Vesnické příběhy/Sýček Alizarův

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Vojtík postilion	Sýček Alizarův	Cherubín

Údaje o textu
Titulek:	Sýček Alizarův
Podtitulek:	Vesnická ballada (Lumír 1886)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 31–74. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ty naše stařičké hrady mi připadají jako kostnice zlomené síly, zapadlé slávy, uhaslých věků. Rozvalené balvany jako ty lebky vyvětralé, zborcené sloupy a pilíře činí dojem zpuchřelých hnátů, vyvrácené veřeje a zpráchnivělé krovy jako zbytky rakví — někde se právě udrobil kamének z malty a zachřestil po zdi, slyšeli jste? Jakoby kostlivec pohnul svými údy. Ještě štěstí, že kolem těch kostnic není zdí hřbitovních, že jsou po výšinách. Obraťte se honem stranou, do širého, živého okolí; kam zalétne oko, letí i duch i myšlénky, a jste zbaveni dojmů děsivých. Kolik těch kostnic, těch vyhaslých pochodní v našem okolí! Jako hošík sám a sám putoval jsem k nim, vzpomínal, jak tomu asi dávno, kdy začali stavět tu věž neb onu bránu, kolik zvěstí radostných i smutných přešlo do hradu po zvedacím mostě, než byl stržen do příkopů, kolik paží chrabrých ten a onen zámek zrodil, kolik jich vyslal do dalekých bojů, kdo se vrátil a kdo z nich v cizině s mečem v ruce zahynul. A oprýskalé ty pomníky české síly, ty opuštěné přístavy české slávy vyhledal jsem vždy, kdykoliv mi bylo popřáno navštíviti rodnou vísku svou. Ke každému jsem zašel, na každém rok od roku viděl, že jeden po druhém víc a více se řítí, mizí, že z toho vetchého těla kus po kuse zlomyslným větrem urván a ještě zlomyslnější rukou lidskou zničen. Při poslední návštěvě své jsem uzřel, že západní křídlo Žerotína větrem povaleno, z Neprobylické tvrze vystavěli ovčín, a kamenné erby pánů Pětipeských zasazeny místo dlaždic na zápraží, v troskách kláštera na Panenském Týnci uvelebeny sklepy pivovarské, po Pálči už ani památky. Rozkopali zbytek hradu, valy zaházeli a posázeli — ořechy. A stařičký Hazenburk? — — —

Ten je nejdál od nás, až za Oharkou, dobrých pět hodin cesty, ale bylo by nevděkem jíti ku všem, jen k němu ne…

Stál posud tak zadumán na tom černém čedičovém vrchu, ale čím blíže jsem přicházel, tím větší změny na něm se mi jevily. Už u Klapého jsem to poznal. Ještě v loni byla ta věž vyšší, otvor v hradební zdi menší. Podívejte se, tu na cestě několik balvanů, v loni tu ještě neležely. Však si pamatuji. A zděná hradba bývalého turnajiště pod hradem zmizela. Ohlédl jsem se ku Klapému. Tam pod strání stál z brusu nový domek. V loni ho tam ještě nebylo. Pochopil jsem. Myslil jsem vždy, že osud jen s člověkem si někdy nemilosrdně zahraje. I s kamenem. Schody, po nichž před věky stoupali jen kněžny se svým komonstvem do hradu, dělají nyní dobrotu mnohému baráčníkovi v Klapém na zápraží; na žulovém kameni, jenž před časy byl vsazen v okně, a o nějž paní Magdalena Hazenburská se opírala, aby se podívala, jak čeleď její věší na louce u Velkáně patnáct sedláků neposlušných, na tom kameni zazděném v okně nízké chaloupky stojí nyní hrnec s rozmarinou a posada s dvěma hrdličkama. A z kamenných veřejí, u nichž kdysi dnem i nocí stávali ozbrojení halapartníci na stráži, zrobil si chalupník před vrátky sedačku, a dlouhé čedičové jehlance, jež stávaly před branou a zabraňovaly těžké střelbě, jsou nyní rozestavěny podél silnice, aby nějaký ospalý vozka nesjel do příkopu. Osude, osude! —

Bývalo mi vždy smutno na těch ssutinách, ale tehdáž bylo mi k pláči. Už i ta stará branka byla zbořena, nad sklepem zela černá propast jako tlama netvora, jenž chce vše živé pohltit. Neodvážil jsem se tudy, šplhal jsem se kolem zdi, ale husté, mnoholeté ostružiny se mi pletly kolem nohou, jakoby mne nechtěly dál pustit. Vstoupiv do otvoru, kde bývaly hlavní dvéře, zachytil jsem se vyčnívajícího kamene ve zdi, na němž se hemžilo asi padesát podpisů různých návštěvníků, nahnul jsem se do vnitř a přeletěl zrakem tu spoustu. Ba, že tam chybí kus římsy nahoře, okna v druhém poschodí zmizela a v úhlové vazbě široká trhlina. A nad mou hlavou visel kus klenutí, jen se utrhnout. Bál jsem se myšlénku tu pronést hlasitě. V tom přiletělo hejno kavek odkudsi z lesův, usedly nahoře a počaly se hádat, kde která dnes tady bude spáti. Chtěl jsem se podívat dál, kdož ví, kdy sem zas přijdu. Ale nohy moje byly ostružinou tak zamotány, že jsem s místa nemohl. Shýbnul jsem se, abych rukama se vyprostil.

„Nechoď tam! — —“

Pocit hrůzy mne obešel. Kdo to volal? Či snad mi zavznělo v uších, jak jsem se shýbnul, jak mi vběhla krev ku hlavě? — — — — — — — — —

„Nechoď tam, — víš, jak tam spadl strop na Alizara a tam jej zasypal! — —“

Stál jsem jak socha. Jen kavky se nahoře hádaly.

„Pojď! — pojď!“ ozvalo se stenání, jakoby vycházelo ze sklepův.

„Nechoď tam, — je tam sýček; zavolal by tě, abys šel k Alizarovi! — —“

„Pojď — pojď!“

Kavky spustily se v hlučné chechtání.

Obrátil jsem se, trhnul levou, pak pravou nohou a byl jsem vyproštěn z toho pichlavého chamradí. Rychle jsem se vracel touž cestou. V uších mi znělo, ale přec jsem zaslechl za sebou hlubokou dunivou ránu. Nechtěl jsem se ohlédnout, dokud nebudu z trosek venku. Obrátil jsem se pak. Nad stařičkým Hazenburkem se zvedal kotouč prachu a nad ním směrem k Oharce ulétalo hejno kavek, chechtajíce se cestou nezbedně. A nad místem, kde jsem stál, byl velký otvor; klenutí, jež viselo před chvílí nad hlavou mojí, sřítilo se; otřesem sražen čedičový balvan s rozpukané zdi hradební a letěl po stráni dolů, ke Klapému. Tu máš, osude, vezmi z těla mého i to poslední! —

„Vidíš, abys tam byl vešel! — už bys byl spal s Alizarem. Slyšels tu ránu? — vidíš ty kotouče prachu? — zas tam něco spadlo — —“

Pro Boha! čí to hlas? — odkud? — —

Ohlížel jsem se na všecky strany; nikde živé duše.

„Pojď — pojď!“ stenalo odkudsi jako hlas umírajícího.

Zase ozval se lomoz v ssutinách a zahnal na chvíli to ticho příšerné. Ještě kus zdi padl do rumů.

Zachvěl jsem se a obrátil oči stranou. Kdož pak může klidně patřit v tvář takového veterána českého, jenž je právě v umírání! —

Volné jsem sestupoval po klikaté cestě dolů. Každou chvíli jako bych byl zaslechl nové dunivé rány v troskách. Snad ozvěna pouhá kroků mých, snad přelud. Ale čí ty hlasy? — zřetelné hlasy lidské? Kdo mne volal: „Pojď — pojď!“ a kdo mne varoval: „Nechoď tam!“ — —? — —

Sotva jsem vyšel z ořechového stromořadí a zabočil na cestu vedoucí ku Klapému, spatřil jsem tu stát jakéhos hošíka s dědečkem. Stáli u meze, a než jsem k nim došel, políbil hošík už asi třikráte dědečkovi ruku. Jakoby se nemohli rozloučit.

„Chtěl jsem s vámi, dědečku, až do Libochovic.“

„Ne, Jeníčku, maminka by měla starost, abys nezabloudil.“

„Však já bych došel.“

„Ale odpůldne musíš do školy a přišel bys třeba pozdě. Jen jdi hezky domů, dál tě s sebou nevezmu, odtud vidíš ves, a ničeho netrhej po cestě.“

„A kdy sem zas přijdete, dědečku?“

„Dá-li Pán Bůh, až na posvícení. Pak přijdem’ s babičkou a něco ti přinesem’. A Toníkovi taky. Tak běž, Jeníčku, hezky se uč a poslouchej maminku a tatínka. Ať neslyším na tebe žaloby.“

Hošík zas políbil dědečkovi ruku, dal mu uzlík svázaný v modravém šátku, který posud sám nesl — nejspíš nějakou výsluhu — a klusal zpátky. Předešel jsem toho starce, jenž hezkou chvíli ještě stál a za hochem se díval, a když už byl až na lukách, ještě za ním volal:

„Jeníčku! — slyšíš?“

Hošík se obrátil.

„A tady nahoru nechoď, to ti povídám!“ volal dědeček ukazuje berličkou na Hazenburk; „je tam sýček, víš, jak jsem ti vyprávěl ten příběh? — Zavolal by tě, abys šel spat s Alizarem!“

Stanul jsem taky a ohlédl se. Hošík kýval v dáli, že porozuměl, že poslechne, a zamával čepicí nad hlavou. Dědeček šel spokojené svou cestou dál. Šel jsem taky.

Tak vida, jak by se člověk mohl snadno ustrašit. Na Hazenburku jsem myslil, že to hlas nějakého ducha, a to volal ten dědeček. Myslil jsem, že varuje mne, a on napomínal své vnouče.

Ale výstraha platila i mně. Nebýti toho hlasu, byl bych „spal s Alizarem“. Co ta slova znamenají? Kdo byl ten Alizar? Kdo volal na výstrahu dědečkovu tím stenavým hlasem: „Pojd — pojď.“ — Snad sýček v některé skulině hradní. Ale ten Alizar? — Takové neznámé jméno. Eh, nač si lámati hlavu! Bůh ví, jak stará ta pohádka, o níž se dědeček vnukovi zmínil, snad jen pro děti neposlušné. Kráčel jsem od Klapého silnicí k Libochovicům, a když jsem přešel přes chatrný dřevěný most pod zámkem a octnul se na pravém břehu Oharky v tom velebném stromořadí věkovitých topolů, seznal jsem, že vlastně patřím taky k těm neposlušným dětem. Neboť ač slunce chýlilo se na západ, ač prodlužující se stíny topolů mi povídaly, bych si pospíšil, chci-li býti do noci doma, odtud že dobré čtyři hodiny ještě k dědině naší, neposlouchal jsem a umínil si, že počkám na dědečka, aby mi pověděl, kdo byl ten Alizar, jenž spí v ssutinách Hazenburských.

Dědeček šel v stejné vzdálenosti stále za mnou. Pod Ejvaňským vrchem jsem stanul a ohlédl se. Jen tak jakobych se díval ještě na ty trosky, až mne stařeček dohonil.

„Kam pak, dědečku?“

„Až do Vrbičan, víte-li, kde to je.“

„Pod Perucí. Škoda; myslil jsem, že půjdeme spolu.“

„Kam vy?“

„Do Královic.“

„To ovšem je od nás hezky stranou.“

„Ve Vrbičanech mám taky přátele.“ Jen tak, abych udržel řeč.

„Abych vám řekl pravdu, já tam hrozně málo znám.“

„Nejste tam tedy domovem?“

„Jsem a nejsem. Tamhle ve Velkáni je pravý můj domov. Tam jsem se narodil, oženil a vychoval děti své. Myslil jsem, že tam i kosti složím, ale snad se mi to zhatí. Mám dvě děti; dcera dostala podílem domek ve Velkáni, a syn je železničním strážníkem ve Vrbičanech. Já si na děti naříkat nemohu. Samou láskou by nás na rukou nosili, a dcera i syn nás chtějí mít u sebe. To aby se člověk rozkrojil. Myslil jsem si, že budu ve Velkáni, a babička aby šla do Vrbičan. Ale to už nebylo takové. Měl jsem starosti o ženu, a ona zas o mne, toť víte, staří lidé jako malé děti. Tak že budeme u každého nějaký čas. Ale to věčné stěhování, už jsme na to staři a nikdy tomu zvykli. Nyní jsme ve Vrbičanech. Ale to je život: každou chvíli jede kolem oken vlak, až se celý domek třese, a to pískání a lomoz, a babička až je celá ulekána. Já sám jsem za ten čtvrt roku ani jednu noc pořádně neprospal. Kde pak to bývalo u nás! I dejte mi svatý pokoj! Tak jsem povídal dceři, aby nám zas vybílila světničku a uchystala kamna, že přijdem’ na posvícení s babičkou a že už tu zůstaneme na čisto. Měl jste vidět ty děti! Mohly mne udusit, jak se na mne věšely a ptaly se, kolikrát se ještě vyspí, než bude posvícení. A angreštu a rybízu mi natrhaly, podívejte se, s tím se mám vléci až do Vrbičan. A Jeník běžel se mnou kus cesty až k Hazenburku, však jste jej viděl? — a mermomocí chtěl, abych s ním šel do hradu, že už tam dlouho nebyl. Rozběhl se do vrchu, a měl jsem práci, než jsem jej zavolal zpět.“

„Já vás slyšel, dědečku.“

„Vy? — odkud?“

„Byl jsem právě v těch ssutinách, a nebýti vašeho zavolání, byl bych snad ‚spal s Alizarem‘.“

Dědeček se zastavil a upřeně se na mne zadíval.

„Opravdu,“ povídal jsem; „právě jsem chtěl vstoupit do sklepení zbořeného, když jsem zaslechl voláni! ‚Nechoď tam!‘ Zdálo se mi, že hlas ten přichází ze vzdušných krajů. V tom zastenal hlas jiný: ‚Pojď — pojď!‘ tak táhlým tónem, že jsem se zachvěl. Obrátil jsem se k východu a sotva jsem učinil několik kroků, sesulo se klenutí na místě, kde jsem prve stál. Až dole z vaší rozmluvy s tím hošíkem jsem seznal, že to byl hlas váš.“

Dědeček zakýval hlavou, a šli jsme dále do vrchu. „Já slyšel na Hazenburku nějakou dunivou ránu,“ povídal; „to je mi opravdu divné. Jako prst boží!“

„Kdo však na mne volal: Pojď — pojď! — nevím.“

„To byl Alizarův sýček.“

„A ten Alizar?“

„Ten spí na Hazenburku.“

„To vím, dědečku; ale kdo byl?“

„Počkejte, až dojdem’ nahoru. Tenhle Ejvaňský vrch umí ubrat dechu. Však už tam budem’ brzy. Jindy jsem jej přeběhl jako kamzík, ale nyní už to nejde. — Hned tam budem’, hned. Tam si můžem’ chvíli sednout. Máme sice oba hezký kousek cesty před sebou, ale kdybych neměl dojíti za světla domů, zůstanu na Vraném u známých přes noc.“

Ještě dvě stě kroků, už jen sto — a byli jsme na Ejvaňské stráni. U cesty povýšený břeh, tam jsme s dědečkem usedli jakoby známí od jakživa. Zabodnul hůl do země, na ni zavěsil uzlík s rybízem a angreštem — na zemi by tam nalezli mravenci.

„Kdybyste sem byl přišel takhle před padesáti, před šedesáti lety, byl byste slyšel mnoho povídat o Alizarovi. Byl to cikán. A jaký život cikánům dán v podíl, to víte snad. Já četl několik knížek o cikánech a jejich princeznách, ale když to bývalo nejvíce k pláči, musil jsem se zasmát srdečně. Až mi moje žena vytýkala, že jsem bez citu. Proč bych se nezasmál? Shledal jsem, že ti páni, co skládali ty knížky, vlastně ani cikánů jaktěživi neviděli. Jeden je popisuje jako lupiče a zloděje. Není to tak zlé, panečku. Cikán si tu a tam vezme ledacos, to je pravda, ale neví, že je to hříchem. Vezme si, čeho člověk nehlídá příliš, poněvadž myslí: čeho člověk nestřeží, o to nestojí. A to taky není pravda, že by se nějaký kníže zamiloval do cikánky, jak stálo v knížce jiné. Tomu nevěřím, protože by se s cikánkou brzy neshledal. Cikánka vám bude nosit hedvábí a krásné botky! Dejte jí to, sváže to do uzlu, dá pod paži a bude chodit zas polonaha a bosa jako dřív. A ta láska? Jaká pak láska, když neví, co to je. Z ruky do úst — toť život, z vesnice do vesnice — to touha cikánů, ale láska? Koho mají míti rádi cikáni, když jimi každý pohrdá? Je to neštěstí v lidské kůži na toulkách, to já říkám. Tuláci nešťastni. Nemohou vydržet na jednom místě, aniž sami vědí, proč. Láká je cosi do jedné vsi a sotva tam přijdou pěšky v husím pochodu s dětmi na zádech anebo přijedou na rozedraných vozech, už je tam něco straší, a zas pryč. Tuláci, — aby měli šat nyní z kůže ježka. Každý se na ně sápe. A chudí jsou jak židův šafář. Znal jsem taky bohatého cikána. Byl to Alizar, jak vám chci o něm ten příběh povědít. Ten měl svůj vozík a koníka a jezdil sám světem. Říkávali o něm druzí cikáni, že má peněz jak zeman, ale že jich měl víc, viděl jsem sám. To bylo — — ba že tomu bude přes padesát let, mně bude na zimu sedmdesát a tehdáž jsem vyšel ze školy. Toť víte, že už je tomu ‚včera‘. Byl jsem s otcem na Vraném na jarmarce — takhle v létě, a už v samý večer jsme se vraceli. V dálce za Louny se stále pobleskovalo, ob čas zahučelo, jako když u Terezína se cvičí kanonýři.

„Není pomoci, musíme si pospíšit!“ povídal otec, a od Kamenice to šlo už klusem. Jen abychom se dostali za sucha domů. Ale sklaplo nám. Pojednou se zvednul vítr a po silnicích kotouče prachu se válely, a když jsme přiběhli ke Křesejnskému přívozu, nechtěli nás už převést, že by se v tom větru zpět nedostali. Ale přece převezli. Však jsme měli čas. Než jsme došli do vsi, spustil se déšť jako když z konve leje, a ač jsme měli k hospodě jen několik kroků, promokli jsme tak, že jsme musili hezkou chvíli postát v předsíni, než z nás voda vykapala. Venku zatím zuřila bouře jako nezavřená, a kdo ležel v posteli, stáhl si peřinu přes oči, aby kmitáním blesků nedostal ‚vlčí mlhy‘. Šenkovna hospody byla jasně osvětlena, okenice ubedněny, a hezky se tu sedělo a povídalo v suchu. Bylo tu plno. Zvlášť u jednoho stolu se živé hovořilo. Křesejnský mlynář vedl hlavní slovo. Měl k tomu právo. Byl ve vsi nejbohatším a právě pustil do větru zprávu, že hodlá svůj mlýn prodat a odstěhovat se výše na Oharku, až někam k Pátku.

V tom zahrčel pod okny hospody nějaký povoz a vjel do vrat.

Hostinský vyběhl.

„Kdo pak to je?“ ptali se zvědavci.

„Však jej uvidíte, v takové psotě nezůstane snad venku.“

Za hodnou teprv chvíli vrátil se hostinský do šenkovny. Ne sám. Mladý osmahlý muž s černými vousy a tmavými kadeřenými vlasy v dlouhých šaravarech, na nohou vysoké čižmy a přes ramena attilu se stříbrnými žaludovými knoflíky.

„Ah, já myslil, Bůh ví jaký to kavalír přijel!“ smál se potutelně mlynář k svým sousedům, a poněvadž ti byli chudší než on, smáli se taky.

Příchozí rozepjal vestu a sedal si za prázdný stolek ku dveřím.

„Co to neseš, Alizare?“ ptal se mlynář.

„To zde? — v té ruce? liščí čepici.“

„Ne, ve druhé ruce!“

„To je sýček.“

„Je to párek — cikán a sýček, jako byste se byli hledali! A kdes ho schejtnul?“

„Na cestě. Jel jsem od Libochovic, a v té bouři mi zaletěl na vůz na plachtu a tak skroušeně volal. Chtěl sem ho odehnat bičem, ale nedal se. Sáhl jsem po něm rukou, a držel se tak pevně, div si drápy neulámal. Vidíte, jak je zmoklý!“

A cikán posadil rozcuchaného, umáčeného sýčka na stůl, a ten velikýma očima zasvítil, jakoby se všech nechtěl bát.

„Brrr! vyhodíš jej hned! — Až je člověku zima!“

„Sýček je můj, toho nevyhodím, ale dám jej tuhle na židli pod svoji čepici, abyste se nebáli.“

Šenkýř odešel a za chvíli se vrátil, nesa Alizarovi večeři, již si byl venku objednal. Hosté se obraceli a natahovali krky.

„Hm, to zavání jako srnčí!“ povídal jeden.

„Inu, ty jako sedlák nesmíš si dopřát tak drahé večeře jako cikán.“

Alizar ani brvou nepohnul. Znal je. Kdyby byl šel k jejich stolu, jako někdy, a řekl, aby pili, on že vše zaplatí, byli by mu snesli modré s nebe, ale když dnes má vrtochy a usedl stranou — Ať! Alizar si všímal jen své večeře a mlčky snesl několik těch vesnických vtipův. A když dojedl, nadzvedl čepici, aby se podíval, zdali se tam sýček neudusil. Ten se vzpřímil, zahučel, jakoby se ptal, zdali už jej chce Alizar vyhnat do té psoty; ale cikán zas naň čepici přiklopil.

„Jest-li je tomu sýčkovi zle, Alizare, pošleme mu pro doktora!“ vtipkoval mlynář.

Alizar mlčel. Žádná odpověď taky odpovědí.

Mlynář vida, že nepořídí, obrátil řeč tam, kde přestal, ke svému mlýnu. A rozmluva brzy podobala se té vodě, co se žene pod koly jeho mlýna. Alizar pokuřoval po večeři ze své lulky a naslouchal. Brzy seznal, oč se jedná.

„A co byste opravdu chtěl, pantáto, za ten mlýn?“ ptal se koštický Vejvoda.

„Vy ho nekoupíte!“ odsekl mlynář.

„Do kapsy není nikomu vidět.“

„Vám zvláště ne. Nosíte koženky, a ty nemají kapes.“

„Že bych vám třeba někoho dohodil.“

Mlynář se usmál a odplivnul do prostřed šenkovny.

„Což kdybych já se tak zeptal?“ povídal Alizar.

Všichni se obrátili.

„A nač se chceš ptát?“ ušklíbnul se mlynář zamhouřiv levé oko.

„Zač prodáte svůj mlýn!“

„Šenkýři, dejte mu studený obkladek na hlavu!“

„Když něco prodáváte, záleží vám více na penězích než na kupci.“

„To je moudré, Alizare.“

„Co chcete za mlýn?“

„Deset tisíc.“

„Dobře rozmyslete!“

„Deset tisíc povídám. Máš-li je, je mlýn tvůj!“

„Slyšeli jste všichni?“

„Slyšeli!“

Alizar vstal, šel k mlynáři, plácli si rukou. Pak rozevřel svůj opasek, a všecky džbánky musily se stolu. Můj zlatý pane, jakživ před tím a jakživ potom jsem tolik peněz neviděl. Celý stůl byl stříbrňáky a bankocetlemi posázen. Když vypočítal, přistoupil mlynář a počítal znovu. Suma dobrá. Podali si ještě jednou ruce, mlynář srovnal peníze a každý zasedl na své místo. U toho hustě obsazeného stolu bylo pojednou tak ticho, každý se díval k zemi neb psal prstem po stole, a mlynář pět sirek spálil, než si zapálil dýmku. Tak se mu ruce chvěly.

Zato u stolku, kde seděl Alizar, vyspala se řeč. Nikdo naň nenarážel. Alizar vzal čepici a posadil sýčka na stůl. Nikdo mu toho už nezapovídal.

„Vidíš, sýčku, tady jsi se ohřál, viď? Podívej se po šenkovně, ať víš, jak to vypadá v hospodě. Neboj se. Vždyť se s tebou nebude nikdo vadit, nesmí už. Ty jsi můj, a já jsem zdejším mlynářem. Ty o tom nevíš? Jen počkej, až se tam odstěhujem’; já budu pánem ve mlýnici, ty na kalencích a ve vikýři. Pěkný kouteček ti tam vynajdu, uvidíš — —“

„Pojď — pojď!“ ozvalo se z hrdla ptáka táhlým žalostným zvukem, že jsme se zachvěli.

„Půjdem’, půjdem’, ale dnes ještě přespíme zde.“

„Pojď — pojď.“

„Šenkýři!“ volal mlynář, „spočtěte mi útratu.“

„A mně taky.“

„Počkejte, půjdu s vámi.“

„Vezměte si taky ode mne peníze.“

Otec můj zaplatil a šli jsme. Nikdo nechtěl být poslední. Jen Alizar se sýčkem tam zbyl.

Noc byla jasná, měsíc plul tiše po té hladině nebeské jak labuť, všude ticho, jen tu a tam křepelka v poli volala ještě zaběhlé mláďátko své.

Bylo skoro k půlnoci už, když jsme došli do Velkáně.

Matka již čekala netrpělivě a vadila se s námi. Myslila prý, že jsme se v té bouřce utopili v Oharce.

„Když se nebudeš vadit, matko, povím ti novinu!“ chlácholil otec.

„Jakou?“

„Křesejnský mlýn je prodán.“

„Kdo jej koupil?“

„Cikán Alizar! — —“

* * *

Takovou novinu zvěděli v Křesejně ještě v týž večer, a kam už by byla pro nastalou noc nedošla, pospíšila si časně z rána. Bylo to divení po celém kraji. K hospodě Křesejnské putovali lidé jak o Velký pátek „k líbání“.

„Je to pravda, Alizare?“

Alizar rozšklebil ústa a udeřil se přes opasek.

„Je hezky vykuchán, ale na dno jsem se mu přec nedostal.“

„A co si počneš s mlýnem?“

„Budu na mlýnských kamenech brousit vaše všetečné jazyky.“

„Nevíš ani, jak se co jmenuje.“

„To se naučím.“

„A pojedeme na mlýny raději až na Pátek nebo do Budyně než do cikánova mlýna.“

„Jeďte si třeba až na Dunaj. Já mohu pustit mlýn na prázdno, mám ještě v opasku několik přihrádek plných.“

„Ale až ti dojdou —“

Alizar sáhnul vedle na lavici, levou odklopil liščí čepici, pravou vzal sýčka za nohy. Ten začal skuhrat, vytřeštil oči na zvědavce a otvíral zakřivený zobák.

„Vezmi je, sýčku, vezmi je!“

A venkovští mudrci, spatřivše tu obludu v ruce Alizarově, hnali se ku dveřím div jich nerozmačkali. Alizar se smál hlasitě, a když byla šenkovna prázdna, dal sýčka znovu pod čepici a měl radost z toho kusu kabátu, jenž zůstal někomu v tlačenici na klice viset.

„Viděli jste to, lidičky?“ oddechl si poklasný z Černína, když byli všickni venku. „To se nám tu usadil ďábel. Nám ani tak ne, my už jsme od Oharky vzdálenější, a vy, Křesejňáci! Pomoz vám tu Pán Bůh.“

„Toť abychom se pomalu odstěhovali. Bůh ví, jaká rota cikánská se sem ještě nasadí. Já bych mu tam nedal semlít ani žejdlík obilí.“

„Očaroval by to.“

„Chce nás tu všecky otrávit, aby se tu mohli místo nás usadit cikáni.“

„Beztoho je od nich vyslán. Bylo mi divné, kde by Alizar samojediný vzal tolik peněz. A ještě prý má. Cikáni se naň sebrali.“

„Nemluvte tak hloupě. Co by cikáni sebrali mezi sebou, než trochu hadrů! Alizar peníze někde ukradl.“

„To bych nemyslil, ale spíš našel nějaký poklad. Vždyť víte, že zná u nás všecky staré hrady, sám jsem jej viděl jednou časně z rána, jak šel z Hazenburku.“

„Křesejnský mlynář si choval pod střechou holuby a hrdličky, Alizar si tam nasadí sýčky. Viděli jste tu nestvůru, již na nás posýlal? To byl sýček.“

A jako před chvílí do hospody, tlačili se nyní zvědavci dolů k Oharce. Dívali se přes řeku na mlýn, jenž stál na druhém břehu o samotě, ale to jim nestačilo; drali se do pramice přívozníkovy, div jí nepotopili.

„No, no!“ huboval přívozník, „toť jakoby byla ve mlýně pouť a rozdávali tam zadarmo. Blázni, což jste jakživi neviděli Křesejnský mlýn?“

„Nemluv mnoho, kamaráde, a jeď!“

„Co tam uvidíte, čumilové? Což je to něco neobyčejného, když někdo prodá svůj mlýn?“

„Ale cikánovi — —“

„Když prodal Jidáš Krista, snad tam nebylo více zvědavců než tady. Že vás to nemrzí až z Chotěšova, z Černína, z Velkáně, až ze Solan sem jíti. Že vás to nemrzí!“

A huboval, dokud s pramicí při druhém břehu nepřistal. Ke mlýnu bylo několik kroků. Lid jej obstoupil, jakoby se tam spáchala vražda. A přec tam neviděli ničeho, leda že na dvoře stálo několik žebřinových vozů, na něž chasa v ryku a křiku nakládala nábytek, peřiny a různé nářadí. Co na tom divného? A mlynář si tak spokojeně mnul ruce. To věřím! A mlynářka plakala s dětmi. Ženská — ta pláče vždycky, když se stěhuje, třeba to bylo z barabiny do zámku. Diváci počkali, až se vozy hnuly, až chasa vyvedla dobytek ze stájí. Kam pak asi se mlynář stěhuje? — zajisté do lepšího mlýna. Jedny vozy odjely, druhé přijely, a na ty se naložilo vše, co nemělo pevných hřebíků. Ploty, dvířka, okna, každý kůl od stromu.

„No, teď věřím, že Alizar lehce nabyl peněz, sic by si aspoň dohlédnul, aby mu nepokradli, co mu patří.“

Ti útrpní lidé! Slyšeli jste, jak mu před chvílí zlořečili.

„Pojďme mu povědít, jak mu tu řádí ve mlýně!“

„Pojďme! Co nám do mlynáře? Alizar je nyní soused náš.“

A zase se hnali k pramici.

„No, tak už jste celí?“ ušklíbnul se přívozník.

„Hleď si své práce, ať tě nevykoupáme.“

„Nevím, kolik je vás, musil bych vás dříve změřit na žejdlíky.“

„Nechte ho, sic se nedostanem’ na druhou stranu.“

Přívozník se ohlednul přes rameno do Oharky a zapřel vesla do vody. A sotva lid vyšel na břeh, hnal se k hospodě.

„Alizare, jdi tam, rozeberou a odnesou ti mlýn!“

Alizar znovu sáhnul pod čepici, ale lid nečekal. Jak přišel, odešel.

„Pojď — pojď!“ zaskuhral sýček v ruce cikánově.

„Půjdem’, půjdem’, jen co tam ti se odstěhují.“

„Pojď — pojď!“

„No, tak půjdem’, já tě ode dneška budu poslouchat.“

A cikán zavolal šenkýře, ptal se po svém účtu. Hostinský se podíval na dvéře, tam už měl všecko spočítáno. Tolik a tolik.

„A za koně, vůz?“

„To už je se vším, Alizare.“

Alizar rozevřel opasek a zaplatil na krejcar. Pak zastrčil sýčka pod vestu, zapřáhl koníka a jel přes ves k přívozu.

Lidé mohli v Křesejně okna vymačkat, jak zevlovali. Jakoby byli Alizara nikdy neviděli! Viděli, jako cikána, ale nyní je mlynářem tamhle za Oharkou. A přívozník docela smeknul čepici, když Alizar vjížděl s povozem na pramici. Však dostal přívozné větší, než kdyby byl vezl přes Oharku knížete. Zastrčil do kapsy zpropitné, přitáhl řetěz a díval se za Alizarem, dokud nezmizel ve mlýně.

„Ty se tam potěšíš, ubožáku!“ —

Alizar vjel do dvora, — ani si nevšimnul, že tu není vrat. Ale u stáje, kam vedl koníka, přec měli ti lidé nechat dvéře. A žlaby neměly všechny vytrhat. A klenutím je vidět na půdu a odtud střechou do nebe. Alizar ucpe ty díry, — ale mlynář tu měl přec nechat nějakou otýpku slámy. Čím se ti podestele? — Máš hlad, viď, koníku? — Alizar šel hledat hrstku sena, ale darmo leze na loub. Musíš se zatím spokojit syrovou travou, pojď, půjdeš na pastvu. A nyní si prohlédni svůj příbytek, Alizare. Tu, kde ta hromada rumu a sazí, stála kamna; budou stát zase, dáš-li je postavit. A těmi prázdnými okny bude na tebe čišet, v zimě se tu nedotopíš, zmrzneš tu. Zalep ty díry nějak. Budeš-li si chtít zatopit, tamhle je les, vidíš? Popros hajného, on ti dovolí nasbírat trochu té chamradi. A když bys potřeboval něčeho k živobytí, dojdi si do Libochovic, je tam přes hodinu cesty, tam koupíš vše, jen máš-li nadmutý opasek. A když ti dojdou peníze, musíš se shánět po živobytí jinak. Mlýnu nerozumíš? Ve mlýnici jsi nebyl nikdy? Nevíš, jak se spouštějí kola? Nic neškodí. Křesejnský mlýn od dávných časů je živ jen od cizích zásypků. Nevíš, co to je? — Nu, okolní sedláci sami si sem dojedou s obilím, sami si semelou a zas odvezou. Tobě jen řeknou, kolik měřic mají; z tolika měřic dostaneš mletné. Co se pamatujeme, z okolních vesnic jinam nejezdili na mlýn než do Křesejna, i Němci z Dlažkovic a z krajin za Košťálovem tu bývali s obilím; ale jak to půjde nyní tobě, nevím. To víš, cikán. Počkej nějaký čas, až zmizí předsudek, snad přijdou zase sami. Ne-li, obejdi si ty vesnice, popros, nestyď se, — živobytí je zlé. Ale té liščí čepice nenos, kup si jinou, soukenou, báli by se tě všude — — —

Alizar čekal přes léto celé, ale každý se mlýnu Křesejnskému vyhnul. Alizar si koupil vesnický náš kroj — na svých šaravárech líhal a halenou se přikrýval, a do liščí čepice usadil sýčka na kalenci — odhodlal se jít mezi lidi, ale všude jej poznali, všude před ním vrata zavřeli a kde pak nepostačili zavřít, řekli, že už mají namleto.

„Pojď! — pojď!“ volal sýček na každého, kdo šel kolem, ale každý raději utíkal.

„Nevolej, sýčku, nevolej! — nepros se těch pověrčivců. Však my hladem neumřem’!“

Alizar měl ve svém opasku ještě jednu přihrádku plnou, ale tou nechtěl hýbat, raději prodal vozík a koníka. Vozík by pod děravou kolnou shnil, koník by v rozbořené stáji v zimě zmrznul. Koupil si ke světnici dvéře a okna, postavil si tam kachlová kamna a celý čas ze mlýna nevyšel. Nebyl to mlýn, — spíše zpustlá kostnice; tak ticho tam bylo. Nebyl to Alizar ve mlýně, ten mladý zdravý cikán — spíše hubený stařec zažloutých očí a tváří — —

Když na daleké uherské pustě prodal rodný statek, měl si tam koupit vedle jiný. Neměl se domnívat, že cikán proto je cikánem, proto od ostatního světa opovrhován, že stěhuje se jako Kain od kraje ke kraji. Neměl se domnívati, že usídliv se mezi lidem získá si i jeho přátelství, že řádným životem, prací rukou svých zjedná si přízně a uznání sousedstva. Mnoho jsi zkusil, Alizare, půl světa jsi projel, máš právo na život jako jiný člověk, ale toho ještě nevíš, že předsudek lidský je mocnější než nejzřetelnější hlas boží.

„Pojď! — pojď!“ skuhral sýček slétnuv s vikýře na okno. Už ani v té liščí čepici nemohl se zahřáti. Však už fičel od západních vrchův ostrý vítr a vyprávěl, že co nevidět přikluše sníh.

„Pojď! pojď!“

Alizar otevřel okno a vzal sýčka do světnice. „Kam máme jíti nyní na zimu? — Pojď ty sem, tady se ohřej, a tu máš vrabce, chytil jsem jej ráno ve mlýnici.“

* * *

Uběhla zima, a Oharské ryby počaly se na písčitém dně durditi, že už všude tak pěkné slunéčko svítí, že po březích kvetou žluťáčky a ptactvo co nejdřív se z jihu vrátí — a zde nad vodou stále ta tlustá kůra ledová. A stále popouzely vlny Oharské k odboji, k povstání, až ty jedné noci se vzbouřily, zalomcovaly mřížemi toho ledového vězení, a do rána byla pouta rozlámána. S hukotem hnala se Oharka od Koštic k Libochovicům, vlekouc s sebou zbytky zlomené nadvlády zimní, a za dva za tři dny byla ledu prosta. Na místě ledu rozhostil se po březích zpěv a květy, a čistá hladina řeky modrala se, jakoby v nedohledné hloubce bylo ještě jedno nebe.

Sýček Alizarův dobýval se zase ven ze světnice: Alizar jej pustil, a on zaletěl do kalence střechy a tam se pelešil znova v liščí čepici. Alizar sám vyšel do mlýnice a okénkem se zadíval na řeku a na ten tichý kraj na břehu druhém. Tam si hrálo hejno dětí. Jaká radost, dívati se na tu drobotinu! Alizar si usmyslil, že se dá převézt u přívozu a půjde mezi ty děti. Vzal si několik drobných penízků, ty rozhodí mezi ně a uvidíte, jakou budou míti radost. Dokud jezdil Alizar světem, činíval tak často. Šel, ale sotva že jej děti zhlédly, daly se do křiku.

„Alizar! — Utečte, jde sem cikán Alizar!“

Alizar se chvíli díval za utíkajícími dětmi a smutně se vracel.

„Není nic platno, Alizare, tady jsi v kletbě,“ povídal přívozník.

„Proč?“

„Nevím, ale s předsudkem se nesblížíš!“

A převezl Alizara zas ke mlýnu.

„Pojď — pojď!“ volal už sýček nedočkavě.

Alizar ho neslyšel.

„Tedy ne víra v Boha, ne láska k bližnímu, jen morový předsudek hnízdí v srdcích zdejšího lidu!“

A zašed do mlýnice zadíval se opět v ta místa, kde rozptýlené děti počaly se scházet.

S předsudkem se nesblížíš, ale s lidem bys se sblížil. Víš jak, Alizare? Nemáš ženy. Pomýšlel jsi již? Kdybys měl ženu z lidu, byla by prostřednicí mezi tebou a světem jako kdys syn Boží. Děti tvé by si hrály s dětmi jinými. Děti předsudků neznají, jen vštípenou bázeň. V tobě pozná každý cikána, kdybys se desetkrát přestrojil, jako žid zůstane židem, kdybys jej desetkrát svěcenou vodou polil. V dětech tvých budou viděti děti jen své společníky, a k vůli dětem odpustí ti i staří vinu tvou, vinu, žes cikánem. Jsi dost hezký, ale netrap se tak. Vždyť může býti vše dobře. Přiveď si ženu do mlýna. Z našeho kraje ne, tady ti nikdo nesvěří ani žejdlík obilí, což dceru svoji. Zajdi dál do kraje, ustroj se dle kroje, peníze máš ještě v opasku. Ohlédni se někde, jinde snad tě nepoznají. Vždyť snědých lidí u nás dost a černých kadeřavých vlasů taky. Bohatství mnoho nehledej, taky bys ho mnoho nedostal do toho „betlemu“, raději děvče chudé, třeba sirotka, ať druh druhu prokáže dobrodiní. Ty jí svěříš své jmění, ona tobě své srdce. Ale dobře rozmysli, dobře se vyptej, je-li srdce její bez předsudku. Zeptej se třeba, co by as činila, kdyby po svatbě se dozvěděla, žes před lety byl v žaláři. Odpoví-li se smíchem, řekne-li, že za provinění své jsi si vytrpěl, odpustí ti i „vinu“, žes cikánem. Však jsi si za tu „vinu“ vystál víc než zločinec. Vyptej se dobře, Alizare! Kdyby ti měla po svatbě ze mlýna utéci, pak by ti bylo lépe, kdybys —

* * *

Bůh milý ví, kdo mu to našeptal; aspoň si Alizar jaksi spokojeně oddechl, když dobře uvážil toho zámyslu. Vyšel za mlýnici a zašel ku stáji, kde bývali koně, a sehnuv se po něčem pátral. Už něco zvednul. Víte, co? — Žíně koňské. Alizar měl jestřábí zrak. Jako cikán. Na dvoře natloukl do země kolíčky, uvázal žíně, nadělal z nich ok a vyndav z kapsy trochu ječmene, jejž sebral pod násypkou, rozhodil po dvoře. Hezky na žíněná oka. Hned tu bylo hejno vrabců. A než Alizar došel k síni, byli čtyři chyceni. Ten uměl chytat vrabce. Jako cikán. Vzal je z ok a zanesl na kalenec.

„Tu máš, sýčku, abys nemusil daleko pro večeři. Já zítra ráno odejdu; kdy se vrátím, nevím. Ale ať mi tu pořádně hlídáš. Jdu si hledat nevěsty. A ty vrabce si nesněz všecky najednou, nech si na zítřek. Snad vydržíš o nich, než se vrátím?“

Sýček zahučel, vzpřímil hlavu a zježil rovná pérka kolem velikých vykulených očí. Vzal vrabce po vrabci a urovnal si je v hnízdě. Ale sotva se Alizar obrátil, už zaslechl, jak mu v zobáku praskají kůstky vrabčí. Ať si je sní dnes třeba všecky, nerozuma, bude míti dřív pokoj.

K večeru se Alizar čistě umyl a došel do Libochovic. Už bylo hezky pozdě, když se vrátil nesa v náručí velký uzel.

„Pojď — pojď!“ volal sýček na vratech maje v zobáku ještě několik krvavých vrabčích pírek.

Ve světnici si Alizar rozsvítil louč a rozbaliv uzel, prohlížel ještě jednou věci, jež si koupil. No, teď budeš vypadat jako dokonalý ženich. A hleďme, i oholit se dal a krátce ostříhat. Takhle tě, Alizare, nikdo nepozná. Jen hleď, abys se dostal odtud přede dnem. Lidé jsou dobří, pokud spí. A jednej všude s rozumem…

Alizar nemohl dospat. Měl okno u světnice otevřeno a polehával s boku na bok. Někde tloukly hodiny. Alizar počítal. Jedna — dvě — tři — — Ospalec by si ještě dřímnul, ale Alizar vstal, oblekl se v nový šat a chystal se na cestu. Asi za čtvrt hodiny byl před mlýnem. Měl zaměřeno na druhou stranu Oharky, ale než by budil přívozníka, jenž by mohl vše roznésti, dal se po břehu vzhůru ke Košticům. Tam někde se dá převézti, kde ho neznají.

Je vidět, Alizare, že zhola neznáš lidu venkovského. Tady se plahočíš za tmy, aby tě nikdo nezahlídnul, aby tě nepohřešili, a přec víš, že by se tě celý Křesejn rád zbavil jako prašiviny. Byl jsi as hodinu cesty od „domova“, a už tě pohřešili. Celý čas se tě stranili, a najednou seznali, že ve mlýně jen sýček hospodaří; po celý čas o mlýn živá duše nezavadila, ale sotva paty vytáhneš, už ti někdo nese výdělek. Není to tak veliké, nelekej se, nevracej se k vůli tomu. To jen starý Kazda ze Slatiny přivezl si na trakaři do mlýna žito semlit. Z Kazdy bys nezbohatnul, Alizare, jen jdi svou cestou za nevěstou. Vždyť Kazda už se zase shýbá, věší popruh na krk a jede s trakařem odkud přišel.

„Brzy jste semlel, dědečku!“ pokřikovali v Křesejně.

„Je tam jak po vyhoření. Nikoho se nemohu dovolat. Vypadá tam vše opravdu jako v čertově mlýně.“

„Alizar tam tedy není?“

„Živé duše jsem neviděl.“

„Snad utekl odtud?“

„Anebo si šel hledat nevěstu?“ smáli se někteří.

„To bych jí řekl, aby si ho nebrala, že je cikán!“ kasal se jeden výrostek.

„Bodejť, Alizar ti pověsí na nos, kde má děvče!“

„Ať, třeba by byla už jeho ženou, pověděl bych jí to.“

„Jen se opovaž, aby nás pak ze msty vypálil nebo nám učaroval!“

„I mlčte, nevíte nikdo nic. Do včerejška jste se o něho nestarali, byli byste jej utopili na lžíci vody, a dnes takové starosti. Však on přijde.“

Kdy?

Od té doby uplynulo několik neděl, a Alizar se nevrací. A ten sýček celé noci jej volá, div neochraptí. Taky neví, co se to děje. —

Aby tak měl býti živ od těch čtyř vrabců, jež mu tehdáž Alizar dal do hnízda, ten by byl ztloustnul, chudák.

„Pojď — pojď!“

Jen na druhém břehu se ozývalo echo, jakoby se mu někdo posmíval.

„Pojď — pojď!“

„Toho už nelze vydržet!“ rozzlobil se převozník. „Celou noc má člověk poslouchati jen to volání, až už v duši mrazí. Vím, že sýček jiného neumí, ale jak povídám, těžko poslouchat.“

„Přinesu z domova ručnici a střelíme jej!“ povídal jakýs výrostek — týž, jak sliboval, že vyzradí Alizarovo cikánství.

„Nestálo by za mrzutost, až by se Alizar vrátil.“

„Nebojím se ho. Mám přinést pušku?“

„Přines!“ ozval se pojednou za ním silný hlas, „přines a nabij ji sekaným olovem, abys ani nezívnul, až ji vystřelím na tebe. Proč chceš skolit mého sýčka? Má lepší duši než celá jedna křesťanskokatolická vaše vesnice. Ruší tě jeho volání? Snad jste mu tu ubližovali jako mně — —“

Mladík stál jak opařen, a sám přívozník, ač jinak řádný člověk, uleknul se toho hlasu.

„Není zle, Alizare!“ mírnil jej, „mladá krev, znáš to, jen se nezlob. Jdeš z daleké cesty, viď, Alizare? Převezu tě, vid?“

„A tuhle moji ženu taky!“

„Cože? tvou ženu, Alizare? ty máš ženu? No, přeju ti štěstí, hochu, — tu máš moji ruku! A vás vítám do naší krajiny, vítám vás! Z daleka?“

„Z Dlažkovic, včera jsme měli svatbu,“ odpovídal za svoji ženu Alizar.

„Hezkou ženu máš, hochu!“

„Chudičkou, sirotka, ale hodnou!“

„Dej vám Bůh štěstí! Snad se vám tu nebude stýskat?“

„Jen cikánů se bojí!“ povídal Alizar a tisknul starému přívozníkovi ruku tak vřele, jako by chtěl prositi o radu, pomoc a slitování. „Jen cikánů se bojí! — Její tatíček byl hajným a byl v lese cikány před lety zastřelen.“

Zrovna se vynořil měsíc ze mraků, tak bledý jako ta tvář Alizarova. Dívka byla opravdu hezká a mladá, a tichá blaženost se zračila v očích jejích.

„Vidíš, Mařenko, tamhle ten mlýn je náš!“ ukazoval Alizar přes Oharku.

„Pojď — pojď! —“

„Neboj se, Mařenko, to je sýček; našel jsem ho na cestě v bouři jako tebe a dal jsem mu na vikýři útulek.“

„Volá prý na smrt!“

„Jen zlé lidi, dobrého k dobrým předsevzetím.“

„Pojď — pojď!“

„Já se tak najednou bojím!“ chvěla se mladá žena Alizarova.

„Odvažte pramici, strýče, ať jsme přes Oharku.“

„Pojď — pojď!“

Přívozník rozepjal řetězy pramice — chřestily o dřevo jako provazy, na nichž se spouští rakev do hrobu.

Alizar vzal ženu za ruku a usedl do pramice. Mladík tak pojednou umlklý stál tiše a díval se na celou tu přípravu. Stál ani nedýchal. Slova Alizarova posud mu zněla v uších. Ale sotva přívozník odrazil od břehu, vrátila se mladíkovi kuráž. Ohlédl se ku vsi — za dvě minuty bude doma, když by utíkal; popošel dál ku břehu.

„Veselou svatební noc, Alizare!“ křičel, „a tobě podobně přeju, Mařenko! Víš, kdo si tě vede pod střechu? Cikán — —“

Přívozník se obrátil a hrozil veslem.

„Zpátky! — já ho utopím!“ sípal Alizar.

„Alizar je cikán! — Tys ženou cikánovou!“

A vida, že Alizar chystá se skočit s pramice do Oharky, obrátil se a pádil ku vsi.

Alizar skočil do Oharky, ale ne aby dohonil utrhače — skočil za svou mladou ženou. Sotva uslyšela slovo cikán, podívala se Alizarovi uděšeně v oči, výkřik zoufalosti — a střemhlav vrhla se do vody. Alizar skočil v okamžiku za ní — zachytil její šat, ale než se vynořil, zas mu zmizela. A Oharka v těch místech je prudká a hluboká.

Přívozník měl co dělat, aby zachránil aspoň Alizara. Vytáhl jej po chvíli na pramici, vesloval rychle zpět, a trvalo hezkou chvíli, než přivedl Alizara k vědomí.

„Kde je má žena?“

„Musil bys se optat Oharky! — Odpusť mi, Alizare, já jsem vším vinen! Neměl jsem se zmiňovat o sýčkovi, ten hoch by byl se nezmínil o pušce, nebyl by tě prozradil — —“

„Tím jsem vinen sám,“ usmál se trpce Alizar, „proč jsem cikánem! Když už mne chtěli uštvat, měli si vybrati jen mne, ne moji nevinnou ženu. Však jednou budu žalovat na posledním soudu… Nevíte, kde je má žena?“

„Pluje-li rychle jako Oharka, bude už pod Libochovickým mostem.“

„Pojď — pojď!“ ozvalo se volání za oknem přívozníkovým.

Alizar nadzvedl hlavu. „Už jdu, počkej, povedeš mne.“

„Zůstaň tu. do rána, Alizare!“

„Nemohu.“

„Aspoň než oschneš!“

„Jdu hledat svou ženu, umáčel bych se zas.“

„Jdeš jí hledat? — ale pospěš si, Oharka běží kvapem.“

„Pojď — pojď!“ volal sýček a zaťukal zobákem na sklo.

Alizar mlčky podal přívozníkovi ruku a vyšel ven. Oharka šuměla a bědovala, že si okolní děti zas budou vyprávěti o ní nepěkné pohádky, že tak mladý život v ní utonul; vlny se s pláčem sápaly na břehy, jakoby chtěly přeskočit a rozplynout se po světě, aby nikdy už nebyly příčinou neštěstí.

„Pojď — pojď!“

„Už jsem tu. Veď mne nyní kam chceš!“

Sýček sletěl s okna, snesl se kus cesty na mezníku u pěšiny, vedoucí od přívozu ku vsi.

„Pojď — pojď!“ Aby Alizar nezabloudil. Ten šel pořád po hlase svého jediného společníka, jenž stále před ním poletoval a bliž a blíže ke vsi ho vedl.

„Pojď — pojď!“

„Však jdu, neměj strachu.“

V Křesejně už bylo jako po vymření. Jen v některém okně posud mrkalo světlo, ale sotva uslyšeli hlas sýčka, štěkot psů, shasli a honem pod peřinu.

„Pojď — pojď!“

A psi začali výti, jakoby Alizar byl smrt, a sýček její předchůdce. Štěkali, vyli, ale na náves se žádný z nich neodvážil.

„Pojď — pojď!“ pobízel sýček Alizara, usednuv nad vrátky jedné chalupy.

„Pojď — pojď!“

Alizar šel blíže. „Co tu uvidím?“

„Pojď —“

Cikán se postavil k samým vratům a nešlo mu do hlavy, proč sýček se tu tak uvelebil. Učinil několik kroků, jakoby chtěl odejíti, ale pták tím zuřivěji volal. Alizar se vrátil. Za vraty vyli dva psi, na vratech povykoval sýček — soudný den. Nyní vrzly dvéře u síně. Někdo vyšel.

„Počkej obludo, já tě smetu s vrat! Půjdeš do Alizarova mlýna zpívat svatební píseň?“

Sýček se přikrčil ku štěrbině a stále vedl svou.

„Kde je ten ďas?“ A nyní otevřely se vrata na náves. Jakýs mladík polo oblečen vyšel s puškou v ruce a zvedaje hlavu pátral po sýčkovi. Alizara, jenž stál přitisknut v koutku vrat, ani neviděl. Za to Alizar si jej dobře prohlídnul. „Aha, tady sedí ten zpěvák!“ zašeptal vyslídiv sýčka a natáhnuv kohoutek přikládal volně pušku k líci. V tom skočil Alizar jako vlk k střelci, mžikem mu srazil ručnici, vyrval a naměřil na prsa.

„Tys zahnal moji mladou ženu do Oharky, tebe já zaženu do pekel!“

„Pomoc! — cikán Alizar — —“

Blesk z hlavně pušky a jemu v zápětí vyšlá rána utlumila každé slovo.

„Pojď — pojď!“ volal sýček slétnuv s vrat a snášel se nad cestou vedoucí ze vsi.

Alizar stál a pozoroval kouř vycházející z čerstvé krve prolité.

„Pojď — pojď!“ volal sýček vrátiv se k Alizarovi a třepetaje se nad jeho hlavou.

Tu teprv se Alizar zpamatoval a s puškou v ruce ubíhal vsí do polí, ke Klapému. Sýček svým voláním ukazoval mu cestu, a Alizar slepě následoval.

„Chyťte jej — cikána vraha!“ ozývaly se za ním hlasy, ale to bylo daleko.

„Pojď — pojď!“ pobízel sýček, a cikán běžel — přes pole a meze, přes příkopy a strže.

„Kam mne povedeš, vždyť už nemohu dýchat!“

„Pojď — pojď!“

Až za Klapé útěk ušel, ale když sýček vedl Alizara po srázné skále k ssutinám Hazenburským, ztrácel tento již dechu.

„Co na tom vrchu si počnu? Vždyť mne tu chytnou!“

„Pojď — pojď!“

Alizar už neodpověděl. Šplhal se vzhůru, až měl ruce do krve rozedrané. Konečně byl v hradě.

„Pojď — pojď!“ nutil jej sýček dále, až přišel do zadního sklepení.

Rozčilením, unavením sklesl Alizar do koutka, puška v jeho ruce narazila o stěnu, zbylá rána zahoukla pustým hradem, chatrné klenutí se zachvělo, poslední výkřik — a cikán Alizar byl pohřben…

I tam jej hledali jeho pronásledovatelé, ale nenašli. Utekl prý nejspíš přes hranice. Jen měli odhrabat na Hazenburku vrstvu ssutin, tam by ho byli našli. Spí tam posud.

Mlýn Křesejnský pustnul den ode dne, a když druhé jaro rozpukaly se ledy a Oharka viděla, že se k mlýnu nikdo nehlásí, vzala si jej sama a zanesla Bůh ví kam daleko.

Jen ten sýček Alizarův na Hazenburku má tuhý život. Už je opelichaný, hlas jeho chorý, ale pořád ještě každého volá do hradu. Chce přivolat Alizarovi společníka, ale myslím, že bude spáti s Alizarem jen sám. —

To se tak člověk někdy rozpovídá!“ dokončil stařeček, vstal, vytáhnul ze země hůl, zavěsil přes ruku uzlík, a šli jsme dál.