Veršované pohádky/Tři perly/II

Veršované pohádky – Tři perly Bohumila Klimšová
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	Tři perly II
Autor:	Bohumila Klimšová
Zdroj:	KLIMŠOVÁ, Bohumila. Veršované pohádky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1890. s. 19–21. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Prochází se prudce stkvostnou síní
Veleslava, světovládná paní,
na pokyn jíž na sta pánů čeká;
nepokojně, rozbouřena těká
po královském zámku od svítání;
v chůzi velebná dnes nemá stání,
choroba jí bílé čelo stíní.
Na ráz přísně před pány se staví:

„Každý z vás mi oddán býť se praví,
dí, že chová ke mně úctu vroucí;
vidíte mne krutou touhou mroucí,
a z vás žádný nedostál mi v slově:
než však měsíc naplní se nově,
nenajde-li nikdo do těch časů
vzácné šperky k okrase mých vlasů,
perly, jež tak svůdným leskem hrají,
v nichž se neznámé mi kouzlo tají,
po nichž prahnu dnem a nocí, stále,
ztratí milosť mou a milosť krále!“

Velmož nejstarší se mírně hájí:
„Na vše strany: od severu na jih,
na východ a západ, po všech krajích
na cestu jsme vydali se, všady,
vzali nejbujnější koně v stájích,
po tvé vůli, velevzácná paní,
po rozkazu velmocného krále,
bys propletla perlami vlas tmavý,
nenašli jsme po nich stopy ani!“

Zachmuří se králová a vece:
„Mluvte krátce: nevíte si rady!
Nic a nic — aj, jste již všichni tady?“

Starý velmož ukloňuje plece:
„Vracíme se všichni v úctě ryzí,
jaká sluší, velitelko, tobě;
jeden schází jen: hoch zpola cizí,
proti šedinám mým pravé robě.
Nedávno byl přijat do tvé rady,
jak je z nás a moudrý, hošík mladý.
Rci však, ten-li dovede, co staří
s šedinami, se zkušenou tváří
nedovedli při vší možné píli?“

Králová se pozamyslí chvíli:
„Ano, Domaslav; pln horlivosti,
libým mravem a vždy ve zdar věře
bystro vžil se u mne do milosti.
Slíbila jsem jakékoli přání
jemu vyplniti bez váhání,
perel najde-li. Nuž, spěšte, páni,
ať vám odplatu mou nepřebéře!
Rychle na kůň! není pomoci!
perly chci, byť měli po noci
jste jich hledať, po slunečním žáru!
Leťte jako sokolové jaří,
leťte do únavy, do úpadu,
perly chci, v něž takou naděj kladu,
perly chci, jež tají divy v sobě,
kalnější, než žal kdy líce máčí,
stkvělejší, než květná rosa v jaru…
S Bohem, páni, přeji mnoho zdaru!“

Úsměšně hlas doznívá jí, v hněvu,
nezlomnosť se zračí v jejím zjevu;
bezmocně na sebe hledí páni,
a než paní k odchodu se zvedla,
zaraženě vyskakují v sedla.
Rozpačitě, ptavě hledí na se:
v celém zámku tajně povídá se,
že ztratila paměť paní jejich
jak omdlela tehdy na veřejích
u pavlánu; o perlách jen snívá,
a král starosť o ni chabě skrývá
a jí hoví, hýčká bez únavy
strachem o jí žití, o jí zdraví.

Tolik páni očima si praví,
ryk kdy rozvlní se hradní plání:
na zpěněném oři jinoch mladý,
jemné chmýří kol růžové brady,
v šatě prach a v čapce péro ptačí;
„Stůjte!“ provolá a ve hrad kráčí.