Vlastencové z Boudy/V. Pruští dobrodruzi

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
IV. Komediantský stůl	V. Pruští dobrodruzi	VI. Básník-perníkář

Údaje o textu
Titulek:	V. Pruští dobrodruzi
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 39–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nevíme, kdo je horlivějším křesťanem, zda ten, kdo obdržev políček, nastaví i druhou tvář, či ten, kdo řídí se slovy sv. písma: oko za oko, zub za zub. Tolik je ale jisto, že přívrženec druhé zásady je více mužem a mužnost měla odjakživa více ceny, než sebe trapněji dobytá koruna mučednická.

„Oko za oko, zub za zub“ bylo heslem všech velkých mužů. Jím řídili se: Alexandr, Caesar, Žižka, Vilém Oranžský, Ludvík XIV., Petr Veliký, Napoleon i Washington. Jest historicky dokázáno, že jednotlivci i celí národové, kteří libovali si v mučednictví, mučedníky zůstali, kdežto oni, jenž stejnou mincí nepřátelům opláceli, stali se velkými. První budí na nejvýš politování, druzí obdiv.

Dokud se Rakousko řídilo heslem velikých oněch mužů, bylo mocné, bylo velké, rozhodovalo nejednou nad osudem celé Evropy; jakmile však počalo si hráti na mučedníka, klesalo. Rakousko dopomohlo nepatrnému králíčkovi k názvu „veliký“. Mír Hubertsburský byl základním kamenem míru pražského; co Bedřich velký, tento filosof ze Sansoussi r. 1741 s nevídanou drzostí započal, dokončil u Hradce Králové a u Sedanu císař Vilém — snad také „veliký“. Prusko poroučí, kde dříve poslouchalo.

A jaké vzali jsme si z toho naučení? To, že mlčky na to pohlížíme, kterak prušáctví vždy pevněji kořeny v naší říši zapouští, roztahujíc se, jakoby Dunaj a Vltava byly již Sprévou. A jako dnes, mělo se to i na sklonku století minulého.

Ještě nebylo zapomenuto, kterak Bedřich opuštěnou Marii Terezii přepadl a o krásné Slezsko oloupil, ještě nebylo zapomenuto, jakých sveřepostí dopouštěli se Prušáci před Prahou, až konečně bitva Kolínská alespoň na čas loupežnické jejich choutky schladila — a hle, prušáctví bylo v Čechách v nejbujnějším květu. Věděliť všichni ti dobrodruzi, kteří se k nám vetřeli, že nikdo se jim neopře, a proto počínali si jako veliký jich král — drze, nevázaně. Odnárodnělá šlechta a skleslé měšťanstvo nespůsobili tolik škody, jako tito cizí vetřelci.

Není neznámo, že Bedřichovy choutky nečelily pouze k uloupení Slezska, že měl i na krásné Čechy namířeno, a proto nelze se diviti, že všichni jeho ať placení či dobrovolní náhončí do Čech se hrnuli, oblíbený plán svého velikého Fricka se zřetele nepouštějíce. A dílo jejich dařilo se velmi dobře. Dějiny pozdějších let nás o tom poučily.

Jedním z těchto dobrodruhů byl také hrabě Pasqual. Teprva před dvěma roky přibyl se svou starší sestrou do Prahy a jak jsme z dřívějšího vypravování poznali, hrál ve vznešeném světě pražském velmi důležitou úlohu. Byl vlastně chuďas, ale všecky jeho druhé vlastnosti opravňovaly k naději, že missí svou ke spokojenosti svých chlebodárců vykoná. Byl uhlazeným, vzdělaným, výmluvným a ačkoli od své vlády jen skromnou podporu dostával, dovedl hráti na pravého indického Naboba. Chtěli bychom tvrditi, že za jiných okolností a pod jiným vzduchem mohl z něho býti nový John Law — dobrodruh com’il faute. Toliko mississipská kompagnie rodila muže takové.

Ale Pasqual nepřišel do Prahy pouze za účelem své vlády, nýbrž také k vůli vlastnímu prospěchu. Věděl, že cizáctví pod českým sluncem prospívá a že jedině tam lze mu nabýti, čeho posud postrádal. Brzo byla půda připravena a nyní jal se pracovati. —

Ač vrátil se ze sylvestrové zábavy baronky Jettenthalové pozdě po půl noci, seděl již opět o deváté hodině ranní u psacího stolku a zhotovoval zvací lístky k odpolední zábavě, již sestra jeho k poctě včerejších barončiných hostí měla uspořádati.

„Vyhodíme dnes první trumf,“ pravil, škodolibě se usmívaje. „Uvidíme, dovede-li ho pan hrabě Valanov přebít. Včerejší urážku ti, chlapečku, nezapomenu.“

Když byl s prací hotov, zazvonil na sloužícího a poručil mu, aby pozvání dle adresy roznesl. V tomtéž okamžiku zaklepáno na dvéře a do pokoje vstoupil malý přitloustlý mužík v černém elegantním obleku sametovém se stříbrnými knoflíky, s vysokou napudrovanou parukou a se sněhobílou velkou mašlí na krku. Ačkoli oči jeho pro tloušťku sotva bylo viděti, jevily přece na první pohled neobyčejné šibalství a prohnanost. Pokynuv hraběti lehce rukou, posadil se bez okolků do pohodlného křesla.

Představujeme v něm čtenáři důvěrného Pasqualova přítele barona z Tellheimu, rovněž poddaného jeho majestátu Bedřicha Viléma II., tudíž neméně prohnaného dobrodruha, než jakým byl hraběcí jeho přítel. Také on nalezal se včerejší noci v salonech barončiných; po skončené zábavě doprovázel hraběte domů, a dnes dostavil se jen proto tak časně, aby dokončil zajímavou rozmluvu, již byli oba ctihodní přátelé za pozdní minulé noci zahájili.

„Nuže, cos vymyslil?“ byla první jeho slova, když se ve křesle pohodlně roztáhl. „Též já mám něco za lubem, a myslím, že budeš se mnou souhlasit. Máš ale první slovo.“

„Není pochybnosti, ba mám toho zřejmé důkazy,“ pravil Pasqual, „že značné jmění Valanova je hlavní podporou Boudy. Valanov musí býti odstraněn.“

„Výborně!“

„A sice nejprve z domu barončina a pak z Prahy. Prvnějšího docílíme ještě dnes; druhé podá se samo sebou.“

„Jak to?“

„Nakolik Valanova znám, nestrpí takového ponížení; snadno donutíme ho k souboji.“

„S kým? Kdo má se bít?“

„Kdokoli. Za peníze najdeme vždy člověka, jenž se na to odváží. Zabije-li ho, tím líp; bude-li zabit, či třeba jenom poraněn, bude také výhra na naší straně. Pak zbývají jenom dvě cesty: buď uprchnouti či vydati se v ruce spravedlnosti. Obé učiní jej navždy nemožným.“

„Úplně souhlasím,“ pravil baron, hladě si tučné tváře. „Bude-li odstraněn, jest výhra velmi snadná. Pro ten případ mám dva prostředky po ruce, jež Boudu ve krátkém čase zničí. Znáš Zappea?“

„Spoluředitele vlasteneckého divadla?“ tázal se Pasqual. „O ano. Nuže?“

„Člověk ten má v Boudě veliké slovo a je našinec. Za peníze učiní co budeme chtít. Především rozkol. Pochopuješ?“

„Úplně.“

„Toho-li dosaženo, pustíme druhou prskavku, a touto prskavkou není nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart.“

„Mozart? Jak tomu mám rozumět?“ tázal se Pasqual.

„Zde čti,“ pravil Tellheim a vyňal z náprsní kapsy list, jejž podal hraběti.

„Výborně!“ zvolal Pasqual po jeho přečtení. „Znamenitý nápad a jsem přesvědčen, že všickni navštěvovatelé národního divadla dokument ten podpíšou.“

„To nestačí. Musíš se k tomu přičiniti, aby purkrabí hrabě Nostic vlastnoručně Mozartovi psal. Jako všickni umělci, je jistě i on trochu ješitný a bude si pokládati za čest, že Praha sama jej vybízí, aby pro její divadlo napsal novou operu.“

„Není pochybnosti,“ doložil Pasqual. „Vždyť po skvělém výsledku „Figara“ sám pravil: ‚Poněvadž mi Pražané tak dobře rozumějí, musím pro ně složit operu.‘ Vybídnutí naše nezůstane jistě bez výsledku a jediná nová zpěvohra Mozartova jest s to zničiti každou konkurenci, tím spíše tedy konkurenci Boudy, která stojí věru na pouhých perníkových základech.“

„Nesmíme proto otálet. Bylo by dobře, kdybys ještě dnes došel k purkrabímu a plán náš mu předložil.“

„Okamžitě. Doprovodíš mne?“

„Nemohu. Navštívím Zappea a odpoledne sdělíme si navzájem výsledek svého poslání.“

Baron odešel. Pasqual posadil se opět k psacímu stolku a chystaje se ku psaní prohodil:

„S takovým národem budeme brzy hotovi a pak —“ Zamlčel se; pak doložil: „A kdyby jiná odměna mi nekynula, než ruka baronessy Kamily, mohu býti spokojen.“