Velký Čech/XXIV.

Velký Čech Václav Řezníček
XXIII.	XXIV.	XXV.

Údaje o textu
Titulek:	XXIV.
Podtitulek:	(Palacký s Riegrem ve Vídni. — Císař v Čechách. — Slované tlačeni ke zdi.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 261–271. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Avšak bouřlivá doba tato vyžadovala si též zasáhnutí Palackého v záležitostí politické, v nichž hrál se svým zetěm úlohu nemalou, jejíž podrobného vylíčení svým časem zajisté se také české veřejnosti dostane.

Ihned totiž po příchodu Palackého a Riegrově do Prahy scházeli se zde důvěrníci českých poslanců k poradám o tom, co ve chvíli této činiti, aby se národové rakouští v tomto důležitém a nebezpečném pro stát čase vespolek o další své budoucnosti dorozuměli, a proto „aby také hlas českého národa slyšán byl na těch místech, kde se mělo rozhodovati o osudech celé říše i národa našeho — ve kruzích diplomacie evropské.“

Úloha, aby v ohledu tom vhodné kroky podnikl, vznesena byla na dra. Riegra, a ježto se tehdy zření všech, kdo o zachování Rakouska pečovali, obracelo k Francii, jednáno také o to, aby se dr. Rieger odebral za příčinou tou do Paříže.

Z toho později sešlo, avšak již 23. července voláni Palacký a Rieger od Skrejšovského do Vídně k důležitému jednání.

Nebezpečí situace pro říši dostupovalo tehdy nejpovážlivější míry. „Byly to znepokojující zjevy v Uhrách a postupování vojska pruského ku Prešpurku. Deák, tázán byv při návštěvě své ve Vídni na smýšlení svého národa, potvrdil, že jeví se v něm známky nebezpečné, i naléhal na to, aby Uhrám dostalo se parlamentární vlády. Levice uherská s Tiszou v čela vystupovala příkřeji a hrozivěji — a krajní strana chystala revoluci. Pruská vláda srozuměvši se s Klapkou, poskytla peníze i zbraně a dala svážeti uherské zajaté do Slezska na hranice rakouské, kdež Klapka zřizoval z nich legii maďarskou. Dne 27. července legie ta u Nisy slavně přísahala na prapory z r. 1848. a vtrhla potom do Trenčanska.

Avšak právě v oněch dnech, když odboj na hranicích uherských již se chystal, hledaly vídeňské listy prostředky k osočení národa — Českého, jenž důstojným chováním v nejkrutějších chvílích byl věrnost svou skvěle osvědčil.

Provolání pruské, slibující Čechům a Moravanům, že po vítězstvích pruských zbraní nastane jim „okamžení, ve kterém by svůj budoucí osud volně rozhodovati mohli“, minulo se s veškerým účinkem na mysl národa. I soukromě v té době v témž směru ze strany pruské činěné nabídky byly prostě odmítnuty. Úmysly pruské se nesly tehdáž k tomu, annektovati země saské — a Čechy, jejichž různorodost nezdála se Prusům býti příjemná, postoupiti královskému rodu saskému. Ale pro lákadlo to nebylo u nás vnímavého sluchu.“

A přes tuto zajisté že nejskvěleji osvědčenou věrnost opovažovali se židovští novináři vídeňští osočovati a očerňovati Čechy lživými zprávami, jakoby se tlačili ke Prušákům, a poukazovali k tomu, že se prý v Praze Prušáci procházejí ruku v ruce se Sokoly v červených košilích.

Tuto perfidnost vídeňských šmoků tehdy nikdo ve Vídni neokřikl, až teprve sám mocnář k české deputaci, která mu přijela strastiplný stav celé země a utrpení hlavního jejího města vylíčit a prosit ho o úlevu a pomoc, s nejvřelejším účastenstvím pronesl tato věkopamátná a veškerá podezření na vždy vyvracející milostivá slova: „Předmětem mé nejhorlivější péče bude, aby trpce navštívené zemi v čas poskytnuta byla rychlá a vydatná pomoc. Nedbal jsem nikdy na podezřívání věrného obyvatelstva českého, naopak obdivuju se věrnému a sebe zapírajícímu se chůvám věrného města Prahy a celé země České.“

„Palacký a Rieger po třídenní namáhavé jízdě vozmo přes Soběslav, Budějovice, Kaplici, Leonfelden a Linec dorazili 25. července večer do Vídně. Byla to chvíle největšího napjetí, o osudu Rakouska již se rozhodovalo — ano vyjednávání diplomatické bylo v plném proudu. Listy německé, jež kdysi nejnadšeněji horovaly pro německé poslání Rakouska, zanechavše hrdých slov, oddávaly se teskné resignaci. Již i sama stará „Presse“ porozuměla tomu, že Rakousko zachrániti může celistvost území svého vystoupením z Bundu. Však i celistvost území rakouského byla v nebezpečenství. Ve kritické chvíli této položil Napoleon rozhodné slovo své na váhu z obavy oprávněné, že by porušení rovnováhy evropské a přílišné sesílení Pruska bylo pro budoucnost velikým nebezpečím i Francii.

Při stísněné náladě kruhů centralistických, bojících se o německou budoucnost Rakouska, způsobil příchod Palackého a Riegra do Vídně pravý poplach v listech vídeňských. Stará „Presse“ tázala se polekána, má-li snad české právo státní zavládnouti v Rakousku, i hlásala, že by se to potkalo s prudkým odporem Němcův a Maďarův, kteří nemají chuti odstoupiti na prospěch polovzdělaného národa, jenž těžiště své klade mimo říši. Federalismus jest prý dobrou ústavou toliko pro stát, kde všecky části samy táhnou se ke středu a nemají tendencí odstředivých. Orgán uherské strany v ministerstvě, „Debatte“ pospíšil si, aby upokojil německé kruhy ujištěním, že Palacký a Rieger nebyli do Vídně povoláni vládou.

Nebyl to skutečně hlas vlády, nýbrž cit potřeby a přirozený instinkt sebezáchovám, kterýž svedl v rozhodné chvíli ve Vídni přední zástupce Slovanů rakouských. Z vážnosti dějinného okamžiku vznikla potřeba sblížení a těsnějšího přilnutí k sobě všech těch, kterýmž záleželo nejen na zachování Rakouska, ale také na obrození jeho na nových základech.

Hned po svém příjezdu, již 26. července ráno, měli Palacký a Rieger poradu u Strossmajera a u hraběte Wodzického, 27. července u hraběte Lva Thuna, a téhož dne přišli Thun, Poláci a Mažuranič k dalšímu jednání do bytu Palackého, potom měli Palacký a Rieger slyšení u Belcrediho a jednání s Goluchowskim.

Že v té chvíli, kdy pouta doposud Rakousko vížící k Německu měla přervána býti, naplněny byly mysli Slovanů dobrými nadějemi, lze si domysliti a vysvítá též z listu Palackého (z Vídně) dceři (paní Riegrové do Malče), psaného 28. července z Vídně: „Píšiť na zdařbůh nevěda, zda-li a kdy toto psaní Tebe dojde, abys aspoň měla znamení o našem živobytí a zdraví. Proč, kdy a kterak jsme sem jeli, bude Tobě již známo. Ačkoli bylo v tom odvahy a obtížnosti nemálo, nelitujeme jich přece. Včera (27. Juli) rozhodnul se osud vlasti a národa, stávka zbraní prodloužena do 2. srpna, odtud pak nastane pravidelné příměří do konce srpna, i umluví se mír konečný. Rakousko vystupuje z Bundu a platí válečné náhrady 20 milionů tolarů Prušákům, kteréž však obdržeti doufá za pevnosti v Benátsku; jakmile náhrada složena bude, odtáhne cizí vojsko z Moravy a z Čech. To jsou hlavní výminky, kteréž jsme včera slyšeli z úst státního ministra, jiných víc odkryje budoucnost… Nastane nám jiná politická budoucnost, až jen zotavíme se z nynějších neřestí.“

Výše zmíněná česká deputace přijata byla císařem dne 30. července v audienci v Schönbrunně, a zpráva o milostivém přijetí a vyslyšení její vzbudila ve všech českých srdcích nejlibější naděje a velice rozkyselila všechny nepřátele práv, zájmů a prospěchů národa našeho.

„Mělyť listy německé v té chvíli plno starostí o to, co asi znamená ten nový „Slavenkongress“, jenž ve Vídni se sešel (tak totiž nazývaly soukromé schůze několika předních mužů slovanských), jaké v něm kují se asi zrádné pikle proti Němcům a Maďarům.“

O těchto jednáních slovanských předáků psal dne 1. srpna dr. Rieger své choti následovně: „Sešli jsme se zde s Jihoslovany, — hlavně Strossmajerem, a s deputací polskou — hlavně hrabětem Goluchowskim, radíce se o interessích našich a o programu pro Rakousko a jeho budoucí vládu — v nové éře. Vznesli sepsání programu na mne — a stalo se již — udělal jsem to k velké spokojenosti stran a ku překvapující shodě. S Goluchowskim jsme se velmi dohodli… U Belcrediho byl jsem dvakrát a u císaře jednou. Vedle toho činím a přijímám návštěvy, tak že takořka nepřicházím k oddechu, ač vlastně nemám co dělati. Doufám však. že pobyt náš zde bude prospěšný pro národ. Němci, zvláště autonomisté štýrští, hledí se nám blížiti a přijímají již systém skupení státoprávních a přenesení kompetence užší rady říšské na zemské sněmy. Zlobím se jedině na naši aristokracii, jejíž matadoři vzdor pozvání opětnému nepřicházejí, v tom právě okamžení, kde by právě nejvíce prospěti mohli“ — —

„Spis, jejž Rieger ve Vídni vypracoval a jehož se dotýká v listě zmíněném, byl náčrtkem nového politického programu pro budoucí organisaci říše rakouské. Vyloženo v něm bylo jasnými důvody, že v nové době, kteráž Rakousku nastává, jest se mu navždy rozloučiti se starými tradicemi německé politiky, kteráž vždy ještě v illusích starého německého císařství se kochajíc, obracela zření své stále k cizině. Rakousko má nyní nalézti samo sebe a v samostatném, žádnými ohledy nestísněném rozvoji sledovati své cíle a úkoly vlastní — hledati svou sílu a záruku slavné budoucnosti jen v uspokojení všech svých národů, jejichž volný rozvoj, blahobyt a pokrok nejlépe lze pojistiti spravedlivou rovnoprávností při zřízení federativním.

O programu tom debatováno ve společné poradě předákův Slovanů rakouských ve Vídni a pak ještě u hr. Goluchowského, jenž se právě nalézal v Badenu za Vídní a k němuž Palacký a Rieger 31. července zajeli. Spis Riegrův, jenž všemi ostatními ve Vídni se sjevšími Slovany byl úplně schválen, odevzdán pak takřka officiálně jménem všech Goluchowskému za tím účelem, aby jej tento dodal na místo nejvyšší.

Slovanům rakouským, vyjímaje jediné Poláky, nebylo osudem přáno té výhody, kteráž byla zdrojem tak mnohých úspěchů pro politiky maďarské a německé — totiž neocenitelné výhody přímého styku s nejvyššími kruhy. Tento nepříznivý osud tížil zejména nás Čechy a zmařil mnohokráte nejnadějnější snahy — —

České slovo vniknouti mohlo k nejvyšším místům — a to s mnohými obtížemi — jen ve formě memorand a spisův — a nikdy slovo psané nemůže míti té působivosti jako slovo mluvené, je-li přijato s jakousi důvěrou k dobrému úmyslu mluvčího. Jest přirozeno, že politikové čeští (především dr. Rieger) vyhledávali a potřebovali podpory vyšší šlechty české, kteráž mnohými nitkami stykův osobních svázána byla s kruhy dvorskými, ačkoliv i ona té chvíle byla u dvora očerněna pro oposici svou dosavádní. Nicméně také tentokráte Palacký a Rieger ve Vídni netrpělivě očekávali příchod čelných šlechticů českých, přejíce si, aby akci započatou vlivem svým u dvora podporovali. U nich měla však tehdáž ještě převahu myšlénka, že nesluší se jim vtírati se dvoru radou svou, když nejsou k tomu voláni a když se jim nedává plná důvěra.“

Tak líčí snahy Palackého a dra. Riegra důkladný životopisec posledního, pronášeje výše posléze uvedená slova, která stručněji řečená praví, že čeští velmožové v nejdůležitějších a nejvhodnějších chvílích pro zájmy a prospěchy národa a státoprávní postavení vlasti zůstali pěkně stranou na svých zámcích.

Dne 8. srpna zajel Palacký s Riegrem ještě jednou do Badenu, kde se sešli s předními zástupci Poláků ku poradě, aby si vzájemně objasnili své snahy a cíle a cesty, kterými chtěli pracovati k novému přetvoření Rakouska ve smyslu federativním, dne 10. srpna pak odebral se Palacký a Rieger s drem. Pražákem k Belcredimu, od něhož však odešli neupokojeni. Belcredi jim totiž rovně řekl, že lze přáním českým s hora těžko vyhověti, „když se patrně strany a zájmy tříd mezi námi neshodují vzhledem k žádoucí politické akci.“ Tu třeba dodati, že současně živly německo-dvorní a maďarské nelenily a že na všech stranách pracovaly k tomu, aby veškeré výhody získaly pro sebe. Palacký o této. návštěvě zaznamenal do svého denníku: „10. srpna s drem. Pražákem audience u Belcrediho neutěšená.“

Do Malče vrátil se Palacký s Riegrem přes Brno dne 13. srpna.

Z uvedených zde fakt viděti, kterak Palacký, takřka již sedmdesátiletý kmet, v době válečných bouří, zuření cholery, za nepřátelské okupace neváhal opustiti rodinu, a že se se zetěm ochotně odebral do Vídně hájit a zjednat pro svůj národ vše, čeho ve kritické této chvíli dobýti bylo možno. Ochota a obětavost tato sluší býti zaznamenána mezi nejskvělejší skutky, jimiž se činorodá životní práce Palackého a politické snahy jeho zetě honosí.

„Aby se na vlastní oči přesvědčil o žalostném stavu zbědovaných zemí českých, vydal se panovník sám v měsíci říjnu na cestu po Moravě a po Čechách, kdež všude přijat byl od obyvatelstva slavnostně a okázale s upřímnými projevy věrnosti a oddanosti. Ale na Moravě protivníci všeho, co českého jest, majíce tam při vládě v poněmčilých městech vrch, všemožně se snažili setříti s těch projevů všechnu tvářnost národní, ano zuření jejich tak daleko sahalo, že na nádraží brněnském působením purkmistra, pověstného hanobitele koruny České, Giskry, odstraněn jest zavěšený tam znak království českého. Císař sám s deputacemi venkovských obcí k němu vyslanými českým jazykem rozmlouval, vyptávaje se, jak vykonány byly jeho rozkazy strany udělení náhrad za škody válečné.

Z Moravy obrátil se císař do Čech, a tu jmenovitě v Praze po celých šest dní se zdržel. K uvítání jeho dály se byly rozsáhlé přípravy, tak že vypadlo nad míru slavně. Mezi jiným sešli se tam k uvítání krále také starostové nově do života vstouplých okresních zastupitelstev, jejichžto jménem zvolený od nich řečník dr. Rieger, starosta okresu chotěbořského, pozdravil mocnáře.“

„Když (dne 28. října v neděli dopoledne) čekali na své předpuštění, a Rieger již zvednouti se chtěl, ježto docházelo na ně, vstoupil do audienční předsíně muž v uniformě zlatem premované, jehož prsa ověšena byla řády. Ceremoniář obrátiv se k Riegrovi, žádal o malé shovění, že dříve nutno předpustiti tohoto pána.

„Kdo jest to?“ tázal se Rieger.

„Saský ministr baron Beust,“ zněla odpověď, pronesená významným přízvukem, kterýž naznačoval, co tehdáž již přestávalo tajemstvím býti — povolání Beustovo do ministerstva.

Jaká divná hra náhody zkřížovala cesty dvou mužů na parketách hradu pražského! Cizinec předešel — zástupcové okresů čekali. Čekali minuty — ale zdaž tušili v té chvíli, že na splnění svých nadějí čekati budou léta — a jako v té chvíli zavřely se před nimi dvéře audienční síně, tak že zároveň uzavírala se před nimi naděje úspěchů na tak dlouho, pokud ten, jenž vešel před nimi, nebude propuštěn…“

„Uváděje okresní starosty (107 z českých a 36 z německých okresů) k císaři Rieger dle předcházející úmluvy se nedotkl v oslovení svém našich národních a státoprávních požadavků, a pronesl první část své řeči česky, druhou německy. Vyslovil v ní city oddanosti a věrnosti, vděčnost za péči panovnickou, kteráž přivedla císaře k lidu jeho, aby po těžkých zkouškách přinesl mu pomoc a útěchu a dík za potvrzené zřízení okresních zastupitelstev, jehož další vývoj v duchu samosprávy doporučoval ochraně císařské. Dále pak kladl důraz na to, že ku projevu tomu sjednotili se mužové obou kmenů zemských, různých stavů a povolání, kteří neméně sjednoceni jsou v oddanosti k mocnáři a v obětovné příchylnosti ku koruně a říši, jež království České vždy osvědčovalo. — Císař v odpovědi své pronesl slova: „Uznávám, že pouze na upevněné půdě samosprávy rozkvete pravá svoboda, kteráž jest požadavkem doby naší.“

Po audienci podpisovali okresní starostové spis pamětní, jenž obsahoval 10 článkův, týkajících se hmotných zájmů země a rozšíření i utvrzení samosprávy okresní i obecní. Avšak jen asi 60 starostů podepsalo promemoria to, jež pak 29. října Trojanem, Villanim a Braunerem odevzdáno bylo ministru Belcredimu.“

Výsledek sjezdu starostů neuspokojil valné části české veřejnosti. Touženo na to, že se nedosáhlo pravého účelu sjezdu (který konal v den před audiencí u císaře ve sněmovní budově poradu), a že promemoria císaři podané, když sešlo z připojení Němců k němu, mělo se doplniti žádostí o obnovení práv České koruny. Bylť příchod císařův do Čech vzbudil živé naděje, jež nedošly splnění.“

„V Praze zabýval se císař hlavně záležitostí náhrad válečných škod, ku kterémuž konci zřízeny jsou zvláštní komise vyšetřovací. Pohříchu však tyto komise počínaly si velmi liknavě, tak že drahně času trvalo, nežli všecky škody jsou na jisto postaveny, náhrady pak daleko nebyly přiměřeny škodám skutečným.“

(Vypočítáno, že Dolním Rakousům, které nerovně méně válkou trpěly nežli Čechy, přisouzeno dvanáctkráte tolik náhrady jako Čechám a ani pak této skrovné části nedostávalo se na mizinu přišlým rolníkům českým, přes všecky sliby a vzdor opětovným nařízením císařským. Pisatel těchto řádků viděl, že v rodné jeho vsi Skaličce v obvodu krvavého bojiště českoskalického ležící — kudy se převalila rakouská armáda na bojiště i pak z boje, a kudy přehrnula se do Čech i z Čech takřka celá armáda korunního prince pruského, jež vše vyjedla, pobrala, vydrancovala, obilí rozválela a zničila, tak že lid byl zde v pravém slova toho smyslu ožebračelý, nemaje, čím by se oděl a čím by hlad svůj zahnal — dostávalo se po zničených žních sousedům za všecky ztráty, jako pomoc a náhrada po — kornoutku zelené kávy a po kousku mýdla. Kdo to zavinil, není nám známo, ale pamětníků smutného fakta toho a pláče proto panujícího jest dnes ještě velmi mnoho.)

„Vedle toho všímal si císař pozorně života národního i vyšších jeho snah, navštíviv četné ústavy, mezi nimi též Museum, pak výstavu plánů Národního divadla i obmyslil štědře přední ústavy a spolky značnými peněžitými dary. Obci Pražské odměnil se velikomyslný mocnář za věrnost tu skvěle osvědčenou rozkazem, aby zrušeny byly pevnostní hradby novoměstské, a místo tím získané aby vešlo v majetek obce a mohlo ho býti použito k stavbě nových domů. Ještě před odjezdem svým z Prahy vyznamenal panovník Palackého za jeho „zásluhy o vědu a zvláště dějepis český“ řádem železné koruny druhé třídy.“

Dne 19. listopadu zahájeno bylo páté zasedání sněmu království Českého, který měl nyní ve svém složení většinu federalistickou, poněvadž v kurii velkostatkářské obdržela vrch šlechta tak zvaná historická. V zasedání tom rozvinul se velice tuhý boj o adresu, k níž podány návrhy dva a sice jeden od hraběte Jindřicha Clam-Martinice a druhý od Herbsta. Většinou 126 hlasů proti 91 přijata byla adresa Martinicova, v níž sněm vyslovoval své přesvědčení, že „ústavního ustrojení říše dle práva dojíti lze jenom na cestě od Jeho Veličenstva naznačené, svobodnými a upřímnými úmluvami, spočívajícími na neodvolatelném základě nejvyššího diplomu ze dne 20. října 1860 a vedenými v jeho duchu, za prostředkujícím působením koruny a že přirozené povaze i potřebám Rakouska jen taková ústava vyhověti může, která nese v sobě pevné zaručení přede vším trvalosti a moci říše, ovšem ale také trvání a samosprávného řízení jejích království a zemí, a sliboval, že chce vládě na dráze státoprávních vyjednávání, naznačené nejvyšším manifestem z 20. září m. r. státi po boku k věrné pomoci.“ Při tom neopominula adresa klásti váhu na opětovný slib císařův, že se dá korunovati.

Adresa podána Jeho Veličenstvu od sněmovní deputace do Vídně vyslané dne 15. prosince ve zvláštní audienci a přijata od císaře nad míru milostivě: odpověď však na ni zněla více jen všeobecně, o korunování nezmiňovala se ani slovem.“ Poslední schůze sněmu r. 1866 byla dne 21. prosince, kterouž sněm byl zavřen.

Znovu zahájen byl sněm po nových volbách, dne 18. února 1867, jehož trvání mělo býti jenom krátké, poněvadž jeho hlavní úlohou bylo vykonání voleb do říšské rady, ale již 27. února byl rozpuštěn.

V době tehdejší a předchozí začal v ministerstvě spolu zápoliti dvojí proud. Belcredi s Beustem, který „viděl jedinou spásu říše v rychlém uspokojení Uherska, které v poslední válce bylo se již chystalo k novému povstání s pomocí Pruska; v zemích pak mimouherských se chystal pokračovati v německé politice Schmerlingově a „Slovany tlačiti ke zdi“. Proto zamýšlel přeď říšskou radu předstoupiti již s hotovým vyrovnáním uherským, které jí pouze oznámiti chtěl co fait accompli, kdežto Belcredi, vždy stoje na stanovisku volné dráhy, naléhal na to, aby jí jakožto stejně oprávněné předloženo bylo k uvážení a schválení. Beust, podporován mocným vlivem uherské aristokracie, zvítězil konečně v kruzích rozhodných, což mělo za následek odstoupení Belcrediho.“

To mělo v zápětí změnu vládního programu, jenž byl nyní dualismus, o němž se mělo na říšské radě rozhodnouti.

Po nových volbách sešel se český sněm znovu dne 6. dubna a tu podány dva návrhy adresy a sice strany národní i německé. Tato radostně vítala návrat na ústavní dráhu, česká pak adresa, zaujímajíc stanovisko státoprávní, považovala říšskou radu za shromáždění „jen mimořádné, stojící kromě oboru státního práva“, nicméně osvědčovala ochotnost sněmu „účastniti se ve společné poradě shromáždění takového, které dá království Českému záruku, že bez přičinění jeho sněmu nic se nestane a státi nemůže, co by zjinačilo starodávné státoprávní postavení království Českého a jeho poměry k trůnu i říši.“ Adresa národní přijata byla na sněmu většinou 156 hlasů proti 76. Podobnou pak adresu jako sněm český podal také sněm moravský a vláda na ně odpověděla rozpuštěním obou těch sněmů a vypsáním nových voleb.

„Takové odměny dostalo se Čechům za věrnost jejich, tak okázale osvědčenou, kdežto zpupní Maďaři za spurnost svou dosáhli vyplnění všech svých přepjatých žádostí. Bylo to pro národ náš o jedno zklamání více, to pak bylo bolestnější nad všecky předešlé. Citům a smýšlení svému dával národ výraz četným se všech stran přicházejícím osvědčováním souhlasu s adresou sněmovní.

Při nových volbách do sněmu podařilo se vládě jednak vlivem svým na tu část šlechty, která měla obyčej říditi se vždy pokynutím s hůry, dílem nesmírnou agitací, při které užíváno i prostředků ne vždy zákonných, proniknouti se svými kandidáty v kurii velkostatkářské, čímž německá strana obdržela na sněmě většinu. Zemský výbor sice pro patrné nepravidelnosti, jaké se daly při volbách, učinil návrh, aby volby v kurii velkostatkářské prohlášeny byly za neplatné, ale když dovoleno v hlasování o tom účastniti se také velkostatkářům jakožto soudcům ve vlastní při, návrh ten arciť jest zavržen. Sněm s takovou většinou nevzpouzel se vykonati volby do říšské rady, při čemž národní menšina podala slavný protest; ti pak poslancové čeští, kteří zvoleni jsou do rady říšské, do Vídně nešli. Podobně dálo se na sněmě moravském. Od té doby národ Český nebyl pak na říšské radě zastoupen po dvanácte let.“

Vypisovali jsme tyto události proto podrobněji, poněvadž na stanovisko české v nich mělo nemalý svůj vliv také mínění Palackého, jehož správnost dnes po čtvrt století jest nanejvýš zřejma a vidna jeho politická prozíravost.