Vlast a matka/4.
| Vlast a matka Josef Kajetán Tyl | ||
| 3. | 4. | 5. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | 4. |
| Autor: | Josef Kajetán Tyl |
| Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 207–217. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
— synu můj, mé požehnání V. J. Picek |
Antonín a Emilie seděli ještě na palubě.
„Můj celý život,“ vypravoval podivný přítel podivné přítelce — „rozpadával se na dvě části sobě tak odporné, že se nikdy sloučiti nemohly. Doma zdálo se mi, že jsem otrokem, neživotným strojem ledové, nelaskavé vůle otcovské. Tam jsem byl jen poslušným, vycvičeným zvířetem. Co se mi poroučelo, to jsem vykonal. Otce jsem se bál při pouhém pomyšlení; já se lekal jeho mrknutí, i třásl jsem se, když na mne promluvil. Já nemohl pochopiti, co to je láska otcovská. Držel jsem ji za pouhou smyšlenku. Ani v tom nejsmělejším, v tom nejpodivnějším snu nemohlo mi napadnouti, že by mě otec miloval, že by mě z lásky tak vychovával. Srdce moje toužilo po něčem jiném. Doma jsem to nenalezal, ale tím hojněji venku pod šírým nebem, u velikém svobodném chrámu přírody.
Blízko našeho dvorce táhne se dlouhé údolí. Je to jako bohatá pokladnice, do níž divotvorná ruka Stvořitelova těch nejrozmanitějších darů nastřádala. Skaliska v nejpodivnějších podobách, sluje a strže, křoviny a kusy hustého lesa, trávnaté paloučky a šumivé potůčky — vše tu je rozestláno v přepodivné směsici a souzvuku. V ta místa jsem zabíhal, když mě doma ruka otcova z otěže pustila; zde jsem pomeškával, když jsem se od svých učitelů navracel; zde jsem pak z hrobů vyvolával vavřínem ověnčené hrdiny, o kterých mi starý duchovní v řeckých a římských dějinách povídal; zde jsem vedl vlastní život svůj a lezl po skalinách, skákal do roklí, šplouchal se v potoce, honil se za motýly, hlídal ptáčata, provaloval se po trávě, a hledě vzhůru do modrých nebes, zpomínal na oči matky své… té dobré, drahé, měkké ženy!… té jediné, o které jsem ještě věděl, že mě miluje, a kterou jsem i já miloval.“
Sladkým ohněm zanícen mluvil Podhajský, až konečně pohnutím umlknul a jako přeplněnou mírou citů svých unavený hlavu k prsoum sklopil.
Emilie mlčela. Slova jeho byla v ňádrách jejích sladké ozvěny zbudila. Jemně tiskla ruku jeho a sklonila hlavu na rameno jeho.
Podhajský ovinul okolo ni pravici a tak seděli dlouhou chvíli mlčíce.
„Vaše matka je zajisté velmi šťastná!“ řekla konečně Emilie hlasem blaženě pohnutým.
„To si také myslím,“ dosvědčil Podhajský — „neboť se domnívám, že blaho, ježto v druhé osobě nalezáme, i tuto blažiti musí. A já byl v lásce matky své blažený — tak blažený, že mi napotom svět nic podobného neposkytnul, až jsem konečně vás nalezl.“
„Aj, aj — milý příteli!“ prohodila dívka hlasem polokáravým — „zapomínáte na svou Růženku?“
„Nikdy!“ zvolal Podhajský živěji a rychle se vzchopil. Že však Emilii ještě za ruku držel, přinutil ji také, že se pozvedla. — „Nikdy!“ řekl nyní ještě prudčeji — „já se ti zaklínám touto hvězdnatou oblohou — nikdy jsem na ni nezapomněl! Ona má můj slib. Ale já jsem zrostl v lásce její jako v živlu, který mi byl k životu právě potřebný; já jí nebyl zanícen — já jí nebyl nad povrch tohoto života unešen. To se mi stalo teprva u tebe!“
„Ano, ano — bylo to jakési unešení nad povrch vezdejšího života a jeho dávnověké zvyky,“ dokládala Emilie pološeptmo, svou krásnou hlavou zvolna potřásajíc — „když mě okamžení tak překvapilo, že jsem vám slíbila přátelství, jakého snad na tomto úzkoprsém světě ještě nebylo…“
Mezi tím byla parní loď k břehu přirazila, a jela nyní, zase obnovenou silou hnána k výšinám Mělnickým.
Nově způsobeným hlukem a pohnutím jako z tichého zasnění probuzeni, byli Emilie a Podhajský místo své opustili a začínali nyní po palubě malou promenádu. Ruka její spočívala v lokti jeho.
Po chvíli blížil se k nim posluha z kajuty. Zdálť se býti potěšen, že je konečně nalezá.
„Račte, milosti, dovolit…“
„Co dobrého?“
„Pěkné poručení od několika pánů z kajuty, kteří vašnosti toužebně očekávají a o vašnostinu přítomnost prosí.“
„Nás oba? — nejsi na omylu, příteli?“
„Oh, nižádným způsobem — pánové mi dali tuze dobré popsání — a mimo to nemáme dnes na lodi žádného, s kým bych se mohl mýliti.“
Přátelé Podhajského byli se totiž domnívali, že ho naleznou v kajitě, a proto také co možná jedním rázem do ní se vtlačili; ale na první pohled viděli, že se v naději své zklamali.
„Tu máte nadělení, Podhajský tu ani není!“ ozvala se mezi nimi ústa, pod nimižto se vousatá brada leskla.
„I neprorokuj hned zkázu Jerusalema,“ odbyl ho šedivý letní kabát — „že ti tu Podhajský již na hřebíčku nevisí.“
Při tom se obrátil k posluhovi a začal se vyptávati po dvou pocestných tak malebným a plastickým způsobem, že tato vytřelá hlava ihned osoby hledané poznala a přítomnost jejich dosvědčila.
„Tedy sem honem víno — ale to nejlepší — a šestero sklenic!“ rozkazoval třetí, zahrávaje si radostně ve vousech. — „Ať je přivítáme nabitými puškami, jakmile nos do kajuty strčí!“
Sklepník učinil vedle rozkazu a poslal zatím druhého na palubu.
Mezi tímto krátkým výstupem vyhlídl si starý Podhajský místečko v nejoddálenějším a nejtemnějším koutečku pěkné kajuty. Tam se usadil, stáhnul si dlouhé stínidlo do čela, límec pak u pláště vytáhnul si přes uši a bradu, a po celé tváři jeho nezbylo ani památky. Zdáloť se, že se chystá ku spaní; zatím ale pod stínidlem bystrýma očima na každé hnutí v kajitě pohlížel. V této chvíli bylo mu teskno a ouzko, jako člověku, který očekává rozsudek nad živobytím a nad smrtí.
Konečně se otevřely dvéře — na posledním stupni do kajuty objevila se Emilie a v patách za ní na ouzkých schodech Podhajský.
„Poutníkům z dalekých končin plesavé přivítání na zemi domácí!“ ozval se hlas mezi přátely, jižto se byli okolo blízkého stolku shromáždili, a jeden z nich povystoupil, drže v ruce plnou sklenku vína.
„Er ist da! er ist da!“ začal outlý mužínek dle známého nápěvu z Heroldova Zampy zpívati, a ostatní hlasové dokládali na to tím samým tónem: „My také! My také!“
Emilie znala tyto přátele Podhajského a jevila své překvapení libým úsměvem.
Nyní vešel Podhajský… a v otci jeho začala krev jako zžíravý plamen přebíhat, i srazila se mu všecka na srdce, a rozletěla se na to k hlavě, div že mu očima nevystříkla. Podobného okamžiku nebyl ještě ve svém živobytí okusil. Teď bylo všecko pravda, co mu byl panský ranhojič oznámil… ba šetrný člověk jim ani úplnou pravdu o synově stavu nepověděl!
Chladná, jindy mu tak přirozená povážlivost jej opustila. — Toť byla v očích jeho strašnější případnost, než kdyby byl ztrátu celého jmění utrpěl. Tu viděl duši do zkázy pádit, z kteréž měl jedenkráte oučty skládat — a na jejímž blahu tolik let byl marně pracoval!
Přátelé synovi zdáli se mu býti prostopášní hejřilové, tuláci a svůdcové. On si nemohl v té chvíli vyložit, že by pořádní lidé bez nevyhnutelné potřeby na cestu vydati se mohli. Smích jejich zdál se mu býti škodochtivým šklebením nad chycenou kořistí — nad záhubou syna jeho.
A pak ta ženština? — Což mohla býti jiného, sama a sama ve společnosti mladých lidí — což mohla býti než ochechule, která podvodným zpěvem duše do sítí láká a utracuje… jak to byl miláček Aeskulapův pověděl? A po boku jejím teď jeho syn! — to dítě, jejž byla žena jeho, ta perla mezi matkami, svou láskou napájela… pro nějž doma ten nejčistější kvítek z říše panenské se rozvíjel… to bylo více, nežli otcovská přísnost, nežli otcovská láska snesti mohla! Tato myšlénka zbavila ho poslední úvahy.
I vyřítil se z kouta svého, nevěda co činí, a rovným krokem, ačkoli se nohy pod ním chvěly, vrazil mezi přátele, jichžto se po krátkém uvítání ten nejsrdečnější rozmar zmocňovati začínal.
„Pryč od něho, číhaři, kteří tělo i duši do věčné záhuby lákáte!“ zkřikl silným hlasem, Antonína za ruce uchvátiv, jakoby ho jižjiž do propasti letícího udržeti chtěl.
Hned první ton řeči jeho projel synova prsa jako meč. Mezi tisíci byl by Antonín hlas tento rozeznal, a účinek jeho byl omamující. Mladík zbledl a zachvěl se v hlubinách duše své.
Ostatní to považovali za žert, třeba i trochu nevčasný a nejapný. Podoba starého ekonoma v krátkém, chatrném plášti, v plstěné čepici byla poněkud komická. I zdál se jim v prvním okamžení býti veselý patron, jenžto by se byl rád neobyčejným způsobem v jejich společnost uvedl. Bezděky vypukli tedy všickni ve hlasitý smích.
„Co se smějete, světoběžní svůdníci?“ obořil se na ně přísný venkovan, smíchem ještě více popuzený. „Pamatujte raději na hodinu, až nastane pláč a zubů skřípání.“
„Historie začíná být interesantní!“ ozval se hlas mezi přátely, a ruka si vjela do vousů.
„To je zbytek z posledního maškarního bálu, který až dosaváde cestu domů nalézti nemůže!“ řekl druhý.
„Ale jak přichází Podhajský k té obzvláštní cti, že v něm tak statného hlídače těla i duše nalezá?“ ptal se třetí.
„To ti může, pane, on sám jadrným slovem pověděti,“ odpověděl rozjitřený hospodář, „a zvědavost vaše umlkne.“
„Aj, tedy mluv, mluv!“ ozvalo se to ze všech úst najednou — „abychom umlkli.“
„Zde není místa k takovýmto výjevům,“ vynutil Antonín ze stísněných prsou… „a tento pán…“
V té trapné chvíli, kdežto se již oči všech pocestných na toto tragikomické intermezzo upírati začínaly — teď se mu zdálo nemožno vyznati, že je to jeho otec.
„Tento pán udělá nejlépe, když tam opět zaleze, odkud nepovolán vylezl!“ doložil rázným hlasem dlouhý přítel v šedivém letním kabátě, chtěje Podhajskému pomoci z nesnází, do nichžto jej, dle jeho důminky, hrubý žert neznámého člověka uvedl. Při tom byl pohled jeho tak opravdivý, že na okamžik i starého ekonoma zarazil.
U ostatních stolů ozývaly se již hlasy, napomínající, aby se netropila váda.
„Já nemohu vůbec pochopiti, jaký je to pořádek a jaká správa,“ prohlásila se nyní Emilie — „že tu má člověk dotíravé hrubosti neznámých lidí snášeti.“
„Ty mlč!“ rozkřikl se otec Podhajský, hlasem jejím na novo popuzený — „ty mlč, svodná ochechule! Nebo právě tys to…“
Dále nemohl promluviti. Mezi přátely povstalo prudké pohnutí. Antonín se mu byl vytrhnul a vedral se mezi něj a dívku.
„Pro živého Boha, umlkněte!“ zvolal vášnivě, a tváře jeho zahořely temným plamenem a ruce jeho sepnuly se bezděky ve dvě pěstě. „Pokálejte kohokoli pěnou pošetilé zlosti — ale toho anděla se nedotýkejte!“
„Co? ty se opovažuješ —?“ zkřikl nyní otec, a náramný hněv zatřásl celou jeho bytostí. Jednou rukou po něm sahal, druhou nevědomky pozdvihoval.
„Ano — opovažuji se!“ odpověděl syn, těmito nedůstojnými posuňky ještě více popuzen, a odmrštiv ruku jeho, postavil se proti němu.
„Ha, nešťastníče!“ zaúpěl starý Podhajský, a přemožen, zdrcen touto smělostí člověka, jejž byl až dosaváde za stroj své vůle považovati uvykl, sklesl na blízké sedadlo. Něco hroznějšího nemohlo jej potkati — nic nemohlo duševní sílu jeho tak zlomiti. Všecko se mohlo na dalekém světě přihodit — všecko! — tiše byl by snesl každou ránu osudu: ale že by mu někdy vlastní syn odpor učinil a urputně se proti tváři jeho postavil: toho by se byl nikdy nenadál. Celá bytost jeho byla na okamžik zvrácena.
„Jsoutě mezníky,“ mluvil zatím jaksi křečovitě roznícený mladík dále, — „jsou mezníky, u kterých i nejsvětější povinnosti přestávají a proti bezprávému násilí opříti se musí. Myslíte-li, že zde máte co jednati — jednejte se mnou — ale nedotýkejte se neposkvrněné cti tak podivně vznešeného tvora, že důstojnost jeho ani pochopiti nemůžete. — Odpusťte, Emilie!“ nahnul se pak pološeptem k ustrnulé, skoro ve mdlobách tu stojící dívce — „záhy se vám všecko objasní.“
Po těch slovech bral se rychle z kajuty, pohlednuv při tom na otce, jakoby ho vyzýval, aby šel za ním.
Ten se také prudce vzchopil a hnal se jako nově štvaný po úzkých stupních za synem na palubu. Ztrnutí jeho otcovské síly bylo již opět pominulo, a na místo jeho vstoupilo nové vědomí jeho důstojnosti, popichováno nevídanou posud zpourou synovou.
I kvapil v patách za ním až na zadní část lodi. Zde bylo ještě prázdno.
Tu se Antonín zastavil, kvapně se obrátil, a v okamžení stáli otec a syn proti sobě. Bylo to okamžení trapného očekávání.
„Co tu děláš?“ vyrazil konečně ze sebe otec hlasem, v němžto se celá bouře duše jeho ozývala.
„Malá projížďka po domácí řece,“ odpověděl syn, „nezdá se mi býti tak velikým proviněním, abyste k vůli němu ve hněv upadati musel.“
„Nezdá se ti? — Nu, tedy ti povím, že je to cesta daremná, a že budoucně všem takovým projížďkám přítrž učiním. Proto jsem tě nepustil z domácích otěží — proto jsem tě neposlal do světa.“
„Mně se zdálo, že jste mě proto z otěží pustil, abyste hlas svědomí svého ukonejšil, který vám již dávno pravil, že jste mladost mou v tuze ouzké meze vtěsnával.“
„Ty se opovažuješ — kluku?!“
„To není žádné opovážení, když vám chci pověděti, že tato moje cesta není tak daremná, jak se vám snad zdá, jenžto v nynějším životě svém žádné jiné cesty neznáte, nežli do polí neb do lesů. Vy jste mě ale poslal na několik let z těchto mezí ven, abych se i v dalším světě ohlídnul, abych na jeho peřestou tvářnost pohleděl, abych se v kolotání jeho uvrhnul a k srdci jeho se přitulil, abych se napil z té kouzelné číše života, kterou jste mi dlouhá léta skrbivě ukrýval. Já dle toho jednám, hledě spolu na radu hlasu vnitřního, který mi cesty předpisuje. Zní-li hlas tento trochu jinak, nežli zněl blízko vás, dokud jste mu z nepokojných, toužebných prsou vystoupiti zabraňoval: to nevím; ale ujistit vás mohu, že mě až dosaváde na daremné cesty nesvedl.“
V němém úžasu poslouchal jej otec. Tolik slov jedním tokem z úst syna svého nebyl ještě zaslechl. Vždy patrněji vdírala se mu tedy myšlénka, že ho veliká změna potkala.
„Zcela daremné cesty tvoje nebyly — to vidím,“ řekl nyní. „Alespoň jsi se přiučil mluviti. Jakého také divu! Mezi lidmi, ježto jsi za své společníky si obral, musí se jazejček obrousit.“
„Prosím, otče, zbavte se všeho podezření stran lidí, kteří k těm nejpočestnějším třídám pospolitého života našeho patří. Jsou to šlechetní, vůbec vážení mladí mužové, jichžto přátelstvím se honosím, a kteří k vůli mně na několik hodin Prahu opustili, aby mě líbezně překvapili.“
„Tebe — anebo tvou společnici, tu hanebnou…“
„Zadržte, otče! a neházejte kamením hněvu svého po dívce, která je ve své panenské důstojnosti tak vysoká a skvělečistá, že jako sluneční záře obyčejný zrak oslepuje. Já vám na to přísahám, že v ní všecko spočívá, co jste snad někdy sám v tvoru ženském krásného pohledával.“
„Mlč — svedený pošetilče! a děkuj nebesům, že mě dosti časně na tvé stopy uvedla, nežli jsi úplně do zkázy upadl. Já učiním, že tě ta vysoká a čistá ochechule déle mámiti nebude… Minulou hodinu mluvil jsi s ní naposled.“
„Já s ní budu ještě také příští hodinu mluviti. Já jsem na této cestě jejím společníkem, a musím mou službu až ku konci provesti.“
„Ty se mi nehneš z místa…!“
„Ušetřte si hněvu, otče! Pomyslete, že nestojíte ve svém dvorci a že nemluvíte s chlapcem, který se druhdy před vámi třásl… poněvadž jste mu jiný cit vštípiti neuměl.“
„Ha, ty nevděčné plemeno! Je to řeč dítěte s otcem?“
„Proč mi vynucujete vyznání, které bych bez vašeho násilí na věky byl v hlubinách duše své ukrýval? — Ostatně buďte ubezpečen, že vím předobře, co vám povinen jsem, a že na tyto povinnosti své nikdy nezapomenu.“
„Poslušnost je tvoje první povinnost — a já i nyní poroučím, aby si z místa se nehýbal.“
„Chcete, abych se k vůli vaší nedůvěře — k vůli vašemu nápadu směšným učinil?“
„Lid, mezi kterým vězíš, může se ti vždycky posmívat; hleď jen, aby tě posměch rozumných a rozšafných lidí nepotkal.“
„Pro dnešek vidím, že vás k jinému přesvědčení nepřivedu — a hanobu svých přátel nemohu poslouchat. Mimo to nehodí se také toto místo k vyrovnání rozepří a žalob, jakové jste začal; mějte strpení do zejtřka — v klidné domácnosti dá se o tom lépe mluviti. Pak mi povíte se svou přirozenou povážlivostí, co vás v tak pozdní hodinu na loď přivedlo. Já musím nyní ke společnosti, abych zase do pokoje uvedl, co jste vy prvé z ní vymrštil.“
„Stůj, nešťastníku!“ zvolal nyní otec z prudka i hlasitěji, nežli byl až dosavad celou rozmluvu za synovým příkladem vedl, a vstoupil mu do cesty. — „Stůj a pověz, řekni mi, děťátko — nemyslíš nikdy na matku a na děvče, které pro celý život tvým býti má?“
„Na matku?“ opětoval Antonín, a všechny struny srdce jeho zavzněly hned jiným — jemným, bolnosladkým tonem. „Zda-li na matku nemyslím?… Před hodinou mluvil jsem o ní na těchto místech, a duše moje tonula v slastech. Vzpomenutí na lásku její obletuje mě jako strážný anděl na všech cestách mého nynějšího života, a dosavád nemám příčiny, abych studem před ním se uzarděl. I obraz Růženy prohledá ke mně usmívavě a kyne mi důvěrně… ale nechme teď rozprávku o věcech, ježto nám nadarmo mysl rozpalují. Beztoho zbudili jsme zřetel soucestníků — již začínají po nás zvědavě hleděti… a tamto mě hledají přátelé. Zejtra tedy o těch věcech více…“
S těmi slovy mu proklouzl, a za chvíli na to seděl starý Podhajský samoten na tom místě, kdež byl před nedávným časem jeho syn v rozmluvě s Emilií meškal.
Prostý, prudký venkovan zde seděl a snažil se tichou myslí, jasným okem pohleděti na stav věcí, jako byl po celý život činiti uvyknul. Rozhorlenost ustupovala pomalu chladné úvaze a přecházela v neustupnou tvrdošíjnost. Jenom někdy probleskla veliká, nikdy neokušená hořkost duší jeho, a v takových okamženích vyrazil ze sebe krátký, trpký smích, nebo udeřil holí o palubu.
„To je krev moje — ha, ha!…“ držel mezi tím krátké samomluvy. „Já se dočekal veliké radosti! To je ratolest z kořene mého, nad nížto jsem ostražitě bděl? — o zdařila se proklatě a vydává rozkošný květ — ha, ha! — Ale já se jí zase chopím!… já ji vytrhnu z půdy, kde ji hmyz ožírá… On se minul rozumem, a v takových případech musí se silných léků užívat… Zde nemohu ničeho začínati — to má pravdu; zde nejsem proto, abych s otcovskou přísností divadlo prováděl; já se nechal hněvem překvapit a uchvátit… ale doma nebudu rušiti cizí pohodlí… tam s ním promluvím po otcovsku — ha, ha! — že svou starou poslušnost opět nalezne.“