Vlastenský slovník historický/Školství

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Šišák	Školství	Škopek

Údaje o textu
Titulek:	Školství
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 794–798. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Školství. O českém zřízení školním za nejstarších dob zachovaly se nám zprávy jen sporé a kusé. Vypravuje sice pověsť o slavné škole Budečské, která prý kvetla již za pohanských časů a kterou také Libuše a Přemysl navštěvovali; avšak jakého druhu tato škola byla a čemu v ní vyučováno, o tom žádné vědomosti nemáme. Že již pohanským Čechům písmo bylo známo, na to ukazují „desky pravodatné“ Libušina soudu, z čehož se domýšleti musíme, že se v Budči vyučovalo také čtení a psaní. Ale písmo pohanských Čechů nebylo naše nynější, nýbrž byly to spíše jakési runy, podobné nordickým. Avšak s náboženství křesťanským dostalo se do Čech zároveň písmo latinské a slovanské, kterémuž obému vyučovalo se záhy v starobylé škole Budečské, již dle podání navštěvoval také sv. Václav. Další zprávy však o škole této scházejí naprosto. Jako jinde, tak i v Čechách po zavedení náboženství křesťanského ujalo se vyučování mládeže duchovenstvo, jmenovitě řeholní, a kde byl klášter, tam byla i škola, v níž ale vzdělávána byla hlavně jen mládež, která se věnovati chtěla službě církve, a nanejvýše některé dítky rodin vzácnějších, dle čehož nesmíme se tomu diviti, že umění písma bylo po dlouhý čas obmezeno pouze na osoby stavu duchovního a některé jiné v povolání úředním postavené. Vznešené rodiny braly k dětem svým za domácí učitele učence na slovo vzaté, k vyššímu vzdělání pak je posílaly do ciziny. Tak měl sv. Vojtěch s bratřími svými za učitele pověstného Radlu, a vyššího vzdělání nabyl v Magdeburce; první pak dějepisec náš Kosmas vzdělal se až ve vzdáleném Lutichu. Slovanské učení květlo záhy také na Vyšehradě, kde se v něm sv. Prokop vzdělal, avšak zašlo vůbec v Čechách po vykořenění slovanské liturgie. Jak to v dobách těch vypadalo se školním vyučováním obecného lidu, není nám známo; škol elementárních alespoň na venkově asi nebylo, a teprva v městech, jaká se ve XII. a XIII. století hustě zakládala, zřizovaly se pravidelně školy při farách pro děti, a v druhé polovici XIII. století, jak se zdá, nebyla již žádná městská fara bez školy. O zřízeni však těchto farních škol nemáme z této doby naskrze žádných pamětí. Mnohem důležitější byly na každý spůsob školy v klášteřích a při kostelích kolegiátních, ve kterých se cvičilo žákovstvo již odrostlejší pro kněžský stav, vykonávajíc při tom i přiměřené služby v kostele. Z této třídy školáků pocházeli na př. bonifanti při kostele Pražském a Vyšehradském ve XIII. století. K zvelebení takovýchto škol působily mnoho papežské rozkazy, jmenovitě, rozkaz papeže Innocentia III. na obecném koncilii Lateránském roku 1215, aby při každém metropolitním kostele byl zřízen učitel čili doktor theologie, při každém pak kostele katedrálním aspoň jeden učitel čili mistr tak nazvaných svobodných umění, kterýž by byl povinen vyučovati žákovstvo kostelu sloužící i jiné chudé školáky zadarmo, začež měl míti jistý obrok z důchodů kostela. Školy tyto, kde se v tak zvaném trivium a quadriviam vyučovalo předmětům tak nazvané fakulty artistické čili svobodným uměním, nazývaly se odtud studiemi částečnými (studia particularia), na rozdíl od učení čili studií obecných (studia generalia), kde se vyučovalo předmětům všech čtyř fakult a udělovala důstojenství mistrů neb doktorů s plnou platností pro všecky země křesťanské. Takové částečné studium založeno bylo také v Praze při kostele sv. Víta již asi v druhé polovici XII. století. Určitá zmínka o tomto učení Pražském děje se ponejprv r. 1248, za panování pak Přemysla Otakara II. došlo znamenitého lesku, tak že i z německých jeho zemí, též z Bavor přicházeli žáci do Prahy na studie. Za posledních let jeho vlády (okolo r. 1271) drželi v něm čtení tři mistři svob. umění, mistr Očko o gramatice, mistr Bohumil o logice, pak sám scholastikus kapitolní mistr Řehoř z rodu pánů Zajíců z Valdeka, potomní biskup Pražský, jenž vykládal knihy Aristotelovy o přirozených věcech. Za krále Václava II. jmenuje se mistr Matěj, kanovník kostela sv. Jiří, správcem škol na hradě Pražském. Podobná vyšší škola nacházela se také na Vyšehradě při kostele kapitolním, jejíž mistr čili ředitel měl taktéž vykázaný obrok při kostele tom. Za školou Vyšehradskou zůstávaly sotva pozadu klášterské školy benediktinů v Břevnově a premonstraků na Strahově, kteříž oba řádové od starodávna byli pilni duchovního vzdělání; také škola minoritů u sv. Jakuba v Praze byla v dobré pověsti. Z novějších řádů prosluli školami svými nejvíce dominikáni a augustiniáni, a to netoliko ve svobodných uměních, nýbrž zvláště také v theologii. Z rektorů kláštera dominikanského byl toho času na slovo vzat zvláště bratr Kolda z Koldic (v. t.). K nabytí vyšších vědomostí, jichž domácí tyto školy ještě neposkytovaly, putovalo se z Čech posavad mnoho do vzdálených zemí na obecná učení vlaská a francouzská, zvláště k studiím theologickým, v kterémžto ohledu bylo nejslavnější učení Pařížské, a k studiím právnickým, jimiž vynikala nad jiné Bononie; z lékařských škol byla nejpověstnější Montpellierská. Z těchto universit pocházeli doktorové písma, práva římského i kanonického, jakož i mnozí slovutní lékaři, kteří se v XIII. i XIV. století v Čechách připomínají. Aby obtížného a nákladného tohoto cestování do vzdálených zemí obyvatelům království svého ušetřil, zanášel se král Václav II. okolo r. 1294 myšlénkou o založení obecného učení všechněch známých fakult v Praze samé, doufaje tím spůsobiti vědám samým nové střediště, ku kterému by také putovali obyvatelé zemí okolních. S věci té však sešlo pro nechuť prý mnohých mocných rádců královských, kteří se obávali přílišného vzrostu moci duchovenstva, poněvadž takové generální studium bylo by se, jako všudy toho času, dostalo pod správu a vrchní dohled církve. Co se nepodařilo Václavovi II., to provedl otec vlasti císař Karel IV. založením vysokých škol Pražských, o kterýchž viz čl. Universita Pražská. Mezi výsadami, jaké Karel nově založenému učení udělil, byla i ta, že mu podřídil veškeré nižší školy v celé zemi, na kteréž ono učitele dosazovalo. Nelze pochybovati, že takové zařízení musilo blahoplodně působiti na š. české, ačkoliv o tom podrobnějších zpráv se nedostává; ale již v XV. století vytrhly se z područí university, která se zatím byla stala utrakvistickou, školy katolické a později bratrské, a dohled i vliv její zůstával pak obmezen na školy v místech s obyvatelstvem podobojím. Časem vyvinul se obyčej, že noví bakaláři, dříve nežli připuštěni byli k vyšším stupňům akademickým, povinni byli při nejmenším rok vyučovati na některé škole venkovské, na kterou je rektor university poslal. Takovým spůsobem dostávalo se školám dobrých učitelských sil, i počaly se znamenitě zvelebovati, zvláště od těch dob, co i do Čech přístupu nalezla záliba ve spisech starých klasiků a snahy humanistické vždy většího rozšíření docházely. Z druhé polovice XVI. století známo jest nám více nežli 100 řádných škol, na něž universita dosazovala učitele. Většina jich nacházela se ve městech a městečkách, některé i ve větších vesnicích českých, některé též na Moravě. Školy tyto nazývány jsou na rozdíl od vysokých škol triviálními neb partikulárními školami, a rozeznávány dvojí, vyšší a nižší (superiores et inferiores), z nichž onyno měly čtyry neb pět tříd, tyto dvě neb tři dle většího neb menšího počtu žáků. V obojích postupovalo vyučování od samých začátků, čtení, psaní a počítání, v nižších školách jen až k české a latinské mluvnici, ve vyšších vyučováno nad to i dialektice a rhetorice, k tomu počátkům fysiky, astronomie a geometrie. Třídy nazývány jsou s hůry dolů prima, secunda, tertia, quarta a infima; z nižších škol postupovalo se do vyšších, z primy pak do škol filosofické fakulty na universitě. Mezi školami universitě podřízenými nalézalo se v té době 18 vyšších, totiž v Praze Týnská, u sv. Jiljí, u sv. Jindřicha, u sv. Štěpána a u sv. Mikuláše na Malé Straně, pak školy v Německém Brodě, v Slaném, v Rakovníce, v Žatci, v Lounech, v Litoměřicích, v Králové Hradci, v Chrudimi, v Kutné Hoře, v Čáslavi, v Českém Brodě, v Táboře a v Prostějově na Moravě, z nichž některé byly daleko široko pověstné. Obyčejně bylo na každé takové škole ustanoveno tolik učitelů, kolik měla tříd. V první třídě vyučoval rektor, který měl spolu dohled nad ostatními učiteli, po něm následovali jeden neb dva konrektoři, pak kantor a sukcentor. Mimo učitele na školy ustanovovala universita, kdykoliv o to požádána byla, také soukromé učitele pro rodiny šlechtické, kteří byli vždy mistři neb bakaláři, aneb alespoň takoví studenti, kteří odbyli fakultu filosofickou, ačkoliv dosavad ještě žádného stupně akademického nedosáhli. Učitelům od ní dosazovaným předpisovala universita též pořádek, v jakém vyučovati, a učební knihy, dle kterých přednášeti měli. Náboženství vyučoval každý učitel sám ve své třídě. Bezprostřední dohled na učitelstvo vykonávali v každém místě školní inspektoři, vyvolení z tak zvaných literátů, t. měšťanů, kteří buď sami někdy bývali učiteli, anebo se vyznačovali akademickým vzděláním. Každého půl aneb čtvrt leta odbývány byly zkoušky, jimž přítomni byli inspektoři aneb také zvláštní vyslané osoby od městské rady, aby se přesvědčili o pilnosti učitelů i žáků. Často sám rektor university konal po venkově cesty, aby přítomen byl zkouškám a osobně se přesvědčil o stavu škol. Všecky tyto školy byly tak zřízeny, že v nich chudí přespolní žáci také obydlí míti mohli, stravou opatřováni jsouce střídavě od zámožných měšťanů. Učitelové měli vedle akcidencií při kostelní službě jistý plat týdenní a stravu obyčejně u faráře. Větším dílem trávili v úřadě učitelském jenom část svých mladických aneb i mužských let, obracujíce se pak k jinému povolání. Obyčejně stávali se z nich písaři aneb i jiní úředníci městští, dosahujíce práva městského a přiženěním se do zámožných rodin i značného jmění. Tak tvořil se ve městech českých vzdělaný patriciat, z něhož vycházeli nejslovutnější senátoři. Obyvatelstvo pak měst, kde se nacházely takové školy, používalo pilně té příležitosti k vyššímu vzděláni, jaká tím poskytována byla jejich synům, i nebylo žádnou vzácností, nalezti ve venkovských městech prosté řemeslníky, kteří mluvili obratně latinsky a znali staré klasiky. Vůbec v těch dobách stálo průměrné vzdělání obyvatelstva městského mnohem výše než za našich časů. Ano dle svědectví Pavla Stránského sotva bylo jiného národu, u něhož by mládeži, i chudší, bylo na snadě lepší příležitosti a hojnější podpory k dosažení vyššího vzdělání, jako v Čechách. Z učitelů na školách partikulárních vybíráni byli také profesoři universitní; jiní, věnujíce se stavu duchovnímu, docházeli výnosných prebend. Takovým spůsobem š. od university řízené souviselo co nejtěsněji s politickými i církevními poměry země; ředitelé jeho a představení obcí i církví náleželi většinou k téže vzdělané třídě, a okolnost tato přispívala podstatně k udržení celého toho zařízení. Vedle škol evangelických, universitě Pražské podřízených, přeutěšeně kvetly školy bratrské, na kterých si Jednota velice dávala záležeti. Čítalať ona v lůně svém četné na slovo vzaté pedagogy, z nichž vyšel jmenovitě slavný Komenský, největší to autorita XVII. století v oboru š. Na školy evangelické v německých městech krajů Litoměřického, Žateckého a Loketského povoláváni byli učitelé z Vitemberka, Lipska a jiných universit německých. Poměry tyto trvaly až do bitvy Bělohorské, po níž se svobodou náboženství vzaly za své i kvetoucí školy evangelické. O školách katolických v té době není zevrubnějších zpráv, nepochybně však bylo zřízení jejich podobné jako zřízení škol universitě podrobených; učitele dosazovaly na ně obce samy. V druhé polovici XVI. století dostalo se katolické š. do rukou jesuitů, kteří po bitvě Bělohorské, nemajíce žádných soupeřů více, zmocnili se ponenáhlu vůbec celého středního š. v Čechách, což přestalo teprv zrušením jejich řádu. O školách jejich viz čl. Jesuité. — Jakkoli však kvetoucí bylo š. české v XV. a na začátku XVII. století, vynikajíc daleko nad š. jiných národů evropských, nebylo ono prosto všeobecné vady časové, totiž jednostranosti, přihlížejíc hlavně jen ke vzdělanosti formální, jmenovitě k výhradnímu téměř pěstováni jazyků klasických, při čemž vědomosti věcní a nauky praktické, neméně i jazyk národní byly neomluvitelně zanedbávány. K vadě té poukazoval Komenský, ale již v době, kde hlas jeho byl hlasem volajícího na poušti, pročež napravení její zůstaveno bylo době příští, ve které směr praktický stal se vedoucí ideou času.