Vesnické příběhy/Bratři Josefovi

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
Cherubín	Bratři Josefovi	Bludička

Údaje o textu
Titulek:	Bratři Josefovi
Podtitulek:	Vesnický příběh (Květy 1886)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 148–181. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Tak starým ještě nejsem, abych mohl psáti o „dávných, zlatých časech“, ale hezká řada let už tomu přece, když jsem si chodil pro první vzdělání své do Dřínovské školy, přes půl hodiny vzdálené. Přes levé rameno zavěšenu kabelu se slabikářem a katechismem — však vy venkovští to znáte! Pod paží jsem nosíval velikou tabulku v borovém rámci, celou už poškrábanou, rozrytou, v jednom růžku přeraženou, ale nikdo o tom nevěděl; v ruce dlouhé pravídko z červeného švestkového dřeva, jež bylo samý zub, a tužka dle něho tažená vytvořila všelijaké čáry, jen nikdy přímku. A na knoflíku u kabátu visela na provázku láhvička s inkoustem. Někdy, kdy bylo třeba volných rukou, zavěsila se tabulka i pravídko, na každý knoflík něco, což při chůzi nebo běhu vyvolávalo zvuky, as jakoby se divoši, ověšeni kořistí, vraceli z výpravy. A mohu říci, že první čas neměli jsme obmezenějšího ponětí o svobodě a rvačkách než divoši, o nichž mravokární povídkáři tak mnoho hezkého napsali pro milou mládež. Jaký účinek jevila na ostatní mladé soudruhy ta událost, když nám jednou stařičký učitel po škole rozdal každému biblickou dějepravu s obrázky a s tím připomenutím, abychom zítra každý přinesl za ni pětatřicet krejcarů, — nevím. Jeden přinesl peníze a knihu nechal doma — babička prý si v ní říká. Druhý přinesl knihu a vrátil učiteli se vzkázáním, že tatínek na takové darebnosti nebude vyhazovat peněz. Já přinesl peníze i knihu. A mohu říci, že obrázková ta knížka mi od té chvíle nahradila všecky slasti kamarádů. Nevšímal jsem si jich a v prázdné chvíli jsem si přečetl nějakou episodu z časů pradávných. A bylo to znát: kabát mi zašívali doma sotva jednou za měsíc — dříve každý den, domů jsem přišel sice pokaždé později než druzí — četl jsem celou cestou a v kamenité cestě chůze špatná, ale zato jsem přišel vždy bez odřenin na rukou a bez písku ve vlasech. Zvláště příběh o Josefovi a jeho bratřích se mi líbil. Často jsem si usednul na mezi při cestě a četl tu pohádku dvakrát, třikrát po sobě. Pak jsem zavřel knihu a zahleděl se v širý, daleký kraj. Kde asi je ta země Kanaan? — v kterou stranu leží Egypt? — Jak pak je tam asi daleko? — Ubohý Josef! A zase jsem se zadíval na obrázek, kde bratři Josefovi umlouvají se o prodeji zrádném, kde mladičký Josef, vytažen z pusté cisterny, prosebně zvedá rukou svých k bratřím — marné. Bylo mi k pláči a myslil jsem si ve své dětinské duši, kdybych byl býval svědkem toho výjevu, že bych se byl rozběhl k stařičkému Jakubovi a byl bych mu všecko pověděl.

Dětinství!

V útlém věku svém jsem se ohlížel, v kterou stranu leží stará Kanaan, a když rozum můj byl schopen samostatného úsudku, když oko mé počalo si všímati té chudičké domoviny a jejího okolí, přesvědčil jsem se, bible že stále neúplna, že vyskytují se v životě lidském nové a nové episody, ba že i za našich dnův opakují se příběhy z časů patriarchův, a příběhy ty jsou nám již — všedními. Znám příběh vesnický, jenž jakoby obkreslen byl ze starozákonního „Marnotratného syna“, znám vesnického „Absolona“, znám „Daniele“. A ta pohádka o bratřích Josefových z předvěké Kanaan?

V Bysni u Zemínů bývalo od jakživa blaho. Statek jako klec, na polích se mohla síti marjánka a polí těch bylo, že by byl za ně vyměnil tři takové kobylkářské dvory, jakýž měl sousední zbrklý rytíř. Starý Zemín prý ani nevěděl, kam s penězi, a Zemínka za všecka léta, co hospodařila na statku, nevěděla ani, kde jsou jejich pole. Ze statku celý rok nevyšla, leda když jeli na Tuřany do kostela nebo do města, a jen ty pozemky znala, které ležely u Tuřanské cesty nebo při Slánské silnici. Ne snad proto, že by byla k hospodářství nevšímavá — Zemínka byla vzornou hospodyní a říkala: „Co bych dělala v polích? Je tam u chasy sedlák anebo synové, a kdybych já tam ještě šla, bylo by tam víc poručníků než pracovníků. Pole přenechám mužským, já mám na starosti domácnost a v našem statku je to práce pro víc než jednu ženskou. To tak, odejdu k chase na pole a tady mne zatím někdo vykrade, anebo cikáni poškrtí drůbež. To by byla drahá hlídka!“

A když chasa se Zemínem odešla na pole, když i synové Vít, Eman a Dominik se vytrousili, aby tu a tam vypomohli při práci, zůstala Zemínka s nejmladším synkem Josefem samotinká ve stavení a pořád si vynacházela nějakou práci. Josef jí všude v patách jak šídlo. Zalívala-li salát a okurky v zahrádce, nedal klučina pokoj, dokud mu nepůjčila matka kropicí konev. A pak se celý polil anebo i s konví v záhonech upadl. Zametala-li zápraží, musila mu půjčit koště, kdyby sama si měla ruce založit a zahálet. A sekala-li na dvoře klestí, musil okusit i Josef a nedal sekyrky dřív z ruky, dokud se neunavil nebo neuhodil do prstů. Zemínka se s ním na oko vyvadila, ale po straně mu neměla za zlé. Toť víte, jaký pak rozum může mít desítiletý hoch. A hoch byl do práce jak oheň, víc než do učení. No, někoho živí práce, někoho učení. Zemínka myslila, aby aspoň z jednoho syna měla studenta, ale žádný k tomu nebyl. Aspoň ti starší rozhodně se opřeli latinské gramatice a projevili hned po vystoupení z vesnické školy, že jim sto mandelů žita dělá větší potěšení než znalost oxytonů a perispomenů nějakého předpotopního učence. Jinak dobrá zásada. A šli do polí, v zimě do stodol. Zemínka myslila, že aspoň Josef půjde na studie, ač si velké naděje nedělala. A ti starší už se toho chytili a Josefovi jinak neřekli než student. Jinému by to bylo lichotilo, ale Josef to považoval za přezdívku a plakával často zlostí. A aby splatil svým bratrům, pásl po nich jako pytlák, jen aby mohl na ně něco povědít. Emana vyčíhal, když si jednou uschovával dýmku pod kolnou. Bylo to křiku, když se o tom tatík dozvěděl.

„Pod kolnou samá sláma, aby tak zapálil!“

Dominika viděl, jak jednou v neděli hrál s několika chasníky za humny na mezi karty. Dominik se vymlouval, že hráli jen o třešňové pecky, ale Josef stál na svém, že měl Dominik v čepici hrst krejcarů.

Zemín nebyl zrovna doma. Byl by Dominikovi něco jiného pověděl, než mu matka řekla. Zároveň si přitáhla Josefa k sobě a šeptala mu, aby už podruhé nežaloval na bratry, že to není hezké.

„Ať mi tedy nepřezdívají!“

„Student — to není přezdívkou. Ty jim zase řekni „sedláci“!“

„A říkají mi „mazlíček maminčin“ —“

„To je všude v rodině, je to i u nás. Kde je víc dětí, někdo musí být nejmladším, a ten je mazlíčkem. Až vyrosteš, bude tě volat práce a ne já na klín. Však to dlouho trvat nebude.“

Josef poslouchal a chtěl se zas skamarádit se staršími bratry, ale ti ho jen odstrkovali. Josef div lítostí se nedal do pláče. A když pořád jej škádlili, šel a pověděl, že Vít neztratil v neděli na Tuřanské pouti řetízek od hodinek, ale že jej prodal židovi Lojzíčkovi z Řisut.

Vít dostal svůj díl, musil přinést z Řisut stříbrný řetízek a odevzdat otci, který jej uzamknul.

„Až budeš větší a budeš znát cenu jeho.“

A přestávali-li bratři dosud jen na škádlení se s Josefem, od té chvíle zanevřeli naň jako na cizince a nemohli mu přijít na jméno. Zemínka neměla ráda doma mrzutosti, ať to bylo třeba mezi nedospělými dětmi; kde mohla, ukryla vše a obrátila řeč stranou, ale když viděla, jak ti starší očima Josefa div neprobodnou, když počali vytýkat, že Josef má všude přednost, ba že matka pro něho zvlášť vaří něco lepšího, povstala Zemínka, zavolala si stranou své děti a činila jim:

„Toť už opravdu takové, jak stojí v bibli o Josefovi a jeho bratřích. Ti taky, ač vesměs rozumní lidé, zanevřeli proti Josefovi jen proto, že byl mírné povahy. Proč nebyli ti druzí tak upřímni k svému otci jako Josef? A brojili proti ubohému, až jej prodali. Pro kousek pestré látky na sukni jej prodali, a vy byste malého bratra pro jediné mé pocelování ukřižovali. To není hezké. Mám vás všecky stejně ráda, jste všickni moji, ale s takovými vyrostlými lidmi, kteří už by mohli jít na vojnu, nebudu se přec mazlit. Bude-li chtít Josef studovat, ať studuje; ne-li, bude tím, čím jste vy, a bude po všem. Jste dohromady čtyři a nemůžete se porovnat, což kdyby Josef měl jedenáct bratrů, jako ten v Kanaan, jak by se ubohému asi vedlo! Kdo vás nezná, myslil by, že jste každý z jiné vesnice!“

Synové Zemínčini vyslechli se sklopenou hlavou kárání a odešli mlčky, každý po svém. Byl pokoj od té doby ve statku, ale to jen proto, že se báli tatíka. Každý měl u něho nějaký vroubek a měl se na pozoru, aby s ním nepřišel v mrzutost. Stavěli se, jakoby jakživo se nic nebylo přihodilo, každý šel po své práci; když se sešli, byli samý smích, a Josef ve své dětské duši brzy zapomněl na poslední výstup a každou chvíli přiběhl mezi ně. Ztrpěli ho u sebe, na nějakou otázku mu odpověděli, ale nedůvěřovali mu. Byla-li zrovna řeč o poslední muzice, o nějakém děvčeti, obrátili hned. Je tu Josef. Kdo umí prozradit jednou, dovede toho i podruhé. A jiskra zášti a odporu zaletla jednou v mladé mysli jejich a rozdmychována vespolným si přisvědčováním, doutnala pomalu, potají, ale přec ne tak tajně, aby jejího světélka nebylo lze vidět. Zemín pozoroval, že ti tvrdohlavci se stále odcizují rodině i práci, ale že by vše to bylo k vůli malému Josefovi, nešlo mu do hlavy. Takoví výrostkové, Dominik už půjde z jara pod míru, a oni k vůli dítěti, k vůli desítiletému bratru — — V tom musí být nějaký háček.

A Zemín pátral.

„Aha, už to máme!“ povídal jednou Zemínce. „Proto mi bylo divno, že by ten hošík jim byl takovým trnem v oku. Tak je to, jen samá záminka. Oh, dnes se člověk ve svých dětech nevyzná.“

„A co se stalo?“

„Víš, jak včera odešel Eman večer rozčertěn od večeře? — Prý se Josef po něm posmívá. Seděl jsem vedle, vidím vše, ale to pravda nebylo. Nechal jsem jej odejít. A víš, kam šel?“

„Říkal, že jde spat.“

„Šel spat, ale až k ránu. Celou noc hrál v hospodě jedenadvacet.“

„Kdo ví, není-li to klep.“

„Je toho plná ves. A Dominik celý týden, místo aby hlídal u lesa mandele, dochází do Libochovic za nějakým děvčetem a Víta vodí s sebou. To by tak scházelo. Jak říkám, dnes by musily mít děti prsa ze skla, abychom jim mohli zpytovat ledví. Tak starý a zkušený tatík a já si od nich nechám namluvit, že jen k vůli Josefovi se málo zdrží ve světnici. Ale toho je vinen všeho Dominik.“

„Nezlob se, tatíčku, víš, co ti jednou řekl starý doktor!“

„Je Dominik doma?“

„Je, ale nech toho křiku, je dnes neděle.“

„Promluvím si s ním ráno tedy.“

A Zemínka domluvila sedlákovi, aby se chránil srdečných křečí, uchlácholila ho, aby šel brzy do peřin. Není to hezké, když se vadí někde lidé v baráku, což v Zemínovic statku. Nebývalo toho tu jakživo, nemusí býti posud. Však se to už nějak spraví.

A jakmile se vrátili hoši domů, — trousili se druh po druhu, že bylo vidět, že nebyli spolu, — šeptala jim selka, že otec už o všem ví, aby si dali pozor.

„Zvláště s tebou, Dominiku, si ráno promluví.“

Hoši měli v tu noc slabé spaní, a sotva počalo svítat, vstali, nečekali ani na snídaní, každý vzal něco do ruky a šli na pole. Vít šel nahrabovat ječmen, Eman zas obracet posekaný jetel, a Dominik s lopatou přes rameno šel upravovat k lesu můstek přes příkop, aby tudy mohli vozit mandele.

To tak, čekat na snídaní! To by přišlo hochům draho. Ale sotva byli v polích, slyšeli za sebou volání. Mladšinka ze statku za nimi běžela a volala, co jí hrdlo stačilo, aby šli honem všichni domů. Ale honem.

A obrátila se zas v klusu ke vsi.

„Nyní bude soudný den,“ povídal Dominik.

„Nemám ani chuti se vracet!“ řekl Eman.

„Znáte otce. Kdybychom neposlechli, bylo by ještě hůře. Když pro nás poslal, pojďme!“

Vraceli se volným krokem, aby se zdálo, že už byli hodně daleko. V tom ozval se z kapličky Byseňské zvonek. Ranní klekání. Hoši sejmuli čepice, jak to zvykem, ale na modlitbu snad ani nevzpomněli. Když přezvonilo, dali čepice zase na hlavy. Ale za chvíli rozezvučel se pronikavý zvonek vesnický a ani jednou „nezatrhnul“.

Hoši zůstali stát a dívali se druh na druha.

„To zvoní hodinku.“

„Někdo umřel.“

„Snad v našem statku —“

„Snad otec nebo matka — —“

A zapomenuvše rázem na všechen strach před otcem, pocítili jakousi nevýslovnou tesknost, jakoby už věděli, že zvonili hodinku jemu, a dali se do běhu, že se přihnali do dvora statku celí udýcháni.

Tam bylo vše páté přes deváté, samý nářek, samý pláč, chasa pobíhala jako bezhlavá, na prahu síně čekal Josef, a ze světnice ozýval se nářek Zemínčin.

„Tatínek nám umřel!“ bědoval Josef, „tatínek umřel!“

„Kdy?“

„My nevíme. Ráno, když maminka ho šla budit, byl už studený.“

„Tatíčku, náš dobrý tatíčku!“

Nu, děti, poplačte si, nikdo vám nemá za zlé, ale otce už nezbudíte!

* * *

U lidu vesnického jen když se může někdo pochlubit, že se pamatuje na rok osmačtyřicátý. Jeden sice revoluci pražskou neviděl, ale slyšel někde u Kněževsi, jak hřímala děla; druhý byl v ten čas v bílém kabátu, — no, ten už může něco povídat. Jiný zas viděl, jak v tom roce pásli četníci po studentech na venku se skrývajících, a když jednou se sešli zas ti chlubílkové, vytasil se i starý havíř Podpěra, že on pamatuje na ten rok.

„A v které patálii jste byl zrovna v tom roce, Podpěro?“

„Já v patálii? Nikde, já sloužil v ten čas v Bysni u Zemínů.“

Jeden se podíval na druhého a spustili nehorázný smích.

„Jen se chechtejte, máte pravdu!“ durdil se Podpěra. „Vy se chlubíte o vojnách a rebelii a kdož ví, kde v ten čas jste se povalovali za pecí na slamníku. Schejtli jste ty povídačky od jiných a udáváte to za své zkušenosti. Vždyť to známe. Já se ničím nechlubím, ale v Bysni u Zemínů měli také studenta, ten byl taky v řadách povstalcův. A když jedné noci nám přiběhl do statku celý rozedraný, ledacos nám vyprávěl, a o tom zas mohu povídat já, jak to dál dopadlo.“

„No, no, Podpěro, snad byste se nerozzlobil?“

„Je to pravda, takový vysloužilec z vojanského magacínu nebo kuchyně mi tady bude —“

„On to tak nemyslil,“ smáli jsme se všickni.

„Vím, že tenkráte po smrti svého muže vyplatila Zemínka syny své z vojny a Josefa dala do Prahy na studie. Dominik se asi za dva roky oženil, — vzal si tu, za níž už dávno chodíval, dceru chudého baráčníka z Libonice. Zemínka se tomu vzpírala, ale což pak stará matka zmůže. Dominik byl z vojny vyplacen, byl plnoletým, musili mu dát podíl, a on se oženil. Však to přivedl daleko. Nyní prý se už chytá pytláctví. A Eman — ten je ženat někde v Kačici. Dostal hezkou ženu a slušnou pomoc s ní, ale co je to vše platno, když ty nešťastné karty — — A když pak i Vít si přivedl ženu, a Zemínka odešla do světničky výminkářské, přišel jsem tam do služby ke koním. Slýchal jsem, že bývalo u Zemínů jako v panském dvoře, ale když jsem tam přišel, byl statek učiněnou pouští. Nová selka starala se víc o parádu než o domácnost, musila mít nový kočár, jezdila v klobouku jako paní vrchní a nic nedbala, že Vít za dva roky prodal u lesa lán pole. Ze všech koutů zírala bída, koně byli vychrtlí, chlévy skoro prázdny. Co se ta stará naplakala! Celý den měla oči zarudlé, buď vzpomínala na nebožtíka anebo zas pozorovala to hospodářství. Takovou stravu nedala nikdy ani psům, jakou jí nyní uštědřovali na výměnku; nebýti Josefa, snad by se byla ubohá stařenka utrápila. Ale Josef byl její nadějí; těšívala se, až vystuduje, že se pak přestěhuje k němu, kdyby to bylo kraj světa. A Josef jí neublíží, znala dobré srdce nejmladšího dítěte. Ovšem musila k vůli němu vystát dost. Dokud byl maličký, pak po smrti otce, když ti druzí na něho stále poštívali, takže Josefovi se stalo jméno „student“ útočištěm, to jméno, jež mu bývalo přezdívkou. Josef musil k vůli bratřím z domova. Vít, jakožto dědic statku, byl povinen Josefovi vyplatit podíl, ale poněvadž by byl musel rozprodati půl statku, nenaléhal naň Josef a spokojil se tím, že mu Vít bude posýlat každý měsíc jistou částku do Prahy na oděv, na byt, na stravu a knihy. Vít posýlal, ale proklel dříve vždycky ty peníze, než je odnesl na poštu.

Jakoby mu to dával zadarmo.

Bylo na jaře v tom roce, když jednoho dne zastavil se před Byseňskou hospodou neznámý povoz. Byl to žlutý krytý vozík, tažený jedním koníkem; napřed seděl nějaký ošumělý kočí a uvnitř vousatý neznámý pán. Mezi tím, co kočí připínal otýpku sena na voj před koníkem, vyskočil neznámý vousáč z vozu, vzal do ruky jakýs balík papírů a šel zrovna do hospody. Snad nějaký cestující, snad obchodník.

Starý ponocný Beránek vše viděl a poněvadž byl obdařen úřadem pro rozšiřování všech novinek a klepů ve vsi, vzal si sváteční čepici a zašel si do hospody.

Cizinec byl zrovna v plné řeči s hostinskou.

„To já nevím, můj zlatý,“ zaslechl ponocný sedaje si k jednomu stolu, „můj muž není doma, a my ženské se málo o takové věci staráme.“

„Oč se jedná, panímámo?“ ptal se hned Beránek.

„I ten pán zde chce vědět, zdali by někdo odtud neměl chuti se stěhovat do Ameriky. Prodal prý by mu lacino lístek na moře a odporučil mu krásné statky ke koupi. Holečku, to já nevím.“

„Mohl bych skočit pro Zemína!“ povídal ponocný.

„Což ten by chtěl do Ameriky?“

„Vít ne, ale ten Libonický bratr Dominik. Možná, že by dostal chuť i náš Zemín.“

„Nu, zeptejte se.“

„Ostatně Eman, co je v Kačici, už je se svým jměním taky „na zadrmo“, v Americe by se mohl zmoci, ač-li tam nehrají karty.“

„Kde bydlí ten Zemín?“ ptal se cizinec.

„Tamhle za kapličkou v tom žlutém statku.“

„Dojděte tam, za cestu vám zaplatím.“

I to byl starý ponocný jak na koni. Vzal čepici a běžel k Zemínovům. Za chvíli se vracel s Vítem.

„Tady je ten pán!“ povídal ponocný Vítovi, ukazuje na cizince, a usedl si hezky blízko, aby mu nic neušlo.

„Vy jste agentem pro vystěhovalce do Ameriky?“

„K službám. Chtěl-li byste —“

„Já ne, ale mám dva bratry. Tuhle nedávno jsme měli o tom řeč, jak by se to dalo zprostředkovat. Nu, a jak to vlastně dopadá v té Americe?“

„To by byla zbytečná řeč. Nejlépe a nejraději to povím tomu, kdo tam chce jeti.“

„Nevěděl jsem, že s tím děláte takové tajnosti,“ durdil se Vít.

„Žádné tajnosti, pantáto; až sem přijdou ti praví kandidáti, sedněte si hezky tu vedle mne a můžete slyšet každé slovo. A budou-li chtít, ať jedou, ne-li, taky dobře. Pojedou jiní. Ale teď je čas nejlepší. Všude samá revoluce, v Praze vojsko střílí do lidu; až je postřílí, půjdou po vesnicích a budou brát sedlákům statky. Já to nesmím roztrubovat, mám poslat do Ameriky jen několik těch nejlepších rolníků. Toť víte, až by se o tom roznesla pověst, chtěl by tam každý.“

„Tak je to tedy?“ kýval Vít hlavou. „Beránku, máte dnes něco na práci?“ ptal se ponocného.

„Jsem na zahálce jak slovo boží.“

„Že byste mohl dojít do Libonice.“

„Dojdu rád. Řeknu Dominikovi, aby k vám přišel.“

„Ano, ale byl bych radši, kdybyste došel dřív do Kačice a na zpáteční cestě teprve se v Libonici zastavil.“

„Do Kačice ovšem tři hodiny cesty.“

„Dostanete zaplaceno. Ať přijde Eman hned s vámi. A Dominik taky. Dokážete to do večera?“

„Budu hledět.“

„Musíte hledět, poněvadž se tu nezdržím déle než do zítřka!“ řekl cizinec a sáhnuv do kapsy, podal ponocnému hrst drobných peněz. Ten po nich skočil jako vlk. Běžel domů, vzal sváteční kabát a ještě hůl a kráčel přes ves k Tuřanům. Lidé se ho ptali, kam ještě dnes s holí. Beránek řekl: „Do Kačice,“ a zrychlil krok.

„Co v Kačici, Beránku?“

„Eh, to se nedá říci jedním slovem a na více nemám času.“

Ovšem zvědavci se tím nespokojili a šli se přesvědčit sami. Obcházeli hospodu, nakukovali do oken, viděli tam mladého Zemína a cizího pána, jemuž musila hostinská zaříznout a upéci nejlepší kuře.

Je vidět, že to vzácný pán.

A jen tak na půl huby pošeptala několika tetkám, které k ní přišly až do kuchyně, oč se tu jedná.

Za chvíli byla kuchyně prázdna, ale za to plná ves, že Zemínové pojedou do Ameriky. —

Když pak k večeru přišel Beránek a přivedl Dominika a Emana zrovna do hospody, byla celá Byseň na nohou a za chvíli bylo v šenkovně plno. Očumovali, naslouchali, s cizince očí nespustili a divili se, že v Americe jsou tací lidé jako v Bysni. Agent totiž se legitimoval u přednosty obce jako příslušník americký. A česky uměl lépe než všickni Byseňáci.

S počátku hovořilo se o všedních věcech. Lidé očekávali Bůh ví jaké kázání a okazování. Když konečně jim byla dlouhá chvíle a od žádného Zemína nemohli se dozvědět, zdali opravdu pojede do Ameriky či ne, došla jim trpělivost a šli domů. A když už hospoda k půlnoci byla skoro docela prázdna, tu teprv sesedli se Zemínové kolem agenta a sestrčili hlavy dohromady. Agent rozbalil papíry, byly tam různé barevné mapy, ukazoval všelijaké body na nich — to prý jsou veliká města. Člověk těch jmen nedovede ani vyslovit. Pak líčil poměry hospodářské, ceny obilí — když prý tam sedlák prodává plodiny, jsou náramně drahé, a když je kupuje, tu prý jsou s polovic zadarmo.

„A ty krásné roviny, lesy zadarmo, zajíců tam tolik, že si je člověk může nejen zadarmo střílet, ale na každého ušáka ještě dostane od vlády odměnu. Jak říkám, první věc, kterou si má vzít každý do Ameriky, je puška.“

To se zvláště líbilo Dominikovi, tomu pytlákovi.

„A jak lid tamější hloupý,“ pokračoval agent, „ničemu nerozumí, vše chce dělat a ničeho neumí. Kdo je tak trochu slušný karbaník, může na těch hloupých bohatých farmářích vyhrát na posezení tisíc dolarů.“

„To by nebylo zlé!“ povídal Eman a naslinil chutě prsty, jakoby už chtěl rozdávat těch dvaatřicet listů. A leccos se povídalo. Tohle jen tak zachytil ponocný, ovšem mluvilo se většinou po tichu, čemu neporozuměl.

Dominik i Eman už se nemohli dočkat, jen Vít byl jaksi zamyšlen. Taky by se nerozpakoval jeti do té nové Arkadie, ale ten Josefův podíl. Statek je zadlužen, kdyby jej prodal a zaplatil dluhy a Josefovi podíl, nezbylo by mu ani zlámané grešle na cestu.

„Neříkej Josefovi, že pojedeš do Ameriky.“

„Co mi to platno, podíl je v knihách a v první hypotece.“

„To je ovšem neštěstí!“ řekl Eman a obrátiv se k agentovi, pravil: „A na dluh to nejde do Ameriky?“

„Ne, vše musí být napřed zapraveno.“

Zemínové nyní počali se radit sami mezi sebou. Stará matka má něco hotových peněz, ale aby dala neb půjčila? Ta má ráda jen Josefa. Eman by vypomohl Vítovi, ale chce si na cestu ještě někde zahrát. A Dominik? — Ten až prodá tu barabinu v Libonici, bude rád, že mu zbyde na cestu a na nějakou ručnici.

Nebýt toho Josefova podílu!

„Snad už to neobnáší tak mnoho, Víte?“

„Píšu si, co jsem mu poslal kdy, ale to nedělá ani desetinu posud.“

„Já říkám, Josefovi odkázala matka nejvíc. Otec umřel, matka dělala sama pořádnost, a to víš — —“

„Dostali prý jsme všickni stejně!“ doložil s úšklebkem Eman.

„Jak pak stejně?“ osopil se Dominik. „Josef má podíl ještě celý, slyšíš to, a nám z něho zbylo, že by člověk za to ani na jaře kozu nekoupil.“

Ponocný už chtěl říci: „Proč jste si to utratili, darebové,“ ale mlčel. Nemel dosud zaplaceno od cesty, a pak by snad teprve nedostal ničeho. Dominik se zrovna ptal na něco agenta, když se otevřely dvéře, a hostinský mrknul na Víta.

„Máte sem jít na chviličku.“

„Kdo mne volá?“

„Jen pojďte!“

Vít vyšel do síně. Stála tam služka z jeho statku. Celá rozespalá.

„Pantáto, máte jít hned domů.“

„Proč?“

„Je tam váš bratr Josef, ten student z Prahy.“

„Kdy přišel?“

„Teď v noci před chvílí.“

„Co tu chce?“

„Já nevím.“

„Vzkázal pro mne?“

„Ne, stará panímáma. Josef je u ní na výměnku.“

„Jdi napřed, přijdu hned.“

A vrátiv se do šenkovny pro čepici řekl, že se musí podívat domů na hříbě, a šel.

Venku byla tma jak v hrobě. Tak ticho všude kolem, jen u splavu pod rybníkem hučela voda, a za kapličkou vrzly dvéře u něčího statku.

U Zemínů, jak se služka vracela.

Vít vstoupil do dvora; všude tma, jen na výměnku bylo okno osvětleno. Mladý sedlák se napřed podíval oknem dovnitř. Už nebyl v té světničce, ani nepamatuje. A s tou stařičkou matkou nemluvil už kolik neděl a Josefa viděl posledně, jak tu byl v létě na prázdninách. Jak tam má vstoupit? Jak se má před ně postavit?

Eh co, nejde tam o nic žebrat, je tam volán. A vzav za kliku, vešel do světnice. Na rozestlané posteli seděla stará Zemínka, majíc nohy na nízké stoličce, a za pelestí u kamen seděl Josef. Byl sehnut, lokte o kolena vzepřené a v dlaních držel rozpálené čelo. Když Vít vstoupil, vzpřímil se Josef, vstal a podával mu ruku. Vít se jí chopil. Stará matka složila ruce na klín, pohledla na Víta a několikrát zakývla smutně hlavou. Ale tomu všemu Vít nerozuměl.

„Ten vyhlíží, chudinka, vid?“ pravila Zemínka lítostně.

„Kdo?“ ptal se Vít.

„Josef, — jen se naň podívej, celý nemocen, šaty rozedrány, prádlo na něm nečisté — —“

„A kde byl?“

„Se studenty. Oni se pustí s vojskem do boje! Utekli z Prahy ještě s jedním někam ke Křivoklátu, a když je tam četníci vyčenichali a jeho soudruha odvedli, utekl Josef do své domoviny. Viď, Vítku, aby tu Josef nezůstával? Četníci mají popis všech studentů, odkud, co a jak, a mohou přijít každou chvíli…“

Vít si nevěděl rady. Stará Zemínka byla šťastna, že ti dva synové její tak družné se drží za ruce. Takhle jich ještě nikde neviděla.

„Což aby se Josef někam ukryl?“

„Ale kam?“ bědovala Zemínka. „Zde to nemožno, každý Josefa zná, a udali by ho.“

„Mohl by někam ujeti daleko — — — takhle přes hranice.“

„Ale to by musilo být hned. Já sama bych mu dala na cestu —“

A stará Zemínka se belhala s postele pro klíč od truhly, aby vyložila své úspory na zachránění Josefovo.

„Počkejte,“ povídal Vít, „v hostinci sedí Dominik a Eman, přivedu je a pak se uradíme.“

„Slyšela jsem, že jsou tu, ale nechtěla jsem se ptát. A bylo mi líto, že když jdou do Bysně, zaměří rovně do hospody — — a na starou matku ani nevzpomenou… Jdi tedy, Vítku, a uraďte se.“

Vít odešel. A lidé, kteří se probudili troubením ponocného, divili se, jaké to pořád běhání, brzy z hospody k Zemínovům, zase ze statku do hospody — — Snad už se ráno postěhuje Vít do Ameriky.

V hospodě se dozvěděl Eman a Dominik, kdo Víta dal volat a proč. A bratři Josefovi počali se potichu radit, až se uradili. „Máme jeti my do Ameriky? — Ať tam jede Josef. Máme my snad nechat v Americe poslední groš svého podílu? — Ať ho tu nechá Josef.“

Řekli agentovi, že ještě přijdou, ač tomuto se zdálo chování jejich podezřelým, a vzdálili se.

Stará Zemínka zapomněla v té chvíli na všecko soužení; pomyslila si, že Josefovi bratři přec nejsou tak zlí, jak se o nich domýšlela. Vždyť chudáci se starají o Josefa, radí se, jak by ho zachránili před bajonettem četnickým, před Hradčanským vězením.

Dominik jako nejstarší prohlásil, že by Josef učinil nejlépe, kdyby odejel do Ameriky. Stará Zemínka se zachvěla, ulekla se toho slova, ale — Pánu Bohu poručeno, ať už jede kraj světa třeba, jen když bude živ a na svobodě.

„Ale jak se tam dostane?“

„Tady v hospodě právě jeden pán z Ameriky, cestuje pro zábavu, hodný to člověk, umí česky, peněz má jak smetí, s tím by se tam mohl Josef dostat.“

Zemínka byla radostí bez sebe.

„Vyprovodili bychom Josefa kus cesty, ale mohlo by to vzbudit podezření.“

„Ne, děti, kdo utíká, nejlépe, utíká-li sám. Tady máš, Josífku, na cestu, tři stovky, víc nemám. A ty šaty mi svleč, tady si vezmi po nebožtíkovi otci; je to vše sice taky ošumělé, staromodní, ale přec lepší, než ty máš na sobě. A prádlo si vezmi čisté na sebe a ostatní do uzlíčku. Od jídla ti nedám ničeho, tu máš dva vdolky od včerejška, na cestě si koupíš. Jen je-li ten pán takový, jak povídáte, děti?“

„Snad bychom nesvěřili Josefa nějakému pobudovi. Ostatně Josefovi už je přes dvacet let, má tedy rozum. Ale ještě něco, Josífku,“ povídal Vít, „máš u mne podíl, hned ti ho dát na cestu nemohu, to víš, ale až přijedeš na místo, až se usadíš, piš mi, kde jsi, a já ti jej pošlu. Můžeme to napsat, a ty to podepíšeš. To je jen k vůli úřadům, kdyby se ptali, proč ti posýlám peníze. Řeknu, že je to podíl.“

„Vždyť je to v knihách u úřadu.“

„Dobře, ale až ti peníze pošlu, na základě tohoto podpisu tvého se podíl vymaže.“

Josef, Bůh milý ví, kde měl myšlénky. Předložili mu listinu, hlava se mu točila starostí o své živobytí, ruka se chvěla, ale podepsala přec zřetelně celou úmluvu. Stará matka taky ani nevěděla, oč se jedná. Nechala je mluvit a přepočítávala přeleželé bankovky, zdali je jich za tři sta. Několikrát ji spletli, musila počítat znovu.

Eman odběhl do hospody a vyřídil agentovi, že nikdo z nich do Ameriky nepojede, ale že mu dohodili jiný obchod. Na tom jednom vystěhovalci že může vydělat víc než na nich třech. Řekl mu, že musí hned dát zapřáhnout a odvézt Josefa přes hranice. Odtud aby ho pak dle svého rozumu dopravil do Ameriky.

Kůň byl do vozíku zapřažen, agent zaplatil za sebe a kočího útratu a zajeli s vozíkem před statek Zemínovic.

Lidé zas otvírali okna, viděli tam u vrat ve tmě několik postav, slyšeli slabý hovor, ba jakoby i pláč tlumený, a vozík rychle ujížděl cestou k Lotouši a odtud císařskou silnicí k Lounům.

Ubohý Josefe! Víš, kam jedeš? Víš, že jsi byl prodán od vlastních bratrů svých? —

V tom starém zákoně prodali Jakubovi synové svého bratra Josefa na pastvinách, — v Zemínovic statku jej prodali v domě otcovském, před očima vlastní své matky.

Slyšíte ten rachot kol vozíku na silnici někde u Kutrovic?

Kupec odváží Josefa do Ameriky — do moderního Egypta.

* * *

Uběhlo asi čtvrť roku a po obávaných četnících ani památky. Zemínka litovala, že Josefa poslala do tak daleké ciziny. Josef vůbec ani nebyl v seznamu pronásledovaných studentův.

Zemínka stará čekala dychtivě na dopis Josefův jen proto, aby věděla, kam mu psáti, aby se hned vrátil. Každou chvíli vybíhala před vrata, aby se podívala, nejde-li tudy poštovní posel.

Uplynulo půl roku, už rok — a Josef nedával o sobě zmínky.

To starou matku často rozplakalo. Nemyslila jinak, než že její miláček někde zahynul.

Až jednou, když seděla před vraty na výsluní, zastavila si poštovního posla.

„Nic pro nás?“

„Nic, panímámo, dnes nic.“

„Už rok čekám na psaní z Ameriky a nemohu se dočkat.“

„Z Ameriky? Vždyť už jsem přinesl letos asi pět psaní z Ameriky k vám.“

„Kam jste je odevzdal?“

„Mladému.“

„Tak děkuju.“

A jak přišel Vít, hned se sháněla, co Josef píše.

„Píše, že se má dobře a že se mu z Ameriky nechce.“

„A proč mi neukážeš psaní?“

„Josef sám psal, abych vám o ničem neříkal, že přijde z nenadání.“

„A kde je Josef?“

„Někde v Texasu. Nevím, kam jsem dal tu adressu.“

„Já se jen tak ptám,“ omlouvala se stařena, aby Víta nepohněvala. „Nu, jen když se mu dobře daří.“

A byla zase spokojena.

Jednou však dostala náhodou stará Zemínka sama dopis Josefův do ruky. Nevěděla, má-li jej otevřít bez Víta. Ale proč by se bála? Dopis adressován jí. Zašla si do své světničky, zastrčila se, vzala z modlitebních knih brejle a rozevřela obálku.

„Drahá matičko!

Psal jsem Vítovi pětkrát, vám dvakrát. Odpovědi jsem odnikud neobdržel. Píšu snad naposledy, poněvadž choroba moje, kterou jsem si uhnal v uhelnách při těžké práci, se zhoršila, a já ležím už druhý měsíc v nemocnici. Prosil jsem Víta, aby mi aspoň na cestu poslal; ostatní z podílu že mu odpouštím; ale neodpověděl. Průvodčí můj, jak jsem vám psal, mne na cestě oloupil o všecky peníze, a já na lodi musil za stravu konat hrubé práce. Dělal jsem zedničinu, pak jsem pracoval v jednom pivovaru a naposledy v uhelnách. Vím, že vás vícekrát v životě nespatřím. Bratrům odpouštím, jako onen Josef Egyptský, jen že já úpím ve větším otroctví.

Líbá stařičkou ruku Vaši váš syn

Josef Zemín.“

Stará Zemínka dívala se brzy na psaní, zas na obálku, jakoby nevěřila, že patří jí. Tam stálo její jméno. A v dopise jméno jejího miláčka. Ruce jí sklesly v klín, papíry jí vypadly z rukou. Ubohá stařena zahleděla se upřené na obrázek bolestné Panny. Zdali pak i ona pocítila větších ran než Zemínka? Té chudince umírá taky syn, tam někde v cizích rukou, kde nad ním nikdo nezapláče, v dalekých končinách světa. Třeba by přibit byl na kříži, jen když by ho mohla zlíbat. Čtyři děti má; ty tři jí dal Bůh pro soužení, čtvrtého jí prodali do ciziny.

Zemínka vstala, povzdechla, ale neplakala. Slza není největším znakem bolu. Oblekla se svátečně, vzala psaní do kapsy, zamkla světničku a šla k Vítovi.

„Kde že máš tu adressu Josefovu?“

Vít vystoupil na židli a za obrázkem jedním ji našel.

Zemínka jí mlčky vzala a šla. K Tuřanům. U vrat fary zazvonila, a když jí otevřeli, vešla do pokojíku velebného pána.

„Velebný pane, už jsem dostala psaní od Josefa!“

„Tak co píše?“

Zemínka vyňala z kapsy dopis a odevzdala jej šedivému faráři. Ten se nahnul k oknu a četl. Přečetl a podíval se na Zemínku.

„Uložila jsem si zde u vás, velebný pane, částku peněz na pohřeb, na zpěváky, na kříž náhrobní a pak na zádušní mši za sebe a svého nebožtíka. Buďte tak dobrý a vraťte mi ty peníze, pošlu je Josefovi do Ameriky na zpáteční cestu.“

„Jak chcete, matičko. A víte, kde je?“

„Tuhle mám lístek.“

„Tedy mu je pošlete, ač-li soudě dle jeho psaní, bude ještě na živu.“

Starý kněz vstal, otevřel přihrádku u stolu a vyňal Zemínčinu fundaci, udělal obálku, napsal jménem jejím krátký dopis, vložil peníze, zalepil, zapečetil a napsal dle lístku adressu.

Zemínka vzala balíček, shýbla se k ruce farářově, ale ten tomu rychle zabránil. Doprovodil ženu na smrt bledou ku dveřím a mlčky dlouho se za ní díval, když putovala silnicí k Slanému, aby tam odevzdala peníze na poště.

Už byl večer, když se vrátila. Odemkla svoji světničku, usedla k oknu a nyní teprv se do sytosti vyplakala. Když jí přinesla služka večeři, ani se jí netknula, a když jí přinesli ráno snídaní, seděla posud tak u okna ve svátečním ustrojení. Už neplakala. Myslili, že spí, budili ji, aby šla snídat, ale Zemínka už se nezdárného dítěte o nic neprosila. Byla tuhá, studená. Tak, jak byla, položil ji Vít do rakve.

Ještě dobře, že se čistě a svátečně oblékla. Ditě by ji bylo neustrojilo.

* * *

A jak psal Josef, vícekrát se nevrátil. Zaslané peníze přišly za čtvrt léta na Tuřanskou faru zpět, a stařičký kněz je obrátil k původnímu účelu.

Těch několik tisíc podílů, za něž bratří Josefa prodali, ani malou mezeru nevyplnily v hříších jejich. Vít dohospodařil a potlouká se někde světem; Eman si několikrát za svůj dílec hodil v karty, a Dominik si zjednal všeho všudy novou pušku, pro niž byl jako pytlák v hraběcím revíru od hajných zastřelen.