Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola VIII.
| Vita Caroli Karel IV. | ||
| Kapitola VII. | Kapitola VIII. | Kapitola IX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Kapitola VIII. |
| Autor: | Karel IV. |
| Zdroj: | vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Karel Hrdina |
| Licence překlad: | PD old 70 |
Návrat Karlův z Italie do Čech. Smutný stav Čech. Jan Jindřich hrabětem tyrolským. Divné vidění Karlovo. Boje s knížaty slezskymi. Spory o Polsko. Spolek proti Ludvíkovi.
Potom otec náš vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže dále vésti války proti řečeným pánům lombardským; jal se pomýšleti na návrat a chtěl nám odevzdati ta města a vedení války. My však jsme odmítli, čeho se ctí jsme nemohli zastávati. Tehdy dovoliv nám se vrátiti poslal nás napřed do Čech. Poněvadž bylo ujednáno příměří s nepřáteli našimi, jeli jsme územím mantovským do Verony a odtud do hrabství tyrolského, kde jsme se setkali se svým bratrem Janem, kteréhož otec náš zasnoubil s dcerou vévody korutanského a hraběte tyrolského. Tento vévoda, tchán bratra našeho, měl dříve za choť sestru matky naší Annu, jak výše bylo uvedeno. Po smrti její vzal si za manželku sestru vévody brunšvického, s níž měl dceru Markétu. A s ní odevzdal bratru našemu po smrti své vévodství korutanské a hrabství tyrolské, neboť neměl mužského potomka. A tak nastal smír mezi ním a otcem naším, neboť před tím byli nepřáteli, protože otec náš vyhnal tohoto vévodu z Čech, jak jsme svrchu napsali. Potom jsme jeli přes Bavory, kde jsme navštívili svou starší sestru, jménem Markétu, která měla jediného syna s Jindřichem, vévodou bavorským, Jana. Potom dorazili jsme do Čech, kde jsme nebyli již jedenáct let. I zvěděli jsme, že před několika lety matka naše Eliška zemřela.
Ještě za jejího života dcera její, mladší sestra naše, Guta, poslána byla do Francie a zasnoubena s Janem, nejstarším synem Filipa, krále francouzského, jehož sestru Blanku jsme měli za manželku. Třetí pak sestra naše a nejmladší Anna byla v těch dobách u této své sestry. A tak přišedše do Čech jsme nenalezli ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, ani nikoho známého. Také řeč českou jsme úplně zapomněli, jíž však jsme se znova naučili, takže jsme jí mluvili i rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti pak jsme znali psáti i mluviti nejen česky, ale i francouzsky, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jedním jazykem jako druhým jsme dovedli čísti, psáti i mluviti. Toho času otec náš odejel do hrabství lucemburského pro válku, kterou vedl proti vévodovi brabantskému se svými spojenci: biskupem lutišským, markrabětem jülišským, hrabětem gelderským a mnohými jinými, i odevzdal nám vladařství v Čechách na dobu své nepřítomnosti.
Království toto jsme nalezli tak spustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měštan. Hrad pražský byl opuštěn, pobořen a zničen, neboť od doby krále Přemysla II. ležel v ssutinách. Na tom místě jsme dali vystavěti nový a krásný palác s velikým nákladem, jak jej dnes možno spatřiti. Toho času poslali jsme pro svou manželku, jež dotud byla v Lucemburku. Ta přišedši měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu.
V těch dobách dal nám otec náš markrabství moravské i užívali jsme toho titulu. Četní pak šlechetní mužové z Čech, hledíce k tomu, že pocházíme ze starého rodu králů českých a majíce nás v lásce, poskytli nám pomoci, abychom znova nabyli hradů a statků královských. Tenkráte jsme nabyli s velikým nákladem a úsilím hradů : Hrádku, Týřova, Lichnice, Litic, Hradce Králové, Písku, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách, na Moravě pak: Lukova, Telče, Veveří, hradů olomouckého, brněnského a znojemského i mnohých jiných statků zastavených a odcizených od koruny. A měli jsme mnoho ochotných rytířů ke své službě; i prospívalo království den ode dne a milovali nás lidé poctiví, zlí však se nás báli a vystříhali špatností a spravedlnost v míře dosti hojné vládla královstvím. Byliť se šlechtici většinou stali násilníky a nebáli se krále, jak se slušelo, neboť měli panství mezi sebe rozděleno. A tak drželi jsme vladařství nad královstvím, povznášejíce je, po dvě léta. Toho času dali jsme mladší svou sestru Annu Otovi, vévodovi rakouskému, za manželku.
V těch dnech zemřel vévoda korutanský, tchán bratra našeho. A když se bratr náš měl uvázati v panství nad vévodstvím korutanským a hrabstvím tyrolským po smrti jeho, tu Ludvík, který se činil císařem, uzavřel tajně spolek s vévody rakouskými Albrechtem a Otou, aby si rozdělili tajně a lstivě panství bratra našeho: sám si chtěl přivlastniti hrabství tyrolské a vévodové rakouští měli dostati vévodství korutanské. Ludvík zapomněl nevděčně na služby otce mého, které mu prokázal, když se ucházel o císařství, jak výše bylo psáno. Vévoda pak rakouský, ač měl sestru naši, hned po smrti řečeného vévody korutanského smluviv se tajně s pánem z Aufensteinu, který byl od vévody korutanského ustanoven hejtmanem veškeré země, ihned se s bratrem svým zmocnil Korutan, které jim pán z Aufensteinu bez odporu předal a v držení odevzdal. A tak bratr náš ztratil vévodství korutanské. Avšak páni z hrabství tyrolského nechtěli se poddati Ludvíkovi, nýbrž zůstali poslušni bratra našeho.
Když se to stalo, otec náš přišel do Čech a přivedl s sebou ženu svou, kterou pojal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů francouzských, s kterou potom zplodil jednoho syna Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové, i Čechové i z hrabství lucemburského, nabyli převahy a vlivu u otce našeho proti nám, hledajíce vlastního prospěchu. Přistoupivše k otci našemu namlouvali mu: „Pane, mějte se na pozoru, syn váš má v království mnoho vašich hradů i mnoho přivrženců, proto bude-li dlouho té moci požívati, vyžene vás, až bude chtíti; neboť jest sám dědicem království i pochází z rodu králů českých a jest velice oblíben u Čechů, vy však jste cizinec.“ Toto však říkali, hledíce si osobního zisku a výhody, aby jim odevzdal hrady a statky královské. On pak tak uvěřil jejich radám, že pojal k nám nedůvěru a odňal nám všechny hrady a vrchní správu v Čechách a v markrabství moravském. A tak zbyl nám pouze titul „markraběte moravského“ beze vší moci.
Toho času jsme jeli jednoho dne z Hrádku do Prahy, abychom navštívili otce svého, který byl na Moravě, a dojeli jsme pozdě večer do Prahy do starého domu purkrabského, kde jsme po několik let přebývali, dokud nebyl vystavěn veliký palác. V noci lehli jsme si na lože a Bušek starší z Vilhartic na druhé lože vedle nás. V síni byl veliký oheň rozdělán - byloť to v zimě - a hojně svic hořelo v síni, takže bylo dosti světla, dvéře a okna všechna byla zavřena. A když jsme usnuli, tu chodil někdo po síni, takže jsme se oba probudili. I kázali jsme Buškovi vstáti, aby se podíval, co to jest. On vstav obešel síní hledaje, ale nic nespatřil ani nenašel.
I rozdělal větší oheň a rozsvítil více svíček a šel k číším, které stály naplněny vínem na lavicích, napil se a postavil číši vedle jedné veliké hořící svíce. Napiv se ulehl znova na lůžko. My oblekše plášť svůj seděli jsme na lůžku a slyšeli jsme někoho choditi, ale nikoho jsme přece neviděli. A tu dívajíce se, já i Bušek, na číše spatřili jsme, jak jedna číše se skácela. A tato číše byla vržena kýmsi přes lůžko Buškovo z jednoho kouta síně do druhého a odrazivši se od stěny padla doprostřed síně. Uzřevše to poděsili jsme se nesmírně a stále jsme slyšeli někoho choditi po síni, ale nikoho neviděli. Potom však požehnavše se svatým křížem ve jméně Kristově jsme spali až do rána. A ráno vstavše našli jsme číši, jak byla svržena, uprostřed síně a ukázali jsme to svým známým, když ráno k nám přišli.
Toho času otec náš nás poslal se silným vojskem proti knížeti slezskému Bolkovi, pánu minstrberskému, který nebyl ještě knížetem a vasalem poddaným otci našemu a království česskému. Otec náš totiž nabyl města Vratislavě od pana Jindřicha VI., vévody vratislavského, který neměl dědiců. A tento vévoda přijal darem zemi kladskou na čas života svého a rozhodl se Vratislav, město i vévodství, raději odevzdati navždy otci našemu a koruně království českého než je předati bratru svému Boleslavovi, protože žili spolu v nepřátelství. Když pak se otec náš uvázal v držení města Vratislavě, všechna knížata slezská a kníže polské se poddala panství jeho a koruně české na věčné časy, aby byla chráněna a hájena od králů českých, kromě knížete slezského, pána svídnického, a Bolka, pána minsterberského. Jeho zemi jsme poplenili, jak psáno jest v kronice; i byla popleněna tak, že byl donucen zavázati se smlouvou, že se stane poddaným otce našeho a koruny království českého jako jiná knížata.
Provedše toto vydali jsme se na cestu do Uher k otci svému, jehož jsme nalezli na Vyšehradě nad Dunajem u krále Karla I. Tento měl dříve za choť sestru otce našeho, po její smrti si vzal sestru krále krakovského Kazimíra, s kterou měl tři syny, nejstaršího Ludvíka, druhého Ondřeje a třetího Štěpána. Tam ujednal tento král Karel mír mezi otcem naším a králem krakovským tak, že se otec náš zřekl práva svého na Dolní Polsko, totiž na kraj hnězdenský, kališský a jiné jižní kraje polské. Král pak krakovský se vzdal za sebe i za nástupce své, krále Dolního Polska, vůči otci našemu a království češkému na vždy všech nároků na všechna knížectví slezská a opolské i na město Vratislav. Neboť před tím byl spor mezi nimi, poněvadž děd náš Václav II., král český, obdržel v držení Dolní Polsko s vévodstvím krakovským a sandoměřským z té příčiny, že pojal za ženu jedinou dceru Přemysla, krále Dolního Polska a vévody krakovského a sandoměřského, a tento Přemysl odevzdal při smrti své dědu našemu a koruně království českého na vždy v držení své království i svá vévodství. Avšak jmenovaný výše Kazimír byl příbuzný této paní a prohlašoval, že má právo na království Dolního Polska, odůvodňuje to tím, že žena nemůže býti dědičkou království. A tak trvaly od dávných dob boje mezi králi českými a Kazimírem i otcem jeho Vladislavem, králi krakovskými neboli dolnopolskými. Boje ty byly ukončeny smírem, jejž sprostředkoval král uherský, jenž za to vstoupil ve spolek s otcem naším a slíbil, že mu bude státi ku pomoci proti vévodovi rakouskému, který odňal bratru našemu vévodství korutanské, a proti řečenému Ludvíkovi. Byli pak v tomto spolku tito: otec náš, král uherský a Jindřich, vévoda bavorský, který měl sestru naši za manželku.
Toho času otec náš poslal nás do hrabství tyrolského, abychom je spravovali místo bratra svého a jeho ženy, kteří byli v dětském věku. Přijedše tam uvázali jsme se v úřad ten, jejž nám otec svěřil, i byli jsme připuštěni k vladařství nad tou zemí šlechtici toho hrabství.