Velký Čech/XXVI.

Velký Čech Václav Řezníček
XXV.	XXVI.	XXVII.

Údaje o textu
Titulek:	XXVI.
Podtitulek:	(Kladení základního kamene k Národnímu divadlu. — Sedmdesátileté narozeniny Palackého. — Princ Napoleon v Praze. — Císař v Praze a události s návštěvou tou spojené.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 284–289. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Následující rok 1868 donesl národu českému řadu vzrušujících a důležitých událostí. Lid český jal se přecházeti přes nepřízeň vídeňskou k dennímu pořádku, hledě si svých snah a prací doma, všelijakých protivenství si buď nevšímaje, anebo hravě je překonávaje.

Přední velkou domácí všenárodní událostí bylo kladení základního kamene k Národnímu divadlu v Praze, při čemž celý národ jednomyslně vystoupil jako obrovský činitel, který přehlížeti nebo podceňovati se nedal. Ovšem že panovaly tehdy v ohledu politickém jisté hořkosti, které však musily v těchto velkých dnech ustoupiti do pozadí.

Spor mezi Staro- a Mladočechy „tenkráte točil se o důležitou otázku, má-li se obeslati nebo neobeslati zemský sněm. Otázka ta vznikla ve klubu českých poslanců. Mladočeši byli pro obeslání, Staročeši proti obeslání; o neobeslání říšské rady byly obě strany svorny. Sporná otázka netýkala se principu, nýbrž časové prospěšnosti, a pro jedno i druhé mínění uváděny závažné důvody. Spor ten mohl veden býti objektivně se vší vážností, jakou věc vyžadovala, ale to by bylo bývalo proti dosavadnímu obyčeji, dle kterého každá sebe nepatrnější různost ve smýšlení potahována jest na pole osobnostní a podkládány jí úmysly nekalé. Tak vykládán Sladkovskému odpor jeho proti vystoupení ze sněmu v ten smysl, jakoby se nechtěl vzdáti svého postavení v zemském výboru, načež on, aby dokázal nezištnost svou, věnoval plat jemu náležející, dokud by v zemském výboru setrval, na stavbu Národního divadla. A na vrub osobních těchto antipatií kladeno všeobecně i vyloučení Palackého a Riegra z programu připravované slavnosti položení základního kamene k Národnímu divadlu, k jehož stavbě mělo se tímto rokem již přikročiti. — Výbor sboru pro vystavení Národního divadla sestával tehdy ze samých Mladočechů a v programu slavnosti od něho vypracovaném připadl úkol prvního udeření kladivem na základní kámen ve jménu národa stařičkému Purkyňovi. Teprve k důrazně vyslovené žádosti českého studentstva přiřknuto bylo udeření ve jménu národa Palackému, Purkyňovi pak přiřknuto udeření ve jménu vědy.“

Slavnost tato trvala po tři dny a byla i zůstane jednou z nejskvělejších a nejvýznamnějších národních slavností českých vůbec, majíc také význam ten, že se jí účastnili zástupcové Moravy v počtu nejhojnějším manifestujíce takto svazek svůj s Čechami způsobem do Národopisné výstavy českoslovanské nejokázaleji.

Roku 1868 připadaly také sedmdesáté narozeniny Palackého, kteréž dne 14. června zmíněného roku oslaveny byly po celé vlasti a nejhlučněji pak v Praze. Lid český v osobě Palackého spatřoval za oné doby nejenom největšího dějepisce své vlasti, ale také i svého politického vůdce.

„V předvečer slavného dne ubíral se průvod asi 4000 pochodní Kolovratskou třídou kolem Měšťanské Besedy (tehdy tam umístěné), kde ctihodný oslavenec na balkoně vedle dra. Riegra stoje přijímal hold od vděčného národa. Památný den sám shromáždil užší kruh přátel ke společné hostině ve Stromovce, k níž došlo na 400 telegrafických pozdravů, důkaz to neobyčejného účastenství v oslavení předního výtečníka našeho po celém světě slovanském. Ruští jeho ctitelé zaslali mu v drahocenné vazbě, bohatě malachitem ozdobené, album obsahující podobizny četných jeho známých v Rusku. Obzvláště šlechetným vlasteneckým činem oslavil „Svatobor“ jubileum zakladatele a předsedy svého, věnovav sumu 10.000 zl., v málo dnech mezi zámožnými národovci upsanou, na zvláštní „nadaci Palackého“ k založení historické školy, která by jeho řízením pokračovala v duchu a díle jeho. Další hojné upisování k témuž účelu dálo se pak v celé zemi.“ Z takto sebrané částky peněz zřízena napotom nadace Palackého, jejíž nákladem vydávají se nyní „Prameny českých dějin“ (Fontes rerum bohemicarum).

„Tou dobou zavítal do Prahy známý princ Napoleon, bratranec císaře francouzského, přicházeje z Vídně. Cesta jeho do Rakouska měla patrně účel politický. Mělť princ Napoleon zevrubně seznati vnitřní poměry Rakouska ku posouzení jeho pravé síly a podati o tom věrnou zprávu svému císařskému strýci. Do Prahy přijel princ Napoleon na zapřenou právě ten večer a v tu dobu, když ubíral se pochodňový průvod na počest Palackého Kolovratskou třídou. Princ ubytoval se v hostinci „u černého koně“, kdež důkladně se vyptal na význam slavnosti, jejímž byl svědkem. Pozdržel se v Praze dva dny, prohlížeje si znamenitosti její a přijímaje návštěvy úřední etiketní i soukromé. Mezi jinými vynikajícími osobami navštívili jej také Palacký a Rieger, s nimiž bavil se delší čas.“

V době oné, „poměr mezi vládou cislajtánskou a národem Českým stal se nanejvýš neutěšeným a napjatým. Národ náš, nespravedlivým odstrčením rozhořčen, choval se odmítavě k ministerstvu, sestavenému ze zuřivých jeho protivníků (byli v něm dr. Giskra, dr. Herbst atd.), a rozstrk ten nepřispíval k žádoucímu ustálení nového pořádku v neuherské polovici mocnářství, když mimo to zápasiti bylo vládě s tisícerými nesnázemi, nutnými to následky neblahého roztržení říše. Potřeba usmíření těchto protiv byla v nejvyšších kruzích živě cítěna, a neustále proskakovaly novinami pověsti o náklonnosti vlády k vyrovnání se s Čechy. Vedle těchto pověstí však nepřestávali zarytí nepřátelé naši zasypávati národ náš beztrestně v orgánech svých nejsurovějším tupením a drzým způsobem jej dráždili vyzývavými demonstracemi, k nimž policie vědomě oko přimhuřovala. I docílili toho, že lid český jen ještě více zatvrzoval se ve svém odporu a trpělivost jeho podrobována přetěžké zkoušce. V takové náladě myslí očekáván do Prahy příjezd císařův k slavnému zasvěcení třetího mostu, který zatím dohotoven, obdržel jméno císaře Františka Josefa a ulice k němu vedoucí jméno nejjasnější choti jeho Alžběty. Při tom bylo veřejným tajemstvím, že hlavní účel cesty Jeho Veličenstva jest politický — smíření národu Českého s vládou cislajtánskou. Jak věci se měly, byla k tomu malá naděje.“

City a mínění své český lid tehdy nikterak neskrýval a právě Palackého orgán „Národní Pokrok“ vylíčil je beze všeho obalu rovně a přímo: Psalť totiž: „Adresa sněmu našeho vyřízena byla prv nežli došla kabinetu královského, a petice naše byly vyřízeny ministerstvem i vytýkáno nám dokonce, že se obracíme přímo ku králi.

Jsme ochlazeni; po těchto zkušenostech jest povinností naší — mlčet, přesvědčeni jsouce, že důstojnost národní toho vyžaduje. Ministerstvo, které v listech svých nás nechává hanobit v okamžení, kde císař je nakloněn hledati prostředky k narovnání; ministerstvo, které v okamžení tomto více než padesát tiskových procesů uvalilo na žurnalistiku naši, a které odsuzuje české redaktory šmahem takřka bez vyšetřování; ministerstvo, které zapovídá naše tábory, jednoty a spolky, a neprojevuje ani vůle k spravedlivému provedení rovnoprávnosti; ministerstvo takové je s to zmařit každé podniknutí naše: ono nedovede vyhovět spravedlivě intencím císaře svého, ono je s to z naší lojalnosti k legitimnímu králi soudit na naši spokojenost, a proto pomlčíme, nejsouce schopni hráti falešnou hru. — Vyrovnáme se na základě historického práva koruny České, avšak s ministry jako Herbst a podobnými — nikdy.“

Tímto a podobnými články v novinách jiných vydáno bylo pro nastávající dny národu českému heslo mlčení, jež český lid dodržel.

„Dne 21. června časně ráno přijel císař do Prahy. Uvítán v nádraží povinnými poklonami, jel prázdnými ulicemi na hrad. Téhož dne ještě o 11. hodině dopolední odbývána slavnost svěcení třetího mostu, kterýžto obřad vykonával tenkráte kanovník. V ulicích, kudy se císař, provázen arciknížetem Albrechtem a předsedou cislajtánského ministerstva, Karlem knížetem Auerspergem, ubíral k místu slavnosti, stálo něco zevlujících diváků, kteří jej voláním „Hoch!“ a „Sláva!“ pozdravovali: ale špalíru při takových příležitostech obvyklého nebylo žádného, poněvadž spolkové, kteří jej tvořívají, z velké části se nedostavili. Slavnost odbývána v přísných mezích předepsané etikety. Purkmistr uvítal císaře lojálním oslovením, načež císař četl odpověď v jazyku českém a německém.“ — Po slavnosti císař Prahou více nejel, nýbrž vrátil se na hrad přes tehdy ještě pustou Letnou.

Někteří spolkové podnikli v den ten výlety mimo Prahu a na stejnou dobu, kdy měl býti svěcen most, svolávalo české studentstvo do sálu na Žofín shromáždění, ve kterém mělo býti rokováno o provedení rovnoprávnosti na universitě pražské. Policie odbývání této schůze v poslední chvíli zapověděla, následkem čehož došlo k nanejvýš politické demonstraci. Studentstvo bylo nuceno opustiti Žofínský ostrov a provázeno množstvím obecenstva, vyhrnulo se na Ferdinandskou třídu, kde z domu vedle České spořitelny z bytu profesora Kicka vlál vyzývavě prapor ve velkoněmeckých barvách. Na Žofíně již rozpuštěním schůze rozechvělé mladé mysli při zpozorování toho byly ihned podrážděny, někteří z davu vrazili do domu a dovedli to, že byl prapor ten shozen ven na ulici, kde byl v několika minutách na cucky rozsápán. Po této episodce pak valil se dav na Staroměstské náměstí, kde ve výroční den popravení některých účastníků českého povstání z r. 1620 — jehož však hlavní původcové kůži svou v čas do bezpečnosti zanesli — vykonal ovaci na počest zde popravených, zazpívav tu velebnou a dojemnou píseň „Hospodine, pomiluj nás“. Odpoledne pak vytáhlo mnoho set lidu, mezi nimi četně dam, na Bílou Horu, kde položeny přede dveřmi kostelíka Panny Marie Vítězné zelené ratolesti a věnec na památku padlých zde bojovníků a pak zapěna na počest statečného pluku moravského, který zde 8. listopadu 1620 neustoupiv byl do posledního muže ubit, píseň „Moravo“.

Vláda tehdejší potom za přítomnosti královy v Praze zajisté že velice povážlivé demonstrace tyto stihala vyšetřováním a vězněním, avšak hlavní příčinou jejich byla sama, poněvadž opovážlivým svým nastupováním oproti českému národu již tak daleko zabíhala, že nejintelligentnější mládež jeho v bolu a ponížení svém nepřehlížela více meze, za něž se lze nebo nelze pustiti.

„Ke dvorní hostině toho dne pozváni byli také političtí vůdcové národa: Palacký, Rieger a hrabě Clam-Martinic, s nimiž císař po tabuli měl delší rozmluvu, načež nabyv přesvědčení, že by se s nimi při dobré vůli ze strany vlády dorozumění docíliti dalo, povolal telegraficky Beusta do Prahy. Večer navštívil císař české divadlo, kde dáváno slavnostní představení s uvítáním jej etiketou předepsaným. Divadlo bylo přeplněno, ale ne tak obyčejnými jeho navštěvovateli, jako spíše cizími hosty. Následujícího dne přehlížel císař na Letné pražskou posádku, kteréžto vojenské parády účastnili se také ozbrojení měšťanští sborové pod osobním velením svého plukovníka, purkmistra Klaudyho. Po přehlídce udílel císař audience, pak konal návštěvy v rozličných ústavech a průmyslových závodech, mezi jinými navštívil také vyšší dívčí školu českou, kde se mu velice líbilo.

Téhož dne měl Palacký a Rieger dlouhou rozmluvu s říšským kancléřem Beustem, který byl zatím z Vídně přijel a v hôtelu u „Saského dvora“ se ubytoval. Ale dorozumění se s ním bylo nemožné, když Beust neústupně trval na tom, aby základem vyrovnání bylo ze strany Čechů bezvýminečné uznání prosincové ústavy, kdežto vůdcové čeští nemohli proti jednomyslnému odporu celého národa opustiti půdu státního práva.

Dne 23. června opustil císař Prahu, nevalně spokojen s výsledkem návštěvy své, kteroužto rozmrzelost svou ani za pobytu v hlavním městě českém netajil.

Říšský kancléř ani přes noc nezůstal v Praze, vrátiv se bez pořízení do Vídně téhož dne, kterého byl přijel. Též on byl velmi nespokojen s výsledkem své cesty: vida pak, že nižádným způsobem nemůže ohnouti odpor národa, umínil si jej mocí — zlomiti.“