Veršované pohádky/Tři perly/VII

Veršované pohádky – Tři perly Bohumila Klimšová
VI	VII	Doslov

Údaje o textu
Titulek:	Tři perly VII
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 31–40. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Nechci plášť, ne jablko chci zlaté,
nechci vínku s královského čela!
nesu perly… Slyšeli jste! vizte!“
Odhrnula rukáv splývající,
na lem řízy, cudně skrývající
bílé ruce od ramenou k pěsti;
„rudý kruh zde okovy mne vryly!
Věříte-li podivné mé zvěsti?
Viděli jste!“ —

                    V dojetí síň zlatá,
v ruce králi zachvělo se žezlo.
V dlani se jí trojí perla třpytí.
Trne dvůr, a mocná záře svatá
oblétá jí skráně rouškou hvězdnou;
vzplálo čelo, ze tváře jí svítí
světlým proudem oči, slunce dvojí,
a od hlavy přívalem se svezlo
paprsků jak ozlacených nití.
Položila křížem ruce čisté,
mohutně týl, důstojně se zvedá,
velebností roste její témě,
kyne král, a mluví žena bledá:

„Ano, kde váš trůn, jsem druhdy vládla,
Bolemíra, paní této země;
majestát váš, spřízněn mému rodu,
hlásil mé se zemi za vévodu,
vzkvětem jeho naše větev svadla.
Vypudil nás,“ žalovala jemně,
„vypudil nás, a já bídná zřela,
kterak mne a syny moje vedou
do zajetí, odzbrojené, spjaté;
jak můj choť vydechnul duši svoji,
loučila se s vlastí — bolesť bezdnou
stopila jsem v slzách: v perlu šedou
slily se mé slzy, obestřenou žalem. —

Uvězněna sedím. V kobce jedné,
v druhé kobce dvanácte mých synů.
Tenkou zdí zaslechnu mluviť jatce:
„Zrušme pouta! Vraťme volnosť matce!“
Dvanácte se rukou vzhůru zvedne,
jak kdy mávne dvanáctero křídel,
dvanácte se vypne mužných svalů:
praskla pouta, jak se stromy tříští.
Vyletělo dvanáct sokolíků,
vyletělo dvanáct orlů statných,
jalo stráže, vyrvalo jim zbraně.
Odváděl mne nejmladší můj syn,
Čestmír ohnivý, a na pokyn,
druzí bratři šťastně spěli za ním.
Až k zdi hradební; u městských valů
zaskočeni; stráže tasí píku;
druhá míří ocelovou dýku,
třetí svižným lukem čelí na ně,
čtvrtá chvátá od královských sídel.
Boj se strhne: hvízdá zbraň a sviští,
bojováno přímo zběsile,
a po mnohých ranách pádných, zdatných,
prudkých jako krupobití dští-li,
ustupují syni přesile.

Běda! dřív co Čestmírovi kryli
ústup se mnou, na ráz hnou se v před —
snad by do skalin se uchýlili
než jich úkryt zradí úsvit bílý
a se mohli dáti na útěk —
buď jak buď, však sledovať se zdáli
nás dva, nepřátelské stráži vděk,
proti nám směr dávajíce zbraním. —
Zřela jsem to nejasně a v mdlobě,
poznala jen, jak se ztišil jek
a v tom tichu jak se ozval hlas
jak nůž ostrý, chladný jako led:
„S kýmže bojovali dříve as?
S našimi? či z družiny jsou její?“
Syni zaraženi, svorně hned
novou lží se zachrániti spějí:
„Neznáme ji!“ jedním dechem zpětí.

Skanula mi slza — perla černá,
zakalená hříchem zrádných dětí.
A má bolesť hrozná, bezeměrná!
Jedin Čestmír matku chrání paží! —
Ulekána k Čestmíru se vinu,
Čestmír statně v pravici meč váží:
„Couváte-li? Vzhůru! taste! v boj!
Pomoc matce! vidíte ji v nouzi!“

Ale bratři sami sebe krejí,
na ráz dbají pomoci jen sobě,
a i ve zbrojnoších cit se vzpouzí,
kdy to spatří. Proti nim se slili,
„hanba!“ vzkřiknou, sesypou se rázem,
a milosti neznajíce žádné,
jako mračno, jak kobylek roj
dopadají na mé syny zrádné.
„Lháři! baby! zrádci!“ zní mi sluch,
a než na bojišti ustal ruch,
jedenáct mých synu padlo na zem…
Dokonáno! — —

                   Česta můj v tom zmatku
urve stráži kůň a větrů váním
skočí branou do svobodných polí
a mne nesa na koni v svém klínu
bezvědomou v úžlabí mne složí.

Na čase! Dav nepřátel se blíží,
a již zahýbají skalným srázem,
syn můj znamenal jim krví cestu:
levou rukou objímal mne v pasu,
z pravé ruky potůčkem krev řine,
máčí půdu, zabarvuje hloží.

Vstříc jim vyšel. Sám se vzdal jich moci.
Probudíc se utekla jsem v lesy,
zbrojnošové za mrtvou mne měli,
zmátl je svým navrácením k městu. —

Nešel nikdo. A já mohla pláním,
skalám nehybným a čerstvým laním
od úsvitu rána k hvězdám noci
vyprávěť, jak zráda synů bolí,
jak jsem mžikem ztratila své děti.
Jasně Čestmírova láska věrná
vysvitla mi — a tu slza třetí
skanula mi, jasná — perla bílá.
Převážila obě perly trudu
leskem svým, jí paprskové hřejí,
stkví se rosou v javorové sněti,
démantů lesk ve svou hloubi skryla.“

Králová se zamyslila tiše,
chtivě ssála každé slovo ženy,
páni duše zvěstem otevřeny,
v zadumání padnul vládce říše;
bledá žena ujala se slova,
tiše, volně, jak kdy sotva dýše:

„Na své srdce perly vložila jsem,
kudy kráčím, vidím Čestu svého:
z trav mi vlají černé vlasy jeho,
jasným okem zírá na mne z křoví,
květy zřím, kde krví zbarvil půdu —
v Čestmírově duši ožila jsem,
dál a dál jdu jak za jeho hlasem:
vlasové mi větrem rozevláni,
kolem hlavy smutnou roušku vdovy,
perly na srdci — a lesem, plání,
pouští kráčím: „Mrtev-li či žije?“ —
Ó, byť mrtev, zjasnil moje žití:
ne mi všechněch dvanáct synů zříti
jak své jméno, mé a jméno otce
v hanbu vlékli. Nechť ho země kryje,
vidím jej u sebe v záři jasné,
oblétá mne krásná jeho duše…“
Králové se slza v oko vkradla.

„Bolestno se houštinami kluše,“
paní dí, „kdy zkoušeť všeho zlého,
kamením se ploužiť mezi kři
o hladě, a mám jen perly tři —
dojdu v město, lidem nepoznána.
Komu napadla by žena svadlá? —

Dovím se, jak syn vojíny vezen
v žalář na novo a krutě vězen!

Kéž bych mohla vysvobodiť ho!
K nohám králi v pokoře bych padla,
vzpjala ruce — odpustil by vzpouře?
Nesvolalo mrak by nové bouře
v čelo jeho, že se jemu vzpříčil,
aby s matky svrhnul vazby jho,
okovy v prach smetl a je zničil? —
Veliký hněv velikého krále!
mním, a na Čestmíra myslím stále.

Bohatstvím trh města září stkvěle.
Útrapami umořena cele,
vyndám perly — na prodej je nesu —
váhám — trnu — váznu v každém kroce —
na všech údech bolestí se třesu —
zdá se mi, že lesk i jejich hasne —

Stojím na trhu a spatřím pána
v kroji velmožů: znám jeho líce!“
pomlčevši počne do třetice
vztáhnouc ku králové ruce obě.
„Totéž oko, čelo, každý rys
jak můj dvořan Domaslav měl kdys
před lety: aj, jistě jeho syn!
Rychle ve mně uzrál smělý čin,
trestuhodný; milostiva buď,
zoufalosť mou a mou lásku suď! —
Žádá perel míť za každou cenu,
pro královou! — — Projede mi hlavou
perlami hledati přístup k tobě.
Rozplamením v tobě po nich tužbu —
odpusť, paní, odpustiž můj pych;
odepřela jsem ti malou službu,
abych klesla teď u nohou tvých!
Neprosí tě královna, ó paní!
vezmi perly nádherné z mých dlaní —
matka prosí —“ A velebná žena
přede trůnem klesne na kolena.

Čistá slza Veleslavu zrosí.
„Vstaňte, paní!“ pohnut zvolá král,
vděčně králová naň hledí za to,
panstvo mlčí, ticho jako v hrobě.

„Přiveďte ho!“ mocnář sluhům velí,
„a té paní, že se odvážila
jednat proti jasné vůli naší
pouta dejte —“ zarazí se sál,
královnin hled omžený a vřelý
slzami ke králi prosbu vznáší.
Odmítavě rukou pohne král,
divný úsměv pohrá jemu tváří:
„Marné prosby; moje slovo svato!“

Přivedou ho: rámě kruhem spjato,
černý vlas mu vrhá v čelo stín,
v bystré oko, v orlích nozder chřípí,
smělý zrak na krále metá šípy,
z tváře pevné jak dubový klín
bohatýrské vůle světlo září.
Mlčí.

       „Lituješ-li?“ vládce ptá se.

„Nikdy, pane!“

                   Král mu: „Bloude, zdá se,
vězením že nezměkla ti hlava!“

„Neodvolám. A kdybych měl znova
rozhodnouť se, mám-li matku chrániť,
na život a na smrť chci ji brániť!“

Zasmuší se král: „Važ lépe slova!
Smělá jsou na bezbranného jatce!“

„Spěl jsem volnosť vrátit dobré matce!“

Zahledí se v tvář mu král a vstává:
„Smělou řečí hubíš se i matku!
Odvolej a volnosť aspoň tobě
vrátím; ano, dám i zem ti v léno;
jinak meči propadnul jsi hlavou!
Sám si vol, a jak si zvolíš, staň se!“ —

„Neumím lháť. A kdybyste dravou…

Vzúpí žena: „Zachraň sebe, synu!
K útrapám jsem věčným vyvolena,
žij, mé dítě, žij; já ráda zhynu!“
U zápěstí rámě obnažila,
měkké rámě, a kol kolem, z plna
objímá je kruhem rudý pruh:
„Okovy jsem snesla, lesk a zlato
vzali mně a zámek, rodný luh —
pozbavena země, míru, statků,
pozbavena dětí svých a chotě —
sejde na tom, za dlouho či v krátku
umru-li? — jen tebe mám — ó chraň se!
Pomni, co jsem zakusila pro tě!“

Vztáhne brvy Čestmír. „Vzdám se tebe,
by se otec obrátil, mně klna,
bych zhanobil v sobě svoje jméno
vleka šrám z kolena na koleno,
rci, zdaž bys i ty se nezarděla? —“

Sklesly ženě ruce. K trůnu spěla
králová a s prosbou k vládci vstoupí:
„Milosť, pane!“

                     Mohutně jak sloupy
jinoch stojí. Ticho. Panstvo hne se;
hnul se král, plášť shodiv z hermelínu:
„Přestáls zkoušku, na mé srdce, synu!
Kdo ctí sebe, hoden úcty mojí!“

Slavnostně hlas se mu klenbou nese,
rozechvělý jako pablesk slunný,
plašící před sebou šero stínů.
K Bolemíře vztáhne ruku svoji:

„Královno ty chudá, bez koruny,
světem štvaná! Ptám se všech i sebe,
kdo bohatství tvému vyrovná se?
Přišel za tvůj žal odplaty den!“

Zvolá králová: „Jak, pane, zdá se,
vyjevuje se můj živý sen:
ne to syn můj, a je to můj syn,
není syn váš, a je to syn krále,
nemá vousův, a je slavný rek…
Stokrát požehnaný matčin klín,
jenž ho choval…

                      Zákmit perly hoď,
Bolemíro, v sirou naši dlaň;
kousek lásky, jíž má tebe rád!
Za šperk ten dám ráda stkvostný hrad,
květný sad a les a vonnou pláň,
pramen stříbra, zlatorudou tůň,
takový šperk převažuje trůny…“

„Hovoříte duši mojí vděk:
hoden cti, kdo hájí tak svou česť,
hoden lásky, kdo zná lásku nésť
chrabrou rukou, bez bázně a strachu,
bez naděje na odplatu kdysi:
předchůdců meč po boku mi visí,
jím pasuji tebe na rytíře:
věren lásce, poctivosti, víře
užívej ho k dobru, a plášť z nachu
ovine ti měkce plece mužná:
hoden jsi mým synem slouti, milý,“ —
pravil král, „zde po mém boku trůň!
Sirý otec žehnám šťastné chvíli
kdy jsem tebe našel…“

                                „Můj Čestmíře!
zde máš matku — ve mně matku druhou,“
objala ho králová a stuhou
znamenala jemu chrabré rámě:
„Mysli na matku a — trochu na mě!“

Vlastní matka oslzela blahem…