Vlastencové z Boudy/XI. Večer nadšení a slávy
| Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský | ||
| X. Sedlské buřičství v Čechách | XI. Večer nadšení a slávy | XII. Jiříkův vlastenecký dychánek |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. Večer nadšení a slávy |
| Autor: | Josef Jiří Stankovský |
| Zdroj: | STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 86–95. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Prohlednuvše si Boudu zvenčí a poznavše život před otevřením její na náměstí se jevící, vejděme do vnitř a sice nejprve v ona místa, která ve mluvě divadelní zovou se světem — vejděme na jeviště a za jeviště.
Jaký to zde hlučný a bujný život! Ještě hodina schází do představení a skoro všecko je již vyšnořeno a vyšperkováno. Celý personál v nové hře zaměstnaný dokončil již svou metamorfosu. Patrný to důkaz nadšení, s jakým tehdejší herectvo chápalo se svých úkolů. Nynější někteří páni mimové dostavujou se do divadla přímo před představením anebo se vůbec ani nedostavujou. — Divadelní dělníci běhali jako o závod, snášejíce potřebné dekorace, přístavky a rekvisity.
Václav Thám provázen Stúnou, stál uprostřed jeviště a oba udíleli potřebné rozkazy. Bedlivé oko režissérovo a úzkostlivé oko spisovatelovo nedalo si ničeho ujíti, co by mohlo přispěti ku zvýšení efektu.
Hlučný ruch a šum rozvlnil se za jevištěm i stával se tím hlasitější, čím více blížila se hodina představení. Konečně bylo jeviště upraveno a statisté jeden po druhém vystupovali ze šatny, aby se Thámovi představili, a čeho-li třeba, poopravili.
Sbor představující sedláky a vojáky postavil se do dvou řad. Thám chodil jako skutečný desátník od jednoho k druhému; tomu upravil límec, onomu zase řemení; u třetího dokonce spozoroval, že má nohavice na ruby, a již hnal ho zpátky do šatnice s přísným nařízením, aby raději svou pitomost na ruby obrátil. Když byla prohlídka odbyta, postoupil Thám doprostřed jeviště a ujal se slova.
„Víte, pánové,“ pravil k statistům, „že jest ve dnešním kuse bitva mezi sedláky a vojáky. Prosím, abyste nezapomněli, že bitvu pouze nápodobíte, i abyste se neseprali do opravdy, jako při posledním představení „Břetislava a Jitky“.[1]
Celá slavná statisterie dala se do hlasitého smíchu.
„Panečku, byla to mela,“ prohodil za sedláka přestrojený krejčí Vavruška. „Já hrál tenkráte českého rytíře a namlel jsem kmotrovi Bouchalovi, že nemohl celý týden přisednout k verpánku.“
„Nu, jenom se tak moc nečepejři, hnidopichu!“ ozval se za vojáka přestrojený Bouchal, počestný člen cechu Svatokryšpínského. „Však jsi dostal také co proto a nemáš věru nadarmo obvázaný prst. Kousl jsem tě pořádně a ještě teď máš ho tak nateklý, že bys potřeboval půlžejdlíkový náprstek.“
Nový smích provázel slova obou statečných rytířů.
„Prosím tedy, jenom žádné kousání,“ pravil opět Thám. „Křičet můžete jak chcete, ale bez pračky. Sedláci prohrajou a musí ucouvnout.“
Statisté ustoupili za jeviště, ale Vavruška se potutelně usmíval a pravil svému sousedovi:
„Bodejť! To by bylo! Dát si pro nic za nic namlýt! Aby se mi zítra „u Dobřanských“ vysmáli. Však já Bouchalovi to kousnutí neodpustím. Až budeme v největší ráži, vrazím mu do zad špendlík po samou hlavičku. O mně nesmí nikdo říct, že jsem pochodil jako sedláci u Chlumce.“
Nyní dostavili se na jeviště herci, aby se podrobili režissérově inspekci. Mezi nimi byl též spisovatel Majober, který jako Thám a mnozí jiní z ochoty při českých představeních účinkovali.
„Jste, pánové, všickni připraveni?“ oslovil je Thám.
„Brychta schází,“ odpověděl Majober. „Přijde ovšem teprva ve třetím jednání, ale divím se jeho nepřítomnosti; býváť tu vždycky první, a kdyby třeba v posledním jednání jenom dvě slova měl promluviti.“
„Dnešní jeho úloha jest velmi důležitá,“ pravil Stúna s jakousi úzkostlivostí. „Divím se opravdu, že zde ještě není.“
„Však se neztratil a jistě dostaví se včas,“ odpověděl Thám. „Nuže na svá místa, pánové, dám první znamení!“
Herci počali se rozcházeti. V tom bylo slyšeti za kulisami tenounký, pronikavý hlásek:
„Kde je pan Thám? Kde je pan Thám?“
Na jeviště vrazil drobňounký divadelní sluha Kryšpínek, a sotva dechu popadaje, vrhl se na nejbližší sedadlo.
„Svatý Jene Nepomucký! To je neštěstí! Pane Tháme, to je neštěstí!“ sípal polekaný divadelní Merkur.
„Co jest? Co se stalo?“ zvolala celá společnost souhlasně a hrnula se ku Kryšpínkovi.
„Je konec. Nemůžeme hrát. Pana Brychtu odnesli do špitálu,“ zněla tajemná odpověď.
Výkřik zděšení rozlehl se po jevišti.
„Mluvte moudře, Kryšpínku! Co se stalo?“ nalehal Thám, tahaje poděšeného sluhu za rukáv.
Kryšpínek si odfoukl a jal se vypravovati:
„Šel do divadla. Když zatáčel kolem Špinků, sklouzl na náledí a bac! už ležel. Noha je vejpůlky.“
„Běda! Jest po představení!“ zvolal Stúna a zoufale chopil se za hlavu.
„Zvedli ho — nemohl stát — bác, už ležel zase,“ pokračoval Kryšpínek. „Co s člověkem se zlámanou nohou? — ‚Odneste ho do špitálu!‘ ozval se hlas. — A už ho nesli — dobrého našeho pana Brychtu — už je tam. Štěstí ještě, že měl tolik duchapřítomnosti a svou úlohu mi odevzdal. Tu je. Ale svatý Jene Nepomucký, co to platno? Představení je přece zkaženo. Pane Tháme, co si počneme?“
Zpráva Kryšpínkova účinkovala na všecky co nejtrapněji. Jedni litovali ubohého kolegy, druzí ohroženého představení.
Ve stavu přímo zoufalém byl Stúna. Dlouhoočekávaný večer slávy měl skončiti tak tragicky. Sen o nových vavřínech rozplynul se jako pára.
„Představení nemůže být odloženo, musí se odbývat, ale jak?“ pravil Thám ve všeobecném tom zmatku. „Celý personál jest zaměstnán; kdo má převzíti na kvap tak důležitou úlohu?“
„Ty jediný nehraješ; nezbývá jiného, musíš ji převzít,“ pravil Majober.
„Zbláznil jsi se?“ odsekl Thám. „Jsem pouhý ochotník. Stúna by mi pěkně poděkoval; místo slávy dostalo by se nejen mně, ale i jemu notného výsměchu. Znám jediný prostředek. Některý z herců, hrajících menší úlohu, musí převzít úlohu Brychtovu; jeho úlohu převezmu pak já.“
„Ano, ano, tak to půjde!“ zvolal Stúna, nabývaje opět naděje. „Ale kdo? kdo?“
„Dovolíte-li, pánové, třebas já,“ ozval se pojednou mužný hlas za kulisami, a z nich vyšel — Brunián. Přišed zároveň s Kryšpínkem, vyslechl nepozorován celou tu pohnutlivou úradu rozpačitých komediantů.
„Bruniáne! Vás nám sesýlají sama nebesa!“ zvolal Thám a bouřlivě přitiskl nenadálého ochrance k prsoum svým. „Ano, vy jediný můžete nás zachránit. Nežli dospějeme k vašemu výstupu, můžete si úlohu několikráte přečíst, a jsem přesvědčen, že nám nešťastného Brychtu úplně nahradíte.“
„Ubožák Brychta! Jaké to neštěstí!“ přizvukovali někteří z nejblíže stojících.
„Upokojte se, pánové,“ pravil Brunián. „Není to tak zlé, jak se domýšlíte. Kryšpínek ve své svědomitosti trochu přeháněl. Jest pravda, že se nemůže na nohu postavit, je to však pouhé vyvrtnutí a ne zlámanina. Již zítra jistě ho mezi sebou uhlídáte.“
„Ale račte dovolit, pánové — co jsem viděl, to jsem viděl,“ omlouval se Kryšpínek. „Svatý Jene Nepomucký, což pak jsem slepý! Noha je vejpůlky, tak pěkně vejpůlky, že ani líp nemůže být.“
„Jste blázen!“ zakřikli horlivého sluhu někteří členové a se smíchem ubírali se za jeviště. Thám a Stúna chopili nyní Bruniána a vší mocí táhli ho do šatnice. Zmatek byl urovnán a v malé chvíli zazněl zvonek na znamení, že představení co nevidět počne. —
Neméně živý a pohyblivý obraz poskytovalo touž dobou hlediště. Byla to místnost podlouhlá, nepříliš vysoká, však dosti prostranná. Skvostné úpravy, jakou vídáme v nynějších divadlech, postrádala ovšem naprosto.
Jak jsme již dříve pravili, byla Bouda uvnitř slamou vycpaná a plátnem potažená. Vypadalo to, jako by byly stěny ověšeny samými koňskými houněmi. O nějakých ozdobách, zejména malířských a pozlacovačských nebylo řeči. Jedinou výjimka tvořila opona dosti vkusně malovaná, nad níž zavěšen byl český lev s nápisem: „C. k. vlastenecké divadlo.“ Též ostatní úprava souhlasila s mistrovským tímto dílem prkenno-slaměné architektoniky. V přízemí byla nepřehledná řada sprostých, žlutě natřených lavic, rozdělených v první a druhé místo; kolem nich a za nimi nalezala se místa ke stání. Galerie byla pouze jedna, ale tak prostranná, že mohla pojmouti mnoho set diváků. Blíže jeviště nalezaly se po každé straně tři, spíše nějakému kurníku podobné, lože, jež lišily se od ostatních míst tím, že byly opatřeny vycpanými židlemi a ověšeny křiklavě červenými látkami manšestrovými.
Neméně skvělé bylo osvětlení. Se stropu visel hranatý, nemotorný lustr s dvanácti olejovými lampami a stejný asi počet rozvěšen byl po stěnách kolem celého hlediště. Světla, těžkým vzduchem stlačována, jen kmítala, a takž panovalo ve prostoře divadelní nepříjemné ono pólo temno, jaké shledáváme v krčmách, pivním a tabákovým vzduchem přeplněných. Pobytí v Boudě nebylo nijak příjemné; čeho však neodvažuje se nadšené vlastenectví! Naše přesycené pokolení by se tím ovšem nespokojilo.
Bouda byla od jeviště až po střechu v pravém slova smyslu přeplněna. Ještě se opona nevyhrnula a již na sta ruk vytahovaly z kapes šátky, aby setíraly pot z čela o překot se řinoucí. Byla tu nejkrásnější vyhlídka na znamenitou parní lázeň; za malý peníz dvojí požitek najednou.
Co svědomití detailisté musíme se zmíniti ještě o obecenstvu. Na sedadlech první třídy zaujali svá místa starší pražští měšťané se svými drahými polovičkami a dceruškami; druhé místo bylo obsazeno většinou přibylými statečnými venkovany; místa k stání byla naplněna mladším lidem pražským a přespolním a konečně galerie obecenstvem, jemuž za naší doby říkáme šestáčkové, totiž: chudšími řemeslníky od přísného pana mistra až do rozpustilého učedníka, děvečkami, kuchařkami a všemi jinými tvory, patřícími do kategorie podřízených duchů služebných. Tenkráte říkáno jim: lidé, kteří chodí na půdu. Řečené omanšestrované kurníky, jinak lože naplnily se teprv před počátkem hry, a sice rodinami některých bohatých sládků a mlynářů, kteří pokládali sobě ne bez příčiny za čest, že byli tehdejšími vlastenci považováni za nejhorlivější maecenáše vlasteneckého divadla.
V nejkrajnější loži objevili se přímo před početím hudby naši známí: páter Vavřinec se slíčnou svojí schovankou, Jiřík a Melezinek, kterýž poslední s blaženým úsměvem pohlížel na vlnící se dav, z něhož skoro každý držel v rukou nejnovější plod básnické jeho fantazie, jejž jsme minulé noci částečně seznali.
„Veselme se vlastencové,
zpívejme zas chvály nové,
neb kdož neví, že řeč česká
zavržena byla všecka?“
Slova tato, černá na bílém, byla sty lidu slabikována, a hlasitě rozlehalo se přeplněnou prostorou: „To skládal Melezinek.“
Melezinek byl si vědom, že není žádný poeta natus, přece ho ale těšilo, že obecenstvo věnuje jeho „daru nového roku“ tolik pozornosti a že považuje ho za jakous takous literární veličinu. Zejména „půda“ patřila k nejhorlivějším jeho ctitelům a nebylo vlasteneckého učedníka, který by neodříkával Melezinkovy verše, jako když bičem mrská. Vším právem byli pražští řemeslníci, zejména perníkáři na svého Hans Sachse hrdi.
Hudba umlkla, za jevištěm zazněl zvonek a opona se vyhrnula. Souhlasné „ah!“ uvítalo počátek zajímavého představení.
Nebudeme vypisovati děj hry, aniž budeme se pouštěti do kritiky básnických vloh Stúnových, nýbrž podotkneme pouze, že dojem a účinek „Sedlského buřičství v Čechách“ byl ohromný, a tudíž i výsledek v každém ohledu skvělý. S napnutím sledovalo obecenstvo scenu za scenou a bouřlivým potleskem odměňovalo výkony jednotlivých herců. Však pravá bouře pochvaly strhla se na konci třetího jednání, když vystoupil Brunián a jadrnými, vlasteneckými slovy jal se vybízeti pobouřené sedláky proti svým utlačitelům-pánům. — Rozneslo se již mezi obecenstvem, že převzal Brunián nakvap úlohu po ochuravělém Brychtovi; oblíbenost Bruniánova z dřívějších let jeho ředitelství, jakož i nezištná ochota nemálo přispěly ku zdárnému výsledku jeho sceny, kteráž mimochodem řečeno, byla nejlepší z celého kusu. Neméně než desetkráte musela býti opona vytažena a pokaždé objevil se Brunián provázen šťastným básníkem Stúnou, aby se za pochvalu nadšeného obecenstva poděkovali.
Všickni herci shrnuli se po ukončení tohoto jednání kolem Stúny a jali se mu přednášeti svá blahopřání. Však Stúna neměl pro ně slechu. Téměř opojen, tiskl všem ruce, když pak došel k Bruniánovi, přitiskl ho s takovou prudkostí k srdci, že mu srazil s hlavy paruku. Nyní dostavili se na jeviště také Jiřík a Melezinek, aby připojili svá přání k ostatním.
„Pane Stúno, šťastný vyvolenče muz, dejte se obejmout!“ volal Melezinek již z daleka. „Takovou slávu Bouda ještě neviděla; kus váš bude se provozovati nesčíslněkráte.“
Mezi tím, co odbývalo se na jevišti toto intermezzo, objevil se mezi jásajícími vlastenci Alfred, který nepozorován z obecenstva průběh představení sledoval. Vřelými slovy vyslovil Stúnovi své uznání i požádal ho, aby na památka dnešního večera přijal od něho prsten, který sejmul s prstu a šťastnému poetovi podal. Nastal nový jásot, jenž toliko zvukem režissérova zvonku mohl býti utišen. Všickni uchýlili se za jeviště, opona se vyhrnula a počalo čtvrté — poslední jednání.
K vybídnutí Jiříkovu uchýlil se s ním Alfred do lože farářovy. Na cestě optal se Jiřík:
„Smím doufati, pane hrabě, že navštívíte můj dychánek?“
„Jistě,“ odpověděl Alfred. „Vždyť víte, že se nikde tak nebavím, jako ve kruhu svých stejně smýšlejících přátel. Dnes obzvláště jsem velmi dobrého rozmaru i myslím, že zábava přítomností mojí neutrpí.“
O dalším výsledku Stúnova kusu nebudeme se rozpisovati, podotýkajíce pouze, že poslední jednání bylo korunou slavného večera. Nesčíslněkráte musela se opona vyhrnout a volání „Sláva Stúnovi! Sláva Thámovi!“ nemělo konce.
Konečně předstoupil Thám a nadšenými slovy děkoval jménem spisovatele a herců za laskavé přijetí nové hry, připomenuv zároveň, že bude se „Sedlské buřičství v Čechách“ co nejdříve opakovat. Obecenstvo propuklo v nový jásot; mávajíc klobouky a šátky, s nadšením opouštělo divadlo. Nejen pro Stúnu, ale pro všecky vlastence byl večer nového roku večerem nadšení a slávy. Slova Melezinkova „Veselte se vlastencové!“ nalezala všude nejživějšího ohlasu.
Ze všech vlastenců jediný mistr Bouchal se neveselil. V ševcovském jeho mozku líhl se štír pomsty, kterou by stihl nejúhlavnějšího svého nepřítele krejčího Vavrušku, jenž, věren slovu svému, vrazil Bouchalovi při válečné sceně posledního jednání špendlík tak hluboko do zad, že ševcův výkřik nadšení musel se nolens volens proměniti ve výkřik bolesti. Krejčí mohl se těšiti na brzkou oplátku.
- ↑ Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera. Hra v 5 jed. od Vác. Tháma. Provozována poprvé 10. ledna 1786.