Velký Čech/XI.
| Velký Čech Václav Řezníček | ||
| X. | XI. | XII. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | XI. |
| Podtitulek: | (Národní Museum na Hradčanech. — Palacký navrhuje za pomník císaře Františka I. zbudování Franciscea na vltavském nábřeží v Praze. — Jak si Palacký představoval české Museum. — Museum „Na příkopě“.) |
| Autor: | Václav Řezníček |
| Zdroj: | ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 101–111. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
| Související: | Autor:František Palacký |
Avšak při těchto pracích Palackého na keři domácího jeho štěstí místo nejkrásnějších a nejlibějších růží začaly vykvétati starosti o milovanou choť.
Slabý organismus její a zejména nervy nesnášely drsné zimní nepohody, a tu Palacký, kdykoliv se její zdravotní stav horšil, vždycky jako neobyčejně pečlivý a úzkostlivý manžel hleděl dovézti ji do Nizzy na krásnou Rivieru, kamž také na zimu r. 1838 rodinu svou dopravil a pak s ní zároveň za příčinou dalších svých archiválních studií podruhé Řím navštívil.
A současně v době oné také i ve vlasti připravovaly mu poměry provedení nanejvýš důležitých nových prací, jež — žel Bohu — nestaly se na škodu nejen národa, ale i zejména na škodu matičky Prahy skutkem, ač Palackého snaha o jejich uskutečnění jest jednou z nejznamenitějších jeho myšlének a podniků. Toho každý Čech musí nejhlouběji litovati, že tenkráte přičinění Palackého vyběhlo na prázdno.
Není to širším, vlasti své a Prahy milovným kruhům českého lidu podrobněji známo, oč obrovského se Palacký počátkem let čtyřicátých zasazoval.
Jak jsme vylíčili, bylo tehdy české Museum a jeho vedlejší sbory nejpřednější osou, kolem níž se český učený život otáčel. Řízení jeho postupem doby dostalo se z většího dílu v ruce Palackého, který se nebál, jsa ještě chudým literátem, presidentu musejní společnosti, hraběti Kašparu Šternberkovi, přímo do očí vyčísti celou řadu nedostatků tohoto velkolepého národního ústavu, jenž, právě následkem umíněnosti presidentovy, zastrčen byl na Hradčanech, vzdálen středu města Prahy a obklopen osobnostmi, jejichž počínání si ho vlastně účelům jeho vzdalovalo. Touhou všech mladších, lidovějších živlů bylo, aby se v ohledu tom stala žádoucí náprava. Avšak oproti ctihodnému presidentu, který ovšem jenom v nejušlechtilejším mínění o přesídlení Musea slyšeti nechtěl, nebylo možno něco rozhodnějšího podniknouti, byť si i celé litanie žalob na jeho odlehlost a nesvědomitost jeho navštěvovatelů bylo veřejně slyšeti.
Ve příčině té hodnověrný současník vypravuje: „Bylo to ještě za Dobrovského, když zakládala se knihovna (t. j. musejní), kterou navštěvovali znalci, by prohlíželi si bedlivě nově získané nebo darované vzácnosti, unica. Ta však ztrácela se právě nějaký čas povážlivě. Dobrovský dával si bedlivý pozor, nepouštěl nikoho bez průvodce do bibliotéky, vyjma ovšem veliké pány, mezi nimiž byl nejhorlivější známý bibliofil B. — Nebylo i potom nic platno — sotva se byli přátelé staré literatury z některé získané drahocennosti potěšili, sotva ji byli, kam patřila, vřadili, nebyla-li ve zvláštní skleněné skříni pod zámkem, zmizela zase, načež zavedla se přísná inkvisice. Několik skriptorů bylo propuštěno — až jeden dozrál na pravého tchoře knih, o němž se toho byli nejméně nadáli. Zmíněný B., apelační rada, učinil zas jednou obvyklou svou návštěvu a odebral se přímo beze všech okolků dolů do bibliotéky, která byla umístěna v rotundě bývalé kaple, jejíž galerie sousedila s kanceláří. Po nějaké chvíli vracel se dotčený pán, aniž byl svrchník svůj s dlouhými šosy odložil, poněvadž dole bylo chladno, a poroučel se panu bibliotekáři a skriptorovi. Tento zaskočil ho však náhle u dveří a prose tisíckrát za odpuštěnou, požádal ho uctivě, by obsah přeplněných svých kapes laskavě dříve na stůl vyklopil, nežli budovu opustí. Lze si domysliti, jaká na to scéna se odehrála, když z kapes nanejvýš uraženého B. objevovala se jedna kniha druhé vzácnější! Dobrovský všecek ustrnut, chytal prý se za hlavu a přes všecko ujišťování vášnivého knihomila, že si ty knihy mínil doma jen s větším pohodlím prohlížeti, jiné že jen v roztržitosti strčil do kapes, zakázal si z jeho strany všecky návštěvy pro jednou a pro vždy — —
Po mnohých letech vrátily se některé z těch odcizených památek zpět, když „Museum“ zakoupilo je z pozůstalosti nadřečeného starožitníka — jiné však zmizely beze stopy, a ani později neprováděla se nikdy tak přísná kontrola, že by národní náš ústav byl pro vždy bezpečen. Sám na příklad měl jsem celý svazek tištěných starých komedií v rukou, z něhož opsal jsem si žel pouze názvy her a jejich osoby, když se však nebožtík Franta Šumavský, ode mne upozorněn, po nich sháněl, aby z textu vypsal si slova pro slovník svůj, nebylo již toho svazku v musejní knihovně.“
Poslednější případ mohl nastati sice založením knihy na místo právě úřadujícímu neznámé, avšak krádeže drahocenných knih od vzácných pánů páchány v Praze také i při seřaďování knihovny universitní.
To vše bylo ovšem Palackému známo, zápasil proti tomu a proto ihned po nastalé dne 20. prosince 1838 smrti hraběte Kašpara Šternberka chopil se díla, aby pro Museum zřízen příslušný stánek, v němž by se mohlo nejplněji rozvinouti.
Již hned po smrti krále, císaře Františka I., uvažovali čeští stavové na svých sněmech a to po více let, jaký pomník by jeho památce v Praze postavili. Vedle stavů zajisté že se o otázku tuto zajímali také všichni ostatní vlastimilové a když r. 1839 navštívil Palackého v Praze na delší dobu příznivec jeho a jeden z největších tehdejších průmyslníků českých, Vojtěch Lanna z Budějovic, tu za hovoru přišli mužové tito i na zmíněný stavovský projekt, při čemž vyslovil Palacký zvláštní novou myšlénku, s níž Vojtěch Lanna do té míry souhlasil, že Palackého přiměl a od něho slíbiti si dal, že ji ve zvláštním pamětním spise stavovskému zemskému výboru předloží.
Neprovedení myšlénky této jest velikou historickou škodou pro Prahu i pro kulturní pokrok celého českého národa.
Návrh její zněl takto:
„Jedná se o pomník, jejž páni stavové království Českého památce nezapomenutelného svého krále, císaře Františka I., zříditi obmýšlejí. Že tento pomník především jak císaře, jemuž se zřizuje, tak také i království, které jej zřizuje, důstojným a proto v každém ohledu velkolepým býti musí, rozumí se samo sebou a nelze o tom také dále uvažovati.
Dříve však nežli se podrobně bude uvažovati, jakého způsobu pomník ten býti má, bylo by dobře blíže objasniti účel, který takový pomník má plniti.
Úcta, jež se zesnulému otci vlasti pomníky prokazuje, má se stavbou chrámů a oltářů ke cti Boží to společné, že její účel není toliko objektivní, ale více subjektivní. Nikoliv k vůli Bohu samému, který našich modliteb nepotřebuje, stavíme svatyně, nýbrž ke vlastnímu svému posvěcení; stejně tak málo potřebuje císař František, který jest nyní všech pozemských starostí zbaven, pomníku pro svou osobu, nýbrž ten bude postaven jedině k našemu vlastnímu užitku, aby památka jeho dobrotivého panování mezi námi pro všechno budoucno živě byla zachována.
Otázka: „Jaký způsob pomníku hodí se nejlépe pro císaře Františka v Čechách?“ — dá se proto nahraditi v následovní: „Jaký způsob pomníku jest nejlépe způsobilým, památku jeho dobrotivého panování mezi námi pro všechnu budoucnost živě zachovati?“ — a tato závisí opět od porozumění další: „Který jest nejpodstatnější, věk císaře Františka I. nejvíce a nejlépe označující zjev v dějinách českých?“
Já se nerozpakuju tvrditi: nejpodstatnějším, věk císaře Františka I. nejvíce charakterisujícím zjevem v dějinách českých jsou mnohé za jeho 431eté panování v život vstoupivší vědecké, umělecké a průmyslové spolky ve vlasti naší. Vzniklyť r. 1796 společnost vlasteneckých přátel umění s akademií výtvarných umění od r. 1800; r. 1806 technický ústav; 1810 spolek ke zvelebení hudby s konservatoří; 1818 společnost vlasteneckého Musea; 1826 spolek pro hudbu chrámovou; 1833 spolek pro povzbuzení průmyslu — mimo jiné méně význačné ústavy tohoto druhu. Všechny tyto ústavy dohromady vzaté v duchu a plánu své působnosti jsou tak působivé, pro povznesení vzdělání a průmyslu, následovně pro čest a blahobyt našeho národu tak důležité, že jim nic význačnějšího z období od r. 1792 do 1835 po bok postaviti nemůžeme. Ony jsou to, kdo jednou panování Františka I. podobného lesku dodají, jakým od pěti století založení pražské university kolem Karla IV. září, ovšem že předpokládajíc, že nebude dopuštěno, aby spolky tyto opět zašly, nýbrž že budou pro všechny příští časy ve stejné a mohutnící činnosti udržovány.
Poněvadž tedy jednak v povaze věci spočívá, že císaři Františku I. zamýšlený pomník s tímto nejznamenitějším zjevem v souhlas uveden býti musí, a poněvadž na druhé straně stavba nábřeží na vltavském břehu k tomu účelu již jest definitivně určena, tak, opíraje se o důvody, jež třeba ještě šíře uvésti, dovoluji si navrhovati, aby na onom nábřeží, jako pomník císaři Františku I. v ušlechtilém slohu vystavěna byla prostorná budova slovoucí Francisceum a aby byla upravena pro přijetí nejpřednějších za jeho panování vzniklých ústavů, obzvláště vlasteneckého Musea, umělecké akademie, konservatoře a spolku průmyslového.
Palácová budova ta musila by průčelím celou délku projektovaného nábřeží zabírati a mohla by na hořejším poledním konci při řetězovém mostě míti poboční křídlo. Tak byla by dostatečně prostornou, aby v prvním patře, mimo velkou, ke slavnostním shromážděním nebo koncertům sloužící síň a několik sálů vedlejších, také sbírky musejní a snad průmyslový spolek, ve druhém akademii umění s její obrazovou galerií a hudební konservatoř s potřebným dozorčím personálem pojala. Ve mramoru provedený obraz císařův mohl by státi na vysokém podstavci ve velké síni. V přízemí mohly by býti zřízeny krámy, jejichž nájemným bylo by možno vydržování palácové budovy uhrazovati.
Takovýto pomník zdá se mně býti stejně vhodným, jako užitečným a potřebným.
Pro císaře Františka jest vhodným ve věci, poněvadž právě to představuje a trvale v paměť uvádí, co jeho panování v Čechách charakteristicky označuje, založení těchto ústavů. Vhodným jest neméně dále i úsobně, totiž se strany pánů stavů: neboť jenom spolupůsobením jejich s vládou tyto ústavy v život vešly. Právě v tom ukázal se jednotný smysl, úplná vzájemná důvěra mezi vladařem a poddanými nejjasněji a nejčistěji.
Taktéž s ohledem na císaře Františka I. lze ho za vhodný pokládati, poněvadž on nebyl jednak žádným knížetem bojovným, nýbrž přítelem a pěstitelem uměn pokoje; a jednak poněvadž žádnému planému lesku a drahocennému neužitečnému luxu nikdy nepřál. Socha pod širým nebem zůstává však skoro vždycky nepatrnou, když to není socha jezdce, která opět se vice pro reka vojenského nežli pro knížete pokoje hodí. Dále jest pro každou takovou sochu nezbytnou podmínkou, aby stála uprostřed prostorného volného náměstí: a toho bylo by lze na nábřeží jenom s obzvláštními obětmi získali, aniž by příslušný skutečný užitek neslo.
Užitečnost Franciscea leží na bíledni a netřeba teprve dokazovati, jak by znamenité trvání těchto ústavů a jejich obecně užitečná působnost byly tím podporovány. Avšak také sluší popatřiti na zisk, že by tím hlavní město v době, kdy se skoro žádné paláce více nestavějí, ozdobeno bylo na vhodném místě imposantním architektonickým uměleckým dílem; dále že by hlavní síň Franciscea, mimo to, že by ke slavnostním shromážděním a koncertům sloužila, mohla býti časem také v jistý způsob české Valhally zřízena.
Avšak taková budova jest nejen užitečná, nýbrž také potřebná. Páni stavové musí oněm za císaře Františka I. vzniklým ústavům některým způsobem napomáhati, aby časem opět nezanikly a tím aby také nejkrásnější sláva panování císaře Františka I. jednou v zapomenutí nevešla. Žádný z oněch ústavů nemá dostatečných prostředků, aby mohl býti tak činným, jak by bylo ku přání; některé očividně živoří a takřka s nouzí zápasí. Nejsem sice pro to, aby páni stavové stejně převzali je do své bezprostřední ochrany a správy, jako se s ústavem technickým stalo: neboť by tím své původní samým císařem Františkem I. povolené jim stanovy ztratily, což by se účelu pomníku příčilo. Pak-li však páni stavové oněm soukromým spolkům bezplatné přístřeší poskytnou, zajistí nejlépe jejich trvání pro budoucno a doplní jenom ona opatření, která za císaře Františka I. v život vešla.
Poněvadž mně výše pány stavy ke zřízení pomníku povolených prostředků známa není, tudíž nemohu o proveditelnosti svého návrhu nic více říci, nežli že zbudování paláce nestojí o mnoho více, nežli zřízení bronzové sochy a že onen méně vystaven jest hanění, nežli tato, neboť, jak známo, jest jenom málo takových pomníků v Evropě, jež by nebyly předměty vážné nechvalné kritiky.“
Tento návrh Palackého, aby pomník císaři Františkovi I. v Praze zřízen byl ve způsobu nádherného Franciscea, byl českými pány stavy na sněmu r. 1840 přijat se všeobecným souhlasem, avšak při tom vlasti své milovní a pokroku jejímu přejní pánové přistřihli ideály Palackého a z nich plynoucí jeho myšlénku skutečně o 50 a 100 let předčasně vyslovenou jenom o to, že prý do Franciscea má přijíti pouze české Museum a akademie krásných umění. Pro ostatní velkolepé ústavy osvětového znovuzrození vlasti své neměla obětavost českých magnátů v oné době žádného vroucnějšího pochopení.
Avšak o návrhu Palackého, ovšem značně omezeném, konány byly přece horlivé porady, a tu z mnoha stran od něho bylo žádáno, aby se vyslovil, jak si české Museum — představuje. Chudý synek moravských Beskyd měl to povědět českým velmožům! Palacký vyzvání tomu ochotně vyhověl a v pamětním, ve příčině té nejvyššímu purkrabímu hraběti Chotkovi svědčícím spise vykládal:
„Jak v myšlénce, tak i ve stanovách českého Musea spočívá, že nemá býti pouze přírodopisným, anobrž také národopisným, ano tímto především.
Hned ve provolání tehdejšího pana nejvyššího purkrabího Kolovrata ze dne 15. dubna 1818 pravilo se o tom: Vlastenecké Museum má sestávati obzvláště: 1. ze sbírky vlasteneckých listin; 2. ze sbírky opisů nebo výkresů všechněch v zemi nacházejících se pomníků, náhrobků, nápisů, soch, polovypuklin atd.; 3. ze sbírky znaků, pečetí a mincí, jejich otisků, která by dle možnosti obsahovala vše, co ve vlasti bývalo; 4. ze sbírky map a plánů; 5. z úplného kabinetu přírodnin všech tří říší, s obzvláštním ohledem na vlast atd.; 6. z knihovny, která by se na bohemica v nejširším slova toho smyslu a na tak zvané přesné vědy omezovala atd.; 7. ze síně uměleckých děl a výrobků vůbec atd. — Tyto obory byly napotom Jeho Veličenstvem přijatými stanovami Musea zcela doslovně schváleny a proto správnost a účelnost takovýchto ustanovení jest nade vši pochybnost.
Avšak nelze přehlédnouti, že se při českém Museu nyní jenom § 5 úplně a § 6 polovičně (totiž jen pokud se týče přírodních věd) pěstuje. Pouze přírodovědecké sbírky a knihy jsou doposud s pečlivostí, nákladem a methodicky doplňovány. A jsou nyní tak bohatými a návodnými, že nejenom ústavu a jeho zakladatelům ke cti, nýbrž také zemi a vědě ke skutečnému užitku sloužiti mohou.
Oproti tomu hůře jest o národopisnou část Musea postaráno. Ačkolivěk jsou v jediném přírodovědeckém odboru tři kustodové činnými, tak pro neméně rozsáhlý, obtížný a důležitý obor historický a starožitnický není ustanoven ani jeden, který by se jim úplně a výhradně zabýval; neboť pro onen obor upotřebován jest po většině jedině bibliotekář. Výše v odstavcích 1 až 4 jmenované sbírky stávají nyní teprve jenom v myšlénce — —
Příroda obnovuje největší své divy před našimi zraky denně, její věčně mladá tvůrčí moc nebude ani po tisíciletích ohromena; u ní není toho nejmenšího nebezpečí ve prodlení. Nikoliv tak tomu jest v národopise. Památníky, v nichž spočívá a zároveň se zrcadlí, mají život pouze jedinký, jejž jedenkráte zmařený, vícekráte znovu vyvolati nelze. Pakli se stará umělecká památka zničí, jestli listina, rukopis shoří: tak jest to věčná, vícekráte nenahraditelná škoda; neboť nelze tvořiti a zhotovovati žádných památek minula, nýbrž jenom přítomné doby. Poněvadž však podstatu památníků před živelními pohromami úplně chrániti nelze, tak se musí popíliti, při nejmenším duchovní jejich obsah věrnými kopiemi zachovati. A zde hrozí nebezpečí všude: neboť kdo neví, jak mnoho nedbalostí nebo barbarstvím každoročně hyne?
Jest nezbytno a nutno, aby od příštího presidenta schopní mladí lidé do archivů a knihoven domácích i zahraničních byli vysýláni, aby tam nejen české listiny správně přepisovali, nýbrž také na př. pečeti obkreslovali, snímky činili atd. Stejně pak bude potřebným, aby umělci po zemi cestovali, aby obstarávali přesné kopie doposud stávajících památek staročeského umění, památných budov, starých obrazů ve chrámech a klášteřích, na starých hradech atd. Jest na př. jisto, že Čechy ve XIV. století měly vlastní uměleckou školu, která měla na uměleckou tvorbu mnohých evropských zemí velký vliv: však jak mohou tyto — národ náš tak velice povznášející skutečnosti — býti našemu věku známými a jak mohou v národní vědomí vniknouti, když rozptýlené zbytky oněch uměleckých květů necháváme jednotlivě a nevšímaně jíti vstříc jejich záhubě a když nikomu nenapadne, aby je aspoň ve věrných kopiích pro Museum sebral? A co mám o památkách starého hudebního umění říci? Jest na př. známo, že si Luther své velebné duchovní melodie od starých českých bratří vypůjčil; melodie bratrské byly vůbec od znalců hudby (na př. pana z Roehlitzu) počítány k nejvelebnějšímu, co se v celém oboru hudby nachází: ale kolik Čechů můžeme napočítati, kteří o tom něco vědí a kteří se o to alespoň trochu starají? V nynější době památky tohoto druhu víc a více mizí neznámé a neželené — —
To jest jedno, čeho českému Museu třeba: aby své národopisné poslání, více nežli doposud se dělo, pochopovalo a se přičiňovalo, aby myšlénce českého Musea stále více vyhovovalo.
Druhé, čeho skoro ještě vice jest zapotřebí, jest jeho přesídlení z Hradčan do města.“
Zde vidíme, že Palacký před půlstoletím dříve promluvil o potřebě zachování toho, co se dnes zachovati hledí bez ohledu, že mnoho z toho bylo již před 50 lety lépe opatřeno.
O čem se již před padesáti lety na sněmích v Praze jednalo, to prohlašováno za naší doby najednou za novinku, za záslužnou myšlénku, a shledávány jsou k opatření myšlénky té nové ústavy. O čem se po dobu padesáti let desetkráte psalo, o tom se najednou u nás po padesáti letech nevědělo.
Víme přece, že již r. 1818 proklamována byla potřeba národopisných sbírek, že r. 1839 jednalo se o jejich pilný sled a umístění, a kdo rázně v ohledu tom zakročil, byl Palacký, a nevěděti to značí, jak jest v jistých našich kruzích málo znám životopis prvního českého historika a jak ještě méně jsou známy mnohým našim nynějším velikánům jeho spisy a — sbírky stále otevřeného Musea království Českého, — kdež „kde se vzala, tu se vzala“ náhle existuje přebohatá národopisná sbírka.
Tak uvědomiti si třeba, co dále již r. 1839 o českém, t. j. národopisném českém Museu psal Palacký nejvyššímu zemskému úředníku, aby to sněmu přednesl:
„Účelem Musea jest podati stručný systematický obraz vlasti. Celý duchovní i věcný obsah Čech bývalých i nynějších má býti zde vědecky spořádaný badateli k nahlédnutí a studiu předložen. V nejnovější době stal se v něm panujícím jednostranný směr, jehož následkem stalo by se Museum konečně pouhým přírodopisným kabinetem. Avšak přírodovědecké jest sice podstatnou, avšak nikterak jedinou, ano ani nejdůležitější součástkou národního Musea: neboť touto jest právě národní, národopisné, jak vůbec člověk korunou přírody jest.
Museum má se především vynasnažiti, všeobecně historický význam Čech a Čechů, jak se v geologii a zeměpise, politice a dějinách jeví, zobraziti. Tento všeobecně historický význam Čech jest ve skutečnosti veliký a vznešený, — avšak Bohu žel většině nejvzdělanějších Čechů naší doby ještě tajemstvím“ — —
Jakkolivěk myšlénka a návrh na zřízení Franciscea potkaly se původně u českých pánů stavů s nadšeným souhlasem, tak na konec uskutečnění jeho zůstalo pouze zbožným přáním, ačkoliv již hrabě Josef Dietrichstein, napotomní poslední kníže svého rodu, tak horlivě se o zřízení jeho zasazoval, že vlastním nákladem zjednal u pražského architekta Schöbla stavební plán a u Palackého žádal, aby podal o něm své dobrozdání, t. j. aby na živém dřevě dovodil, co si všecko při podobné budově míti přeje.
Podobná horlivost, která by zajisté ve vlastenecké obětavosti vrcholiti neváhala, nedá se zneuznati.
Proto tím více toho želeti sluší, že záhy mezi pány stavy ve příčině způsobu uskutečnění Franciscea nastaly neshody, které vlastně to byly spíše, nežli nějaké věcné důvody, že bylo dne 14. března 1844 Národní museum na Hradčanech ve stavovském shromáždění usneseno, že od let projektovaným pomníkem císaři Františkovi I. nemá býti žádná dověčná budova, anobrž socha.
Avšak pány stavy jednou již zahájené jednání, aby pomníkem tím byla budova, mělo aspoň ty blahodárné následky, že páni stavové přece jenom naděje národa ve příčině rozluštění musejní otázky vzbuzené netroufali si nechati úplně nesplněné, nýbrž zejména vlivem posledního českého nejvyššího zemského písaře rytíře Jana Neuberka dali se pohnouti k tomu, že dne 10. dubna 1845 zakoupili od hraběte Jana Nostice dům č. 15 v Nových alejích pro české Museum, jemuž byla tato budova dne 10. ledna 1846 skutečně odstoupena.
V ní nacházelo se české Museum až do r. 1892, kdy se přestěhovalo do nového paláce na Václavském náměstí a na místě budovy té na nynějším Příkopě zbudován palác pro zemskou banku království Českého.
A tu sluší v životopise Palackého uvésti, že jeho zakročení, aby zřízeno bylo v Praze na luzném vltavském nábřeží Francisceum, mělo alespoň pro české Museum to nedoceněné dosud ovoce, že se ústavu tomu dostalo na dobu i poměry její zajisté znamenité budovy na Příkopě.
Uvádíme jednání ve příčině Franciscea ve zvláštní kapitole, jíž snahy Palackého zajisté co nejplněji zasluhují, třebas že v ohledu tom nedošly splnění takového, jakého si Palacký přál.
Ve prospěch českého Musea dokázal však při tom přece tolik, jako nikdo druhý, neboť musejní budova na Příkopě byla matkou velkolepého musejního paláce na Václavském náměstí. Co pak v duchovním a vědeckém povznesení národa dokázala, toho zajisté že vděčně a s radostí dovedou vzpomínati generace našeho národa skoro celého půlstoletí od r. 1846 až do počátku let devadesátých.