Velikonoční homilie

Údaje o textu
Titulek:	Velikonoční homilie
Autor:	Liutprand z Cremony
Původní titulek:	Homelia Paschalis
Zdroj:	Vlastní překlad
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jan Ctibor
Licence překlad:	CC BY 3.0
Související články ve Wikipedii: Liutprand z Cremony

Ομιλεια του Λιουζιου ιταλικου διακονου ^[1]

1. Milí bratři, budu vám kázat o Ježíši Kristu, a to o Kristu ukřižovaném. Pro židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství.^[2] My totiž vyznáváme Pána Ježíše, Boha a Božího Syna, který je rovný Otci, je stejné podstaty, má stejnou moc, spolu s ním působí, na konci věků pro naši spásu přijal tělo z panny, vystoupil na kříž, podstoupil smrt, byl pohřben, třetího dne vlastní mocí vstal z mrtvých a vystoupil na nebesa k Bohu Otci, ne jako pouze Bůh, ani jako pouze člověk, ale obojí zároveň, a to ne sloučené ani oddělené ani žádné jiné, a že se v soudný den vrátí jako soudce a každému dá podle toho, jak každý jednal: z toho má žid hrůzu a odmítá to, nešťastník, slyšet.

2. A aby ještě více přidal ke své záhubě, používá žid, který sice poslouchá Zákon, ale nekoná podle něj, takovýchto argumentů: „Pokud je Bůh všemohoucí – a s tím i já souhlasím -, proč musel, sám nestvořený, na sebe brát podobu vlastního stvoření a tak jakožto stvoření osvobozovat, co sám stvořil? Cožpak není psáno: Co on řekl, to se stalo, jak přikázal, tak vše stojí?^[3] Pokud vše stvořil pouhým příkazem, ba dokonce pouhou vůlí, a to i stvoření, jež se důstojností vyrovná andělům (z jejichž řad a hodnosti část padla a vinou jejich ponoukání si pak kvůli své neposlušnosti přivodil pád člověk), pak snad mohl toto stvoření osvobodit z moci právě toho padlého anděla, kterého sám svrhl, aniž by musel na sebe brát tělesnou podobu.“

3. Kdo, žide nešťastný, neuznává Boží všemohoucnost? Neboť tím, že hlásáš jen jeho moc, ale popíráš jeho opravdovou spravedlnost, nesmírně hřešíš. Jak pravil král a prorok David: Bůh je spravedlivý soudce.^[4] Kdyby totiž Bůh zatraceného člověka osvobodil pouze svou mocí, bez nějakého záměru, kde by byla ta spravedlnost, díky níž jej prorok zve spravedlivým soudcem? Kdyby totiž podle tvého hloupého názoru Bůh konal pouhou svou mocí a nikoliv s nějakým spravedlivým a správným záměrem, to už by mohlo být spravedlivější, aby přiměl anděla, který se rozhodl, že se bude povyšovat, aby se nepovyšoval, než aby ze chřtánu zasloužené smrti vysvobodil člověka, jenž padl kvůli neposlušnosti. Obojí to je totiž věc moci, ani jedno však spravedlnosti. Vždyť co by to bylo za spravedlnost, odvrátit od povýšenosti a proti jeho vůli uvést do společnosti pokorných a blažených duchů stvořeného anděla, jejž netížilo žádné tělo, ale pro neobyčejnou zářnost své hodnosti byl zván Lucifer, „Ten, jenž vychází ráno“, a který se chtěl nikoliv pobízen zvnějšku někým dalším, ale sám ze své vůle povyšovat a stavět se na roveň svému stvořiteli? Ti, kteří uznali, že jejich stvořitel stojí nad nimi a s pokorou mu vzdávali chvály, vzývali jej a klaněli se mu, ti přece nezhřešili ne proto, že by nemohli, ale proto, že vůbec nechtěli. Zato těm, kteří projevili vůli k hříchu, bylo spravedlivé poskytnout i možnost hřích naplnit. Bůh totiž anděly stvořil s tím záměrem, aby z vlastní vůle buď užívali věčné blaženosti, anebo byli potrestáni věčným zatracením.

4. Pán tedy chtěl doplnit řady prořídlé o ony nečisté duchy, a proto stvořil z prachu země člověka, aby ďábel nebyl potrestán jen samotným svým svržením, ale aby jeho trest zvětšovalo i to, že na místo jeho původní slávy bude umístěn člověk. Ze závisti, již to v něm vyvolalo, a ostatně také z nenávisti vůči Stvořiteli, se pokusil svým ponoukáním dosáhnout toho, aby ani člověk nemohl dosáhnout té blaženosti, již on sám ztratil. A Bůh, který chtěl vystavit člověka zkoušce – nikoliv kvůli sobě samému, vždyť pro něj je vše odkryté a odhalené, ale kvůli příkladu pro budoucí lidská pokolení –, jak poslušně je mu oddán, člověku pravil: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez.“^[5]

5. A protože Bůh stvořil člověka s touto možností volby, aby podle vlastního svobodného úsudku buďto poslušen stál, anebo neposlušen padl, promluvil odpadlý anděl skrze hada k ženě těmito slovy: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“ Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči.^[6] Ale oni nebyli stvořeni se zavřenýma očima a nebloudili po rajské zahradě jako tápající slepci. Co tedy jiného znamená, že jejich oči byly otevřeny, než aby po sobě navzájem začali toužit, aby podstoupili trest spočívající v samotné smrti těla? A toto jejich tělo následně přestalo být pouhým materiálním tělem, které by se bývalo mohlo, kdyby byli zůstali poslušni, proměnit v lepší, duchovní podobu beze smrti, ale stalo se rovnou tělem smrtelným, v němž zákon vládnoucí jeho údům odporuje zákonu mysli.^[7]

6. Abych, žide, předešel tvou nevyslovenou otázku, pravím: Bůh dobře udělal, že dopustil, aby byl pokušení vystaven člověk, o němž dopředu věděl, že podlehne. Pravý důvod pro to je, že by člověk nezískal velkou chválu, kdyby mohl žít dobře jen proto, že jej nikdo nenabádá, aby žil špatně. To by byl ten případ, kdyby mu jak jeho podstata, tak jeho svobodný úsudek dávaly možnost neposlechnout toho, kdo jej k tomu nabádá, ale navíc mu v tom ještě pomáhal ten, kdo se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.^[8] Vždyť každý den vidíme, že Bůh dopouští, aby byl lidský rod bez ustání vystavován pokušení, aby tím vyzkoušel a prokázal svou ctnost. Odolat pokušení je totiž slavnější vítězství než vůbec nebýt pokušení vystaven.

7. Bůh tedy cítil bolest, že jím stvořeného člověka ďábel oklamal svou lstí, a chtěl jej z chřtánu zasloužené smrti vysvobodit ne pouhou svou mocí, ale k té se rozhodl přimíchat i nějaký svatý důvod, proč tak činí. A kdyby ses ptal: „Proč chtěl vysvobodit jenom své stvoření člověka, a ne i své stvoření anděla?“, odpověď je tato: stvoření zvané anděl, jejž neutiskovala tíha žádného těla a žádné cizí nabádání jej nepohánělo, nýbrž se dmul jen vlastní zlou vůlí, nebyl hoden, aby byl osvobozen vykoupením. Naopak člověk, jejž utiskuje tíha těla a k jeho činu jej nabádal had, si zasloužil, aby byl vykoupen Pánovou milostí. Nejsvětější prorok Mojžíš, naplněný předvídavostí Božího ducha, v knize Genesis zločin odpadlého anděla, který nemá být nikdy vykoupen, zamlčel, ovšem hřích člověka, jenž vykoupení zasluhuje, popsal. A protože zásluhy žádného anděla by nestačily, aby vykoupily celý svět, rozhodl se Bůh člověka osvobodit nikoliv skrze vlastní stvoření, to jest anděla, ale skrze počátek, to jest skrze nestvořeného stvořitele. Nestvořeným, nýbrž zrozeným počátkem zvu Syna Božího, jenž byl stvořen na konci věku z matky panny za spolupůsobení Ducha svatého. A právě to je pro tebe, žide nešťastný, kámen úrazu, právě to odmítáš slyšet.

8. Říkáš totiž, že je psáno: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit.^[9] Říkáš: „Pokud je Bůh jeden, jak můžeš vyznávat, že na nebesích je bůh otec a v lůně panny bůh syn, a to ještě za spolupůsobení svatého ducha, třetího boha? Ale budiž, ať si jsou tři bohové, jak uznáváš ty, křesťane. Jak by se ale mohlo stát, aby čisté, svaté, neporušené a neposkvrněné božství mohla přilnout k pomíjivému tělu, aniž by se pošpinilo a porušilo, to mi, prosím, vysvětli.“ Vznesl jsi, žide, nadmíru užitečnou otázku, již si musí klást všichni věřící, a nevědomky jsi vyslal střely, jimiž budeš sám raněn. Ačkoliv mi Pánova slova zakazují, abych tobě, nevěřícímu, který ani uvěřit nehodlá, odhalil jeho mysteria – tak totiž promlouvá k proroku Ezechielovi: Způsobím, že ti jazyk přilne k patru a budeš němý. Nebudeš je už kárat; jsou dům vzpurný. Izraelský dům tě však nebude chtít poslechnout, poněvadž nejsou ochotni poslechnout mne^[10] –, přece se pokusím pro některé prostší věřící tvou námitku, nakolik budu moci, vysvětlit.

9. Pravím, že není nic, ty bláhový, co by pomíjivý člověk mohl říci o Bohu, aby to bylo zcela důstojné. Neboť říkáme-li mu „Bůh“, nebo „Panovník“, tj. slovem o jedné, nebo o třech slabikách, pronášíme něco, co je důstojné jen vzhledem k lidské nicotnosti, protože nemůžeme vynalézt žádné vznešenější slovo. Ovšem vzhledem k nesmírnosti a důstojnosti jeho majestátu – vždyť totiž vyznáváme, že mimo něj nic není, za ním nic není, nad ním nic není, vše je v něm, vše je pod ním – je absurdní uzavírat tak nevýslovné, ba nepochopitelné božství do slova o jedné nebo třech slabikách. Považuji nicméně rovněž za nevhodné, ba přímo za šílené s ním, od nějž vše odvozuje svůj počátek, něco porovnávat. Protože však prostší mysli nejsou schopny pochopit tajemství takového božství, pokud je nepřivedeme k pochopení věcí neviditelných porovnáním s nějakými věcmi viditelnými, nechť si to spolu s nimi vyslechne i tvá pošetilost, jež z toho však nebude mít prospěch, nýbrž završení záhuby: mluvíme-li o věcech hmotných a viditelných, říkáme, že stvoření bylo stvořeno stvořitelem, tři slova užívaná jakoby pro tři různé věci. Ale tato tři slova se vyznačují jednou podstatou a proneseš-li jedno, máš současně v mysli i zbylá dvě, a to ne v nějakém sjednocení slov nebo pomíchání funkcí, ale skrze samotnou jednotu jejich podstaty. Jedna věc může sice působit bez druhé, i když bez té druhé nemůže existovat.

10. Mluvíš-li totiž o slunci nebo ohni, máš na mysli i žár a záři v nich obsažené. Takže v podobě slov jsou slunce či oheň něco jiného než žár a zář, ale nejde o jinou věc. Zář osvětluje a žár vysušuje. Slepec může být zasažen žárem, aniž by jej osvětlila zář. I my někdy vidíme záři slunce nebo ohně, zatímco žár necítíme. A ačkoliv existují tři slova – slunce, zář a žár –, jejich podstata není různá, ale jedna a táž. A protože mají stejnou povahu, stejnou podstatu, stejné působení a někdy jako by i v každém z těch slov byla jakási vlastnost vztahující se k jeho účinku, nemluvíme o třech sluncích, třech zářích nebo třech jasech, ale o jednom slunci. A tak, i když řekneš „slunce“, neproneseš sice slova „žár“ a „zář“, ale chápeš, že podstata těch slov je jedna.

11. Lze-li tedy v případě věcí stvořených uvažovat tímto způsobem, proč tvrdíš, že Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý jsou tři bohové, a ne jeden Bůh, totiž Bůh Otec, z nějž je vše, Bůh Syn, skrze nějž je vše a Bůh Duch svatý, v němž je vše? Tuto nerozlučnou a Svatou Trojici a nedělitelnou jednotu dobře poznal starý patriarcha Abrahám, který když spatřil tři anděly, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc, sklonil se k zemi a řekl, ne jako třem, ale jako jedinému: „Panovníku, jestliže jsem u tebe nalezl milost, nepomíjej svého služebníka. Dám přinést trochu vody.^[11] Brzy k nim ale, protože chápal, že jde o tři osoby v jediné podstatě, promluvil ne jako k jednomu, ale jako ke třem: umyjte si nohy a zasedněte pod strom.^[12]

12. Jaký si myslíš, že měl Mojžíš, váš, ale i náš nejsvětější prorok, na tuto trojitost v jednotě a jednotu v trojici názor, když při popisu tohoto výjevu píše: I ukázal se Hospodin Abrahamovi při božišti Mamre, když seděl ve dveřích stanu. Rozhlédl se a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži. Jakmile je spatřil, vyběhl jim ze dveří stanu vstříc?^[13] Pověz mi, pověz: pokud nevěřil, že jeden Bůh je trojice, proč popsal, že se Abrahámovi zjevil nejdříve Pán, a hned zase tři andělé? Pokud svatý otec Abrahám nevěřil, že nedělitelná trojice je jeden Bůh, proč když spatřil tři anděly, je neoslovil jako tři, ale jako jednoho slovem „Panovníku“? A pokud si myslíš, že patriarcha tehdy promluvil stejným způsobem, jako když my v každodenní řeči říkáme „buďte zdrávi“, i když oslovujeme jednoho, což je barbarismus, pak tomu tak není. Nejprve totiž řekl: Panovníku, jestliže jsem u tebe – nikoliv „u vás“ – nalezl milost, nepomíjej svého služebníka – neřekl „nepomíjejte“. Pochybnosti jsou tedy rozptýleny: Abrahám chápal anděly, které viděl v podobě tří osob, jako jednu božskou bytost.

13. Takže vidíš, žide, nakolik to mé skrovné schopnosti dokázaly popsat, že je nezrozený Otec: Bůh. Syn zrozený z Otce, ale nestvořený: Bůh. Duch svatý, nestvořený, nezrozený, ale vycházející z Otce a Syna: Bůh. A že tyto tři osoby jsou ne tři bohové, ale jeden Bůh, nekonečný, nepochopitelný, nesmrtelný. Když totiž vyznáváme, že Ježíš byl ukřižován, zemřel a byl pohřben, neříkáme to o té neviditelné a nesmrtelné vznešenosti, jíž je souvěčný a soupodstatný Otci, ale o té, kterou přijal z matky panny. Jedině Syn totiž přijal tělo, nikoliv Otec, ani Duch svatý, a tělo přijal proto, aby nás mohl vysvobodit z moci ďábla nikoliv pouhou mocí, ale i spravedlivým a opravdovým záměrem.

14. Slovo Páně, jímž nebesa byla učiněna,^[14] se stalo člověkem nikoliv proto, aby umenšilo božství nebo moc božství; ale zatímco zůstalo tím, čím bylo dříve, přijalo i to, čím nebylo, aby osvobodilo, co předtím stvořilo. Sama lidskost božství totiž měla skutečnou duši jako skutečný člověk, v němž byla plnost celého božství. Abych to řekl ještě otevřeněji, byť to pro tebe bude ještě nepříjemnější: ten, kdo způsobil, že tví otcové kdysi přešli suchou nohou Rudé moře, se v nejnovější době stal člověkem zrozeným z panny Marie. A poslyš i, co říká tvé Písmo, protože pak bude pro tebe snazší uvěřit, místo aby ses se mnou přel: Je to člověk, kdopak jej zná?^[15] A také Přestaňte už s člověkem, který nemá než dech svého chřípí. Jakoupak má cenu?^[16]

15. Ďábel si tedy myslel, že je to pouhý člověk, a ne člověk a Bůh zároveň, a spoléhaje na své vítězství nad prvním stvořeným člověkem se jej, o kom nevěděl, že je to Bůh, ale myslel si, že je to pouhý člověk, pokusil napadnout zbraněmi pokušení. Avšak náš Vykupitel jej přemohl právě tím pokušením, kterým se ďábel vychloubá, že porazil našeho praotce. Pomni také, jakými myšlenkami musel být ďábel zmítán, když zjistil, že objevil člověka, v němž nebyla žádná chyba. Říkal si totiž: „Tenhle je daleko lepší než Mojžíš nebo Eliáš, když ani ve čtyřicátý den půstu téměř nehladoví; a přece, i když vidím, že je, což je neobvyklé, prost hříchu, přece vidím, že hlad má, takže je to člověk, a ne Bůh.“ A tak, aby svou mazaností převezl mazanost druhé strany, pomyslel si: „Pokud tohoto, který je bez hříchu, vydám smrti, dosáhnu toho, aby mi byl poddán celý svět, protože s výjimkou tohoto jednoho nevidím nikoho dalšího, kdo by byl bez hříchu.“ A poháněn, ba spíše oklamán touto svou úvahou, nejen že tvé otce, žide, odvrátil od jeho spásného učení, ale znovu a znovu je i pobízel, aby jej zabili. Nakonec byl Ježíš ukřižován, protože k tomu dal souhlas. Zemřel, protože chtěl. Sestoupil do podsvětí, protože se nebál. Své vyvolené, kvůli nimž sestoupil z nebes, z podsvětí osvobodil, protože mu nikdo nedokázal vzdorovat, a odvedl je s sebou na nebesa, odkud předtím sestoupil.

16. Jestliže ďábel strhl prvního člověka do smrti po zásluze kvůli hříchu neposlušnosti, proč chtěl zahubit Ježíše, svatého kněze beze skvrny hříchu, člověka-Boha? Kdyby Adam nezhřešil, neokusil by smrt: proč chtěl Krista, který se nedopustil žádného hříchu, přibít na kříž? Leč udělal to velmi dobře! Zatímco se totiž chtěl zmocnit toho, na co neměl nárok, po zásluze ztratil to, co získal už dříve. Uvědom si tedy, že Boží moc se spojila se spravedlivým, svatým a opravdivým záměrem. Bylo tudíž spravedlivé, ba přímo nejspravedlivější, že ten, kdo se pokusil člověka-Boha, svatého a milostivého, prostého jakéhokoliv hříchu zahubit na kříži a chtěl jej zavést do temnost smrti – tam, kde se chvástal, že má po zásluze celý lidský rod –, ztratil skrze moc nesmrtelného a spravedlivého Boha to, o čem si myslel, že to po právu vlastní.

17. A nelze ani uvažovat o tom, že náš pán Ježíš Kristus způsobil ďáblovi nespravedlnost. Ježíš byl totiž život bez počátku, bez konce, věčný, skrze účast na něm žije vše , co vidíme žít. A protože smrt spatřila, že za ní míří život, jehož nápor nemohla snést, vše opustila a utekla, aby ji život nenašel. A protože to je, žide, to, proč se raduji, proč jásám, chci předložit filozofické dilema. Dialektikové tvrdí, že v jednom objektu nemohou současně existovat dva opaky, jako například že něco zároveň máme, i postrádáme, nebo pokud jde o nějaké vlastnosti. Každý ví, že smrt a život jsou si navzájem opakem, takže nemohou být zároveň v témže objektu. Dokud totiž jedno trvá, druhé nutně není přítomno. A nepopřeš, že Bůh je život, ďábel smrt, a řekneš: „Ano, je to tak.“ Pokud to tedy je tak, ba spíše protože tomu tak je, smrt sama sobě způsobila nespravedlnost, když chtěla, aby k ní přišel život, jehož přítomnost nedokázala snést.

18. A právě to my křesťané o Velikonocích slavíme, z tohoto vítězství se radujeme, slavíme triumf této svobody. A zatímco vy se chlubíte dočasnou svobodou, již jste získali skrze Mojžíše, Božího služebníka, my se radujeme z věčné, již nám dal Ježíš Kristus, Boží Syn. Slyšel jsem však, že někteří z vašeho středu říkají, že Adam a jeho potomci kvůli zločinu neposlušnosti nepodstoupili smrt duše, ale pouze těla. Tak to ale není! Písmo totiž neříká: V den, kdy bys z něho pojedl, budeš smrtelný, ale zemřeš smrtí.^[17] Z toho je jasné, že vyhrožoval smrtí duše i těla zároveň, ne pouze těla. Myslet si něco jiného je stejně dětinské jako úplně hloupé.

19. A ani jsem nezapomněl, ω ἄπιστε, nevěřící, že jsi žádal, abych vysvětlil, jak je možné, aby neporušený a nesmrtelný Bůh mohl přilnout k porušitelnému a smrtelnému člověku, aniž by sám byl porušen. Už Šalomoun, který od Boha dostal velké množství moudrosti – to nemůžeš popřít –, předvídal díky Božímu Duchu vtělení a říkal: Moudrost si vystavěla dům.^[18] To znamená: Boží Syn si připravil neporušený, sebe hodný, pro sebe vhodný příbytek v panně, z nějž přijal tělo, a Otec jej postavil o málo níže než anděly a vše vložil pod jeho nohy. Můžeš snad popřít, že David řekl svatému Bohu: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jen o málo níže než anděly jsi jej postavil, korunuješ ho slávou a důstojností. Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš.^[19]

20. Ostatně, kdybys opravdu usiloval o znalost svatých Písem, pak bys při pečlivém zkoumání svých proroků nemohl opomenout dopis, který tvému národu napsal svatý Pavel, nejprve žák Gamalielův, poté však Kristův: tam bys totiž objevil tajemství svého zákona a mezi tím i tento výklad zmíněného verše: Andělům Bůh také nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme.^[20] Komu jinému než Synovi jej tedy podřídil? Tím, že mu podmanil vše, nezůstalo nic, co by mu nebylo podmaněno. Nyní ovšem ještě nevidíme, že by mu vše bylo podmaněno. Ale vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky. Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká: ‚Budu zvěstovat tvé jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění tě budu chválit.‘^[21]

21. Pokud se ti toto nelíbí, protože žiješ tělesně a pod starou literou zákona, zamysli se nad tím, že viditelný jas slunce osvětluje i špínu nebo strom, který je kácen, ale ani se od špíny neušpiní, ani od kácení stromu neutrpí žádné rozdělení nebo umenšení. Pak se nebudeš divit tomu, že neporušitelný a nesmrtelný Bůh mohl přijmout tělo smrtelného člověka, kterého chtěl osvobodit, aniž by sám utrpěl nějakou újmu. Avšak protože vidím, že na tvém srdci leží závoj,^[22] a pozoruji, že jako Uriáš nevědomky neseš zapečetěný dopis, který způsobí tvou smrt,^[23] to jest Zákon, který nechápeš, nehodlám se s tebou už dále přít a onu perlu, to jest důstojnou nauku pocházející od Boha, budu ukazovat lidu, který věří, a ne tomu, který se pře. Náš Bůh totiž zamýšlí z úst nemluvňátek a kojenců připravit si chválu, která zničí protivníky i nepřítele planoucího pomstou.^[24]

22. Tedy, drazí bratři, protože slavíme Velikonoce, následujme v nitru to, co vidíme, že se venku oslavuje. Královská dcera v celé své slávě již čeká uvnitř.^[25] Protože nám rozhodně nijak neprospívá, ba přímo nám škodí, když to, co říkáme slovy, nenaplňujeme činy. Velikonoce jsou totiž zvány „Přechod.“^[26] A to, jak zbožná úcta žádá, naplňujeme tehdy, když opustíme své chyby a přejdeme ke ctnostem. Doufám, že nikdo z vás nevěří tomu, že na onom světě nebude potrestán za své chyby a ověnčen pro své ctnosti. Je jasné, že máme-li naději jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!^[27] A toto říkám proto, bratři, že vidím, jak někteří konají zlo beze strachu z Boha: tvrdím, že tito si nadcházející soud možná představují, ale nevěří v něj. A pokud v něj snad doopravdy věří, pak si tím, že nenásledují spravedlnost, připravují horší trest.

23. Vidím mnoho zlých lidí, jak se ze strachu ze smrtelného krále a kvůli smrti pouhého těla odvracejí od konání zla, zatímco pro nesmrtelného Boha, krále králů, jenž může způsobit nekonečné utrpení těla i duše, se nevzdají ničeho. Co, moji bratři, co tedy řekne někdo takový, když uvidí, jak se síly nebes daly do pohybu, že nad ním lkají všechny kmeny země a že se každému dostane podle toho, jak jednal? Trest na tomto světě často lze odvrátit dary nebo něčí přímluvou či nadějí budoucího polepšení. Ovšem onen trest, bratři, onen trest neodvrátí nic jiného než vlastní dobré skutky, které každý učiní v tomto životě. Ten, kdo nebude mít olej ve své lampě, to znamená dobrý skutek ve svědomí, nebude jej moci vyměnit od rozumných družiček, i když bude chtít, a až vyrazí jinam, aby ho koupil, vrátí se, dveře budou zavřeny a on nebude moci vstoupit na svatbu.^[28] Proto svatý apoštol Pavel říká: Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy!^[29] Tak právě v těchto dnech se chovejme jako Boží služebníci.

24. Pokud vás těší, že káži o slitovném a milostivém Bohu, pak by však to, že vyznáváme Boha pravého a spravedlivého soudce, ve vás mělo vzbuzovat bázeň. Obdarovává nás velkou milostí a slitováním, když nám prostřednictvím svých kazatelů oznamuje budoucí odměny i tresty. Nechce nás totiž trestat proto, abychom jej o to víc ctili, on se nás snaží napomenout, jak můžeme uniknout trestu. Náš pán Ježíš Kristus se sám od sebe uráčil sestoupit z nebes a ukázat nám, jak si můžeme získat slávu budoucího věku a vyhnout se věčnému soudu. A to činí neustále skrze nás, své nehodné služebníky.

25. Poznal, že nejsme tak dobří, abychom jen díky tomu mohli vystoupat na nebesa, a proto nám připravil žebřík v podobě potřebných chudých, s jejichž pomocí tam můžeme, pokud budeme chtít, přelétnout. Bůh totiž nestvořil jedny chudé, druhé bohaté proto, že by jeho vlastní moc byla nedostatečná. Jeho je země se vším, co je na ní, svět i ti, kdo na něm sídlí.^[30] Proč tedy? Bůh milosrdně chtěl, aby na tomto světě existovali chudí pro spásu bohatých, aby bohatí, kteří z opravdové lásky umožní chudým účast na svém bohatství, se jednou stali účastnými na věčné blaženosti chudých. Evangelium k tomu říká: nespravedlivým mamonem si můžete získat přátele; až majetek pomine, budete přijati do věčných příbytků.^[31]

26. Každý z nás, a to i ten, komu by se mohlo zdát, že dost trpí nedostatkem majetku, musí při pohledu na chudáka, a nejen chudáka, ale třeba slepce se všemi údy ochablými, což je pro něj ještě horší, pomyslet na to, že i on jednou může zcela pozbýt služby všech údů. Avšak nám, kterým se naopak příliš nedostává tělesného zdraví, zato nám Bůh dopřává dostatek, je navíc ukládána i příjemná zodpovědnost pramenící z bohatství. Což by snad, bratři, Boží dobrota nemohla, kdyby chtěla, nás učinit slabé a potřebné, je však silné a bohaté? Co jsme udělali, že jsme si zasloužili takovéto postavení? Já pravím, že nic. Čím se můžeme Bohu za tato privilegia odvděčit? Zajisté nejlépe tak, že se poučíme z jeho velkorysosti: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou myslí, celou svou silou a miluj svého bližního jako sám sebe. Není nic cennějšího nad tento dar, nic mu není milejší než tato oběť.

26. Každý z nás, a to i ten, komu by se mohlo zdát, že dost trpí nedostatkem majetku, musí při pohledu na chudáka, a nejen chudáka, ale třeba slepce se všemi údy ochablými, což je pro něj ještě horší, pomyslet na to, že i on jednou může zcela pozbýt služby všech údů. Avšak nám, kterým se naopak příliš nedostává tělesného zdraví, zato nám Bůh dopřává dostatek, je navíc ukládána i příjemná zodpovědnost pramenící z bohatství. Což by snad, bratři, Boží dobrota nemohla, kdyby chtěla, nás učinit slabé a potřebné, je však silné a bohaté? Co jsme udělali, že jsme si zasloužili takovéto postavení? Já pravím, že nic. Čím se můžeme Bohu za tato privilegia odvděčit? Zajisté nejlépe tak, že se poučíme z jeho velkorysosti: Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou myslí, celou svou silou a miluj svého bližního jako sám sebe.^[32] Není nic cennějšího nad tento dar, nic mu není milejší než tato oběť.

27. Řekneš: „Ale já svého bližního miluji.“ Bůh ti však odpoví: „Skutečně miluješ bližního, když ho nenavštívíš, je-li nemocen, a volá-li tě, neslyšíš ho?“ Toto naše chování je velice zavrženíhodné. Vidíme-li blízké králů či velmožů tohoto světa, přijímáme je s velkou úctou a přímo jim vnucujeme dary a znovu a znovu je prosíme, aby je přijali. A nejhorší je, že jim nenabízíme nějaké obyčejné dary, ale takové, které jsou nám samým drahé. Avšak blízké našeho pána Ježíše Krista nejenom že neobdarováváme, ale často nám ani nestojí za pohled, a když už se někdy chceme nad jejich pláčem a utrpením slitovat, nepovažujeme je za hodné tak učinit osobně a to málo, co jim nabízíme, jim posíláme ne po tom, kdo je nám drahý, ale po obyčejném sluhovi. Co nám tedy asi Pán řekne, až bude každému dávat, co mu patří podle jeho dobrých a zlých činů? Bojím se, aby to nebylo to, co prý řekl Abrahám lakomému boháči: Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.^[33] Ach, kéž nad námi, bratři, Bůh nevyřkne tento hrozný rozsudek!

28. Možná si teď někdo z vás v duchu říká: „Je-li tomu tak, jak říkáš, biskupe, proč si tedy střežíš plné sýpky a neslyšíš potřebné, kteří tě volají?“ A hned připojí: „A i když pominu ty věci, které nyní září novotou: i věci staré a zapáchající, které, jak jsme slyšeli nebo i na vlastní oči viděli, byly hozeny do bláta, mohly chudákům ulevit v jejich bídě.“ Je-li to tak, bratři, nebudu bránit ani sebe, ani kohokoliv jiného, kdo něco takového činí, ale rázně se s ním budu přít a budu někoho takového považovat za mrtvého, i když žije. Věřte mi: ať už je to kdokoliv, bude souzen příkřeji než nějaký nevěřící. Věřící totiž církvi darovali ohromné množství prostředků, aby podporovala chudé, a biskup se nesmí stát jejich majitelem, nýbrž tím, kdo je poctivě rozděluje. Ten majetek totiž patří chudým a biskup je ustanoven proto, aby jim ho poctivě rozdělovat. Kdo odepře chudým to, čeho sám má nadbytek, bude při Posledním soudu přinucen říci, proč to ukradl.

29. Avšak činíme-li něco špatně, milí bratři, vyhýbejte se tomu, a snažte se naopak jednat dobře, jak vám káži. Vždyť co z toho budete mít, budete-li i vy zažívat pekelná muka nehodných biskupů coby jejich společníci? Až budou volat dvakrát „Běda, běda!“, nijak tím nepomohou vašemu jednomu „běda“ a ani jejich účast na vašem utrpení vám neuleví od bolesti způsobené plameny. Kéž tuto bolest od nás odvrátí ten, kdo se pro naši spásu stal člověkem a zakusil smrt na kříži, ten, kdo sestoupil do pekel a porazil ďáblovu moc, zničil smrt, své vyvolené usadil na nebesích a třetího dne vstal z mrtvých a opět živý se ukázal nám, věřícím, Ježíš Kristus, náš Pán, který spolu s Bohem otcem a Duchem svatým žije a je veleben jako Bůh po všechny věky věků. Amen.

1. „Homelia Liutpranda, jáhna z Itálie.“ Nadpis je v rukopise napsán řecky, pravděpodobně vlastní Liutprandovou rukou.
2. 1Kor 1, 23.
3. Ž 33, 9.
4. Ž 7, 12.
5. Gen 2, 7.
6. Gen 2, 16-17.
7. AUGUSTINUS, De Genesi ad litteram XI, 31.
8. Jk 4, 6.
9. Deut 6, 4 a 13; Mt 4, 10; Lk 4, 8.
10. Ez 3, 26-27.
11. Gen 18, 2-4.
12. Gen 18, 4.
13. Gen 18, 1-2.
14. Ž 33, 6.
15. Srov. Jer 17, 9.
16. Iz 2, 22.
17. Gen 2, 17. Překlad upraven.
18. Př 9, 1, překlad upraven.
19. Ž 8, 5-7, překlad upraven.
20. Žd 2, 5.
21. Žd 2, 8-12.
22. 2Kor 3, 15.
23. K Uriášovi viz 2Sam 11.
24. Srov. Ž 8, 3 a Mt 21, 16.
25. Ž 45, 14.
26. Hebrejské pesach, z čehož pochází lat. slovo pro Velikonoce pascha, znamená skutečně „přechod“, „přejití“ ve smyslu „vynechání“. Židovský svátek pesach je totiž oslavou vysvobození Židů z egyptského zajetí, čemuž předcházela poslední, desátá biblická rána, smrt prvorozených synů. Při té Bůh beránčí krví označené židovské příbytky vynechal, „přešel“.
27. 1Kor 15, 19.
28. K podobenství o družičkách viz Mt 25 1-12.
29. 2Kor 6, 2.
30. Ž 24, 1.
31. Lk 16, 9.
32. Lk 10, 27.
33. Lk 16, 25.