Vlastenci

Údaje o textu
Titulek: Vlastenci
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť třetí. Praha : Alois Hynek, 1889. s. 357–364.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70


I.Editovat

„Jak se ráčíte po všechen čas míti?“

„K službám, jak se vašnostem viděti ráčí,“ odpověděl mi hlásek líbezný a tak sladinký, jakoby byl právě na peroutkách večerního větérku z pařížských besed přiletěl. Vlastně ale přímou, prostou cestou z českých úst malého mužíka přicházel, kterýž mě rád přítelem nazýval.

A když to takto sladce a líbezně bylo zavznělo, hlavu jsem pozdvihnul, abych si sklad tolika sladkostí lépe prohlídnul.

I stáltě pan Medopil přede mnou v pěkně uspořádaném pokoji. Nábytek se lesknul, obrazy po stěnách lákaly, nádoby s květinami po stolech se usmívaly, a denní světlost padala na to všecko vysokými oponami, u oken po obou stranách visícími.

Příbytek páně Medopilův krásný, skvostný jest, a však největší okrasa jeho — totiž příbytku, jest on sám — totiž pan Medopil.

Srdce mi se chvělo radostí, když jsem, ještě venkovský sprosťáček, již o panu Medopilovi slýchával.

„To jest muž!“ pravil mi jeden. „Samá lahoda — pravá, z mrtvých vzkříšená líbeznost slovanská! Takových mezi námi tisíc — a celý svět se nám laskavě nakloní.“

„To jest muž!“ zvěstoval druhý. „Živá ochota — vtělená slovanská úslužnost! Takových mezi námi tisíc — a země i s hvězdami stanou se našimi vděčnými dlužníky.“

„To jest muž!“ psal mi třetí. „Boháč — kapitalista! Takových mezi námi tisíc — a za deset let zemi českou samými knihami zatopíme!“

Takto mi přátelé moji pana Medopila vypodobnili, dříve nežli já — nešťastný! — s ním se seznámil. Jakéhož tedy divu, že jsem seznati jej toužebností hořel? I uměliť oni vypravování a dopisy svoje tak spořádati, že vyobrazením všech jeho cností srdce mladé pobouřivše konečně jím v nejhlubších základech zatřásli, s vítězným, poloutajeným úsměvem mi svěřivše: „Jeť i vlastenec!“

A věru! snové moji se krásně vyjevili, když jsem byl ponejprv pana Medopila uviděl!

Jesti pan Medopil mužíček, jakoby na soustruhu vykroužený, pěkně uhlazený! Při jeho na svět příjezdu žluči se nedostávalo, a protož se nedůstatek tento mimořádným kusem srdce nahraditi musil, v tom pak kusu srdce všecko se zrodilo, co člověk — jako pan Medopil — pěkným a šlechetným nazývá. I leskneť se mužík cností všelikou, avšak jedna mezi nimi jako dennice září; on sám ji v důvěrném hovoru povždy s lahodným úsměvem jmenuje.

Začni s ním rozprávku o potřebném vydání české knihy; pan Medopil desetkrát po sobě hlavou pokyne, ruku ti stiskne a zašeptá:

„Na mne se račte spolehnouti — myť jsme naši — my se známe!“

Pověz mu že jsi s odpůrcem vší národnosti mrzutou hádku měl; pan Medopil tě obejme, s okem zaslzeným políbí:

„Výborná dušinko! dobře jste učinil — mně jakoby ze srdce jste rozmlouval!“

„Slyšeli jste již? Nebožtíkovi A…skému chtějí postaviti náhrobek. — Pan B… zamýšlí vydávati obrazy znamenitých Čechů. — Pan C… prosil nás o pomůcku na české divadlo. — Pan D… —“

„Je-liž možná? Je-liž možná?“ podiví se radostně pan Medopil, a ruce si mna, „to mě těší, to mě těší,“ ze rtů lahodně se ušklebujících vypouští.

Kdožkoli se přiznává k jazyku českému, ví, že se vlast na pana Medopila vždy co na věrného syna spolehnouti může; onť sám všem vespolek, a každému zvláště nejednou, a sice vždy jako s mnohotajitelným pohledem, ústně ujistil, že jest vlastenec.

I přišel jsem k němu — chtěli jsme, nejbližší známí, složiti se po skrovném dárku a ovdovělé D… na první čas poněkud pomoci. Šlechetný D… byl — jaro věku svého krásným snům obětovav — léto i podzimek svůj v službě vlasti ztrávil. Zima nyní vdovu chudobného spisovatele českého zničiti hrozila.

Pan Medopil stál u prostřed své skvostné komnaty. Smích byl na tváři jeho při mém vkročení — a vždy líbezněji a sladčeji příčila se ústa jeho při mé žádosti. Já v duchu radoval se za nešťastnou vdovu.

„Líto jest mi, že právě odběhnouti musím,“ prohlásil se ale pan vlastenec konečně hláskem šeptavým, a ramenoma krče, ruku mi tisknul, spolu však i odstrkoval, kdežto jsem zápisní list na příspěvky držel. „Račte podruhé přijíti — zatím se rozmyslím — našince statně podporovati — na mne se račte spolehnouti — vždyť se známe vždyť jsme svoji!“

Zdaliž jsem panu Medopilu za zlé pokládati směl, že mi hned neslíbil, co a mnoho-li pro potřebnou vdovu učiní? Onť zajisté svým zpěčováním se jen času k pozornému povážení nabyti chtěl, jakž by ženě ubohé nejprospěšněji k podpoře se naskytnul.

Několik dní na to sešel jsem se s milosrdným vlastencem v hlučné společnosti u penězoměnce E… Vítané bylo mi to sejití s panem Medopilem; na zejtří chtěli jsme subskripci pro chudobnou D… ukončiti.

„Neračte se hněvati, že jsem se u vašnostiny dobročinnosti stran nešťastné D… dříve opět neohlásil,“ začal jsem naň s českou důvěrností; rychle jsem se ale za ruku chopena ucítil — líbezný pan Medopil mně ji tak nelíbezně tisknul, že jsem v prvním okamžení jinak nemyslil, nežli že mne za váhavost moji v návštěvách potrestati chce.

„Nemluvte tak nahlas,“ řekl mi na kvap a šeptem, „zde nikdo česky neumí; snadno by se tady pohoršili, a nás, že se v společnostech ani zachovati neumíme, s dobrým důvodem pohanili.“

„Tedy zejtra —?“

„Bude mi ke cti sloužiti —“ a s hbitou poklonou a s hlasitým: Votre très humble serviteur — obrátil se k nově příchozímu hostu.

I poděkoval jsem mu v duchu za to jeho věhlasné naučení; spočívala v něm, jako by saně kvítím poukrytá, všesvětá filosofie.

Nazejtří stál jsem v jeho příbytku. Nebyl doma. Starý sloužící mě znal a pobízel mě, abych na milostpána posečkal. I přikročil jsem ke skvostným schránkám na knihy; leskly se tam v pěkných deskách Scott a Byron, Goethe, Schiller s Klaurenem — kabinetní knihovna —

„Jiných kněh pán nemá?“

„I ještě hromadu!“ usmál se Vavřinec, a uveda mě do nejzadnějšího pokoje, věru! na hromadu knih mi ukázal, po zemi bez vazby aneb aspoň bez tuhé obálky ležících a ještě nerozřezaných.

I otevru první, jež nejblíže u prahu ležela: „Králodvorský rukopis.“

Bylo mi, jakobych byl hluboko v rozpálenou pec nahlídnul, tváře mi hořely, musel jsem na čerstvé povětří. Dole u schodů zaslechnu hlasitý hovor dvou se rozcházejících.

„Ihr Diener! — Aber — à propos! — wie steht es denn mit ihrer Passion — dem Böhmischen?“ — dle hlasu poznal jsem professora F…

„Haben sie doch die Freundschaft, über die Sache kein Wort mehr zu verlieren. Man muss in der Welt vor jeder Partei Etwas gelten — sie selbst wissen ja am besten, wie ich darüber denke. Adieu!“

Byl to hlásek pana Medopila.

Mně v uších hučelo. Rychle skočím přes tři schody dolů — vlastenec náš hbitě přes tři schody nahoru — až okolo rohu do sebe vrazíme, a v očích se nám zajiskří.

„Wohl bekomm’s!“ zvolám, a jak by mi země pod nohama hořela, z domu utíkám.

Zdaliž jsem se tam stran pomůcky pro nešťastnou vdovu ještě vrátil? Kdo „ano“ řekne, rád by mě poslal do pekla.

II.Editovat

Kdož tady zůstává? — Já jej neznám!

Jesti to skrovná světnička v třetím poschodí — s okny na dvůr a na střechy sousedů, tím blíže ale nebi. Boháč tu nezůstává; leda by šeredný skrbec byl, aby na tvrdé, holé, dubové židli a u stolku s nohami rozviklanými sedal. Lože tu stojí velmi jednoduché, prostěradlo na vycpaném slamníku, kus peřiny a poduška — všecko ale čisté.

I zdá se, že tu panic — snad starý mládenec přebývá. Pořádavá ruka ženská tu aspoň nevládne. Na stolici v koutě leží hromada papírů; na stolku u okna džbán vody, zrcadlo, černidlo na boty, hřeben, dlouhé nůžky a dva kartáče; v pravo na polici leskne se půl kopy míšeňských jablek a bochník chleba; na protější stěně visí obraz, ale kolem pavučinami tak zastřený, že z podpisu ničeho přečísti nelze, než… „upálen r. 1415“ — u dveří stojí jakoby na stráži dvoje boty a koště, a na svršku veliké, staročeské truhly na šaty válejí se asi dvě kopy knih, malých i větších, v příkladné svornosti.

Nyní se dvéře otvírají — přes práh vstupuje muž asi padesátiletý. Útlé, drobounké údy jeho kryje čistý sice, ale chatrný, mnohou zimu a mnohé léto vysloužilý kabát; boháč to není, avšak není také skrbec. Tak jasně netřpytí se oko skrblíka, tak tichý poklid nezahrává okolo úst skrblíka. Padesát roků přeletělo přes tu našedivělou lebku, avšak až dosaváde na ní ona blažená spokojenost se usmívá, která věku mladickému veškerý svět v světle rajském okazuje.

Boháč není — důstojnostmi obdařen není ani otcem, ani manželem není — a předce po roce padesátém blažená spokojenost, zlatý poklid v srdci jeho panuje? Kdož jest? Kdo jej zná? Kdo nám to kouzlo vysvětlí?

Aj, mně se ta podoba v paměti míhá, já jej znám! V českém divadle jsem jej vidíval, pozorna s okem na herce upřeným a s myslí na jednání obrácenou. Těšila jej stará, po mnoho let opakovaná činohra? Bavilo jej nepilných herců a neumělých dilletantů křiklavé počínání? Mně se zdá, že jej toliko jazyk mateřský, a byť i ze rtů s pravidly jeho neznámých, z pramene nečistého plynoucí, vždycky předce krásný a líbezný, ten jediný že ho v divadle co hudba nebes napájel.

Jednou v letě, na veřejné zahradě, ano, on jest to! — sesedli jsme se u jednoho stolu. Bylť dlouhý stůl a strakatá u něho společnost. Náš padesátník o nepatrných věcech mluvil se svým sousedem.

„Wess Jott, to jest pěkné, to jest francouzské!“ zasmáli se úšklebně na druhém konci stolu ovousiskovaní hejskové s berlínskými čepičkami.

„Wess Jott, jesti to pěkné, jesti to české, pánové!“ ozval se na to s očima jiskřícíma náš neznámý, i byloť, jakoby útlá postava jeho něco velmi vznešeného byla nabyla. „Jesti to krásný jazyk rolníka, jehož potem zrno vzešlo, z něhož si tu nyní pochutnáváte; jesti to umělý jazyk měšťana, jehož mozoly tu nyní z plných sklenic pijete; a jesti to mocný jazyk lidu, kterýž lháře a nestoudně hovořícího okřiknout dovede.“

Směl-li jsem na tu podobu zapomenouti? Na první okamžik poznal jsem jej po čase, an pod večer, za chladného podzimního večera, s malým sotva pětiletým pacholátkem na velkém náměstí stál. Pacholátko správně, ačkoli chudobně oblečeno, hořce naříkalo. Mluviloť pouze německy.

„Mein Namenbüchlein habe ich verloren!“ povídalo přívětivému, ač neznámému muži; a on vešed s ním v blízký sklad knih, jiný slabikář mu koupil.

„Dej na věci své pozor,“ napomínal jej při tom, „a pilně se uč, abys radost učinil své matince a všem dobrým lidem.“

A když byl chlapečka až blízko k domu dovedl, ještě jednou se za ním podíval a oči k nebi pozdvihna, zdálo se, jakoby vzdychnouti chtěl:

„Pane, osvítiž duši jeho!“

Znáte již padesátníka v podivně uspořádané světničce? Nyní u stolku sedí a peníze počítá. Jesti to měsíční výnos jeho skrovné službičky.

Proč se as nyní usmívá! Peníze na více částek rozděluje, jednu do papíru složiv pečetí.

Tři měsíce na to četli jsme v časopise musejním mezi zakladateli jistin k vydávání českých knih:

„Nejmenovaný… 10 zl.“

Náš padesátník při čtení opět se usmíval, jako když byl peníze počítal, a přikročiv ku knihám svým, „Slávy dceru“ rozevřel. Stojíť tam v znělce 241. psáno:

Často tichá pastuchova chyžka
Více může pro vlast dělati,
Než…

Nuž, kdo jesti náš neznámý? Jméno a stav jeho neznáme; ale na hrobě mu jedním slovem ctnosti a zásluhy jeho vytkneme, napsavše slovy zlatými: „Vlastenec!“