Vlastencové z Boudy/VII. Aut Shakespeare aut Hanswurst

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
VI. Básník-perníkář	VII. Aut Shakespeare aut Hanswurst	VIII. Kamila

Údaje o textu
Titulek:	VII. Aut Shakespeare aut Hanswurst
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 53–62. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V prvním patře památného a starobylého domu Täufflova, jejž byl Mikuláš Täuffel z Zeilenbergu v letech 1570—1580 vystavěl, bydlel v době našeho vypravování hrabě Alfred Valanov.

Alfred pocházel ze staré zámožné rodiny polské, kteráž měla druhdy v nynější Haliči rozsáhlé statky a pozemky. Otec jeho oženil se proti vůli svých příbuzných s nemajetnou českou šlechtičnou, jejíž předkové po bitvě bělohorské volili dobrovolné vyhnanství a jako tisíce jiných exulantů do Polska se uchýlili.

Nejsa ani deset let stár, pozbyl Alfred otce; matce jeho nastali krutí dnové; lakotní příbuzní ji ustavičně pronásledovali, když pak konečně i válka zemi zachvátila a Polska po svržení nešťastného krále Stanislava neslýchaným v dějinách spůsobem mezi Rusko, Rakousko a Prusko byla rozdělena (roku 1773), staly se její poměry tak kruté, že musela pomýšleti na záchranu. Nic ji k Polsce nepoutalo, leda hroby nešťastných předků; byla rodu svého poslední a mimo syna svého neměla na světě přítele. Prodavši všecky statky, vrátila se s desítiletým Alfredem do Čech — do vlasti vypuzených otců svých. Ač před světem katolička, byla jako všickni její předkové vychována v duchu víry českobratrské a s vřelou láskou milovala nepoznanou svoji vlast. V Čechách zakoupila si malý stateček a se vší mateřskou pílí oddala se vychovávání jediného svého dítěte. A jak je vychovávala! Při úmrtním lůžku otce svého přísahala na biblí králickou, ten jediný majetek, jejž ubozí čeští exulanté zachránili, že minulost svého národa vždy bude míti na zřeteli, že dítky své nedá otráviti dechem cizáctví.

Tak stal se Alfred Čechem, tak stal se vlastencem, a když matka jeho loučila se se životem, vstupoval do světa co celý muž, co muž zásad nejušlechtilejších, co muž pravého, svobodomyslného pokroku. Ač čítal teprv dvacet roků, měl přece tolik vzácných zkušeností a tolik rozhledu, jako snad žádný z jeho vrstevníků. Chápal a poznal svět se stránky zcela jiné, než tehdejší nadutá, odnárodnělá šlechta, a dle toho jednal.

V řadách šlechty, do níž teprva po smrti své matky byl uveden, přibylo mu ovšem mnoho nepřátel; poněvadž byl ale v každém ohledu muž vzdělaný a co nejvíc platilo, velmi zámožný, prominuto má toto „poblouzení“; jednání jeho nazýváno velmi elastickým jménem „podivínství“, jehož prý zdědil po matce, která se po celou dobu svého života šlechtickým kruhům velmi nápadně vyhýbala. Mohl býti skutečně rád, že vyslovila se šlechtická kritika tak milosrdně; ostatně bylo mu i na příkřejším posudku velmi málo záleženo; bylť samostatným, neodvislým, — což mu tedy sešlo na přízni té politování hodné chásky, která nebyla ani bílá ani černá a která podceňovala vše, co nebylo ověšeno erbem šlechtickým!

Jestliže již nešlechtické jeho zásady zbuzovaly dosti velkou nevoli, byl úžas těch kterých erbovních veličin ještě větší, když pojednou přeslechnuto, že hrabě Valanov koketuje s vlastenci, ano že sám je tajným vlastencem. Však i tento zločin mu prominut, a to hlavně přičiněním některých starých matron, jež byla nebesa dceruškami obdařila. Jeho jmění a vyhlídka na bohatého ženicha zvítězily opět nad předsudkem. Alfred vyznal se v lidech a proto beze strachu, že snad bude opuštěným, přidružil se k oné straně, která dle zásad šlechtických hluboko stála pod ním, ku straně lidu a tu opět zejména ku straně vlastenců, která živlu českému chtěla pojistiti novou, trvalou existenci.

Záhy seznámil se s vynikajícími členy vlastenecké strany, a poněvadž zřetel její skoro výhradně k Boudě byl obrácen, stal se i on vydatným její podporovatelem. Za úštipky v salonech šlechtických dostávalo se mu od vlastenců stonásobné náhrady. Byl jimi ctěn a milován i dobyl si mezi nimi přes své mládí takové vážnosti, jako jen málo kteří z vůdců strany vlastenecké. —

Hodinu před polednem seděli Alfred a jeho host Brunián v malém, velmi nádherně upraveném salonku, jenž sloužil hraběti za pracovnu. Kdo viděl Bruniána noci minulé, nebyl by ho v tomto okamžiku poznal. Bohatá šatna Alfredova učinila z něho přes noc zcela jiného člověka. Však nejen ve tmavém, vkusném obleku, i ve tváři jeho jevily se blahodárné následky nenadálé metamorfosy. Spokojenost zářila s lící starého, osudem pronásledovaného muže a z každého záhybu četných vrásek bylo lze vyčísti neskonalou vděčnost ku šlechetnému hostiteli. — Byli zabráni v živý a jak se zdálo, zajímavý hovor.

„Nechcete tedy uznati,“ mluvil Alfred, „že jsou zásady naše zastaralé a že je nutno podrobiti se reformám časovým?“

„Ne, pane hrabě,“ odpověděl Brunián. „Stal jsem se obětí svého povolání, nechtěje uznati snahy tak zvaných reformatorů divadelního umění, i mohl byste mysliti, že snad zášť a nenávisť řídí kroky mé; ale není tomu tak. Jest mým přesvědčením, že celá ta reformace mine se účinkem a že divadlo vrátí se opět do starých kolejí oblíbené comedie dell’arte a nezapomenutelné hanswurstiady.“^[1]

„Mám za to, že se mýlíte,“ pravil Alfred. „Německo naprosto již Hanswursta zatratilo, vstoupivši na dráhu, kterou mu slavná Neuberova naznačila. Reformátorské snahy Lessingovy zvítězily úplně a slunce pravého umění, které před devatenácti roky vzešlo národnímu divadlu Hamburskému, rozesýlá po celé říši své jasné, blahodárné paprsky. Již sama Vídeň, která od jakživa novotám příliš nepřeje, nahledla své poblouzení a postavila dramatickému umění stánek důstojný.“

„Jste na omylu, pane hrabě,“ pravil Brunián. „Ne Vídeň, nýbrž císař Josef to byl, jenž ujal se opuštěné káry Thespisovy, přeměniv ji na dvorní divadlo, což ale není ještě důkazem, že by se udrželo. Nechť si císařský pan rada Sonnenfels sebe více dokazuje, že je povinností každého divadla, aby výhradně klasický repertoire pěstovalo, přesvědčí se Jeho Veličenstvo velmi brzy, že bude muset k vůli svému dvornímu divadlu zvláštní pokladnici zařídit, která by uhrazovala nevyhnutelné deficity. Znám Vídeňáky velmi dobře; Prehauser a Bernardon jsou jejich bohy. Za pouhých deset jejich veršů prodají celého Shakespeara, neřku-li fádní tragoedie Hamburského aristarcha pana Efraima Lessinga.“

Alfred se usmál.

„Jste nenapravitelný,“ řekl, „a bylo by marné chtít vás o něčem jiném přesvědčit.“

„Poněvadž co tvrdím, mohu dokázat,“ odpověděl Brunián. „Uznávám básnickou cenu děl Shakespearových a Calderonových, tolik jest ale jisto: jako přežili se Euripides, Aischylos, Sofokles a jak se všickni ti pánové v togách a tunikách jmenujou, tak přežili se také tito, a marné jest namáhání hamburského pána dramaturga, aby je opět k životu přivedl. Pro nynější obecenstvo má pouze veselý Moliere jakousi cenu a nanejvýš snad nějaký ten Shakespearův Falstaff a Klubko či Calderonův Coquin a Fabio. Lid chce se bavit, lid chce se smát — pláče má každý doma dost, a proto tvrdím, že dřív neb později bode slavit Hanswurst své z mrtvých vstání, nemají-li všickni divadelní ředitelové přijít na mizinu.“

„Nechci popírati. Máte, bohužel, poněkud pravdu; lid nerozumí pravé poesii, však nerozumí ještě ledačemus a úkolem našeho století jest, abychom jej vedli ku pravdě a světlu. Jako ve všem, půjde to i v divadle velmi zvolna, ale reformace konečně přece zvítězí.“

„Snad, pane hrabě, snad, ale jenom na čas. Divadlo jest v našem století věcí pouze spekulační a také jím zůstane. Za dvacet, za třicet let bude Hanswurst opět jediným pánem moderního jeviště. Dají tomu snad jinou kazajku, jiné jméno, ale hanswurstiáda bude to přec. Caesarové a králové velikého pěvce Strattforského budou v pěkných vazbách odpočívati v knihovnách, Calderonovi pyšní princové budou sloužiti všem zbožným moralistům za vzor, a Lessingovi „Moudří Nathanové“ naleznou svých obdivovatelů pouze v příbytcích veleučených židovských rabinů, kdežto stoupenci norimberského ševce Hans Sachsea slaviti budou triumfy jako v letech nedávno minulých. Ostatně, pane hrabě, jste-li o účinku svých oblíbených klasiků tak přesvědčen, proč se k tomu nepřičiníte, aby jich díla v Boudě byla provozována?“

„Mezi Boudou a jinými divadly jest, milý příteli, veliký rozdíl,“ odpověděl Alfred. „Bouda je teprva v počátcích a obecenstvo její musí sobě teprva zvykat chodit do divadla. Zde platí skutečně, co jste řekl, že lid chce se bavit a smát. Proto saháme hlavně ke kusům vlasteneckým, zejména historickým a ku fraškám.“

„Ve kterých ale nesmí scházeti nikdy Kašpárek,“^[2] vpadl mu Brunián s úsměvem do řeči. „Mluvte si, co chcete, pane hrabě, trvám na svém, jako že Praha ještě nezapomněla, čím jí býval druhdy veselý Brunián. Jsem na to pyšen, pane hrabě, že ještě žádný herec nebyl v Praze tak oblíben jako já co prostý Hanswurst. Byl jsem miláčkem šlechty i lidu a nebýt té proklaté historie — nu však ji znáte — byla by zde hanswurstiáda až po dnes v nejbujnějším květu.“

Alfred byl tomu povděčen, že zabočil Brunián k jinému předmětu. Byl přesvědčen, že by se marně namáhal, aby starého tvrdohlavce o něčem jiném přesvědčil. Mimo to zajímala ho Bruniánova osobnost; byl by rád poznal všecky osudy dobrodružného jeho života.

Byly tomu teprv dva roky, co účastnil se Alfred veřejného života, a po celou tu dobu zaslechl jen málokdy jméno Bruniánovo.

Bývalý slavný ředitel Koteckého divadla byl nynější generaci neznámou veličinou, a proto také Alfredovi. Teprv včerejší dobrodružství sylvestrové noci upozornilo Alfreda na zvláštní tu povahu, jejíž osudy nebyly jisté nezajímavé. Proto chopil se nahodilé příležitosti a pravil:

„Prohodil jste právě slovíčko o jakési historii, která, pokud vyrozumívám, byla příčinou vašeho úpadku. Nechtěl byste býti tak laskav —“

Brunián zvraštil čelo a zamyšleně hleděl chvíli před sebe. Zdálo se, že vzpomínka na minulost nemile ho dojala.

„Nerad o tom hovořím,“ pravil mrzutě. „Jest to věc zcela nepatrná, dávno zapomenutá a týká se jen mé osoby; že jste se mne ale, pane hrabě, tak přátelsky ujal, přemohu trpkost, která se mne zmahá při vzpomínce na mou minulost, a budu opět jednou sdílným. Prosím však, abyste mne nelitoval. Co se stalo, stalo se a nedá se ničím odčinit.“

Opět se na chvíli zamlčel, pak hotovil se k vypravování; tu ale zaklepáno na dvéře. K vybídnutí Alfreda vešel do komnaty Václav Thám. Alfred rychle vstal a vyšel mu vstříc.

„Aj toť jsou hosté zřídka vídaní!“ pravil podávaje mu ruku. „Oč že uhodnu, co tě ke mně přivádí. Tvá návštěva neplatí mně, nýbrž mému hostu.“

„Uhodl jsi, příteli,“ pravil Thám. „Přicházím, abych se optal, jak se daří našemu Bruniánovi.“

„Jak vidíte, dobře,“ odpověděl Brunián. „Starý komediant je zvyklý každé slotě. Co mne včera potkalo, nebylo ještě nejhorší. Našinec je jako kočka. Shoďte ji třeba se střechy, dopadne a utíká dál.“

„Vyrušil jsem vás?“

„Tak trochu. Nu, co škodí! Dopovíme si to, pane hrabě, někdy jindy. Možná, že budu později v lepším rozmaru.“

„Nepozoruju, že byste byl špatně naladěn,“ pravil Thám. „Přece-li však, znám neklamný prostředek —“

„Jaký?“

„Přijďte ke ‚žluté huse‘! Sejdete se tam se starými přáteli, kteří vám dají zapomenouti na útrapy minulých dnů.“ Pak obrátil se k Alfredovi a doložil: „Zároveň přináším raport o přípravách ku dnešníma představení. Skoro všecka sedadla jsou vyprodána a z venkova dostavilo se velké množství statečných rolníků, aby byli přítomni prvnímu provozování Stúnova kusu. Bude to dnes pravá divadelní slavnost, nad níž pukne nepřátelům našim žluč.“

„Kus je dobrý, bude se moci opakovat,“ pravil Alfred. „Dbej o to, Václave, aby herci hráli co možná nejsvědomitěji.“

Vyměnili spolu ještě několik slov, načež Thám odešel, připomenuv Bruniánovi ještě jednou, aby se ke „žluté huse“ dostavil. Alfred přistoupil nyní ke stolku, vyňal z malé přihrádky naplněný sáček a vtiskl ho Bruniánovi do ruky.

„Jste mým hostem,“ pravil, „a nesmíte trpěti nedůstatkem. Jděte a pobavte se se svými přáteli!“

Brunián se zarazil a slze vyhrkly mu se zapadlého oka.

„Pane hrabě, toť příliš,“ byla jediná slova, jež mohl pronésti.

„Nebuďte dětinou!“ přerušil ho Alfred. „Jak jsem řekl, jste mým hostem a kdykoli budete peněz potřebovat, neostýchejte se a řekněte mi.“

„Bůh vám, hrabě, odplať vaši laskavost!“ zvolal Brunián rozechvělým hlasem. „Po dlouhých — dlouhých letech našel jsem opět člověka a může-li mne kdo se světem smířit, jste to vy. Nikdy vám toho nezapomenu. Až budete mít pokdy, připomeňte mi, abych vám dopověděl onu historii. Dnes nemohu, jsem příliš pohnut.“

Stisknuv Alfredovi ruku, opustil hbitě komnatu.

„Jak málo potřebí, aby byl člověk šťastným!“ pravil Alfred, pohlížeje za odcházejícím. „Ubožák! Zažil asi málo blažených a opravdu šťastných okamžiků.“

Zasedl ku stolu a hotovil se psáti; tu zaklepáno opět na dvéře. Tentokrát vešel do komnaty bohatě premovaný sluha, držící v rukou dosti objemný balíček. Alfred, zhlednuv ho, ruče vyskočil a vyšel mu vstříc.

„Ach Jean!“ zvolal. „Co mi přinášíte?“

„Tento balíček od baronessy.“

Alfred vtiskl sluhovi stříbrný peníz do ruky.

„Máte přinést odpověď?“ tázal se.

„Baronessa o ničem se nezmínila.“

„Nuže vyřiďte, že přinesu odpověď sám.“

Sluha s hlubokou úklonou odešel. Alfred přisedl opět ku stolu a jal se otvírati balíček. Zrakům jeho objevila se celá řada skvostně vázaných kněh, v nichž poznal prvním pohledem nejnovější Johnson-Steevenské vydání zbožňovaného Shakespeara. K němu byl přiložen barevný lístek tohoto obsahu:

„Mé nejsrdečnější přání a tento dárek k novému roku. Kamila.“

Blažený úsměv objevil se na tváři mladíkově. Přitisknuv lístek ke rtům, zašeptal: „Přijdu.“

---

1. Divadelní umění předešlého věku stálo na velmi nízkém stupni, zejména v Německu a Italii. V Německu pěstovány výhradně tak zvané Stegreifkomedie, v nichž býval hlavní osobou Hanswurst (náš Kašpárek), jenž surovými, někdy až oplzlými extemporacemi velectěné publikum bavíval. Ačkoli již r. 1737 činěny jsou rázné kroky k odstranění Hanswursta, podařilo se to teprv o třicet let později a sice vystavením prvního národního divadla v Hamburku. Čím byl v tom ohledu Němcům Efraim Lessing, tím byl touže asi dobou Vlachům Carlo Goldoni, jenž odstraněním všech Arlekynů, Pasqualů, Brighelů, a jak se vlaští tito Hanswurstové jmenujou, zadal poslední ránu tak zvané „comedii dell’ arte“ totožné s německou „Stegreifkomedií“.
2. Málokterý český kus tehdejší doby mohl se obejíti bez Kašpárka, jenž nebyl skutečně ničím jiným, než německým Hanswurstem. Ano, máme z tehdejší doby několik her, jichž výhradným hrdinou je Kašpárek, zejména: „Kašpárek, bohatý nájemník; Kašpárek, šťastný kramář; Kašpárek v Turecku; Kašpárek, krotitel zlých žen“ a j. Kašpárkovská tato manie byla tak veliká, že i Kotzebuově plačtivé činohře „Menschenhass und Reue“ dán českým překladatelem název „Tlachavý Kašpárek“.