však císař vyvázl z nebezpečenství, tu ihned, znaje nestálou a slabou jeho povahu, chystal se vystoupiti proti J-mu beze všeho ohledu. Marně zavděčil si král nanovo císaře i knížata německá pokojem říšským v Praze sprostředkovaným; marně pokoušel se o novou organisaci říše Německé, která pak měla vstoupiti s ním v solidárnost strany otázky církevní, marně snažil se utvořit spolek panovníků evropských k obmezení moci papežské a spůsobiti společné tažení na Turka: císař vděčnosti nepamětliv v jednání mezi králem a papežem jenom na oko choval se co přítel J-ho; reforma říše nepodařila se právě pro choulostivost otázky církevní; spolek panovníků, pro nějž byli již získáni králové Polský a Uherský, nepřiveden k místu pro neodhodlanost krále Francouzského Ludvíka XI., v jehož radě převahu měli preláti dvoru římskému oddaní; konečně tažení na Turka sliboval papež vzíti do vlastních rukou. Král J. neubránil se osudu svému. Pius II. uzřev příhodnou dobu vyhlásil J-ho za kacíře a volal jej před soudnou stolici do Říma, když pak král neuposlechl, vydal naň kletbu, popouzeje okolní knížata k válce proti němu, poddané jeho zprostil slibu poslušenství a vzdorující jemu odbůjníky vzal pod svou ochranu. V tom ale papež Pius II. zemřel, a na jeho místo zvolen Pavel II. Téhož roku zemřela také Kateřina, manželka krále Uherského, dcera krále J-ho, k veliké tohoto nejen žalosti nýbrž i škodě, neboť od těch dob propůjčoval Matiáš ochotnějšího ucha poštívání papežskému proti svému tchánovi. Nový papež vkročiv do šlépějí předchůdce svého podněcoval odboj v zemích krále J-ho, ačkoliv mnozí katoličtí poddaní tohoto, požívajíce dobrodiní pokoje a spravedlivé vlády, horlivě se ho zastávali a v oddanosti své k němu věrně setrvávali. Jiní ovšem, více osobních prospěchů než obecného dobra žádostiví, uposlechli svůdného hlasu z Říma, a tak pomalu tvořila se mezi katolickým panstvem v zemi strana králi protivná. O vůdce se jí postaral císař Fridrich, který mezi tím od papeže podkoupen zjevně byl přestoupil k jeho straně. Ten přilákal k sobě nejvyššího purkrabí Zdeňka Konopištského ze Šternberka, až dosavad nejvěrnějšího přítele králova, a mnohými dary a milostmi přiměl jej ke zdvižení zpoury proti němu. Za záminku odporu svého vzala si odbojná strana svobody zemské, viníc J-ho z rozličného rušení zřízení zemského, a tyto stížnosti své přednesla na sněmě o sv. Václavě 1465, který však je zavrhl. Tu nespokojenci zapsali se na Zelené Hoře v jednotu „k hájení práv a svobod zemských“ a začali se zbrojiti. Válka vypukla, ale brzy zjednáno ještě příměří až do sněmu, který měl o hromnicích 1467 odbýván býti v Jindřichově Hradci. Ale mezi tím obnovil papež kletbu proti J-mu, a nedav místa nižádným přímluvám za krále Českého, štval poddané jeho proti němu a zamezil tak všeliké smíření. Po zmařeni tím spůsobem sněmu Jindřichohradeckého počala po celé zemi zuřiti válka. V Moravě zdvihly se Jihlava, Znojmo, Brno, Olomouc, kde Němci měli převahu, též Protasius biskup Olomoucký, pohrůžkami papežovými přinucen, odpadl od krále, ve Slezsku, také jen z poslušenství papeže, biskup Jošt Vratislavský postavil se na stranu odbojných, němečtí knížata sice odmítli vyzvání papežovo ku křižáckému tažení na krále českého jakožto nepřítele křesťanstva, ale císař ve svých zemích dovolil hlásati kříž proti němu. Mezi tím zbraně královy byly všude vítězné, odpůrcové jeho jsou buď poraženi anebo těsně sklíčeni, a v Čechách samých nedalo se katolické obyvatelstvo žádným spůsobem poštvati k uchopení se zbraně proti panovníku všeobecně milovanému. Podobalo se k tomu, že zpoura v krátké době bude úplně potlačena. Tu papež počal se ohlížeti, kde by vzbudil J-mu nepřítele zevnitřního mezi jeho sousedy, a když se mu to nepodařilo s Kazimírem králem Polským, který nepřestával zachovávati dobré přátelství s J-m, ano stavěl se raději za prostředníka mezi ním a pány jemu odbojnými, učinil návrh od Kazimíra zamítnutý králi Matiášovi Uherskému. Ten ochotně jej přijav ihned prohlásil se za ochránce utiskovaných prý katolíků v Čechách, a vtrhl do Rakous, kde kníže Viktorin, syn krále J-ho, činil císaři škodu. Tomu bez odkladu přispěl na pomoc otec se silným vojskem, a tu leželi proti sobě u města Lávy oba králové po čtyry neděle nečinně, an Matiáš všemožně vyhýbal se bitvě, ku které ho J. marně přinutiti se snažil. Konečně vrátil se J. do Čech, a Matiáš vtrhl do Moravy, kde sklíčil Viktorina, jenž byl obsadil Třebíč. Zatím v Čechách neustálým štvaním se strany papeže a jeho nástrojů zdvihli se proti králi též Jan z Rožmberka a město Budějovice, od Bavor pak hrozilo nebezpečenství vpádu křižáků zjednáním císařovým se sbíhajících. V takových okolnostech J. nechtěl se vzdáliti z Čech, i poslal toliko jiného syna svého, Jindřicha, Viktorinovi na pomoc. Tu se probil Viktorin s některým zástupem lidu svého k vojsku Jindřichovu, ostatní na Třebíči zavření nemajíce potravy vzdali se pod svobodným odchodem. Matiáš vtáhl nyní do Brna a do Olomouce, a oblehal hrady a města J-ho se držící. Naproti tomu v Čechách poddalo se Konopiště a jiných více hradů jednoty Zelenohorské, a luza křižácká, která do země vpadši páchala neslýchaná ukrutenství na lidech bezbranných, poražena jest u Nýrska na hlavu (22. září 1468). V únoru 1469 vtrhl Matiáš i do Čech, jest však od krále J-ho blíž Vilémova a Ronova tak obklíčen, že mu nezbývalo než vzdáti se s vojskem svým. Tu dal se na prosení a žádal o pokoj, a J. v dobrosrdečnosti své dal se obměkčiti, propustil nevděčného zetě svého a učinil s ním příměří až do nového roku 1471. Ale papežský legát prohlásil smlouvu tu za neplatnou, poněvadž kacířům netřeba daného slova držeti, a Matiáš snadno se dal namluviti k obnovení nepřátelství. Svolav na začátek máje 1469 do Olomouce sněm stoupenců svých z Čech, Moravy a Slezska dal se od nich zvoliti za krále Českého a korunován jest od legata. Odtud jel do Vratislavi, kde některá knížata a města slezská i lužická jej uznala za krále. Mezi tím kníže Viktorin na Moravě pod příměřím přepaden jest v městečku Veselí, zajat a do Uher odveden, kdež držán dlouhý čas u vězení. V Čechách dařilo se vojsku královskému napořád dobře proti domácím i cizím nepřátelům, ano i nad Matiášem samým zvítězilo 31. října u Hradiště na Moravě; ale přes to všecko Matiáš vždy více upevňoval svou moc v zemích korunních mimo Čechy. Měla-li říše česká zůstati ve své celosti, bylo nevyhnutelně potřebí ohlížeti se po vydatné pomoci odjinud, a král J. projevil neobyčejnou šlechetnost ducha tím, že blahu státu obětoval nejvřelejší přání svá. Bylť ovšem toužil po tom, aby královské důstojenství v Čechách dědičně pojistil rodu svému, ale v nynějších okolnostech upustil od toho záměru, a na sněmě odbývaném v Praze v červenci 1469 spůsobil, že volen od stavů za nástupce trůnu mladý Vladislav, syn krále Polského Kazimíra. Na témže sněmě provedena radikální oprava mince v ten spůsob, aby se budoucně razily peníze dle míry ustanovené za Václava II., čímž obzvláště obchodu stalo se veliké dobrodiní. Následujícího roku k návrhu královu ustanoven nálezem sněmovním (14. bř.) jakýsi spůsob zemské obrany, jímž uloženo každému kraji postaviti jakýsi počet lidu branného, opatřeného všemi potřebami válečnými a hotového každou chvíli vytrhnouti do pole. V letě r. 1470 táhl J. osobně s vojskem do Moravy, i vyzýval Matiáše, aby buď země koruny České opustil, anebo pro ušetření dalších záhub jejich soubojem s ním samým aneb poctivou bitvou rozhodl, avšak Matiáš ani k jednomu ani k druhému chutí neměl. J. přispěv na pomoc obleženému Hradišti rozbořil bašty od oblehajících učiněné a opatřil město novými zásobami, načež obrátil se do Slezska. Tu Matiáš, uživ rychlosti jízdy své, vtrhl nenadále do Čech a poplenil ukrutně zem od Třebové až téměř k Hoře Kutné. V kritickém tom okamžení osvědčila se prospěšnost zřízení zemské obrany: co nevidět bylo v Praze nové vojsko na nohou, v jehož čelo postavila se sama královna Johana, i táhlo proti nepříteli. Když pak i s druhé strany král J. na rychlo spěchal do Čech, tu Matiáš, boje se aby nebyl zase obklíčen, kvapně utíkal ze země, a Čechové honíce jej pobili mu velikou část jezdců, kteří na unavených koních za ním stihnouti nemohli. Za tím čím dále tím hlasitěji ozývalo se veřejné mínění Evropy ve prospěch krále J-ho, odsuzujíc boj takový mezi křesťany vůči vždy rostoucího nebezpečenství od Turků, při čemž patrno bylo, že Matiáš má na mysli pouze osobní ctižádostivé účely. Sám císař počal se báti nenasycené jeho vládychtivosti, i smlouval se s knížaty J-mu příznivými. V zemích pak českých ti, kteří se přidrželi Matiáše, zakoušejíce již na čtvrtý rok trpkého ovoce války, počínali pykati nerozmyslného skutku svého a toužili po smíření a pokoji. Jmenovitě ve Slezsku celé kraje počaly se vraceti k poslušenství krále J-ho; též mezi údy jednoty katolické v Čechách přibývalo nespokojenosti, ba i sám náčelník odboje Zdeněk ze Šternberka začal vrtkati se v poslušenství nového pána svého. To vše, obzvláště pak poslední zkušenosti válečné, neotvíralo Matiáši žádných skvělých vyhlídek do budoucnosti. Když pak i v Uhřích, podněcováním císaře Fridricha a krále Kazimíra počalo se jeviti hnutí odporné králi Matiášovi a nespokojenci již již mluvili o povolání na trůn jednoho ze synů Kazimírových, toho zhroziv se Matiáš dal se na začátku r. 1471 na vyjednávání s J-m prostředkem Zdeňka ze Šternberka. Již valně schylovalo se k tomu, že spor obou králů vyrovnán bude cestou mírnou ve prospěch J-ho, ba i v samém Římě nastal nemilými zkušenostmi obrat ve smýšlení takový, že svítila nová naděje k smířeni se s církví. V tom předčasná smrt učinila konec životu krále J-ho, který zemřel na vodnatelnost dne 23. bř. 1471, málo neděl po smrti svého nejvěrnějšího přítele Jana Rokycany, zvoleného ale nestvrzeného arcibiskupa Pražského. — Povaha J-ho Poděbradského z celého konání jeho sama jasně vysvitá; bylť on bez odporu netoliko největší panovník český, nýbrž jeden z nejvýtečnějších, jež dějepis vůbec připomíná. On ve mnohém ohledu předstihl svůj věk. Sami nepřátelé jeho vydávali o něm svědectví, že byl muž spravedlivý a šlechetný. Což divu, že zármutek nad smrtí krále tak výtečného byl v národu Českém všeobecný, a že ne sami toliko podobojí, ale i katolíci oplakávali panovníka, o kterémž obecný hlas šel, že jemu podobného v Čechách nebylo ani nebude. Za panování krále J-ho stát český naposledy v dějinách evropských vystupoval samočinně, neboť po jeho smrti nepřestal míti panovníky s jinými státy společné. — 2) J., markrabě Braniborsko-Barutský, sestřenec krále Ludvíka, jemuž ho otec jeho Vladislav poslední vůlí svou za pěstouna byl ustanovil, byl napotom jedním z prvních rádců Ludvíkových. Staraje se více o hostiny, divadla, turnaje, hry a tance, nežli o vážné studie, navnadil takovými libůstkami ducha mladého krále tak, že těžším poradám a péčím panovnickým příliš rád se vyhýbal. Ve věcech mezi Uhrami a Čechami sporných nadržoval Uhrám, i když byla křivda na jejich straně. Tak jmenovitě, když r. 1522 měšťané Svidničtí vyhnali z města radu, která nepřestávala se říditi rozkazy kanceláře uherské na úkor autority koruny České, a král Ludvík poslal tam markrabí J-ho s plnou mocí, aby napravil porušený pořádek, markrabí vykonal to ve smyslu uherském, dav několik osob z obce Svidnické k sobě do Vratislavi povolaných stíti a položiv se na to s mocí brannou před město, jehož se chystal dobývati. Tomu stavové čeští nemohli netečně se dívati, i vyslali stísněnému městu na pomoc vojsko pod Karlem z Šumberka. Jen rychlé odvolání markraběte se strany krále zamezilo vypuknutí občanské války. Markrabí J-mu dostalo se od krále důtklivého pokárání, obě pak sporné strany svidnické volány jsou k soudu na hrad Pražský. — 3) V XV., XVI. a XVII. století žilo v Čechách několik zvonařů a konvářů jmena J., jichžto řemeslně zhotovená díla podnes v rozličných chrámích se zachovala.