Velký Čech/XXIX.
| Velký Čech Václav Řezníček | ||
| XXVIII. | XXIX. | XXX. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XXIX. |
| Podtitulek: | (Roku 1872 chabrus. — Palackého další a poslední literární práce. — Sebrání důležitých statí a aktů. — Palacký o otázce dělnické a o všeobecném právu hlasovacím. — Vyznání a lítost, jak se roku 1848 mýlil spolu s výkladem o Němcích, židech a Maďarech. — Palackého náhledy o otázce slovanské.) |
| Autor: | Václav Řezníček |
| Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 318–330. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Jak jsme výše dolíčili, po těch nejkrásnějších nadějích bylo v Čechách najednou zase teskno. S národem Českým, jehož věrnost k říši i dynastii byla nejskvěleji osvědčena a uznána, jala se vídeňská vláda nakládati jako s nějakým přenebezpečným nepřítelem.
V měsíci březnu r. 1872 rozpuštěn byl sněm království Českého. Ve sněmu tom měla národní strana česká většinu, o níž rozhodovala kurie velkostatkářů. A proto šlo tehdejší vládě a německé straně o to, aby se této kurie zmocnila. Z té příčiny rozpoutala se neslýchaná agitace, v jejíž čelo postavil se sám místodržitel království Českého baron Koller, který osobně navštěvoval voliče, vynakládaje při tom veškerou váhu autority, aby je proti národní straně získal. Mimo to bylo uloženo okresním hejtmanům, aby hleděli získati od voličů plnomocenství. Avšak toto a podobné zakročení orgánů vládních nebylo by bývalo přece zjednalo straně ústavověrné v kurii českých velkostatků většiny, kdyby si jí nebyli Němci zakoupili pověstným chabrusem. „A tu rozvíjí se před námi obraz nejhlubší mravní zvrhlosti, jaká sotva má rovného sobě příkladu v dějinách kterékoliv kulturní společnosti lidské. Chabrus jest slovo hebrejské, znamenající spolek židů při veřejných dražbách k odehnání jiných licitantů, aby věc obdrželi co možná lacino, načež o zisk společně se rozdělí. Odtud přeneseno jest na manipulaci ku přeplácení velkostatků, kupovaných od majitelů pochybného politického smýšlení k nabytí volebního práva. K tomu konci založena zvláštní banka „Credit foncier pro království České“ s vyřknutým v první řadě účelem kupování a prodávání nemovitých statků, kterémužto peněžnímu ústavu, spočívajícímu na základě sypkém, žádné bezpečné záruky nepodávajícímu, dostalo se od vlády neobyčejných výhod, ano i sirotčí peníze v něm ukládati dovoleno. Mezi menšími velkostatkáři, i takovými, již dosavád hlasovali s národní stranou, nacházeli se mnozí, kteří buď z nouze, anebo jen z pouhé ziskuchtivosti nezamítali značný výdělek, jaký jim kynul z prodání statku jejich, ať jest kupcem kdokoliv. Takové prodeje a koupě na jména ústaváckých stranníkův k nabytí hlasu prostředkoval „Credit foncier“ — činily tak i jiné peněžní ústavy, jsouce k tomu dle „Národních Listů“ 1872 č. 82. výslovně od vlády vyzvány, jako jmenovitě „Österreichische Creditanstalt für Industrie und Handel“, dostavší k tomu zvláštní nařízení od vlády — nabízeje prodavačům sumy nepoměrně vysoké.“ Avšak ani tato manipulace byla by nepomohla německé straně k vítězství, kdyby byly bývaly voličské seznamy správně sestaveny a kdyby nebylo ústavácké straně nadržováno, což vše konečně vedlo k tomu, že se historická šlechta a strana její voleb neúčastnily, zadavše protest proti nesprávnostem, které byly zejména při sestavování voličských listin provedeny. Avšak protestu toho nedbáno a strana ústavácká se vší bezpříkladnou bezohledností provedla svou a za pomoci vlády kurie velkostatkářské se zmocnila, tak že měli Němci napotom ve sněmu většinu.
Nejvyšší maršálek kníže Lobkovic se ihned této své hodnosti vzdal a Němci pak sami, jelikož Čechové na sněm nepřišli, vykonali ve sněmu volby do zemského výboru a do říšské rady.
Byly to trudné doby, za nichž pak vypukla ještě v národě českém známá roztržka. Celý národ měl a má cíle stejné, avšak neunavně se pře o správnost cest k nim. Palacký v čele Staročechů stál na stanovisku naprosté parlamentární abstinence, kdežto Mladočeši měli za to, že jest lépe jednání sněmovních se účastniti. Spory proto vedené rozrušily celou českou obecnost a těžko kde nalézti dnes třebas jenom pouze prázdnou pecku z toho ovoce, jež národu českému a jeho zájmům hádky ty donesly. Dnes po čtvrtstoletí patříme na ně jako na plané křiky, jež na konec vedeny po většině ne o věc a pro věc, ale spíše z důvodů osobních.
Palacký neústupně na stanovisku naprosté abstinence vytrval, a na začátku prosince 1873 vydal s Riegrem obšírný spis, vykládající příčiny, proč poslanci čeští ani do sněmu vstoupiti nemohou. Avšak spis ten byl skonfiskován a odsouzen jako způsobilý popuzovati voliče k neposlušnosti a k odporu proti zákonům. Od doby té se osobnost Palackého z arény politického života ztrácí, mizejíc v zátiší jeho pracovny vědecké, třebas že rady, pokyny a náhledy jeho stále ještě ku platnosti docházely. Co chtěl Palacký ještě povědět, to hleděl již s milým lidem Českým sděliti pérem. Měl toho mnoho a mnoho na srdci a ani v posledních letech života dělný jeho duch nemohl si popřáti oddechu, při čemž i každou chvíli nahodilé prázdně ubíral mu sled po národě bouřících sporův a rozezlení.
Ještě dříve, nežli své dějiny národu Českého dokončil, hleděl také veškeré důležitější dokumenty a drobnější své práce spisovatelské sebrati v jednotné knihy, které by byly pro příští doby jaksi zrcadlem jeho životní působnosti. Příčiny k tomu vypravuje sám: „Častokráte již byl jsem přátely a známými z blízka i ze vzdáli vyzýván a žádán. abych o svém přese všechnu jednotvárnost přece dosti pohnutém životě zvláštní paměti zanechal. Množství a nalehavost jiných úloh nedovolily mně však nikdy takovéto dílo podniknouti a následkem nepřetržitého duševního namahání dne 25. června 1869 náhle a mocně dostavivší se fysická nevolnost přinutila mne zatím tím spíše každé myšlénky na to se vzdáti, čím více mně byly úplný klid a delší přestávka ve všech pracech jako jediný lék doporoučeny. Teprve po opětném strávení zimy v Nizze (1869—1870) mohl jsem se odvážiti, ku přepracování svých dějin husitských zvolna čas od času přikročiti. V mezidobích pak zaměstnával jsem se, k vůli změně, s pořádáním svých mnohých starých papírů a připravil jsem jejich vydání ve dvojí publikaci: předně pod titulem „Radhošť“ sbírku veškerých mých rozptýlených statí ze staré i nové doby, pokud se zdály moci ještě snad nějaký zájem poskytnouti v jazyku českém; a za druhé spis „Zur böhmischen Geschichtschreibung“, který má ponejvíce o mé veškeré činnosti jako historiografa autentická vysvětlení podati. Obě práce doporučovaly se mně především tím, že ode mne nevyžadovaly žádného namáhání, kdežto já se při tom kojím nadějí, že tím přáním mnohých mých známých a také mnohých neznámých v ústrety přijdu. Vedlejším pak důvodem vydání poslednějšího spisu byly některé polemické statě v „Mittheilungen des Vereins für die Geschichte der Deutschen in Böhmen“, které mne v obvyklé domýšlivosti k odvetě s větší neurvalostí nežli prozřetelností vyzvaly.“
Kniha „Zur böhmischen Geschichtschreibung“ vyšla r. 1871 a obsahuje řadu velice důležitých sdělení a zajímavé zprávy a statě. Palacký rozdělil obsah její pod tato záhlaví: Počátky českého dějepisectví nové doby; Akta o mém obmýšleném ustanovení za českostavovského historiografa; Mé zprávy ke stavovskému zemskému výboru 1831—1836; Některá akta o mé římské cestě 1837; Průkazy o propůjčeném mně tituli historiografa; Některá akta z let 1840—1850; Další akta z let 1850—1862; Polemické z let 1838—1846 a Obrana proti novým útokům. Záhlaví tato podrobně naznačují obsah velecenné této knihy.
„Radhost, dle výkladu samotného Palackého, podává ve snadném přehledu výbor všeho, cokoli ode mládí do stáří, vedle „Dějin národu českého“ a jiných knih celých, Palacký sepsal v jazyku českém drobného, a posavad po sbírkách všelikých roztroušeného. Mezi plody svými doby starší vyloučil z něho jen několik básniček — mladistvých to poblouzení — a tři „listy“ psané r. 1817 do Šafaříkových „Počátkův českého básnictví, obzvláště prosodie“; z doby pak pozdější vynechal všelicos, čehož nechtěl chrániti před zapomenutím. Že pak zamyslil nazvati celek ten „Radhostem“, to stalo se jen maně, pro jeho určité a krátké označení, aniž měřilo se tím k jakémukoli významu; namanulo pak se mu jméno to, když ustanovil k tisku opět mladé své blouznění „Na horu Radhošť“.
„Probíraje se nyní v této sbírce,“ vypravuje Palacký, „spatřuji a vidím jako v zrcadle celou dráhu živobytí svého literárního, různé zjevy a plody snah i úsilí již více nežli půlstoletých. Spisy tyto, jakož povstaly v dobách od sebe velice rozdílných, tak nosí také na sobě každý pečeť doby své, a tudíž ráz nestejný; není v nich jiné jednoty, nežli která i u každé osoby jevívá se v paměti o jejím stavu a chování se v měnivých života okolnostech. Rozličnost jak v obsahu, tak i v důrazu slov visela od okolností časových, ve kterýchž i zrodila se i působiti měla. Radhost svědčí nejen o rozmanitém dychtění a směru spisovatelově, ale také o mnohotvárných překážkách a odporech, se kterýmiž ve prodlouženém času zápasiti mu bylo.“
Tolik vykládá Palacký sám o vzniku této velecenné sbírky, v jejíž doslovu zmiňuje se šíře o otázce dělnické a o všeobecném právu hlasovacím, kterážto jeho mínění pro časovost těchto otázek doslovně uvádíme, jak o nich smýšlel.
„O jedné věci cítím se puzena promluviti mimochodem trochu obšírněji; o věci, o kteréž mezi námi ještě nevedly se rozepře, ač jim vyhnouti se za nedlouho tuším nebude lze: jest to tak řečená otázka dělnická, i připojovaná k ni nejnověji otázka o právu ke hlasováni všeobecnému. Tuším posledníkráte udává se mi příležitost, obírati se otázkami politickými; i nechtěje ani nemoha dáti se do spisování článku zvláštního, pronesu aspoň na krátce zdání své a soud svůj o důležité věci této.
Mám z toho srdečné potěšení, že české dělnictvo pražské, vedeno několika muži rozmyslnými, nedalo posavad roznítiti se k veřejným demonstracem buřickým, o jakovýchž nám slýchati bylo z Vídně, ba tuším i z Brna. Nepochybuji ani já, ani kdokoli z lidí spravedlivých, že dělníkům jako jinde, tak i u nás, naskytují se časté příčiny ke stížnostem podstatným. Pokud lidé budou lidmi, nedají se nikdy cele umořiti vášně, za kterýmiž jedni nadužívati budou všelikých výhod svých naproti jiným, a zastírati snahy své rouchem práva i spravedlnosti; neboť pokud ve velikých sporech světových nedá se výhost onomu domnění, že převaha hrubé moci a násilí stává se pramenem práva mezi národy, nelze očekávati, žeby i v soukromých poměrech svých lidé všichni dali se vésti pravidlem, ježto jest zřídlem vší ctnosti a spravedlnosti: čeho sobě nechceš, jinému nečiň. Nikdo nezapře, že i kapitál v rukou boháčových nadužívá se často naproti těm, kteří jen z práce rukou svých živi býti nuceni jsou, a že i mezi fabrikanty a dělníky vznikají poměry podobné, jako panovaly až do r. 1848 mezi vrchnostmi a poddanými jejich, tudíž že cokoli v nich násilného a křivého jest, musí konečně dle spravedlivosti zákonně zřízeno a napraveno býti. O potřebě a účelu takové nápravy není a nebude tedy mezi námi ani sporu ani pochybnosti: ovšem ale o prostředcích a cestách k ní vedoucích. Tu pak ty, které navrhují stoupenci pověstné tak řečené „internationály“, totiž zrušení práva vlastnictví, práva rodinného, dědičnosti atp., bylyby nejen bezbožné a hříšné, ale i pošetilé samy v sobě, a nevedlyby k cíli. Kommunismus, byť i bez krvavého boje všech proti všem provésti se dal, uvedlby v krátce celé pokolení lidské do stavu zhovadilosti, obrácením Darwinovy smyšlénky zrovna na ruby; a socialismus jen potud dá se chváliti, pokud se rozumí a provozuje ve smyslu prvověké církve křesťanské, aneb někdejší Jednoty bratří českých, kdežto bohatí a chudí věrně cítili solidárnost svou a dobrovolně ochotni byli pomáhati sobě vespolek. Poněvadž nevšichni lidé ode přírody stejně nadáni jsou, aniž u všech stejná činnost, stejná píle i hospodárnost, stejné snahy a vášně se jeví: proto úplná rovnost všech lidí, jak co do práce, tak i co do jmění a požívání jest a bude věčnou utopií; a proto také lidé rozumní a dobromyslní neměliby takovými theoriemi dáti se mýliti. Námitkou často slýchanou, že ani dělníci nebývají všickni bez úhony, a že nejhlasitější jejich mluvčí z většího dílu sami bažívají více po pohodlí a požívání nežli po práci, pořádku a právu, nechci se zde baviti. — Nemnohem menší klam vězí v myšlénce té, žeby právo všeobecného hlasování posloužiti mělo stavu dělnickému k nápravě. Především ptám se: co jest to všeobecné hlasování, a je-li ono možné? Stačí-li býti člověkem, aby mohl dávati se platný hlas o pravém zřízení poměrův společenských a státních? a je-li tomu tak, kterým právem odepřete ho nejen všem proletářům bez výminky, ale i ženám, i dětem obojího pohlaví až do těch nemluvňátek? a kterak ustrojíte způsob takového hlasování? Patrné jest, že i hájitelé všeobecného hlasování předpokládají meze, kdeby ono zastaviti se mělo — jen že titulu právního k tomu nemají a neznají. Právo veřejného hlasování ve státech konstitučních není přirozené ani všelidské (jako ku př. svoboda svědomí, právo vlastního sebeurčení atp.), ale jest právo politické, jest úřad veřejný, ku kterémuž povolávají se obyčejně asi hned za nimi, tak aby aspoň jejich třídu zahrnovala ještě do sebe — jen ti, kdo k němu nad jiné způsobni a schopni bývají.
Kdoby to zapíral, musilby nutností logickou přisvědčiti konečně i k té absurditě, že netoliko představení obcí a okresův, ale i ministři a vladaři celých říší měliby ustanovováni býti pouhým losováním, a to až i mezi dětmi. Také zvolením několika dělníkův za poslance do sněmův posloužiloby se více ctižádosti osob některých, nežli prospěchu celého dělnictva. Kdyby ku př. vymanění lidu selského z poddanství na sněmu říšském r. 1848 bylo viselo jen na přítomnosti tam několika rolníkův, byloby se tuším ani nezdařilo: ale právo této třídy lidu došlo bylo dávno uznání u všech svobodomyslných a spravedlivých sněmovníkův. Nelze zapírali, že to bylo jen zřejmé někdy násilí, co původně uvedlo bylo v porobu jednu třídu lidstva, protož nebylo potřebí, nežli zrušiti dílo hříchu dávného. Také dělníci domohou se potřebné záštity prospěchův svých cestou zákonodárnou jen tehdáž, když prvé přesvědčí veřejné mínění o spravedlivosti požadavkův svých. Toho pak ovšem nedovedou ani lichým mudrlantstvím, ani hulákáním jakýmkoli, ani tajným spikáním a spolčováním se, ani konečně utíkáním se k jakémukoli násilí, ale jen rozumným a důkladným objevováním a předkládáním skutečné pravdy a křivdy. Toho tedy buďte, dělníci, pilni v každé době, a spoléhejte se na konečné vítězství pravdy. Pře jejich ovšem není tak jednoduchá i neleží tak na snadě, jako někdy pře mezi vrchnostmi a poddanými; v poměrech dělnických nepanuje násilí, nýbrž aspoň zdánlivě dobrovolná úmluva, kteráž, jak vědomo, vždy a všude rušívá právo. Dělník nikde není považován za parobka; za mzdu vysazenou pracuje jen kdo chce; kdo nechce, není ku práci nucen. Protož není divu, že otázka dělnická později a s větší nesnází, nežli rolnická, dochází konečného vyřízení svého cestou zákonodárnou. Za to ale obírá se s ní za dnův našich již celá téměř vzdělaná Evropa; i slušno doufali v konečné vítězství pravdy a spravedlivosti, a nekompromitovati ho marným úsilím i pokusy dráždícími, ale nevedoucími k cíli.“
Zajímavým jest pak dále Palackého vyznání a lítost, jak se r. 1848 mýlil, a napotom také jeho výklad o Němcích, židech a Maďarech. Ve příčině té praví:
„Jakož vůbec činnost lidská rozcházívá se dvojím směrem, k dobrému i ke zlému, ku pravdě i ku křivdě, a jakož pravdy a dobra vždy jen snažným úsilím domáhati se lze: nelzeť ovšem nezpozorovati, že také za našeho věku sporný tento zjev nastupuje na cesty a formy zvláštní, času našemu přiměřené. Zásada autority, někdy ve středu všemohoucí, tratí za naší doby moc a působení své v myslech lidských čím dále tím více. Čím valněji šíří se vědomí, tím více ubývá víry — zejména v oborech, ve kterých vědoucnost má pevné základy. Pokléska víry středověké stala se hlavně od té doby neodvratnou i nenapravitelnou, co Koperník objevil pravdu ohledem na velikánskou soustavu sluneční a světovou; jakmile zeměkoule naše přestala býti netoliko světem celým, ale i hlavní jeho částí, a octla se v počtu pouhých oběžnic, utrpěly názory lidské o světě a přírodě, ba i o historii vůbec, změnu podstatnou a nenapravitelnou; především staly se napotom nemožnými dávné anthropomorfické představy o Bohu, a cokoli s nimi souvisí. Rozum lidský osobil sobě moc a právo k soudu i k rozhodnutí ve drahně oborech, kde prvé panovala byla naprostá jen autorita i víra. Pravda pak ve předmětech nemůže býti nežli jedna i táž, nikoli pak dvojí a sobě odporná, jedna dle autority, druhá dle rozumu. Avšak ani také rozum nebývá vždy neomylným sám v sobě, sahaje často přes meze sobě vytčené. Nejznamenitější nového věku filosof, Imman. Kant, důmyslem nevyrovnaným prozkoumav veškeru působnost lidské mysli, dokázal, že působení rozumu jest vesměs jen ředitelské čili správčí, nikoli konstitutivní neboli tvůrčí v užším smyslu, že my chápeme jen zjevy věcí, kdežto vnitřní moc a podstata jejich nám zůstává tajemstvím; i rozebrav tím způsobem všecky příměty mysli, nalezl v ní a vytknul, mimo rozum a vůli, také důležitý prvek zvláštní a svérodý, jejž nazval „kategorickým imperativem“ t. j. cit povinnosti, co základ veškerého mravního bytu lidského. Tím objevila se cesta ke všemu, co v mysli a v cílech lidských vznešeného a právě božského jest. Za novější doby zmáhá se však nauka pantheismu a materialismu, která vše zapírajíc, čeho pouhý rozum nechápe, nechce ani Boha znáti co bytosti osobní, ani mravního povolání ve člověčenstvu. Kdežto dávné učení usilovalo povýšiti člověka k božnosti, strhuje a pudí ho škola tato naopak upřímo do bestiality. Naprosté sobectví jest jí jediným cílem, jedinou realitou. Mravní ušlechtilost, uznání povinnosti, zapření sebe a oběti z víry, z naděje i z lásky, považují se za pošetilost; touha po ideálech (dle slov Krista Pána „po království božím“) za bláhové blouznění; jediné pravidlo a vzor činnosti jsou jen „edle Raubthiertriebe“ (popudy dravcův ušlechtilých), tedy sobectví, ostražitost, úskok a násilí. Bohužel že heslo hlásané nověji jak theoreticky tak i prakticky u vítězných sousedů našich: „kdo s koho, ten toho“, „moc předčí nad právo“, ujímá se za dnův našich, jakož zapírati nelze, v kruzích čím dále tím valnějších, a hrozí netoliko uvrhnouti Evropu opět do barbarství, ale i zaplaviti ji nezadlouho nevídanou dosavad krve povodní. Mne však ani novověcí Čingischánové a Tamerlanové nepřesvědčí o trvalém zdaru pekelného díla svého; octneť se ono tam, kde dílo předchůdcův jejich, a teda proklínání národův i pronárodů zachrání je od nepaměti. Naději tuto zakládám já na všedějinném svědectví o pokroku ducha lidského; jiskra božství do něho vštípená nedá se nijakou mocí udusiti a umořiti cele; ba čím více ji dusiti a mořiti budou neznabohové, tím živěji osvěcovati bude temnosti věku našeho i věkův budoucích. Potřebí jest ovšem, aby většina lidí dobromyslných nelenila: potřebí jest činnosti a boje světla proti tmě, práva proti násilí, mysli ušlechtilé proti bestialním popudům. Potvrzení pravdy své beru já nehledě ani k dějinám a zjevům světovým (ježto nepálí se u nás více ani kacíři, ani čarodějnice atp.), také z osobní své zkušenosti. Ještě před padesáti léty míval dlouhé a tuhé hádky s mužem došli vzdělaným a i šlechetným, jenž tvrdil, že svobodě bez poroby nikde obstáti nelze, a že této potřebí jest v každém státu svobodném, odvolávaje se na příklad starých Řekův a Římanův, na středověké pány a parobky, a na novověké demokraty otrokářské v Americe, kdežto já zapíral naprosto, že by tam, kde jeden rodí se co pán a druhý co parobek jeho, mohla vůbec řeč býti o svobodě a právu, a nikoli jediné o nadpráví, privilegiích, usurpaci a útiscích. Za dnův nynějších ale nenašel bych tuším muže vzdělaného již ani v Americe, jenžby nestyděl se tvrditi, že pokolení lidského část jedna musí roditi se co pouhá věc a co dobytek prodajný (human cattle), aby druhá požívati mohla práva svobody a člověctví. Pokrok humanity, ač nenáhlý, leží tu na bíledni, a nelze ho nespatřiti ani zapírati. Protož i s ohledem na nynější trudné postavení národu mého nepřestávám volati: ať nebesa kalí se nad námi sebe chmurněji, ať neznabohové (třebas i klečící u oltářův a žehnající se křížem) vymýšlejí na potlačení, hanění a týrání nás prostředky a cesty sebe ošemetnější: já odvolávám se, ne k násilí za násilí, ale k budoucnosti nedaleké, ve kteréž již i dávní pohané předvídali a těšili se neuprositelnou Nemesis. Ovšem pak nepřestávám také napomínati a prositi, ba zaklínati každého dobrého, aby neoddával se nečinnosti, ale vzdělával se, pracoval a přičiňoval se ze vší síly, kudyby pomohl rozšířiti a upevniti na zemi říši pravdy a spravedlivosti. Trvaje na přesvědčení takovém, musím předce vyznati na místě tomto upřímně, že již při prvním vstoupení svém na dráhu politickou r. 1848 upadl jsem byl sám v omyl těžký a osudný. V zápalu nabyté náhle svobody choval jsem byl do budoucnosti vůbec důvěru hojnější, nežli slušelo; nepamatoval ani uvažoval jsem, že lidé i ve krisech velikých dají se voditi více popudy a vášněmi, nežli rozumem a pravdou, a protož i k žádoucímu rozřešení nastalých tehdáž sporů mezinárodních, že nepostačí pouhé objevení aneb důkaz pravdy i spravedlivosti. Osudové lidští neberou se vždy cestou přímou k cíli svému, nýbrž i oklikami často krvavými: ale konečně předce neminou se ho, ne-li dnes, aspoň zítra; jen setrvejme a držme se. Každý to uzná, že násilím nedodělali bychom se ničeho dobrého. Jest nás 5 millionův, obklíčených nepřátely téměř odevšad; kdyby nás bylo 50 millionův a to svorných, nesmělbych ovšem tak mluviti. Hlavní má chyba byla — řeknu to bez obalu — důvěra v rozumnost a pravotnost národu německého. Pověstné někdy slovo mé: „kdyby Rakouska nebylo, muselibychom přičiniti se co nejdříve o utvoření jeho“ — pronešeno bylo za předpokládáním, ba za nepochybnou důvěrou, že ve spolku tom osvobozených národův napotom panovati má i bude spravedlnost, an věděl jsem, že mohlo-li mně jen na mysli tanouti, žeby staroslavná říše naše mohla kdy změniti se ve smyslu slov sv. Augustina? v oslavných oněch dnech obnovené svobody jakbych mohl byl domýšleti se, že od Němcův nám Slovanům bude souzeno, abychom z absolutismu panovničího přešli jen zase pod absolutismus ještě mnohem krutější — pod diktaturu totiž nepřátelského nám plemene? Kterak možné bylo předvídati, že Němci vzdělaní mluviti budou o svobodě a konstituci, a prováděti jen panování jedněch nad druhými? že velebiti budou práva osob, ale práva národův šlapati nohama? že tedy budovu svého státního práva zakládati budou na lži a nesmyslu? že prohlásí rovné právo všech, nám Slovanům ale přisoudí jen povinnost poslušenství? Zpozdilé bylo a jest jejich domnění, že nám národnost vlastní nebude pokladem právě tak drahým, jako jim, a že ani litovati nebudeme, ba nepocítíme, vyloučení jejího z života veřejného; a sprostá čáka ta, že oněch několik drobtův a odpadkův se stolu německého, kteří milostivě nám se propůjčí, postačí ku potřebě naší, svědčí jen o bláhové pýše a nadutosti, nikoli o rozumu a spravedlivosti. Ale — Hochmuth geht vor dem Fall! — tak mluví Němci sami, a zakusí toho jistě časem svým, ač já se času toho již nedočkám. O událostech, které dávno vytrhly mne bolestně z klamu mého, nechci se zde šířiti. Já bohužel nyní již i sám pouštím naději o trvalém zachování říše rakouské: ne proto, žeby ona nebyla žádoucí aneb sama v sobě byla nemožná, ale že Němcům a Maďarům dáno zmocniti se panství a založiti v ní jednostranný despotismus plemenný, jenž ve státě různojazykovém a konstitučním, co politický nesmysl (odpor v ponětích, contradictio in adjecto), nemůže míti dlouhého trvání; Němci pak a Maďaři nechtějí Rakousku jinak, nežli co despotii takové. Vinou jejich, ježto (jako r. 1848) již upřímo roztrhati usilují říši, ona pohříchu octla se již tuze daleko na ploše šikmé, která vede do propasti. O národ svůj já přitom nebojím se příliš. Třebas by mu souzeno bylo podniknouti opět zkoušku ohněm i železem, chováť on v sobě již jádra živého a zdravého dosti, aby nezahynul v ní, ale vzkřísil se k životu čilému opět, budiž to v okolnostech jakýchkoli. Jakkoli pak Němci u veřejnosti již dávno jména mého nejinak než potupně a hanlivě dotýkati se zvyklí, já nicméně nevracím jim vety za vetu, anobrž nemohu než upřímně litovati jich, že klesají ve mravnosti a vášnivěji čím dále tím více, ježto spustivše se příkladu a učení velikých někdy výtečníkův svých, dávají se nyní vésti jediné od zvrhlé žurnalistiky své a od smokův z větší části židovských, lidí to pohříchu beze svědomí a studu, kteří naprosto nehledí ku pravdě a právu, ale jen k okamžitému zdaru a zisku svému i k liché oblibě u čtenářstva, tak že jedni před druhými jako o závod snaží se, hověti a lahoditi jeho vášněm, národní pýše, panovačnosti a nadávačnosti.[1] Plémě židovské vůbec, emancipované teprv za naší doby, na způsob všech vymaněncův, — panuje v Němcích již nyní všeobecně; neboť veřejné mínění netoliko ve Vídni béře se směrem, kterýž popředně židé mu dávají. Jim, jako prototypu jejich Shylokovi, stačí všude a ve všem jen legálnost; co nad ni vyniká ve světě mravním, smýšlení spanilé, velikomyslné a po rytířsku čestné, toho ani neznají, ani jako nějaké pověry, znáti nechtějí; v ohavnosti mají vše, co během věkův historicky se ustrojilo a ustálilo, protože historie neposkytuje jim nikde titulův pro jejich choutky a pretense; „popudům dravcův ušlechtilých“ učili se dosavad nejraději u lišek, zejména v obchodech i na bursách, ale již rádi vítají také vlky ve středu svém, zvláště co přibíhají k nim z oslavné „říše bohabojnosti a mravův spanilých“. — Nuže, — všeho do času, Pán Bůh na věky!
O Maďařích, druhém hegemonském plemeni v Rakousku, nemám zde co přidati k tomu, co pověděl jsem v Radhostě na místech rozličných. Asiatský tento národ, za mimořádnou přízní osudu, dočkal se toho, co sourodákům a předchůdcům jeho, Hunům a Avarům, ač mnohem mohutnějším, odepřeno bylo, — aby totiž slaviti mohl brzy tisíciletou památku bytu svého na evropské půdě. Nyní konečně domohl se i přednosti a panování ve staroslavné říši Rakouské, a jeví v každé příležitosti chtíče i plány „obrovské“: ale budou-li Maďaři dlouho chovati se k sousedům svým lak, jak počali za naší paměti, — jako štiky v rybníce, — vyplní se i o nich slovo ctihodného letopisce Nestora o „Obrech“ (Avarech) předcích jejich,[2] a já ručím za to, že při druhém tisíciletí nezbude ani potomka, jenžby ještě oslaviti mohl a chtěl jejich památku.“
Důležitým pak jest stanovisko Palackého, pokud se týče slovanské otázky, o níž v „Radhošti“ v doslovu naposled píše a mezi jiným praví:
„Zbývá mi ještě pronésti se o poměru, kterýž ode přátel i nepřátel často bývá připomínán, jest to mé smýšlení a chování se co do národu a státu Ruského.
Především vyznám, že posavad nejen nelituji ale i žehnám okamžení, ve kterém odhodlal jsem se byl ku pouti do Petrohradu i do Moskvy. Když cestování jak vůbec, tak i zejména do Němec, do Anglie, Francie, Italie, ba i do Ameriky, chválí a poroučí se jednomu každému co prospěšné pro nabytí mnohých známostí: pročby jen cestování po Rusích mělo bylo nám býti škodou a hříchem? Já, nabyl jím příčiny k opravě nejedněch domnění svých, a k důkladnějšímu nahlédnutí do všelikých otázek, ježto úzce dotýkají se života našeho národního! Při tom neobmeškal sem i tam nahodilých příležitostí, hájiíi, jako jiní moji přátelé, politický program svůj, jenž bylo i jest „federalistické Rakousko“. Že naproti tomu nepřátelé naši větřili u nás úmysly netoliko politické, ale i konspirační, tomu se nedivím. Svědomí jejich vlastní učilo je, jaké měli bychom příčiny proti nim, kdybychom smýšleli rovně jak oni. Soudíť oni jen dle slepých popudův a vášní nikoli dle rozumu a skutečného vědomí.
Pokládám si to za nemalý zisk, že již nenacházím příčiny báti se budoucí nějaké universální monarchie ruské. Kdokoli jen pováží, za jakými výminkami by ona uskutečniti se dala, nebude se jistě diviti, a tím méně mně to zazlí, že spatřoval jsem v ní, a spatřoval bych i podnes, „zlé nevyslovitelné“, „neštěstí bez konce a míry“ atd. Poněvadž národové stateční všichni postavili by se jí na odpor, — a to s nasazením posledního groše i poslední krůpěje krve, — neznamenala by ona nic jiného, nežli násilné přemožení, dokonalé porobení a zotročení celé vzdělané Evropy, potlačení a udušení všech svobodných a ušlechtilých myšlének a snah v pokolení lidském.
Osvícení Rusové všichni, — a počet jejich není chatrný, — nejen netouží po rozšíření hranic říše své na západě, ale považovaliby je i za nehodu, kdyby k němu jakoukoli příčinou donuceni byli. Nejen že prostranství říše jest již tak ohromné, že každé rozmnožení jeho přimnožiloby vládních nesnází, ale i každé vtělení nových živlův národních do Rus hroziloby alterovati napotom charakter dějin ruských. Přirozený soucit a přízeň k utiskovaným souvěrcům a sourodákům v Turecku i v Austrii křivě vykládají se za chtíč po jejich opanování. Zejména dobytí a připojení Konstantinopole k carství považovaliby vzdělaní Rusové za pravé neštěstí, jelikož bláhové byloby každé pomyšlení na její assimilaci k celku říše, a dvojení vlády ruské ani car ani rozumný vlastenec žádný přáti sobě nemůže. Co ruští politikové ohledem k Evropě sobě přejí, jest jen to, aby na západních končinách svých nestýkali se a neměli činiti se státy tuze mocnými a jim nepřátelskými.
Duch Slovanský! zásady Slovanské, co jsou? čím se liší od zásad německých, maďarských neb mongolských? Nejde mi nikoli o chválu jejich, ale jde mi o poznání pravdy. Slované nikdy a nikde neosvědčili se býti národem dobývavým, výbojným, panovačným a podmanitelským. Válčiliť ovšem, kdykoli museli, a uměli často také vítěziti (jako ku př. čeští husité nad celou takořka Evropou), ale na podmanění sobě sousedův a nepřátel svých nepomýšleli nikdy. Hlavní jejich vada byla, že baživše příliš po svobodě a nevázanosti, neuměli mezi sebou ani uznávati potřebu vyšší autority, ani vyhýbati se různicem a rozbrojům. Však znám jest sám první původ říše ruské r. 862, když Slované povolali k sobě panovníky z ciziny, aby pomohli zavésti u nich pořádek, kteréhož jediného jim prý se nedostávalo. Tím vštípeny hned z předu do Rus také zásady nejen vyšší autority, ale i panovačnosti a výboje, které někdy došly byly nejvyššího květu svého u Římanův, Mongolův a Němců. Divno mi, že Němci každé stýkání a porovnání netoliko s Římany, ale i s Mongoly, kladou sobě hned za urážku. Vždyť Čingischan byl netoliko jeden z největších válečníkův a vítězitelův na světě, ale i veliký zákonodárce, a národ jím vedený stal se mistrem netoliko v podmaňování krajin cizích, ale i ve veškerém umění centralisačním, jemužby od něho i naši vídeňští ústaváci ještě přiučiti se mohli; humanita i spravedlivost ovšem ležela jedněm dobyvatelům tak málo na srdci, jako druhým. Nyní tedy již na snadě jest rozdíl mezi zásadami slovanskými a německými neb mongolskými. Uznávám, že Slované vůbec musili osobiti sobě a následovati umění nepřátel svých, nemělili od nich dáti se nejen podrobiti, ale i zničiti; uznávám, že Slovanům ruským bylo toho tím více potřebí, čím hojnější a mohutnější obkličovali je nepřátelé, a že bez přemožení a podrobení těchto, tehdy bez výboje a centralisace, bylaby nikdy ani povstati nemohla mohutná říše ruská. Nyní pak, když již netoliko utvořila se, ale nabyla i sankce trváním dlouhověkým, nepravím, žeby měla rozplynouti a rozdrobiti se zase, ani zanedbávati umění válečného, potřebného k obraně své, ale za to mám, že návrat k zásadám slovanským, jichžto přední známka jest mírumilovnost a nebažení po panství, poslouží výtečné ke všestrannému prospěchu netoliko ruského národu, nýbrž i veškeré humanity.
Jest ledy velice přáti, aby pravý duch Slovanský zmáhal a šířil se v Rusích, aby dali se jím proniknouti více a více netoliko národ celý, ale i vůdcové a vladaři jeho. Potřebí jest obnovovati stále pamět rodu i živobytí svého, potřebí vzdělávati se ve ctnostech předkův svých a varovati se poklések i vad jejich. Jakkoli veliký a prostranný jest obor národnosti ruské, přece uzavření sebe v pouhém ruském povědomí mohloby vésti nejen k myslné obmezenosti a jednostrannosti, ale i k neušlechtilému národnímu sobectví. Buda Slovanem, a cítě se co takovým, Rus netoliko rozšíří znamenitě duchovní horizont svůj, ale nabude i hojných pramenův k utěšení a povznesení svému. A v tom ohledu pouť naše Moskevská r. 1867 nabyla významu nenepatrného. Kdežto prvé uvědomění slovanské v Rusích obmezovalo se bylo v nevalném oboru vzdělancův a tak řečených Slavianofilův (dle obecného domnění poněkud prý podivínských), toto vědomí již krátkým objevením se a obcováním několika výtečných mužův Slovanských a u veřejnosti Ruské ujalo se více méně ve všech kruzích, ba i v lidu obecném a nabylo i nabývá od té doby moci a síly vždy větší a konečně bohdá neodolatelné. Mně osobně dostalo se o tom důkazův utěšených drahně, ježto vypočítati sama skromnost mi zapovídá. Však jisté jest a i známé, že někdejší odpor tak řečených „západníkův“ proti Slovanské idei zaniká v Rusích více a více, a veřejné mínění jednolitého národu 60millionového časem svým stane se jistě mocností světovou. Tuť pak uskuteční se teprve pověstný onen „panslavismus“, kteréhož nepřátelé naši všichni od dávna tak náramně se lekají, ne proto, že by jim odplacovati měl zlým za zlé, ale že jim nedovolí více páchati ono zlé na Slovanech, kterému od věkův jsou zvykli.
Poměr Rusův k ostatním národům Slovanským pojímá se smyslem velmi rozdílným, netoliko v Evropě, ale i v Rusku samém. Jedni patří naň jen jako na lásku platonickou mezi Slovany; jiní předpokládají jejich nevyhnutelné prý někdy snoubení; ba jsou i ti, kteří mluví o úplném všech ne tak sjednocení, jako raději ujedinění. Poslední praví, že Slovanstvo celé musí co nejdříve „obrusiti“ t. j. poruštiti se; panslavismus jejich mělby tedy slouti „panrusismem“. Jsouť lo nemnozí, z větší části horkokrevní mladíci na Rusi, pravého Slovanského ducha ovšem prázdní; rozdílu mezi nimi a fanatiky německými i maďarskými já nenacházím: jedni jako druzí chtěliby zničiti nás co národ. I odpovídám jim, že Čechové od více než tisíciletí neproto hájili a uhájili národnost svou zápasy a obětmi nesčíslnými i nevýslovnými, aby pak odřekli se jí za jakékoli dobré slovo. A totéž dá se předpokládati také o jiných Slovanech, zvláště na jihu. Všichni my budeme tím raději učiti se ruskému jazyku, čím více poučení a útěchy nám poskytovati bude literatura ruská: ale své vlastní řeči a literatury proto nespustíme se a nezanedbáme nikdy. Sny o utvoření a uvedení jednoho jazyka všeslovanského jsou — sny a nic více. Při vší nepopiratelné centralisaci světové nezdá se předce býti úmyslem prozřetelnosti božské, aby pokolení lidské zaniklo v jednotvárnosti.“
Tyto myšlénky a statě, jež vyšly roku 1872, jsou jaksi odkazem Palackého lidu českému, jsou jakousi jeho závětí, a zajisté nikdo duchovní škody nedozná, kdo si je přečte. Skutečně po Palackém mnoho zdědí, když potom o těch jeho myšlénkách uvažuje a pro sebe z nich těží.
- ↑ Mezi národy evropejskými, které já znám, vynikají nad jiné zvláštní virtuositou: Maďaři ve klení, Němci v nadávaní.
- ↑ „Byliť Obři tělem velicí a myslí hrdí; i zahubil je Bůh, pomřeli všickni, a neostal ani jeden Obřín. A jest přísloví v Rusích i po ten den (XI. století): „zahynuli jako Obři“, po kterých není ani plemene ani dědice.“