Údaje o textu
Titulek: 2.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Kusy mého srdce. Svazek prvý. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 197–202.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

…S tebou smím — o slasti!
Bodromyslně k velké duchů vlasti
Dokonáni během letěti.
Blaze mně!

Purkyně dle Schillera

Parní loď vracela se z Drážďan do Prahy. Byla tichá, vlažná noc, temně modrá obloha rozepnutá nad krajinou, jako nesmírné, tisícem a tisícem hořících lamp přeplněné klenutí. Břehy tonuly v magickém osvětlení.

Hučivě rozrývalo ostré lodní čelo šumivé vlny, ježto se pak vůkol v širokých kolech točily. Vysoký dymník u prostřed paluby vyplivoval po chvílích větší neb menší chumáče létavých jisker šlehajícího plamene, a v takových okamženích vzplanul vždy celý povrch její podivnou, jaksi tajuplnou září.

Částka pocestníků byla se uchýlila do kajut první i druhé třídy — částka jich meškala na palubě, a to zvláště z oněch, kteří k druhé třídě patřili. Tu leželi jedni na lavicích, jiní se krčili na podlaze vedle parního stroje; jiní, zahaleni v pláštích, seděli a dřímali po sedadlech okolo lodního zábradlí, a jiní se procházeli mezi směsicí naloženého zboží.

Vzadu, okolo vrátného a jeho řídícího kola, bylo nejprázdněji a nejtišeji.

Zde seděly dvě osoby, asi čtyřiadvacetiletý mladík a o něco mladší dívka. Ruce jejich byly důvěrně spojeny. — Oba byli v svrchním šatě elegantních cestovatelů.

Dívka se byla zamlčela. Zdálo se, že upadla v zajímavé zpomínky. Mladík ji nevytrhoval. On sám byl plný podivných myšlének a pocitů. Konečně ale, jako by se jich rád zprostil, otevřel ústa k polotiché otázce:

„Kam vás fantasie opět zanesla?“

„Myslím na Rýn,“ řekla dívka poněkud ze svého snění vytržena, a při nové pršce létavých jisker pozoroval mladík na tváři její blahostné usmání.

„Jenom na Rýn?“ ptal se jí dále.

„Nu, ano — ještě na někoho! Byla to právě takováto noc, když jsem Ferdinanda poznala. Jeli jsme spolu po Rýně.“

„Šťastný Ferdinand!“ řekl mladík s malým povzdechem, a ruka jeho tiskla jemně ruku dívčí.

„Proč pak to pravíte tonem, jako byste mu to záviděl a sám byl nešťastný?“

„A nemám-li vás celému světu závidět? — nemusím-li se obávati, že moje štěstí pomine, jakmile se k vám někdo přiblíží, kdo se může starším právem v srdci vašem usídlit? Mé štěstí je tuze pěkné, aby na něj svět podezřivým okem nezhlížel. Mé štěstí je květina, jejíž kořeny hloub rostou, nežli kam jádro země dosahuje — a libovonná koruna její vypíná se k výsostem nebeským. Co tedy s ní na zemi? Já to cítím. Ale jak se jí mám odříci, ježto můj život novým duchem naplnila a bývalou mdlobu zapudila? Jak se mám tvého sladkého přátelství odříci, ježto osvítilo dny mé, a co věčná hvězda na obloze mé zářiti bude?“

„Tys blázínek, milý příteli!“ řekla dívka, a jemné tisknutí ruky provázelo slova její. „Kdo pak ti tvou podivnou květinu béře? Kdo pak tě z přátelství mého vypovídá?… Čeho se strachuješ? Což je úvazek srdcí jako tenká nit, kterou každé dítě přetrhnouti může?“

„To nemůže — a toho se také nebojím. Ale nevím — předce mě přepadá jakési tušení, že svazek srdcí našich pohromu utrpí. Mluvím k vám upřímně — jak se mi to v hlubinách duše ozvalo, když byl čarozvuk prvního zblížení-se našeho ve mně dozněl — mluvím k vám hlasem nelíčeného přátelství: řekněte mi sama, nebude-li mi svět blaha mého závidět a rušivým prstem po outlém květu jeho sahati?“

„A co je vám do toho? Jste si nějaké viny povědom? Anebo se musíte za štěstí své hanbiti?“

„Emilie!“

„Co tedy chcete s těmito strašidly? Proč je citujete násilně z hrobu, kde by měla věčně práchnivět? A co si myslíte konečně o mně, ježto bych jako něžnocitná ženština těchto strašidel dávno byla měla se lekati, a předce mužněji nežli vy do očí jim hledím, anebo s tichým úsměvem na ně zpomínám?“

„Emilie!“ zvolal mladík hlasitěji — „v jaké nesnáze mě to uvrhujete? Neslíbili jsme si slibem upřímným, že vždy srdce své před sebou věrně a nelíčeně odhalíme? Neslíbili jsme si to přátelstvím docíliti, co někdy ani láska nezmůže — prokazovati si totiž úplnou, neobmezenou důvěru? A mám ti teprva ještě dokazovati,“ mluvil dále a pozvednuv ruku její, položil ji na srdce své — „mám ti povídati, v jaké záři se krásná duše tvá přede mnou vznáší? Ale právě snad jen proto, že je štěstí mé tuze veliké a posud neporušené, bojím se lidské závisti; kdyby se bylo nad ním už dost malé nebezpečí vyskytlo, snad bych se té bázni smál a jí vzdoroval. Jak ti ale mohlo napadnout, stíhati mne v myšlénkách… na pochybnostech o tvé dostojnosti…?“

„Vždyť je dobře, milý příteli! — vždyť je dobře — a já sama musím vyznati, že má naše přátelství něco ve své podstatě, nad čím obyčejný člověk nosem pokrucovat může. Vy máte dívku, jížto jste bohaté srdce své na celý život obětovati přislíbil — já mám milence, v jehožto duši se mi čarovné háje lásky otevřely — a tu zatím uzavíráme spolu svazek svatého přátelství. Ale mě to ještě nenapadlo, jak o tom svět souditi, co tomu říkati bude. Můj svět je srdce mé — a to si zachovám tak diamantově čisté, že se ho dech cizího světa nechytí. Ostatně nepochopuji, proč vás právě dnes tak teskné myšlénky přepadají. Je toho snad tajuplná noc příčinou? Z té povstaly již ovšem přepodivné stvůry mysli básnické — a jedna z těch je snad také vaše bázeň, že mě ztratíte!“

„Jen se mi posmívejte — to je ta nejmoudřejší pokuta.“

„Anebo je snad srdce vaše úrodná půda pro všelijaké tušení?“

„Věříte vy hlasům, ježto v nás povstávají, aniž víme, odkud se prýští a kam tekou?“

„Jak bych nevěřila, an toho právě na vás pravdivý příklad nalezám? Ano — ano, příteli! Bylo to pravé tušení, že svazek srdcí našich nějakou pohromu utrpí.“

„Co pravíte?“

„Co bych vám i bez vašeho tušení tyto dny byla svěřila… že se záhy rozloučíme.“

„Kdyby vaše slova žertovným zvukem nezaznívala, myslil bych, že mě chcete za mou prvnější bázeň potrestat.“

„Ne, ne — drahý příteli! já musím zase do světa. Krásné naděje, které mě přivedly do Prahy — ty se rozptýlily… co bych tu měla déle meškati? Hrob jejich nepotřebuji viděti; vždyť ponesu v duši jejich památku.“

„A co se stane ze mne?“

„Aj, aj — příteli! Což nemáte nic jiného před sebou, nežli denní hovor s prostým děvčetem? Neznáte žádný jiný cíl života, nežli přátelství s divadelní zpěvačkou?“

„Vy jste nespravedlivá sama k sobě, že si…“

„…tak malé ceny přikládám — není-li pravda? Měla jsem se domýšleti, že budete toužením po mně usychat, že se mým odjezdem obloha vašeho života zatmí a t. d. Nechme toho, milý příteli… a promluvme, jak na rozumné lidi přísluší.“

„Srdce tedy nemá u vás hlasu žádného.“

„Srdce? — ba právě to bláhové srdce — to mě zas odvádí, jako mě bylo přivedlo. Srdce to bylo, ježto se rozkoší ve mně zachvělo, když ke mně první zpráva o vašem novém divadle dolítla; a srdce to bylo, které mi od té chvíle pokoje nedalo, svodným hlasem štěbetajíc: Jdi, přines a polož i ty sílu svou na oltář obětní! — pomoz i ty na novém chrámu stavěti a čestné věnce plésti! — to pošetilé srdce to bylo, ježto mě posléze i sem dohnalo, abych smutné zbytky pěkných nadějí nalezla.“

Hlasitěji, citem zmožena, byla Emilie tato slova pronesla; nyní se na chvíli zamlčela.

„A jinak není možno, abyste mezi námi zůstala?“ ptal se jí po chvíli mladík tonem polotichým a nejistým.

„Jak pak? — Nebuďte bláhový. Nepatřím sice k oné třídě blahých roznícenců, kteří vlast po každém třetím slově na jazyku mají, ale ona žije v srdci mém, a tichá avšak vroucí láska k té drahé provázela mě cizinou jako anděl útěchy… kdyby nebyly teď okolnosti jinak určily, byla bych toho zajisté dala důkazy; tak veliká blouznilka ale nejsem, abych si k vůli této lásce snad celý běh života zkazila. Já se oddala divadlu, i shledala jsem, že mohu na té dráze svoje i rodu svého jméno k oslavě povznesti, a myslím ostatně, že se dá vlasti doma i mimo dům sloužiti.“

„Vím, vím — vždyť nejsem dítě, leda lítostí nad ztrátou vaší, a protož bych si také jako dítě přál, abyste mezi námi zůstala. Jeť tu jenom jiným na příklad…“

„O jiné se nestarejte! Již tu máte pěknou květnici, a tak spanilá bylina, jako je láska k vlasti v prsou ženských, množí se hojně, jakmile jen úrodnou zemi nalezne. — Mimo to, drahý příteli,“ doložila Emilie s malým úsměvem — „nebyla bych pro panny v každém ohledu dosti dobrým příkladem!“

„Co vám napadá?“

„Či myslíte, že budou tuto naši cestu chváliti?“

„Emilie, kdo by se mohl opovážiti…?“

„Ten, kdo vám prvé strachu nahnal, že by mohl závistivým okem na štěstí vaše pohledět. Je to půjčka za oplátku — náhrada za to vaše pěkně poukryté mravokárnictví, jež ze strachu vašeho mluvilo. Já vám musela také říci, že jsem se na více nežli vy odvážila, an jsem s vámi přátelství uzavřela. Ano, milý Podhajský! já ti musím říci, že mi větší pohroma hrozí, nežli tobě, mladý panáčku: Ženská pověst je pel na té nejoutlejší květině: — jediné dotknutí, a na vždy ztratí se její milostný lesk. Ale já nejsem zvyklá, radosti své tuze ouzce podlé vůle obyčejného světa přistřihovati. Vím, co ve mně vězí — a mohu se tomu roztomilému světu s pokojným srdcem do očí podívat.“