Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola XIV.
| Vita Caroli Karel IV. | ||
| Kapitola XIII. | Kapitola XVI. | Kapitola XV. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola XIV. |
| Autor: | Karel IV. |
| Zdroj: | vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Hrdina |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Potrestání Mikuláše z Potštýna. Jednání Lucemburků s Ludvíkem Bavorem. Spor Janův s biskupem vratislavským. Válka mezi Francií a Anglií. Jan a Karel v Montpellieru a v Avignonu. Události v Tyrolsku. Dobytí hradů italských. Karel spojencem patriarchy akvilejského.
Téhož léta přijev k Vysokému Mýtu zbořil jsem hrad Choceň a četné jiné hrady pána z Potštýna; neboť jsem vedl toho času boj s tímto pánem, později však nastal smír. Toho času objeveny též stříbrné doly u Vřesníka.
Téhož léta jsem se vydal na cestu s mnohými pány českými, chtě dojeti do hrabství lucemburskému k otci svému, který poslal pro mne, avšak vrátil jsem se z Frankfurtu. Vrátiv se založil jsem sbor kanovníků u Všech svatých v kapli královské na hradě pražském a vydal jsem se ke králi uherskému, který byl těžce nemocen.
A dříve než jsem se ještě vrátil z Uher do Čech, otec můj přijel k Ludvíkovi, jenž se činil císařem, aby ujednal smír. Ačkoli Ludvík mi slíbil, že nebude konati žádných jednání o smír s otcem mým beze mne, nýbrž prohlásil, že chce s mým vědomím s otcem mým v dobrotě jednati, přece tento Ludvík, zapomenuv na své čestné slovo a sliby a podvodně oklamav otce mého, přiměl ho k úmluvě, dokládaje, že se již dávno se mnou smířil. A tak zavinil velikou nedůvěru mezi mnou a otcem mým a dosáhl, že otec můj ve smyslu smlouvy, která byla, jak Ludvík předstíral, uzavřena mezi mnou a jím, přijal od něho země v léno jako od pravého císaře. I smířil se s ním také a podvolil v četných věcech rozhodnutí jeho, čehož by jistě nebyl učinil, kdyby byl věděl, že já nejsem s ním ještě usmířen. Já však zvěděv to jsem spěchal k otci svému do Miltenbergu v biskupství mohučském a oznámil mu, že to, o čem tento Ludvík Bavorský s ním jednal, jest nepravda a lest. A proto nechtěli jsme ani já ani páni čeští pečetí stvrditi toho, co bylo mezi nimi ujednáno, ani uznati platnosti té dohody, a co se stalo, prohlásil jsem za neplatné, jakoby se to nebylo stalo.
Odtud jsem se odebral do Prešpurku, jenž leží na hranicích Uher a Rakous, a smířil jsem krále uherského s vévodou rakouským. Potom otec můj táhl na Moravu, maje v úmyslu krutě ztrestati Mikuláše knížete opavského a ratiborského, jemuž jsem jen stěží zjednal u otce svého milost; musil však dáti otci mému hrady a mnoho peněz.
Odtud jsem táhl obléhati hrad Potštýn, protože se pán jeho vzepřel proti mně a králi českému a že se mnoho loupeží dělo s toho hradu. A ač byl považován za nedobytný, přece jsem ho v devíti nedělích dobyl a věž, do níž se majetník hradu uchýlil, jsem strhl k zemi a také hradby i všechen hrad jsem srovnal se zemí.
Potom jsem jel s otcem svým do Vratislavě. Bylť biskup v tomto městě otce mého neposlušen, pročež otec můj se naň rozhněvav a odňal mu hrad Milič. On pak dal proto otce mého do klatby, ale otec můj vyhnal ho i s kněžími z města. A ten spor trval ještě plná dvě léta mezi otcem mým a kněžstvem řečeným.
Odtud otec můj jel do Budišína a odtamtud do Francie na pomoc králi francouzskému, protože se tehdy počínala válka mezi králem francouzským a anglickým, a zůstavil mě místo sebe v království českém. Já však ustanoviv zástupcem svým Petra z Rožmberka táhl jsem za ním přes Bavory, kde jsem nalezl švakra svého Jindřicha, vévodu bavorského, již mrtvého. Zůstavil dědicem jediného syna svého, kterého měl s Marketou, sestrou mou, hocha devět let starého. V poručnictví nad ním i ve správu země se uvázal Ludvík, který se činil císařem, na základě příbuzenství a smlouvy, kterou Ludvík uzavřel s otcem toho hocha. Proto zapudil dceru Rudolfa, vévody bavorského a hraběte falckého, syna bratra svého, která byla onomu hochu zaslíbena a oddána, a dal mu dceru svou, která ještě neuměla mluviti, řka, že chce za ni slib složiti, dokud sama nemůže mluviti; ta však z dopuštění božího zůstala němá. A odtud prošed Bavorskem přišel jsem k otci svému do hrabství lucemburského.
A odtud, jak jsem si přál, táhl jsem na pomoc králi francouzskému, jemuž tehdy král anglický oblehl město Cambrai, dříve než onen mohl sebrati vojsko své. A odtud táhl k městu St. Quentinu, pak k městu Ribemontu a odtud k Laonu. Potom se vrátil do hrabství henegavského, kam král francouzský táhl za ním až ke hranicím. Oba zřídili tábory na hranicích henegavských. Avšak král anglický ustoupil a odtáhl, nechav pole králi francouzskému, který ho čekal celý den s vojskem připraveným k boji, ač Angličané měli ve vojsku svém mnoho knížat německých. Byli to: vévoda brabantský, markrabě jülišský a hrabě z Bergu, hrabě flanderský z dolního Německa, z horního pak markrabě míšeňský, markrabě braniborský (syn Ludvíka Bavora) a mnozí jiní se svolením Ludvíkovým, kterýž ustanovil toho krále anglického v Německu náměstkem císařovým.
V oněch dnech otec můj, ztrativ již dříve jedno oko, když mu druhé začínalo slábnouti, odejel tajně do Montpellieru k lékařům, aby se léčil; avšak oslepl tehdy. Já pak strojil jsem se táhnouti na pomoc králi španělskému proti králi granadskému a poslal jsem již předem lid a potřeby válečné do Montaubanu. Ale otec můj zdržel mě tajně v Montpellieru a nedovolil mi táhnouti dále.
Když se otec můj marně byl léčil, jel jsem s ním do Avignonu ku papeži Benediktovi XII. dohodnouti se s nim stran odvádění peníze sv. Petra v biskupství vratislavském. Ale ani tehdy nedosaženo dohody, nýbrž zůstalo při sporu; později však přece ten spor mezi církví římskou a řečeným biskupem o ten peníz byl urovnán. Za pobytu tamějšího svěřili jsme se tomu papeži s viděním, jež jsme měli o Dauphinovi Viennském, když jsme byli v Italii, jak jsme se o tom výše zmínili. Avšak pro ten čas jsme uznali z jistých důvodů za lepší pomlčeti o tom před otcem svým nežli mu to pověděti a vyjeviti. A když jsme tam byli u papeže, Petr, kdysi opat fécampský, rodem z biskupství limogeského, povýšený za biskupa v Arrasu, pak za arcibiskupa v Sens a potom jmenovaný arcibiskupem rouenským, toho času kardinál kněz chrámu svatých mučedlníků Nerea a Achillea, - o němž se stala svrchu zmínka, že byl v radě krále Filipa a před ním konal služby boží na popeleční středu - přijal mě, tehdy markraběte moravského, do svého domu, když jsme byli u papeže Benedikta, a pravil jednou, když jsem byl u něho v domě jeho : „Ty budeš jednou králem římským.“ Odpověděl jsem mu: „Ty budeš ještě dříve papežem.“ A obojí to se potom stalo, jak bude níže vypsáno.
Potom jsem se vrátil spolu s otcem svým do Francie. Odtud poslal mě otec můj k sestře mé, vdově po Jindřichu, vévodovi bavorském, kterou utiskoval Ludvík, jenž se činil císařem, abych jí přispěl radou a pomocí. Když jsem k ní přijel, dověděl jsem se, že se již s ním smířila.
Odtud jsem se dal na cestu arcibiskupstvím salzburským podle Alp, zvaných Taury, a ubíraje se celý den údolím gerlosským, vzpomněl jsem si na zázrak nebo vidění, jež jsem měl na den nanebevzetí blahoslavené Panny Marie v Terenzu v biskupství parmském. A v té době pojal jsem úmysl zaříditi ke cti slavné Panny hodinky, jež by byly zpívány denně v pražském chrámě, tak aby bylo o jejím životě, skutcích a zázracích každý den čteno nové čtení. To se potom skutečně stalo, jak bude níže psáno.
Odtud dorazil jsem k bratru svému do údolí innsbruckého. On zůstaviv biskupa tridentského náměstkem v hrabství tyrolském, jel se mnou do Čech, pak ke králi krakovskému, potom ke Karlovi, králi uherskému, s nímž a s jehož synem Ludvíkem, zetěm mým, ujednal smlouvy a velmi přátelský svazek.
Když tam ještě byl, přišli poslové se zprávou, že se manželka jeho a páni z hrabství jeho spikli proti němu, pročež se musil přes Bavory a Čechy spěšně vrátiti do hrabství tyrolského. Já pak po krátké době jsem jel za ním do hrabství toho do údolí Innu. A tam jsem se tajně dověděl, že Albert, nemanželský syn Jindřicha Korutanského, a jeden šlechtic, hofmistr manželky bratra mého, jednali s vědomím jejím a jiných šlechticů země o to, aby zapudila bratra mého a pojala za chotě Ludvíka, syna Ludvíka Bavora, který se činil císařem; slíbili, že ho všichni chtí poslouchati jako pána svého a ona že ho má pojmouti za chotě. Abych se o tom bezpečně přesvědčil, nastrojil jsem tajně s mladším Buškem úklady tomuto Albertovi, zajal jsem ho a přivedl lesem až na hrad Sonnenburg blíže Innsbruku. A tam dán byv na mučení doznal, že se všecko má tak, jak mi bylo vypravováno. I snažil jsem se zajmouti hofmistra, jenž však na ten čas unikl rukám mým, ale hrad jeho jsme zbořili do základů. On sám též později vydán byl v ruce mé s tou podmínkou, že má zůstati na živu, jinak však že mohu s ním naložiti podle své vůle. O tom všem jsem podal zprávu bratru svému, jenž mi díky vzdal a řídil se mou radou. I postavili jsme stráže na hradu Tirolu nad ženou bratrovou.
Potom jsem se ubíral do Bavor k sestře své, která potřebovala mé pomoci, a odtud jsem se vrátil toitž cestou přes arcibiskupství salzburské do Tyrol a dojel do biskupství brixenského ke hradu Taufersu. Pak jsem táhl údolím cadorským k městu Bellunu a v noci jsem vešel do podhradí velmi pevného hradu Mel den před svátkem sv. mučedlníka Václava. Ten hrad držel hrabě z Cenedy, pán z Camina, a měšťané benátští, kteří byli tehdy mými nepřáteli; hrad ten však i po smíru zůstal v mé moci. Odtud jsem táhl k městu Tridentu a přišed do hrabství tyrolského pobyl jsem tam až do dne před sv. Kateřinou a na den sv. Kateřiny jsem oblehl hrad Penede nad jezerem gardským, který obsadilo vojsko Luchina Milánského a pán z Arka. Ty jsem odtud vyhnal, shromáždiv tajně vojsko ve spolku s biskupem tridentským, a na den sv. Kateřiny byl hrad odevzdán do rukou mých a já jej dal biskupství tridentskému. Pak jsem se zmocnil hradu Belvicina v území vicenzském, kteréž město i veškeré hrabství držel Mastino della Scala. Ke hradu tomu jsem musil tajně přijeti v noci s četným vojskem a obsaditi jej mužstvem. Odtud jsem se vrátil do Tridentu a z Tridentu jsem jel do Belluna.
Když jsem tam meškal, patriarcha akvilejský napaden byl od vévody rakouského a hraběte gorického, kteří leželi polem blíže Cormonsu ve Furlansku. Patriarcha, nemoha jim odolati, poslal mi list tohoto znění : „Vám, jasnému knížeti Karlovi z rodu krále českého, markraběti moravskému, i rytířstvu vašemu oznamuji, že dům paní všech paní a panny všech panen v Akvileji jest od nepřátel těžce obléhán, jemuž přece sluhové paní a panen jsou obzvláště povinni pomoci. A proto prosím vás a všech vašich knížat vůbec, abyste pro lásku ku paní všech paní nedopouštěli, aby byly dům její a statky její zničeny.“
Uslyševše tu přešli jsme se svými rytíři, více než 200 jezdci a s 1000 pěších ohromné hory, kde nebylo cesty schůdné. Ale Pán ukázal nám cestu přes Serravalle i přišli jsme s velikými obtížemi do biskupství akvilejského a druhého dne ku patriarchovi. Ten byl shromáždil lid svůj a utábořil se na naší straně blíže jednoho potoka proti nepřátelům svým, kteří leželi na druhé straně potoka, který tekl mezi námi a jimi. Oni pak téže noci zvěděvše o příchodu našem uprchli a vojsko jejich se rozuteklo. My jsme je pronásledovali a oblehli část jich v hradě. Tam jsme leželi dlouhý čas a dobývali jsme častěji toho hradu; mnozí z našich byli tam raněni.