Vlastencové z Boudy/VIII. Dopis z Paříže — „Vršovci“ od pana François
| Vlastencové z Boudy – čásť druhá Josef Jiří Stankovský | ||
| VII. Co událo se v Praze | VIII. Dopis z Paříže — „Vršovci“ od pana François | IX. Císař Josef II. v Praze |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | VIII. Dopis z Paříže — „Vršovci“ od pana François |
| Autor: | Josef Jiří Stankovský |
| Zdroj: | STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 212–224. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Uplynuly tři měsíce. Nedlouhý čas a přece dosti bohatý na změny, vyžadující naší pozornosti.
Před svým odjezdem na venek měl hrabě Pasqual se svým přítelem baronem z Tellheimu vážnou úradu, týkající se zejména vlastenců z Boudy. Ježto mu choroba posud nedovolovala, aby se postavil v čelo strany své, přenesl působení svoje na Tellheima. Nuže vizme, kterak počínal si Pasqualův zástupce!
Na kolik známo z dřívějšího vypravování, podařilo se Zappeovi spůsobiti rozkol mezi řediteli a hlavními podporovateli vlasteneckého divadla, jehož následek byl, že statečný Jiřík chtěl se svými přáteli zcela od Boudy se odtrhnouti a zvláštní české divadlo zbudovati. Víme též, že Thámova výmluvnost neblahý ten úmysl překazila, načež vlastencové sobě umínili, že všemožnými prostředky k tomu budou pracovati, aby v Boudě starý pořádek byl zaveden. Marné bylo však jejich namahání. Lakotní ředitelové provedli svou, a jak Zappe Pasqualovi sliboval, stalo se; počet českých her byl obmezen na dvě představení v témdni.
Neblahý souboj Alfredův patrně přispíšil urychlení Zappeova plánu. Kdežto protivná strana všemi prostředky, zejména penězi o zničení Boudy pracovala, dlel Alfred mimo Prahu, aniž směl dáti o sobě věděti. Také Václav Thám jevil následkem posledních událostí jakousi ochablost. Jeho celá mysl dlela v Libošíně a takž byla vlastenecká strana pro tu chvíli prosta svých hlavních vůdců. Se strany vlastenců vedeno ovšem mnoho prudkých řečí, ba i tisk, pokud tehdejší poměry dovolovaly, neustával v hlásání veřejného mínění, ale k nějakému činu bohužel nedošlo.[1] Leží to na bíledni.
Dobře prováděná akce se strany přívrženců Pasqualových nemohla se minouti účinkem. Četná návštěva německých představení přiměla konečně i méně horlivé vlastence k nepravému přesvědčení, že obliba českých her byla pouze okamžitým zápalem, jenž musel ustoupiti nutné potřebě, to jest: vyhovění požadavkům německé většiny.
Jsme, bohužel, národem v pravém slova smyslu holubičím. I nejnovější doba na sta podává příkladů, jak snadno dáme se zakřiknouti a že vůči ústrkům četných nepřátel nemáme jiné zbraně, než slova — lichá slova. Což tedy tenkráte. Kolik bylo těch nadšených vlastenců a jakých měli prostředků k uhájení svého práva! Nedivme se proto špatnému výsledku jejich odporu, jenž obmezoval se také jenom na slova — lichá slova.
Ke všem těmto svízelům přidružilo se leto, jak známo, největší nepřítel všech divadelních ředitelů. — Většinu navštěvovatelů českých her vysýlal do Prahy venkov. Polní práce nedovolovaly bodrým venkovanům plnění vlasteneckých povinností, a takž byla česká představení vždy nečetněji navštěvována.
Zappe chopil se znova této příležitosti, dokládaje, že české hry ve všední den pořádané přinášejí ředitelům jenom škodu a že nutnost vyžaduje, aby pouze na neděli a svátky byly obmezeny. Kramářští jeho kolegové úplně souhlasili a v krátké době stala se Bouda, jediné to místo, kde cítil se Čech býti domovem, rejdištěm cizáckých choutek.
Marné bylo namahání všech poctivých vlastenců, pranic neprospěla nedělní četně navštívená a skvělá představení původních her „Libuša, první kněžna a rekyně česká“ a „Vůdce Taboritů“,[2] pranic neprospěly „vzletné“ verše Melezinkovy, že:
„páni hercové český
nakládají péče všecky,
aby češtinu zvelebili,
vlastencům se zalíbili.“
sláva Boudy chýlila se k úpadku a nepřátelé jazyka českého jásali.
Vlastencové zoufali a Jiřík znovu pronesl starý svůj plán, aby Čechové od Boudy se odloučili a vlastní divadlo si zařídili. Také Václav Thám počal se přáteliti s touto myšlénkou, však doložil, že teprva v nejhorším případě nutno ji uskutečnit.
Řekli jsme, že Thám následkem posledních událostí ve snahách svých poněkud ochabl. K jeho ospravedlnění musíme dodati, že ne bez příčiny. Ačkoli, louče se s Alfredem, pravil, že zná své povinnosti a že k vůli své osobě nikdy nestane se jim nevěren, byl přece příliš slabým člověkem, aby se mohl ubrániti ránám krutého osudu. Byloť oslyšení jeho lásky nejmenším neštěstím, které ho potkalo. Souboj a odjezd Alfredův měly dalekosáhlejší následky, nežli se mohl z počátku nadíti.
Mdloba Klárčina, již považoval Brunián za následek přílišného rozčilení, byla počátkem dlouhé a velmi nebezpečné nemoci. Klárka upadla v prudkou horečku a již dělal Mělnický Aeskulap nad mladým její životem kříž. Ač zapřísahl se Thám, že nikdy již nepřekročí práh Libošínské fary, vůči tomuto případu nemohl zůstati zatvrzelým. Všickni přátelé pátera Vavřince dostavovali se na faru, aby se poptali po zdraví mladé hospodyňky a soustrast svou mu projevili; nemohl tedy Thám činiti výminku.
Přibyl s Bruniánem do Libošína, když nemoc Klárčina dosáhla nejvyššího stupně a lékař vzdával se každé naděje. Nemocná nevěděla o sobě, nikoho nepoznávala i mluvila v návalu horečky nejpodivnější věci, jichž zmatený obsah vztahoval se zejména k Alfredovi. Nyní tedy Thám poznal pravou příčinu svého zamítnutí, nyní teprva věděl, že Alfred byl a jest jeho sokem. V prvním návalu bolesti činil mu trpké výčitky, až teprva Brunián ho přesvědčil, že je Alfred zcela bez viny.
Po celou dobu Klárčiny nemoci, kteráž přes dva měsíce trvala, nebylo s Thámem řeči. Téměř zúmyslně vyhýbal se svým přátelům, pracoval s nechutí, slovem zapomínal na svůj slib. Klárka konečně se pozdravila, než jaká změna stala se s veselou, bujarou a bezstarostnou dívčinou! Byl to pouhý stín bývalé čilé hospodyňky. Lékař se vyjádřil, že proti této nemoci nemá léku a že snad jedině čas dovede churavého ducha vyhojit.
Páter Vavřinec přičiňoval se všemožně, aby neť svou na jiné myšlénky přivedl, leč nadarmo. Jen málo kdy objevil se úsměv na vybledlé její líci, jen málo kdy splynulo se rtů její slovo veselé — Klárka vžila se do svého bolu tak, že všickni vzdávali se naděje na zlepšení politování hodného toho stavu.
Nejvíce ovšem trpěl Thám. On, který ji z celé duše miloval, byl nevšímán, kdežto všecky její myšlénky zaletaly k Alfredovi, jenž lásku její neopětoval. Krutě zahrál si osud s mladým poetou, a jen vlastenecká povinnost chránila ducha jeho před úplnou skleslostí. — Také zprávy o Alfredovi nebyly příliš příznivy, aby jej pobádaly k nové činnosti a nezlomnosti. Nová žádost Alfredova za návrat do Čech, již hned po svém usídlení se v Paříži do Vídně zaslal, byla zamítnuta, a takž uzmuta utiskovaným vlastencům síla, bez níž nemohli se při nejlepší vůli obejíti. —
Neutěšený byl stav věci na sklonku měsíce srpna. Vlastenců zmocnila se malomyslnost a s malými jen nadějemi pohlíželi do budoucnosti. Právě odbývali zase v domě Jiříkově důvěrnou schůzi, aby se poradili, co vůči nedaleké zimní saisoně mají počíti. Všickni naši známí byli jí přítomni, pouze Václava Tháma tu nebylo. Někteří počali reptati, tvrdíce, že Thámova chladnost počíná býti povážlivou. V tom otevřely se dvéře a Thám objevil se mezi shromážděnými. Byl neobyčejně pohnut, líce jeho hořely, oči plály neobyčejným ohněm a na rtech jevil se úsměch, jehož přátelé jeho po dlouhou již dobu u něho postrádali.
„Přátelé, bratří! Přináším vám radostnou novinu!“ zvolal hlasem rozjařeným.
„Co jest? Co se stalo?“ zvolali shromáždění téměř souhlasně.
„List od Valanova.“
„Vrátí se?“
„Prozatím ještě ne, ale zprávy jeho jsou tak znamenité, že nemůžeme si lepších přáti. Slyšte, přátelé!“
Všichni spěchali na svá místa a se zimničným napnutím pohlíželi na Tháma, jenž vyňal z kapsy list a takto jal se čísti:
„Drazí přátelé!
S myslí povznešenou chápu se tentokráte pera, abych s Vámi sdělil průběh nejnovějších událostí pařížských. Všeobecná revoluce jest přede dveřmi. Marné byly snahy poctivého však slabého Ludvíka XVI., aby říši svojí zjednal mír a blahobyt, o něž ji ničemné nevěstky předchůdce jeho Ludvíka XV. byly oloupily. Zločiny, jichž dopustila se „spodničková“ vláda paní z Chateauroux, Pompadourové a madame Dubarryové na národu francouzském, strašně mají býti pomstěny. Nic neprospěla upřímná snaha ministrů poctivců Turgota, Malesherbesa a Neckera: celý národ pozvedá hlasu, žádaje opravy na základě v pravém slova smyslu svobodomyslném. Není pochybnosti, že všeobecný sněm stavů říšských, který již od r. 1614 nebyl shromážděn, co nevidět bude svolán — a tím bude rozhodnut nejen osud Francie, nýbrž osud celé Evropy. Do sněmu tohoto má stav městský voliti dvojnásobný počet deputovaných, i má býti hlasováno dle hlav a ne dle stavu. Všem šlechtickým a kněžským privilegiím odzvání se umíráčkem a heslem celé Francie slove se „volnost, rovnost a bratrství“. Leží na bíledni, že Ludvíkův monarchismus nikdy nepřipustí těmto novotám — však marné jeho namáhání. Myšlénka pravé svobody nabývá vždy širších rozměrů, a král francouzský buď přání svého lidu vyplní, anebo navždy rozloučí se s trůnem francouzským. Jak věci se mají, jsou jenom dvě věci možné: buď Francie pod svobodomyslným králem nebo republika. Vyslancové všech evropských velmocí nalezají se v největších rozpacích, vědouce, že revoluce Paříže je revolucí celé Evropy. Nadešla nová doba. Evropa, od míru westfalského ujařmená musí setřásti otrocká pouta. Hodina vysvobození se blíží. Rakousko bude jistě mezi prvními velmocemi, které podrobí se nutné potřebě. Rakousko má svobodomyslného vladaře; císař Josef hnutí tomu neodolá, svoboda kyne celému světu, svoboda kyne i nám, a proto nelekám se více oněch pídimužíků, kteří se až posud snahám našim stavěli na odpor. Poroba naše chýlí se ku konci. Vytrvejte, přátelé, pracujte a vítězství Vás nemine.“
Již mezi čtením pamětihodného listu jevili všichni přítomní neobyčejné rozčilení; zasmušilé tváře zladily se k blaženému úsměchu, oči jejich zářily, a když Thám dospěl ku konci, ozvalo se jako z jednoho hrdla nadšené „hurá“. Všickni opouštěli svá místa, objímali se a Alfredův list koloval z ruky do ruky; jeden každý chtěl se vlastníma očima přesvědčit o pravdě předčítaných slov.
Již po více let pohlížela celá vzdělaná Evropa k Paříži, kdež od nastoupení Ludvíka XVI. na trůn francouzský děly se věci, od nichž každý nepředpojatý člověk musel očekávati všeobecný obrat ve společenském životě evropském. Že by obrat tento byl tak blízek svého vyplnění, nikdo se nenadál. Proto ono nadšení mezi českými vlastenci, kteří ve své skromnosti nespoléhali nikdy na cizí pomoc. Po mnohá století udávala Francie celé Evropě tón, nebylo tedy pochybnosti, že i tentokráte stane se tak. Svoboda Francie — byla zároveň svobodou Evropy.
Ještě nikdy nevedeno mezi tehdejšími vlastenci tolik politických řečí jako tentokráte. Jiříkův příbytek podobal se malému parlamentu. Že při tehdejší politické nezralosti lidu českého pronášeny jsou náhledy přímo komické, netřeba teprva zvláště dokládati. Melezinek ku příkladu zapomněl se ve svém básnickém nadšení tak, že prorokoval Praze co nevidět korunování nového Jiříka Poděbradského. Pro radost nad významným obsahem listu Alfredova byli by přátelé naši bezmála zapomněli, proč vlastně se sešli. Po dlouhých teprva debatách opět se usadili, načež Thám ujal se slova.
„Ač máme podstatnou příčinu,“ pravil, „abychom se nad zprávou tou radovali, nesmíme pustiti se zřetele, že vyplnění její dlužno ponechati budoucnosti a že všecka naše práce a píle musí platit jako dosud jenom přítomnosti. V tom směru je také psán druhý oddíl Alfredova listu. Nečekejme na pomoc cizí, nečekejme na nahodilé události světové, nýbrž pracujme jako dosud s láskou a bez únavy. Poslední doba nebyla sice snahám našim přízniva, doufejme ale, že bude zase jinak, neboť prostředek k zahájení starého řádu v milé naší Boudě je nalezen.“
Udiveně pohlíželi přítomní na Tháma.
„Kterak to? Co tím chceš říci?“ voláno o překot.
„V málo dnech podáme celé Praze důkaz,“ pokračoval Thám, „že české hry nejsou lakotným ředitelům vlasteneckého divadla na škodu; naopak dokážeme jim, že přes veškeré pletichy dovedeme Boudu až po střechu naplnit — jako jindy to bývalo.“
„Kterak to možné? Čím má zázrak ten býti dokázán?“ tázal se Jiřík, nechápaje slova Thámova.
„Tímto čarovcem,“ zvolal Thám i vyňal z náprsní kapsy objemný popsaný sešit. Zároveň se svým dopisem poslal mi náš přítel nový časový kus, o němž jsem přesvědčen, že nesčíslněkráte bude provozován a Čechy i Nečechy do divadla přiláká. Tím pak doufám, dají se kramářští ředitelové pohnouti, že českým hrám dřívějšího místa postoupí.“
„Jaký to kus? Jaká to zázračná hra?“
Jest to práce našeho přítele Alfreda. Kus je historický a nazývá se „Vršovci.“
„Řekl jsi, že jest to hra časová,“ přerušil ho Stúna.
„V pravém slova smyslu,“ odpověděl Thám. „Látka je ovšem vzata z vlasteneckých dějin, však spracování je tak důmyslné, že nejen každá scena, nýbrž každé slovo předvádí diváku naše poměry, to jest boj s našimi nepřáteli; hlavní těžiště kusu spočívá ale ve sceně, v níž mistrovským spůsobem uveden na jeviště neblahý souboj Alfredův s hrabětem Pasqualem, slovem jest to znamenité zdramatizování našich poměrů v rouše historickém.“
Aby dosvědčil pravdivost svého úsudku, jal se Thám divadelní hru předčítati. Všickni posluchači byli nadšeni i usnesli se jednomyslně, aby hra co nejdříve byla vypravena. Melezinek sám se nabídl, že do příštího dne rozepíše úlohy, aby mohly býti okamžitě rozdány. Když byla již porada u konce a všickni chystali se k odchodu, ujal se slova přítomný spoluředitel Boudy, poctivý Majober:
„Prosím, přátelé, abyste obsah nové hry nikomu nesdělovali, tím méně některému z mých ředitelských pánů kolegů. Ač nemáme bohudíky přísné divadelní censury,[3] mohlo by se přece státi, že by se ještě před provozováním náš roztomilý Zappe dopustil udavačství a že by naši nepřátelé vymohli zápověď. Sama náhoda jest nám přízniva, že ředitelové svěřili dozor nad českými hrami pouze mně. Vršovci dostanou se na jeviště jako každý jiný nezávadný kus. Jakmile pak bude po prvním provozování, jsem přesvědčen, že lakota mých pánů kolegů, vidouc znamenitý úspěch, nepřipustí, aby další provozování bylo zastaveno.“
Ve vší tajnosti činěny jsou přípravy k provozování nového kusu, od něhož očekáván tak skvělý výsledek. Thám rozdal úlohy jenom mezi takové členy, o nichž byl přesvědčen, že až do poslední chvíle zachovají tajemství. Také zkoušky odbývány jsou v příbytku Jiříkově; nikdo z ředitelů se nad tím nepozastavoval, poněvadž v poslední době dělo se velmi zhusta, že čeští herci k vůli každodenním hrám německým jenom ku hlavní zkoušce na jeviště byli připuštěni.
A takž teprva v den provozování roznesla se po Praze zpráva, že v novém kusu „Vršovci“ bude uvedena na jeviště událost, která před nedlouhým časem celou Prahu pobouřila, a že spisovatelem kusu, skrývajícím se za jménem François, není nikdo jiný než hrabě Valanov.[4]
Zappe dozvěděv se o tom, vrazil do bytu Majoberova všecek uděšen a slovy nepříliš vybranými jal se mu činiti výčitky.
„Nikdy nepřipustím,“ hulákal, „aby tento paskvil na našem divadle byl provozován. Zapomněl jste, slepý člověče, na následky? Celá šlechta se od nás odvrátí a budeme na mizině.“
Majober se pohrdlivě usmál.
„Nepřeju si nic jiného, milý pane Zappe,“ odpověděl pichlavě, „než abychom vypudili z Boudy ty, kteří s hanebnými úmysly do ní se vetřeli. Marné je vaše zuření. Můžete-li, jděte a překažte dnešní představení.“
„Ano, překazím,“ zvolal Zappe zuřivě. „A kdyby divadlo po samou střechu bylo naplněno, postarám se o to, aby zvědavá luza s nepořízenou odtáhla.“
Do večera nebylo již daleko, proto se Majober ničeho neobával a se smíchem vyprovázel zuřícího kolegu ze dveří. O překot uháněl Zappe k baronu Tellheimovi, aby vymohl na něm patřičné zakročení. Jaké však bylo jeho zděšení, když se dozvěděl, že baron před polednem odejel na návštěvu k hraběti Pasqualovi, posud na statku baronky Jettenthalové meškajícímu. Ale i v případě, že by jej byl zastihl, bývalo by bylo již pozdě.
Rychlostí blesku roznesla se po Praze zpráva o zvláštním obsahu nového kusu, a dvě hodiny před provozováním byl koňský trh, možná-li, ještě více přeplněn, než blahé paměti při prvním provozování Stúnova „Sedlského buřičství“. Zvědavost Pražanů nebyla by nikdy připustila, aby hra byla odložena.
Vršovci od pana François provozovali se, a sice, jak Thám předvídal, s výsledkem ohromným. Hned po ukončení hry prohlásili všickni ředitelové Boudy vyjma Zappea, že vzácnou tu perlu nemohou jen tak leda bylo zahoditi a že kus bude se tak dlouho provozovati, pokud by se ho Pražané nenabažili.
Druhého dne nemluveno v Praze o ničem jiném, než o Vršovcích. Jedni jásali, druzí zuřili, ale všickni byli stejného náhledu, že něco tak zvláštního a výtečného posud neviděli. Přes všecky protesty Zappeovy, jenž bez Tellheima byl pravou nulou, opakován kus hned druhého dne s výsledkem, možná-li ještě skvělejším. Většina šlechty, ani purkrabího hraběte Nostice nevyjímaje byla posud na svých letních sídlech, a ti, kdož byli v Praze, neměli zmužilosti, aby proti provozování jeho protestovali, — a takž stalo se, že Vršovci po celých čtrnáct dní vždy při přeplněném domě a za nesmírného jásotu byli dáváni.
Naši vlastencové dobyli skvělého vítězství nad svými protivníky a s osvěženými nadějemi chystali se k novému boji, jenž sliboval býti tužší všech předešlých.
- ↑ R. 1787 vyšla v Praze u Gerle knížka nadepsaná: „Betrachtungen in und über Prag“, v níž nejmenovaný spisovatel rázně vystupuje proti uvádění německých her na jeviště vlasteneckého divadla. Toto ohrazení jest příliš významné, abychom je doslova neuvedli. Zníť takto: „Spoluúdové vlasteneckého divadla nazývají se vlasteneckou společností a skutečně, kdyby při vlasteneckých hrách zůstali, vší podpory a povzbuzení by zasluhovali. Měli by ale německé kusy k tomu přinášené docela vynechati. Činí-li to pro svůj zisk, jsou v omylu, neboť německé hry jim nepřivábí lidu, kterýž divadlo toto jedině k vůli českým hrám navštěvuje. Nemíním jim v tom překážeti, ale upřímně radím, že lépe pochodí, když toliko jednoho se přidrží. Patrný důkaz toho dávají, že domácího jazyka lépe jsou povědomi a že jim i při akcích lépe sluší. Škoda by byla, kdyby nadání své dále nevzdělávali, čemuž překážeti budou tak dlouho, pokud se budou vnucovati do jazyka cizího. Škodí sobě i proto, že jim napotom napomáháno nebude. Vlastenec, který jim všemožně prospívati mínil, protože na zdokonalení jazyka národního cestou divadla hleděl, počíná pochybovati o povolání mužův, kolísajících se mezi dvěma směry. Nelze mi nabýti přesvědčení, žeby jazyk český zvelebovati se měl tím, když se mu uváděním německých kusů na vlastenecké divadlo všecka přednost odjímá.“
- ↑ Libuše, kněžna a rekyné česká. Vlastenecká hra ve 3 jed. dle Steinsberga od J. Tandlera. — Vůdce Taboritů. Truchlohra v 5 jed. od J. Tandlera. (Obě hry provozovány jsou v Boudé r. 1787.)
- ↑ Vyrvav úřad censorský z nepovolaných rukou kněžských, svěřil jej císař Josef rukoum mužů svobodomyslných, i nutno uznati, že censura počínala si na tehdejší poměry dosti liberálně.
- ↑ Roku 1787 provozována v Boudě skutečně činohra „Vršovci“ od jakéhos pana François, o kterém současník píše následovně: „Téhož času stal se souboj za koňskou branou mezi jistými šlechtici, a poněvadž tehdáž téměř žádné censury nebylo, použito toho úmyslného soubojného činu ku vzdělání divadelního kusu, který v mnohém témuž podobný byl, ačkoli v tom samém jeden starý dej vyobrazen byl. Veškeré obecenstvo skrze celý měsíc neunavně divadlo navštěvovalo a vždy na ten samý kus se hrnulo.“