Vlastenský slovník historický/Jeronym

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
z Jenšteina	Jeronym	Jerusalém

Údaje o textu
Titulek:	Jeronym
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 272–275. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jeroným Pražský
Heslo ve Wikipedii: Jeroným Moravský
Související články ve Wikipedii: Jeroným Pražský

Jeronym 1) Moravský, hudebník XIII. století, rodem Moravan, odkudž i příjmí jeho, byl mnichem v klášteře kazatelského řádu (dominikánů) u sv. Jakuba v Paříži, a sepsal knihu o hudbě, tiskem posud nevydanou, avšak pro pozadní hudby středověké nad jiné důležitou, která se chová v národní (dříve císařské) knihovně v Paříži pod číslem 1817. Rukopis počíná slovy: Incipit Tractatus de Musica, compilatus a Fratre Hieronymo Moravo ordinis Praedicatorum, a na konci psáno: Explicit Tractatus a t. d. Spis dělí se v Prologus a 28 kapitol; z těch jest prvních devět méně důležitých, z ostatních pak jsou 26. a 28. nejdůležitější. Kapitola 26. obsahuje zajímavou nauku o notaci, mensuře hudební a harmonii; o této jedná v odstavcích discantus, organum, duplex organum, conductus a mothetus. Kapitola 28. jest jediná svého druhu a pojednává o akordu a o rozměru rozličných nástrojů hudebních v XIII. století. Celé dílo tvoří encyklopedii současné hudby. — 2) J. Pražský narozen v Praze asi v poslední čtvrti XIV. století z rodičů vládyckých, přivinul se již co jinoch k Husovi láskou vroucí, a setrval věrným tomu přátelství až do smrti své. Studoval s počátku v Praze, když pak Česká princezna Anna za Richarda II. krále Anglického se provdala, odebral se do Oxfordu na učení, odkudž některé ještě neznámé knihy Viklefovy do Čech přinesl a mezi studentstvem rozšířil. Roku 1398 stal se bakalářem svobodných umění, a obdržev od university Pražské dispensaci, by nemusil dvě léta po venkovských školách vyučovati, odešel do Němec a dosáhl mistrovství na učení Kolínském, Heidelberském a později též Pařížském. Ve všech těchto místech zastával knihy Viklefovy a upadl proto v podezření kacířství. Potom vydal se na pouť do Palestiny, a všude, kde se objevil, jednak rozsáhlou učeností a vzácnou výmluvností, jednak i dvorskými mravy svými podivení vzbuzoval. Vrátiv se do vlasti přijat jest v Praze r. 1407 do fakulty filosofické. Tu přidal se ihned k straně oprav se domáhající, a s Husem jmenovitě o nabytí většího práva na universitě pro národ Český se zasadil. Jeronym byl s Husem u krále v Kutné Hoře, při němž toho přispěním mocných přátel dosáhli, že Václav IV. dekretem ze dne 18. led. 1409 národu Českému tři, ostatním pak dohromady jen jediný hlas přiřknul. Ve sporech nastalých na to mezi arcibiskupem, který knihy Viklefovy zavrhoval, a českými mistry, kteří je zastávali, J. účastnil se horlivě po straně těchto. Brzo však těkavá mysl J-ova opět do ciziny jej pudila. Tenkráte obrátil se do Uher a navštívil dvůr krále Sigmunda v Budíně; i tu kázal ve slavném shromáždění u přítomnosti krále, četných biskupů a prelátů, zastávaje opět některé články Viklefovy, čím veliké pohoršení spůsobil. Vsazen jest do vězení, ale na rozkaz Sigmundův po patnácti dnech na svobodu propuštěn šel do Vídně. Tam však ho byla předešla pověst o něm, i jest z rozkazu duchovní vrchnosti uvězněn a pro své bludy vyslýchán. Mezi tím universita Pražská přimlouvala se zaň, ale J., nevyčkav dalšího výslechu proti danému slovu z Vídně uprchl a do Moravy se obrátil, začež jest ve Vídni nad ním kletba vyřknuta a po sousedních zemích rozhlášena. Z Moravy vrátil se J. r. 1412 do Prahy právě toho času, když kázaly se odpustky za příspěvky na válku proti králi Neapolskému Ladislavovi. Hus oznámil o nich veřejnou disputaci v koleji Karlově, a rozebíraje tu zevrubně papežskou bulu odpustky zavrhoval. S ním srovnávaje se J. dovozoval neslušnost vydírání takového řečí dlouhou a výmluvnou. Skončil tím, že přímo půjde na radnici před konšely, aby jim nepravost těch odpustků odkryl. Tu ihned veliké množství študentů vstalo, chtíce s ním jíti, což stěží zabránil mistr Marek z Hradce, tehdáž rektor university. Študenti zalíbení své z řeči J-ovy tím na jevo dali, že jej ve mnohem větším počtu nežli samého Husa domů provodili. Roku 1413 vydal se J. (na žádost prý krále Polského Vladislava a velikého knížete Litevského Vitolda) do Polska a do Rus. Tu opět v Krakově (kdež i při dvoře jakožto rytíř vystupoval a v málo dnech smělým počínáním a výmluvností svou veškeré kněžstvo poděsil), ve Vitepsku, v Pleskově a na jiných místech buď disputoval o článcích Viklefových, buď příznivě se měl k církevním řádům pravoslavným. Pověsť o takovém jeho počínání šířila v duchovenstvu zemí sousedních, opravám v církvi nepříznivému, zlost a záští proti „českému kacířství“. Když konečně Hus ku konci roku 1414 odebral se do Kostnice, by tam před sborem hájil své učení, J. odešel r. 1415 za přítelem svým v úmyslu pomáhati mu v jeho při. Nepoznán v Kostnici od nikoho nedal se od přátel uprositi, aby se rychle vrátil, nýbrž 7. dubna dal přibiti na dvéře kostelní a na radnici listy v jazycích latinském, českém a německém, jimiž ohlásiv se králi a sboru žádal za průvodčí list, aby veřejně dostaviti se mohl; zatím pak skrýval se v jednom sousedním místě. Sbor pohnal jej 18. dubna k soudu, čehož ale J. nedočkav dal se na útěk do vlasti své. V Hiršavě však byl od několika kněží poznán, 25. dubna jat a 23. května těžkými okovy spoutaný sboru vydán. V Kostnici uvržen jest do věže u hřbitova sv. Pavla a pouty tak sevřen, že, jakkoli byl těla silného, brzy na smrt se rozstonav musil napotom poněkud volněji držán býti, aby nezahynul. Po Husově upálení volán jest k výslechům veřejným, i soukromě mu domlouváno, aby se obrátil. J., zděsiv se hrůzy smrti a roztouživ po svobodě, osvědčil 10. září 1415, že hotov jest odříci se učeni Viklefova i Husova a odvolati je veřejně, což také den na to ve hlučném shromážděni sboru učinil a tomuto bez výminky se podrobil. Uleveno mu v žaláři, a ve sboru jednáno o to, by na svobodu byl propuštěn. Ale četní nepřátelé jeho dovedli toho, že přes jeho odvolání soudní jednání proti němu dne 24. ún. 1416 obnoveno jest. Žalobníci ve 107 článcích vypsali celý běh „hříšného jeho života“, jak z Anglie spisy Viklefovy přinesl a horlivě rozšiřoval, jak obraz kacíře toho svatou září obklopeného v obydlí svém choval, jak jedem kacířství i okolní země nakazil, v Praze kdysi v klášteře Matky boží Sněžné ostatky svatých ze skříně na zem vyhodil a s mnichy zle nakládal, jak proti ctění obrazů svatých reptal a t. d., kteréžto články když mu předloženy byly, žádal aby napřed slyšán byl, pak aby ustanoveni byli jiní soudcové ve při jeho, poněvadž od zvolených se nemůže nadíti spravedlnosti, což mu však odepřeno. K veřejnému jeho výslechu ustanoven den 3. kv. 1416. Opakoval tu žádost svou, a když k ní nesvoleno, trpce sboru vytýkal, že 340 dní žalařujíce jej v okovech nejtužších, ve smradu a nečistotě, jenom protivníky jeho slyšeli a v myslech svých dříve jej co nešlechetníka odsoudili, nežli poznati mohli jaký jest. Když pak články žaloby proti němu jsou čteny, hájil se J. obratně, mnohé žertem odbyl, jiných štiplavě dotekl. Svědkové však články sepsané dojištovali, načež když proti odporu mnohých slova se domohl, připomínal z časů pohanských, z biblických dějin, ba o Kristu samém, jak mužové spravedliví osočováni byli, že i smrt podstoupiti musili; uvedl s důrazem, že sám dobrovolně přišel, aby se očistil, a že mužové nejučenější, jako Augustin a Jeronym, rozdílně o věcech víry smýšleli a psali, aniž že proto za kacíře považovati se mohou. Konečně jal se vychvalovati Husa, a o sobě pronesl, že hotov jest na smíření svého odvolání, kteréž byl ze slabosti učinil, smrt jakoukoli podstoupiti. Otce shromážděné pohnul a částečně i přesvědčil, ale nepřátel svých nikoli nesmířil. Dán jest mu čas na pokání a k rozmyslu za dva dni, a vynasnaženo se všelikým domlouváním k tomu jej přiměti, by zřekl se bludů, což když marné bylo, odsouzen jest 30. května k smrti upálení co kacíř. S jasným čelem a veselou tváří šel na smrt, na popravišti sám z šatů se svlékl, před kůlem, k němuž měl býti přivázán, poklekl, a pomodliv se, když dříví a slámy až po prsa mu nakladli a zapálili, zpíval píseň, kterou mu ani dým a kouř nepřetrhl. Umřel co oběť lásky přátelské, a v tom přesvědčení, že hlásal pravdu. — J. považován byl svého času za muže znamenitého, a zajisté jenom těkavost mysli jeho byla mu překážkou, že nedokázal znamenitějších věcí. Učeností vynikal nad svého přítele Husa, na nějž i zápalem svého nadšení mocně působil. Znamenitý Florenčan Poggio Braccioliny zůstavil nám věrný obraz muže tohoto z posledních dnů života jeho, i praví, že u vedení pře hrdelní rovnal se řečníkům věkův klasických, že s výmluvností podivuhodnou, důvody přesvědčujícími, srdnatostí neohroženou odpovídal nepřátelům svým.