Velký Čech/XXXII.

Velký Čech Václav Řezníček
XXXI.	XXXII.

Údaje o textu
Titulek:	XXXII.
Podtitulek:	(Pohřeb Palackého. — Některé vzpomínky a hlasy o Palackého významu a jeho povaze.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 349–357. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Pověst o smrti Palackého nesla s sebou po celé vlasti žal a smutek. Královská naše matička Praha sama postarala se o vystrojení pohřbu skutečně největšímu Čechovi XIX. století. A není to lichou průpovídkou, že Praha neviděla tak slavného pohřbu od onoho dne, kdy otec vlasti Karel IV. ukládal své kosti do velechrámu svatovítského.

Dle současných časopiseckých zpráv v sobotu dne 27. května sešli se obecní starší král. hlav. města Prahy k mimořádnému zasedání. S hlubokým pohnutím vyslechli kratičkou, avšak srdečnou řeč náměstka purkmistrova prof. Zeithammera, vzpomínajícího na zásluhy zesnulého otce národa, a povstáním jednomyslně schválili návrh městské rady, aby Palacký pohřben byl nákladem a péčí obce pražské a aby i dále památka jeho byla ctěna a oslavena.

Téhož dne večer byla mrtvola Palackého pytvána a balsamována od okresních lékařů drů. Steffala a Prokše, což vyžadovalo času několik hodin. Shledáno, že smrt nastoupila následkem ochrnutí plic. Na to mrtvola oblečena v černý šat a připnuty mu veškeré řády, zejména rakouský komanderský řád železné koruny, ruský řád sv. Vladimíra, mexický řád quadelupský a černohorský řád Danilův. Konečně mrtvola uložena byla do skvostné dvojité rakve a postavena na prozatímní katafalk, okolo něhož pak rozžato několik voskových svící.

V neděli ráno před 7. hodinou dostavili se do domu zemřelého někteří radové městští, členové „Českého klubu“, měšťanské Besedy a hodnostáři téměř veškerých národních spolků pražských. Superintendent pan Molnár vykonal nad rakví modlitby a měl krátkou avšak dojemnou řeč, v níž poukázal na zásluhy zesnulého. Po vykonání církevních obřadů loučila se rodina zesnulého s drahým nebožtíkem. Jeden po druhém přiblížili se k rakvi a líbajíce ruce nebožtíkovy, křížem přes prsa složené, rozloučili se s ním na vždy. Na to byla rakev zavřena a snesena do průjezdu domu, kdež mezi tím shromáždili se členové „Českého klubu“, několik čet „Sokola“ a členové „Akademického čtenářského spolku“ v černém obleku. Členové „Českého klubu“ rakev vyzvedli na ramena, aby ji do staroměstské radnice odnesli. Když vyšli s mrtvolou na ulici, vstoupilo oddělení měšťanských sborů do zbraně a vzdalo zemřelému čest. Na to se hnul slavný průvod z domu. Ačkoliv ještě bylo záhy z rána, shromáždilo se na ulicích, kudy se průvod ubíral, četné obecenstvo. V slavnostním tichu a volným krokem se ubíral průvod Pasířskou, Ovocnou a Železnou ulicí na Staroměstské náměstí k radnici. Jakmile průvod vkročil na Staroměstské náměstí, vstoupilo vojsko na hlavní strážnici do zbraní, ozbrojení měšťané postavili se do řady a vzdali zesnulému čest. V průjezdu radnice očekávalo mrtvolu několik městských radních, kteří přijavši ji, s odkrytými hlavami vstoupili v čelo průvodu a ubírali se do druhého poschodí, kdež mrtvola měla být slavnostně vystavena.

Stará zasedací síň, v níž pak mrtvola Palackého byla vystavena, podobala se smuteční zahradě. Stěny, strop i podlaha byly černým suknem potaženy, okna zastřena černými záslonami, od stropu pak splývaly draperie vroubené zlatými listy dubovými. Kolem do kola rozestaveno bylo množství exotických květin, uprostřed pak na estrádě, černým sametem pokryté, spočívala otevřená rakev, chovající tělesné pozůstatky zesnulého. Rakev byla dvojitá: vnitřní a sice část spodní byla kovová a celá černým sametem vyložená, kraje pak ozdobeny byly stříbrným třepením, do vnitř rakve splývajícím. K zavření této rakve upraveno bylo víko skleněné. Tato vnitřní rakev vložena byla v druhé, nádherné kovové rakvi, barvy světloměděné a vážící 2 a půl centu.

Po celou tu dobu, co mrtvola Palackého byla vystavena, konali u ní čestnou stráž ozbrojení sborové měšťanští a sice pěchota a granátníci, pak čeští akademikové a členové pražského „Sokola“. Měšťané jmenovaných sborů stáli na stráži ve svých uniformách se zbraní, Sokolové ve svém spolkovém obleku a akademikové ve kroji ze XVII. století, s karabelami v rukou.

Po celý čas výstavní byl nával obecenstva ohromný; nepřetržitou řadou ubírali se kolem mrtvoly ctitelé zvěčnělého a přece pro neustálý nával obecenstva pražského i okolního nebylo každému možno Palackého naposledy shlédnouti.

Dne 30. května k večeru předsevzal okresní lékař pražský dr. Steffal pytvání hlavy zesnulého, aby z ní vyňal jeho mozek. Při pytvání shledána neobyčejně pěkně utvořená pevná a zachovalá lebka, mozek pak velice krásný a u velikém množství.

Druhého dne ve středu posledního května z rána před pohřbem rakev zaletována a pohled skrze víko skleněné popřán ještě některým osobám vzácnějším, které se do Prahy pozdě dostavily.

Pohřeb Palackého byl tak velkolepý, že podobného Praha snad neviděla. Před 10. hodinou byly síň smuteční na Staroměstské radnici a sousední kanceláře presidiální přeplněny nejvzácnějšími hosty. Přehojné bylo účastenství duchovenstva katolického. Evangelických duchovních obojího vyznání dostavilo se celkem 14 osob, kromě toho účastnili se pohřbu Palackého také dva kněží církve pravoslavné.

V 10 hodin vstoupil do síně smuteční superintendent Daniel Molnár a prosloviv krátkou řeč, udělil mrtvole požehnání. Před obřadem tím i po něm zapěl „Hlahol“ dojemné sbory smuteční. Po té rakev byla uzavřena, snesena na náměstí a vložena do pohřebního vozu. Na rakev položen byl věnec pouze jediný a sice od rodiny zesnulého; pohřební vůz ozdoben byl věnci šesti, mezi nimiž byl věnec od obce pražské, od pražské „Měšťanské Besedy, od „Českého klubu“, od pražského „Sokola“ a od „Akademického čtenářského spolku“. Černé s vozu splývající stuhy drželo 8 členů zastupitelstva obce Prahy.

Průvod sám byl velkolepý; súčastnilo se ho aspoň 50.000 osob. Cesta pak, kudy se průvod ubíral (obě Karlovy ulice, Nábřeží, Ferdinandova třída, Příkopy, Poříč), vroubena byla s obou stran davy obecenstva jak pražského, tak i přespolního. Nejen z okolí Prahy, nýbrž ze všech končin Čech a Moravy sešli se Čechové, aby svému milovanému otci vzdali poslední čest. A na vzdor tomuto návalu všude pozorovati bylo vzorný pořádek. Nejen ulice, kudy se průvod ubíral, ale i nejvzdálenější ulice pražské oděly se v roucho smuteční; přečetné prapory splývaly s domů, a některé domy i jinak byly smutečně ozdobeny.

Průvodu súčastnili se všichni téměř spolkové pražští a venkovští, zástupcové tisíce sborů a korporací, Sokolové, zpěváci, všickni ozbrojení sborové měšťanští v Praze, jakož i deputace měšťanských sborů venkovských, banderia, studující vyšších škol, spolkové veteránův, české paní a dívky v rouchu smutečním, poslancové čeští, c. k. úřednictvo, děkanové a profesoři vysokých škol a všecka intelligence národa českého. Věnovaných věnců napočetlo se přes 420. Ačkoliv průvod kráčel šestistupem a to krokem dosti rychlým, přece trvalo půl druhé hodiny, než přešel kolem diváka. Praporů napočteno půl třetího sta, mezi nimi 36 sokolských.

Když o 1 hodině pohřební vůz přijel na počátek Karlína, počala se na Žižkově střelba z hmoždířů. V Karlíně v sadech Jungmannových zřízen byl vkusný černý katafalk a zde pohřební průvod stanul, aby mohl býti fotografován. Byly skoro 2 hodiny, když pohřební vůz přijel na konec Karlína. Tu odepjaly se fábory od věnců a věnce naloženy na zvláštní vůz. K pohřebnímu vozu zapraženi čtyři čerství koně a průvod v čele maje dlouhé řady statečných banderistů a skládaje se z nekonečné řady povozův soukromých i najatých (počtem asi 3000), hnul se dále k poslednímu svému cíli — k Lobkovicům.

Kudy jel pohřební průvod, všude osady byly v smuteční roucho zahaleny, všude tisícové lidí loučili se s nebožtíkem, všude ozýval se hlahol zvonů a střelba z hmoždířů.

Když průvod blížil se k Lobkovicům, superintendent D. Molnár vyšel mu vstříc s evangelickým duchovenstvem a rakev doprovázel ku připravené hrobce, kde milovaná choť Palackého již po 16 let očekávala.

Zapěl „Hlahol“ a farář Nykles jménem obce pražské mrtvolu odevzdávaje obci lobkovické žádal, aby hrob, všemu národu posvátný, bedlivě ošetřovali a chránili. Pak evang. farář Felix Molnár dojemnou řečí loučil se s nebožtíkem a modlil se nad hrobem.

Pomocí Sokolů snesla se těžká rakev do hrobky, a z přivežených věnců nakupena nad ní mohyla. Oči všech přítomných zakalily se slzami, štkaním a vzlykáním, jakož i tichou modlitbou loučili se s otcem národa.

Evang. senior Lány děkoval ještě přítomným za účastenství a za truchlivého pění „Miserere“ zavřela se hrobka o 7. hodině večerní.

Život Františka Palackého začal náležeti minulosti, duch jeho však dále mezi námi žije a dlouho ještě žíti bude a není nijak přehnaný časopisecký hlas ze dnů jeho úmrtí, když význam Palackého pro náš národní a politický život oceňuje následovně:

„Zásluhy, jichž si Palacký o národ Český vydobyl sepsáním monumentálního díla dějepisného, jsou neskonalé. Skoro padesátiletou, nad všecko pomyšlení úmornou prací objevil nám jeho veleduch bývalou slávu, velikost a důležitost českého státu a Českého národa ve středu Evropy, ukázal světu, že Čechové pro svobodu a osvětu lidstva přinášeli ohromné oběti na životech a statcích již tehdá, když mocnější národové sousední tuhou duševní temnotou vynikali, a pod krutovládou úpěli. Tím přispěl k probuzení českého lidu, k jeho duševnímu znovuzrození. Vědomí národní, láska k českému jazyku šířila se mezi čtenáři Palackého „Dějin“. Šlechetná hrdost ze slavných činů předků pobádala k následování jejich příkladu. Šiky obránců české národnosti rostly každým dnem. Avšak tím nespokojil se úžasně činný duch našeho patriarchy.

Palacký dospěl záhy k přesvědčení, že národnost českou, nově vzkříšenou, lze před novými pohromami trvale zachránili jenom tehdá, když zemím koruny České pojistí se ve svazku Rakouska takové ústrojí politické, které by, vyhovujíc historickým právům Českého národa, poskytovalo jim co možná nejširší samosprávu. Z této myšlénky zrodila se předůležitá činnost Palackého v oboru politiky, která ke všem jiným skvělým plodům ducha jeho důstojně se řadí. Palacký, pracuje k uskutečnění této myšlénky, stal se zajisté tvůrcem velké strany federalistické, která nyní ve všech zemích Rakouska mocné spojence čítá; bystrý jeho duch pochopil ihned životní podmínky existence říše rakouské a národů zde bydlících; poznal, odkud největší nebezpečenství hrozí, a dle toho sestavil roku 1844 politický program, který podnes ode všech nepředpojatých politiků za spásu Rakouska se uznává. Ve hlavních mezích tohoto původního programu Palackého pohybovala se politika česká od r. 1848 až na naše časy. Tak stal se Palacký během doby předním vychovatelem Českého národa i v ohledu politickém: on nás učil vážiti si českého práva státního, utvrzoval nás vždycky příkladem svým u vytrvalosti v boji. On byl skoro půl století hlavním středištěm naší národní organisace a politický věhlas jeho, mnoholetou zkušeností vyspělý, byl stále vodítkem národním bojovníkům a neoblomnost i vytrvalost jeho vždy mocným příkladem i pobudkou všem.“

Zajímavými pak jsou vzpomínky na něho a charakteristiky jeho povahy, jejichž uvedením skromnou tuto svou knížku o Palackém skončíme.

Prof. dr. Kalousek v „Osvětě“ r. 1877 vypravuje:

„Utkvěla mně v mysli schůze historického spolku v Praze, kteráž byla držána v Museu dne 4. dubna 1876. Archivář zemský p. prof. Gindely předčítal své vypravování o bitvě bělohorské, tištěné potom v Musejníku. Schůze byla nad obyčej četně navštívena. Přítomen byl také první a jediný čestný člen historického spolku p. historiograf Palacký; nepamatuji se, že bych ho byl kdy před tím ve schůzi této jednoty viděl. Mimovolně naskýtalo se mi porovnání, že — jakkoli duševní život národa Českého trpí dosud velikými nedostatky — aspoň ve vědě o vlastní minulosti své stojíme nyní nesrovnale lépe nežli tehdáž, když přítomný zde ctihodný patriarcha dějepisectví českého byl při počátcích své práce. Tehdáž, před 50 lety, byl Palacký samojediný představitel národního dějepisectví, na jeho bedrách lpělo celé břímě dějezpytu domácího. Dnes Palacký v četném kruhu historiků naslouchá poutavým slovům jiného proslulého dějepisce českého, jest zde i třetí a čtvrtý muž, který na poli dějepisu českého proslavil jméno své spisy ceny nehynoucí, jsou tu i jiní, kteří spolu s mnohými odtud vzdálenými úspěšně pracují na témž poli… Palacký (myslím si) není již samojediný.

K rozjímání tomuto přidružilo se brzy jiné. Po přednášce řekl mi soukromě p. prof. Gindely, že ve čtení svém zúmysla pominul jednu částku, o tom totiž, kterak vítězná soldateska po bitvě ukrutně řádila v Praze; doložil, že učinil tak z obavy, že by toto líčení hrozných útrap předků našich p. Palackého přílišně dojalo. Obavu tu shledal jsem býti důvodnou, věda, že nechtěl-li kdo starého pána (tak uvykli jsme o Palackém mluviti), rozčiliti a rozhořčiti, nesměl s ním mluviti o bitvě bělohorské. Palacký netoliko sám bojiště bělohorského na vlastní oči nikdy neviděl a viděti nechtěl, nýbrž bylo mu i nesnesitelné slyšeti, že někdo z vlastenců na to klaté místo vkročil. To zvěděl jsem asi před desíti lety. Tenkrát vyšel jsem sobě poprve za Hvězdu shlédnout kostel Panny Marie Vítězné, vystavěný okolo r. 1700 na bojišti bělohorském. Vrátiv se odtamtud, vyprávěl jsem spanilomyslné dceři a starostlivé opatrovnici Palackého, kteraký pocit jsem si z té vycházky přinesl… Paní Riegrová mne důtklivě varovala, ať ani slovem nezmiňuji se otci, že jsem tam byl, sice že by se na mne náramně rozhněval, neb že má toho zkušenost ze starší doby… Za půlstoletí od příchodu Palackého do Prahy rozmnožil se počet národovců, přibylo nám i vlastenských dějepisců; avšak laková vroucnost citu, taková přímá shoda mezi myšlením a mezi řečí a skutkem, laková bezprostřední spojitost historického poznání a praktického konání a následovně i důsažný vliv na pokolení přítomné i budoucí, jak jsme to viděli u Palackého, nenajde se u žádného druhého historika našeho. Palacký jest jediný.“

Ve vícekráte již zmíněném a „Českým klubem“ vydaném díle „Naše znovuzrození“ líčí J. Malý Frant. Palackého a jeho povahu takto:

„Palackého považovati třeba jednak co učence, jednak co vlastence.

Jakožto učenec, ač práce jeho nepřekračovaly jistý speciální obor, náleží Palacký vědě. Postaviv do jasného světla ducha dějin českých rehabilitoval národ téměř zapomenutý a vykázav mu pravé místo v dějinách světových přispěl podstatně k vysvětlení novějšího postupu kulturního v Evropě. V tom ohledu uznána od učeného světa jeho zásluha jednohlasně.

Jakožto vlastenec řídil se Palacký po celý život svůj jedinou pouze snahou — prospěti národu svému, z té vyplývala všeliká jeho činnost jak literární tak politická, i působení jeho v životě praktickém, které čelilo výhradně ku povznesení národu, zvelebení jazyka a rozkvětu písemnictví jeho, jakož i horlivě se účastnil zakládání všech jednot a ústavů k témuž účelu směřujících, z nichž jmenovitě nejnovější, Svatobor, jest vlastním dílkem jeho. Státnický bystrozrak osvědčil Palacký hlavně naproti Frankfurtskému parlamentu a vyslovením idey federace co základní zásady státu rakouského.

Co člověk může Palacký nazván býti prototypem pravočeské pevnosti a vytrvalosti, neustoupiv nikdy ani o krok od úmyslu jednou pojatého, Charakteristický jest v tom ohledu (známý) výrok jeho, jejž učinil co mladík, káraje Dobrovského, proč co přední muž národu svého nepíše česky. Někdy ovšem tato vytrvalost přecházela i v zatvrzelý odpor, stavící se marně proti neodolatelnému proudu (sem náleží osamělá oposice jeho proti posledním opravám pravopisu českého), ale právě tato pevnost a nesklonnost jeho vůle byla zřídlem těch velikých úspěchů, jimiž povznesl národ svůj na onu politickou výši, na které jej spatřujeme. Z téže vlastnosti, spojené s ryzí, bezúhonnou poctivostí, vysvětluje se i přísnost, s jakou posuzoval jiné, která někdy až příkrosti se podobala: ale to byla jenom tvrdší poněkud kůra nejšlechetnějšího srdce. Nebyltě Palacký prost i jiných některých slabostí, nerozlučných s křehkostí lidskou, ale to všecko byly jenom nevyhnutelné odstíny skvělých jeho ctností; v celku byla povaha jeho založena do velikolepa, a celá bytost jeho měla nádech noblesy u nás vzácné. Povahy takové mohutnosti a vznešenosti rodí se u národů, sotva za sto let jednou.“

Paní Červinková-Riegrová vydávajíc roku 1885 vlastní životopisy Frant. Palackého, líčí při příležitosti této povahu děda takto: „— poznáváme jej v každém slově, poznáváme jej ve velebné prostotě, v nehledané síle jeho slohu, poznáváme jej v tom dechu horoucího, ideálního nadšení pro všecky vznešené pomysly a cíle člověčenstva, kterýž v mladosti v něm zaplanuv neutuchal ani pod popelem šedin, poznáváme jej ve prudkém, ba i příkrém a bezohledném povrhování vším, co špatného a nízkého, i v té nezměrné lásce, ve kteréž posvětil se cele službě národa svého, poznáváme jej konečně po pravdě, která tak nepokrytě, dojemně, mocně a skvěle mluví k nám z jeho slov.

Bylo asi ve světě pořídku tolik lidí, jimž by lež a přetvářka byla v té míře cizí, hnusná, ba i nepochopitelná jako Palackému; celý jeho život byl pravdou: po pravdě bádal, dle pravdy jednal a každé slovo, které pronesl, prýštilo se z hloubi jeho bytosti — bylť ve všem věren svému heslu: „Svoji k svému a vždy dle pravdy.“

Velezajímavým jest pak svědectví Němce o povaze Palackého. Pražský knihkupec a nakladatel spisů Palackého, zároveň osobní jeho přítel Bedřich Tempský vypravoval o něm roku 1876 v „Bohemii“ následovně:

„Palacký byl veskrze povahy šlechetné. Vše nízké, sprosté bylo mu cizí. Vědomě neučinil nikomu nikdy křivdu. Ideální snažení, jemuž život svůj věnoval, naplňovalo jej úplně. Při prostém způsobu života svého a vždy spořádaných poměrech nebyl nikdy dotknut malichernými starostmi, jež mnohého svádějí ke skutkům dvojsmyslným. Tím zachoval si takou čistotu smýšlení a jemnost citův, jakáž v naší době málo kdy se nalézá. Také v boji politickém neschvaloval nikdy prostředků nekalých. V záležitostech peněžních byl nezištný.

Jeho život rodinný byl krásný a srdečný. Jeho syn, dcera i zeť jeho chovali pro něho nejvroucnější úctu a lásku, a on radoval se z nich, jakož i z vnoučat svých, kteráž mu zvláště milá byla a o nichž nejraději mluvil. Ač v létě stále v Malči meškal, přece přicházel vždy 15. srpna, v úmrtní den choti své, do Lobkovic, aby tento den u hrobu jejího věnoval její památce.

Palacký dbal mnoho na zevnější čistotu a úhlednost. Nekouřil ani nešňupal. Avšak při tom příčila se nádhera jeho mysli. Četné adresy a diplomy atd., jež obdržel, uviděl jen ten, kdo právě přítomen byl, když Palackému přineseny byly. Nejvíce těšila jej taková osvědčení, jež přicházela z lidu. Četné řády své zřídka kdy nosil, pisatel neviděl jich na něm nikdy.

Na jeho písmo nehodilo se latinské přísloví „docti male pingunt“ (učenci nepěkně píšou), neboť psal krásně a zřetelně. V rukopisech jeho k tisku určených málokde je některé slovo vyškrtnuto. Práce, neunavná práce, byla mu potřebou. Ač neustále pilným byl, přece jej návštěvy přátel nesmírně těšily.

Zvláště rád slýchal Palacký o mladých nadějných mužích, kteří se věnovali studiu historickému. Přijímal je co nejsrdečněji a dával jim mnohá pokynutí stran period, které by si měli vzíti za předmět k pracím svým. Byli-li Češi nebo Němci, na to se Palacký neohlížel. Jak jej první literární krok jeho talentovaného vnuka (univ. prof. dra. Bohuslava Riegra) těšil, netřeba podotýkati. Práce mladších učenců uznával rád.

Odůvodněným námitkám byl vždy přístupný, a odvolání se na jeho pocit práva nebylo nikdy nadarmo. To se ukázalo i při jeho posuzování politických odpůrců jeho. Že v národním ohledu nebyl nesnášelivým, dokazuje nejlépe nikdy nezkalený přátelský poměr jeho k pisateli Tempskému, nakladateli svému. Ač od roku 1848 nalézali se stále v protivném táboře, přece ani nejmenší stín nepadl na jejich přátelské obcování.

Zvláště Palackého zajímala meteorologická pozorování. Stav teploměru a barometru pozoroval denně a v zimě řídil se při oblékání podle teploměru. Ubývání sil pozoroval teprve v zimě 1875—76. Stěžoval si na slabost, kteráž mu při práci překáží, a na zlé nemoci. Nebylo jej již jako druhdy viděti u psacího stolu, nýbrž polehával na pohovce. Průběh poslední nemoci jest znám. Palacký mohl pohlížeti na život bohatý. Bylo mu popřáno dokonati úkol svůj, nežli byl zemi odňat. Svým přátelům zůstane nezapomenutelný.“

V dějinách pak národa Českého přežije jméno Františka Palackého všechny budoucí věky! Kéž by byly tak utěšenými a pro národ český tak blahými, jak si Palacký přál a toužil, když ku zvelebení lidu a vlasti své pracoval a žil!