Vita Caroli (překlad Karel Hrdina)/Kapitola I.

Vita Caroli Karel IV.
	Kapitola I.	Kapitola II.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola I.
Autor:	Karel IV.
Zdroj:	vydání Jana Laichtera, edice Žeň z literatur, Praha 1911 citanka.cz
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Hrdina
Licence překlad:	PD old 70

Nástupcům svým, kteří seděti budou po mně na dvojím mém trůně, kladu na srdce, aby poznali dvojí život tohoto světa a zvolili si lepší. Abychom měli lepší představu o obojím tom životě, užijeme srovnání s obličejem. Neboť jako obličej, který vidíme v zrcadle, jest lichý a není vlastním obličejem, tak i život hříšníkův není životem, není ničím. Proto dí Jan v evangeliu:A bez něho nic není učiněno. Kterak však v niveč se obrátí dílo hříšníkovo, když přece je učinil? Hřích však učinil, ale ne skutek. Toto slovo (lat. opus) souvisí v jazyku latinském se slovem žádost (lat. optacio) a hříšník stále žádá rozkoší a poskvrňuje se jimi. Klame se však v tužbě své, protože touží po věcech porušitelných, jež se obracejí v niveč.

A tak se pohřbívá život jeho s ním, neboť když tělo zkázu béře, i žádosti jeho se končí. O druhém životě však praví Jan evangelista: Co učiněno jest v něm, život byl a život byl světlem lidí. Kterak však učiníme, aby tento život v něm byl světlem naším, učí nás Spasitel řka: Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Kdo jsou živi z takového pokrmu duchovního, přebývají na věky. Pozorujmež, kterak jsou živi z něho. Požíváme-li tělesně rozličných pokrmů pozemských, zkáze podléhajících, musíme jistě míti na ně chuť a vnitřnosti naše musí je dychtivě v sebe přijmouti a rozvésti po údech našeho těla, aby se proměnily v krev a aby duch, který v krvi přebývá, s životem naším také tam mohl přebývati. Ale protože tělo zkáze podléhá, člověk umírá. Kdo však jí onen chléb duchovní, z něhož duše jest živa, zdaliž nemusí ve své duši po něm toužiti, žádostivě jej přijímati a horlivě v lásce chovati, aby jiskry sladkosti a lásky toho pokrmu žárem v něm vzplanuly? V nich měla by duše svůj pokrm pro život a přebývala by v něm. A jako v pokrmu tom není nic pomíjejícího, tak ti, kdož v něm přebývají, prosti jsou veškeré zkázy a budou živi na věky. To Spasitel potvrzuje, když praví u Jana v VI. kapitole: Toto jest chléb živý, který s nebe sestoupil, bude-li kdo jísti z toho chleba, živ bude na věky. Život věčný jest světlo člověka a bez Boha možný není. A proto praví týž evangelista: A život byl světlo lidí, poněvadž jiný život pokládá za smrt. A věru jest to smrt, nebot jest to život přetrpký. Co však jest trpčího, než býti milovníkem rozkoší a za ně muka potom trpěti. Neboť nejsou toliko mrtvi, nýbrž i každou hodinu mrou. Ale ti, kdož jsou živi životem věčným, právem slují živí, protože se mocně opřeli smrti odmítnuvše rozkoše tělesné a za odměnu vzali rozkoše věčné.

Ale mnozí jedí duchovní pokrm bez chuti a žádosti a vyvrhují jej ze srdcí svých. Běda jim! neboť provinění jejich podobá se Jidášovu a trest bude jako u Dátana a Abirona; a neprospěje chléb ten duším jejich ku posílení. Zdaž nepozorujete, že když zvíře žere bez chuti, není mu krmě ku prospěchu, nýbrž že se trápí bolestí? Mnohem více vy se budete trápiti, poněvadž trest váš bude věčný, jako pokrm jest věčný. Šlépějí takových lidí, zapřisahám vás, se varujte, žádejte si však přijmouti ku posílení duší svých ten pokrm a nežijte bez něho, abyste byli živi na věky.

Ne samým chlebem živ jest člověk, ale každým slovem, které vychází z úst božích. Neboť chléb nebeský jest netoliko chlebem, nýbrž i tělem a slovem, neboť tělo samo o sobě nepůsobilo by jako pokrm pro život věčný. Kterak však onen chléb jest tělem? Spasitel praví : Chléb, který já dám, tělo mé jest. A to tělo jest slovo, jak dí Jan v evangeliu: A slovo tělem učiněno jest. A to slovo byl Bůh, jak o něm praví týž: A Bůh byl slovo. Tak tedy jest ten chléb tělem, slovem i Bohem. Kda chce přijímati ten chléb, musí přijímati tělo, slovo i Boha v tom chlebě nebeském, který se nazývá chlebem andělským. Při přijímání chleba musí se přijímati slovo pravdy. O tom slově Kristus praví : Já jsem pravda a život. Kdo neslyší a nepřijímá slova pravdy, nepřijímá onoho chleba.

Dále musí ten, kdo přijímá chléb, přijmouti tělo. Neboť když jej Pán rozdával učedlníkům svým, pravil: Toto jest tělo mé, které za vás vydáno bude, a krev toho těla dal jim řka : Toto jest kalich krve mé nového a věčného zákona, která za mnohé bude vylita. Když pak člověk přijímá ono tělo, znič tělo své a vydej je za Krista a zdvihna kříž svůj následuj ho, aby se stal účasten smrti a utrpení jeho, maje v budoucnosti díl v slávě jména jeho. A když přijímá tělo, musí přijímati i onen chléb pravý, jak on sám praví: Já jsem chléb pravý, který jsem s nebe sestoupil. Potvrdil nám sám Kristus nový a věčný zákon chlebem tím. O tom potvrzení David pěje v žalmu: A chléb potvrď tělo člověka. David pak ne darmo v podobenství mluví o věčném chlebě. Neboť dům jeho sluje Bethlem, což se vykládá jako „dům chleba“. Z tohoto domu podle vůle boží se narodil Kristus, jenž jest pravý chléb. A proto sluje podle Písma „z domu Davidova“, to jest z domu chleba. Utvrdí pak onen chléb srdce i duše vaše ve svaté lásce a milosti své, abyste tak mohli projíti královstvím časným a neztratili při tom království věčného. Amen.