Vlast a matka/7.
| Vlast a matka Josef Kajetán Tyl | ||
| 6. | 7. | 8. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 7. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 229–237. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Zasviť mi, ty slunko zlaté, Baron Villani |
Nepokojně přecházela Emilie v tom nejpěknějším pokoji velkého hostince. Hebounký koberec prohýbal se pod její outlou nohou.
Byla to přepodivná bytost, plna zvláštností a úchylek od úzkých mezí obyčejného světa ženského; velkolepá postava, plna svodných půvabů a předce i plna oné důstojnosti, která každou dotíravost vzdaluje. Divadelní enthusiastové plesali při myšlénce, která jim poskytovala možnost, že ji co Romeo nebo Fidelio a Normu uvidí; jako v prvních úlohách půvabná, musela v poslední být vznešená. I šla s ní veliká pověst umělecká: ale Emilie nechtěla teď v Praze zpívati.
„Měli mě tu dříve — a nevšímali si mě. Ovšem — z domácí půdy nemůže nic dobrého vykvesti! Blázni. Mimo to jsem nepřijela, abych si dala věnce z cizopanského kvítí házeti — ne, ne! Já chtěla vidět, jak to na divadle českém vypadá… ale po jeho pohřbu nemohu zpívati. Nechám si to až k jeho vzkříšení!“…
Emilie byla časně osiřela. Léta svého mládí ztrávila u pěstounky, která byla hlas její pozorovala a ve zpěvu ji cvičiti dala. Později ztratila i tu — a nyní stála na dalekém světě samotna. To snad zavdalo také větším dílem příčinu její nynější bytosti, jejího smýšlení a citu.
Když odcházela z vlasti, prochvívalo její duši jen temné tušení podivného převratu, který ji pak v cizích končinách potkala a co libovonný květ z hlubokosti prsou jejích vystřelil. Teprva v cizině začali v ní zřetelnější hlasové proskakovati, kteří jí domov a jeho poklady, jeho řeč a písně, jeho život a konání v mysl uváděli a pevné, ustálené vědomí v ní prostírali. Nyní teprva cítila se k daleké otčině připoutána tak svatými řetězy, že je nikdy více přetrhati nebo zničiti nemohla. Utěšené zprávy o blahoplodném, požehnaném zdaru české národnosti bývaly pro ni slavnostmi, které — aniž sama věděla, jak? — duši její povznášely a hrdostí naplňovaly. I zahořela nyní žádostí, aby mohla hřivnu sobě svěřenou také na oltář vlasti položit… a to ji přivedlo zase do Čech a do Prahy.
Zde sice již neshledala, co ji bylo hlavně přivábilo; ale za to se otevřel jiný, posud netušený svět před jejíma očima. Octla se najednou mezi lidmi, které podobný cit, jako ji, rozněcoval, a kteří zároveň s ní ve zdaru a rozkvětu národních záležitostí hlavní střediště svých tužeb a svého blaha nalezali. Najednou byla mezi bratřími a sestrami.
Zvláštní jakási náklonnost — neuměla ji jmenovati — láska to nebyla, ta světitelka zemského plamene — tu znala v hloubi a výšce, ta to nebyla — něco docela jiného vábilo ji zvláště k mladému Podhajskému, jejž nalezla ve společnostech, jimiž ji ona část spanilomyslného obecenstva uctíti se snažila, která v ní byla příbuzného ducha shledala. Bujará, ohnivá mysl její potápěla se s jakousi dětskou rozkoší v jeho sladkém blouznění, z něhož předce pevná, odvážlivá vůle a vřelý, pravý cit probleskovaly. I byla k němu pevněji přilnula, nežli snad obyčejná míra světská za dobré uznávala; ale srdce její nebylo také dle míry tohoto světa, svědomí její bylo jako diamant a vůle svobodná jako peruť orlova. Druhdy — nežli znala svého Ferdinanda — přávala si míti bratra; nyní se jí zdálo, že ho nalezla — a když si časem příští svůj život hodně vábivě vymalovati chtěla, postavila se vždy mezi Ferdinanda a Podhajského. Onen panoval celou silou v srdci ženštiny — tento zaujímal srdce vlastenky.
Nyní byla o něj v starostech. Dva dny nedával o sobě věděti… Jak vypadlo druhé setkání se s otcem? — Byla plna nepokoje.
Konečně vešla její panská s usměvavou tváří, zakývala potutelně hlavou — a v patách za ní vkročil Podhajský.
Ale pro živý Bůh, jak to vypadal?… On byl za ty dva dny o deset roků sestárnul. Tváře jeho byly ubledlé, avšak spočíval na nich výraz takové odhodlanosti, že se podobala vzdoru. Krok, pohybování těla, celé jeho vzezření bylo v tom kratinkém čase zmužilo.
Emilie naň hleděla s patrným úžasem, i zapomněla ho skoro přivítat.
„Je mé čelo již tak patrně kletbou znamenáno, že se i moje přítelkyně leká?“ promluvil Podhajský vážným, ale trochu trpkým hlasem.
„Co je vám, Podhajský? Co se přihodilo?“ zvolala Emilie, a rychle k němu přikročivši, vzala ho za ruku. „Ó pojďte — pojďte, milý příteli! a nenechávejte mě v ouzkostech.“
S těmi slovy ho vedla k sedadlu.
„Já přečkal život minulý, a vymknuv se z náručí nenadálého časného úmrtí, narodil se k životu novému,“ řekl Podhajský, po boku jejím na pohovce usedaje.
„Co je? — chcete mně jazykem nějakých mysterií lekati? Mluvte zřetelně! Jak jste vyšel s otcem?“
„Dobře — alespoň jsme se dobře rozešli.“
„Jak —?“
„Že se více nesejdem.“
„Podhajský — pro živý Bůh!… z vás mluví zoufalost! Co se to stalo?“
„Nic nového. Historie lidského srdce může se mnohými příklady vykázat.“ — A na to jí vypravoval, co se bylo mezi ním a otcem událo.
Emilie poslouchala s celou duší. Když byl dopověděl, vzchopila se rychle ze sedadla a počala prudce po pokoji přecházet. Prsa její se bouřlivě vlnila.
„Jaké to nepřirozené roztržení těch nejsvětějších svazků!“ jala se mluviti. „Je-li možné, aby se něco takového za našich dnů událo? Otec opouští šlechetného syna, že ho nemůže jako dětský míč z ruky do ruky přehazovati…“
„Já se otci nedivím,“ prohodil Podhajský. „Náhledy jeho jsou tuze obmezeny; on nezná ze světa nic jiného, nežli co jeho pluh objímá.“
„A já jsem říkajíc vaší spoluvinnicí!“ zvolala Emilie u svém rozvažování pokračujíc a krátké omluvy Podhajského si nevšímajíc. „K vůli mé osobě roznítil se největším dílem hněv otce vašeho — já to pozorovala již na lodi —“
„Emilie!“ prosil Podhajský.
„Co budeme omlouvati věci,“ obrátila se tato k němu — „ježto se v skutku tak a nejinak vynacházejí? Neštěstí nechtějme si nikdy zmenšovati. V celé jeho velikosti postavme si jej před oči — a pak naň zmužile zraků svých upřeme. To nám podá pravou míru našeho konání. — Já nesu díl vaší nehody — ačkoli nevinně… já musím nyní také díl myšlének převzíti, které by tuto nehodu zase zničily… Co hodláte počíti?“
„Já se nemohl po tuto chvíli na ničem ustanoviti.“
„Zkusíte to ještě? — budete domů psát? nebo se utečete osobně k srdci otcovu?“
„To ne — alespoň ne hned. Já znám otce, a vím, že bych teď ničeho nedospěl, kdybych se vůli jeho úplně nepodrobil — a to nemohu. Nikoli! Mně nelze opět hračku obmezených nápadů jeho ze sebe učinit.“
„A můžete — odpusťte, že se vás přítelkyně na to táže — můžete bez otce existovati?“
„Já cítím k tomu v sobě dost síly — ačkoli v tomto okamžení ještě nevím, v kterou stranu a ku které věci ji obrátím.“
„Budeť to také pro vás těžká úloha.“
„To nezapírám. Ale mužnou vůlí dají se všeliké těžkosti oblomiti. Ostatně má svět tolik rozmanitých tvářností, že se některá předce na mne usměje.“
„Proč ne — když jí dovedete usmání vynutit. Jinak ale ukazuje svět jen škaredé tváře.“
„Vy mi dáváte málo útěchy.“
„Proto že jsem světu do tváří nahlídla — a že mne odtržení vaše od posavadního života bolestně dojímá. Nemůžete se nijak v předešlou kolej navrátit?“
Podhajský vrtěl hlavou.
„A co bude říkati matka vaše?“ ptala se Emilie.
Podhajský bolestně sebou trhnul.
„A co se stane z Růženky?“
„K čemu mi vrážíte jedovaté šípy do prsou, ježto až posud krvácejí?“ zvolal Antonín, rychle se vzchopiv. „Takto ptal jsem se tuty dny již bezpočtukráte, ale ani jedna odpověď neposkytla mi úlevy. Já nevidím pomoci aniž jakého vyklouznutí z tohoto smutného labyrintu. Zdá se to býti chod osudů — a podlé toho musíme nyní všickni alespoň na čas běžeti.“
Tvář Emiliina zastínila se tichým zármutkem. Vnitřní nepokoj nedal podivné dívce ani postáti.
„A na čem se tedy ustanovíte?“ ptala se napnutě.
Podhajský krčil rameny.
„K veřejné službě mě nevychovali, a k početí této dráhy jsem také trochu přestaralý… jáť si již věru hlavu až do bolení nalámal, kde bych se měl ohlídnouti; ale mysl má je až posaváde tak sklíčena, že nevím, kde se v tomto vlnobití břehu zachytit.“
„Myslil jste na vychovatelství?“
„Já?… moje drahá, já nemohu na věci myslit, při kterých mi teprva školní atestace dosvědčiti musí, že bych je mohl podstoupiti; takových divotvorných papírů nemám ani lísteček. Ne, ne — já musím něco počíti, co jako ze mne vyroste — k čemu nepotřebuji cizího výkazu… něco se mi již arci na mysli zablesklo, ale já si posud netroufal tuto myšlénku pochytit, ze všech stran ohledat a pak jako oživující jiskru v sebe uložit.“
„Nu —? a tato myšlénka?“ ptala se Emilie, důvěrně vedlé něho usedajíc.
Podhajský s odpovědí poněkud váhal. — „Nechtěla byste hádati?“
„Což je to něco takového, co vám těžko s jazyku sklouzá?“
„Já chci uhodnutí vaše za osudné orakulum považovati.“
„Ale což vím já, k čemu se mladý muž vašich schopností oddati může?“
„To můžete věděti… leží to ve vašem okresu.“
„Snad ne divadlo…?“ prohodila Emilie kvapně.
Podhajský posvědčil.
„Ale, milý příteli!“ prosila dívka — „co pak vám napadá? Což jsou všechny jiné cesty mnohotvárného života před vámi uzavřeny, že chcete právě tuto voliti?“
„A proč bych ji nevolil? Tať mi ještě nejspíše rychlého a jistého postavení poskytne — a byť i bylo sebe skrovnější. Vímť arci, že se tomu stavu trochu pozdě oddávám — ale to se mi namítne u každé jiné obživy.“
„A což pak víte, že u divadla obstojíte? — Zkoušel jste se někdy?“
„Ty můj Bože! u divadla máte tolik chatrných, nedospělých žáků, že mezi tou velikou hromadou také snad ještě pro mne kousek místa zbude. Vždyť netoužím po věnci a vavřínu. Chci se jenom nějakým novým poutem k životu připnouti — dokud se přetrhaná stará vazba opět nezacelí…, kteréžto naděje ohledem matky a Růženy ovšem spustiti se nemohu.“
„To je něco jiného!“ řekla Emilie s vyjasněnou tváří. „Nebo abych se vám přiznala — mne pojal strach z vašeho oumyslu. To naše ubohé umění považuje se obyčejně za květnatou louku, která medem a strdí přetéká, a kde třeba jen ústa otevřít, aby člověk rozkoší užil. I není věru jiného stavu na světě, který by tolik nepovolaných přechovával, jako stav herecký — a vás by bylo škoda, kdybyste měl navždy snad jen ouvozem obyčejných komediantů se potloukati. Chcete-li ale divadlo za ochranné útočiště považovati, dokud se zbouřený proud dnů vašich zase neutiší; chcete-li na ten čas spíše jako dobrovolný ochotník přijmouti, co vám jeho chrám poskytne: pak vám to nemohu zrazovati. Bude to pro vás dobrá škola, kde člověka dle jeho vášní, dle jeho veškeré bytosti lépe seznáte, nežli v celém ostatním životě. Pozbudete přitom arci několik pěkných obrazů mladistvé obrazivosti — přijdete o všelijakou naději — ale nabytý poklad zkušenosti vám tu ztrátu mnohonásobně nahradí. Teď se již sama těším!“
„Já se ještě netěším — nebo při celém tom rozkošném návrhu nedostává se mi ještě maličkost… totiž místo; a v tom ohledu nejsem dost pošetilý, abych se domníval, že mi na první zaklepání hned otevrou.“
„Aj, tedy budete dvakrát i třikrát klepati! Nechte jenom, až vás některá direkce uvidí — zvláště bude-li její representantka hlava ženská. Ty mívají hezké muže rády okolo sebe.“
„Moje přítelkyně začíná býti veselého rozmaru —“
„A jak bych nezačínala? — Prosím tě, milý mládenče — jen si to dobře rozvaž, není-li to zpropadená ironie osudu? Tatík tě vychoval mezi lesem a skalami, aby o tebe svět ani prstem nezavadil — a ty se chceš nyní na prsa jeho s tou nejbujnější čeládkou vrhnouti! Mne se zdá, že by vás otec raději za pluhem, nežli před lampami viděl — s nalepenou kozí bradkou, s dlouhým peřím na sametovém biretu. Jeho vychovací soustava ho šeredně zklamala. “
„Tedy myslíte, že bych se mohl na to odvážiti?“
„A proč ne?“ mluvila zpěvačka se svou přirozenou, lehko zanícenou živostí. — „Nehodnýť člověk svého štěstí, kdo se o ně nepokouší — a kdyby v zápasu i poslední žíla praskla. — Já tě již vidím, spanilý jinochu, jak budeš očima kroutit, ruce roztahovat… doufám předce, že budeš milovníky hrát?“
„I třeba stoly vynášet!“ zvolal Podhajský tonem položertovným a polozoufalým — „jen když přijdu na sucho — nebo vlastně na prkna. Ale jak se tam dostanu — to je jiná otázka.“
„Já vás engažuji, pane Podhajský!“ zvolala Emilie, a rychle se před něj postavivši, podávala mu ruku. „Nebudu míti sice potěšení, s vámi zároveň na prknech stávati, ale z přátelství člověk ledaco učiní. Tedy…? chcete?“
„Ale, milá Emilie…“
„Budu psát Ferdinandovi. Jemu anebo mně k vůli direkce něco udělá… a nebude-li místa u nás, bude místa jinde, kde naše jména také něco platí. V jakých rolích chcete vystoupit? Jako Carlos, Werner, Savage…“
„Pro živého Boha — Emilie, netropte žerty.“
„Žádné žerty! Vy jste herec od maličkosti — rutinované nářadí… snad nemyslíte, že bych vás jako pouhého začátečníka někam rekomandovala? Tys, přítelíčku, ještě nezkušený, neotřelý nováček! Odhodlaně, s jistotou — jako byste již celé koše bobkových věnců a několik balíků básní v kapse nesl, musíte vystoupiti. Však já vás k tomu připravím. Kus postavy a hlasu máte — srdce a hlava nejsou také prázdny — ostatek těla též zatím nějak přihladíme. Počkejte — já budu hned Ferdinandovi psát.“
A mysl Podhajského se znítila slovy podivné dívky, a naplňovala se vábnými obrazy. Zapomněl na minulost i přítomnost, a žil jen v budoucnosti.
Neníť stavu na světě, který by svým lichocením tak léčivých prostředků na mladé srdce přikládal, jako stav herecký. V jeho okresu — v pouhé naději, že se podaří v čarodějné kolo jeho kročiti, spočívá tolik marnivé útěchy, že mladík na všechny rány zapomíná, které byl snad posud utrpěl…
Emilie psala, potom sedla k fortepianu a zpívala. Potom dělali s Podhajským krásné plány o budoucnosti.